Adaptivní seberegulace: Když se nedaří dosáhnout cíle

Adaptivní seberegulace: Když se nedaří dosáhnout cíle
Cílem naší studie je představit problematiku seberegulace. V této studii se zabýváme procesem dosahování cílů, přičemž věnujeme zvláštní pozornost adaptivní seberegulaci. Z hlediska psychologie jako pomáhající profese je užitečné zabývat se tím, co dělat, když se nám na cestě k cíli nedaří a jeho dosažení je náročné nebo nemožné. Co v tom případě dělat? Vytrvat nebo to vzdát? Kromě odborných informací se v závěru pokusíme dát čtenáři kvalifikovanou odpověď na tyto otázky a nabídnout mu na základě teoretických a empirických poznatků několik užitečných doporučení.

Stanovení cíle znamená vytvoření úmyslu dosáhnout určitého cíle (Stuchlíková & Mazehóová, 2014). Při stanovování cíle hraje důležitou roli úvaha o jeho dosažitelnosti, uskutečnitelnosti, potenciálních důsledcích a hodnotě. Silnou motivaci pro vytvoření cílového úmyslu může vyvolat poznání, že cíl je dobře uskutečnitelný – existují předpoklady a příležitosti k jeho uskutečnění. Důležitou roli hrají také očekávání a předvídatelnost následků (Achtziger & Gollwitzer, 2018).

Stanovení cíle, případně zformování úmyslu dosáhnout určitého cíle, se metaforicky označuje také jako „překročení Rubikonu“ (viz Heckhausenův model Rubikonu, Heckhausen & Gollwitzer, 1987), protože návrat zpět do stavu před vytvořením úmyslu je bez vynaložení psychických sil nemožný – buď se cíle vzdáme, nebo se začne s jeho dosahováním (Stuchlíková & Mazehóová, 2014).

Po vytvoření cílového úmyslu se následně tvoří implementační záměry, které představují specifický typ úmyslů – vytvářejí mentální propojení mezi specifickou situací v budoucnosti a plánovanou odpovědí na ni. Tím, že implementační záměry specifikují, kdy, kde a jak dosáhneme cíle, umožňují automatizovanou reakci. Anticipace situace a specifická odpověď na ni tvoří dva komponenty implementačních záměrů, tedy plánů – komponent „když“ a „potom“ (Brandstätter, Heimbeck, Malzacher, & Frese, 2003; Gollwitzer & Sheeran, 2006; Heckhausen & Gollwitzer, 1987). Funkcí implementačních záměrů je propojit vytvořené mentální reprezentace příležitostí umožňujících dosahování cíle („když“) s chováním v podobě automatizované reakce na podnět („potom“). Efekt implementačních záměrů je zjevný zejména u těžko realizovatelných cílů, protože jejich kognitivní a vůleové kvality usnadňují proces cílem orientovaného chování (Bagozzi & Edwards, 2000).

V novějším výzkumu Gollwitzer, Schwӧrer, Stern, Gollwitzer a Bargh (2017) zkoumali implementační záměry v kontextu automatických procesů. Zjistilo se, že implementační záměry mohou zvýšit i snížit projekci – vysoce automatický proces promítání vlastních postojů na jiné lidi. Závěrem je, že tvorba implementačních záměrů může regulovat i tento typ nevědomých procesů (Gollwitzer et al., 2017).

Koestner, Lekesová, Chicoine a Powers (2002) zjistili, že implementační záměry, pokud jsou asociovány s cílovou sebakonkor­dancí (self-concordance), mají na cílový pokrok ještě výraznější efekt. Pojem sebakonkordance se používá pro označení cílů, které jsou v souladu se self. Podle modelu sebakonkordance (Self-concordance model, Sheldon & Elliot, 1998, 1999), dosahování sebakonkordantních cílů je charakterizováno větším úsilím, což zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěšného dosažení. Dosahování sebakonkordantních cílů je navíc spojeno s větší subjektivní spokojeností, protože takové cíle poskytují zážitek autonomie, kompetence a soudržnosti (Sheldon & Elliot, 1999).

Cíle, které nekorelují se self (nejsou v souladu s našimi zájmy a hodnotami) a vybíráme si je kvůli vnějším tlakům nebo očekávání typu „musíme“ či „máme“, vytvářejí intrapersonální konflikt. Málo strukturované, nejednoznačné, abstraktní, vzdálené nebo náročné cíle, případně velké množství cílů, které mohou být navzájem v konfliktu, mají také negativní dopad na efektivnost a úspěšnost cílem orientovaného chování. Aktuální a konkrétní cíle, které představují přiměřenou výzvu, vedou k úspěchu zejména tehdy, pokud si lidé věří (Koestner et al., 2002).

Na závěr, po ukončení aktivit zaměřených na cíl, se dosažený cíl porovnává a hodnotí se se záměrem – původními touhami a přáními. Jedinec tak získá zpětnou vazbu, na jejímž základě modifikuje své budoucí chování (Brandstätter et al., 2003).

Sebaregulace

V interakci s prostředím, zdrojem vnější stimulace a podnětů různé kvality reagujeme adaptivně i díky mimořádné kapacitě ovládat své odpovědi, měnit emoce, myšlenky, chování a překonávat impulzivní tendence. Na základě vlastních vnitřních sil něco změnit a ovlivnit je lidské chování značně rozmanité. Baumeister (2002) označuje tuto kapacitu jako seberegulaci a sebekontrolu.

Z hlediska sociálně-kognitivní teorie (Social cognitive theory, Bandura 1991) seberegulace cílů zahrnuje dvojici kontrolních procesů, a to:

1. produkci diskrepance

– týká se systému proaktivní kognitivní kontroly, který funguje tak, že si lidé stanovují cíle, které vytvářejí diskrepanci a následně mobilizují úsilí na základě anticipačního odhadu toho, co bude třeba udělat pro dosažení cíle;
- redukci diskrepance
– týká se systému reaktivní zpětnovazební kontroly, který představuje zpětnou vazbu poskytující informaci o efektu vynaloženého úsilí a specifikuje, kolik úsilí je ještě třeba vynaložit pro dosažení cíle.

Tím je zdůrazněna kromě regulační funkce cílů (přizpůsobování úsilí požadavkům cíle) i jejich motivační funkce (mobilizace úsilí) (Bandura, 1991).

Carver a Scheier (2011) definují seberegulaci jako proces zpětnovazební kontroly, který je adaptivně-korektivním procesem udržujícím chování v určitém směru. V rámci teorie kontroly (Control theory, Carver & Scheier, 1982, 1990) se rozlišuje negativní a pozitivní zpětná vazba. Negativní zpětná vazba redukuje diskrepance mezi aktuálním stavem a referenční hodnotou (cíli) přibližováním se, a naopak pozitivní je zvětšuje mezi aktuálním stavem a referenční hodnotou (anti-cíli) vzdáleněním se (Carver & Scheier, 2011). Zároveň probíhá monitorování pokroku. Pokud se nám daří dosahovat pokroku, prožíváme pozitivní afekt, a když nedosahujeme zamýšleného pokroku, prožíváme negativní afekt (Carver, 2015; Carver & Scheier, 2017).

Některým lidem se bez problémů daří dosahovat cílového pokroku, zatímco jiným stojí v cestě za cílem subjektivně více překážek (Leduc-Cummings, Milyavskaya, & Peetz, 2017). Navíc v případě cílů, které nereflektují aktuální hodnoty a zájmy našeho self, nemáme ani dostatek motivační „energie“ (Chirkov, Kim, Ryan, & Kaplan, 2003), vitality (Deci & Ryan, 2008; Hope, Milyavskaya, Holding, & Koestner, 2016).

Problémy s dosahováním cíle

V životě se stává, že si stanovíme cíle a nedaří se nám je dosáhnout. Důležitou roli v takových situacích hraje schopnost adaptivní seberegulace – seberegulace těžko dosažitelných nebo nedosažitelných cílů (Wrosch, Scheier, Miller, Schulz, & Carver, 2003).

Podle Carvera a Scheiera (2017) se k cíli, který se nám nedaří dosahovat, vztahuje – jak bylo již zmíněno – negativní afekt. Takový cíl dostává v kontextu sledování více cílů vyšší prioritu. Afekt v podstatě funguje jako signál pro chování, zda zvýšit úsilí (negativní afekt) nebo snížit úsilí (pozitivní afekt) (Carver & Scheier, 2017).

Z perspektivy celoživotního vývoje jsou však naše zdroje – čas a energie – limitované postupným růstem a pozdějším úpadkem ve vyšším věku, genetickým potenciálem nebo normativně definovanými vývojovými úkoly, a proto bychom se měli umět rozhodnout, jak tyto zdroje správně investovat (Wrosch, Scheier, Carver, & Schulz, 2003; Wrosch, Scheier, Miller et al., 2003). Jak píše Carver (2015), zbytečné vynakládání úsilí je maladaptivní, protože lidé v době, kdy sledují více cílů. Snížení úsilí – v terminologii teorie kontroly „polevení“, „uvolnění“ (coasting) – umožňuje šetřit energii a rozdělovat ji mezi široké spektrum cílů. Stejně tak extrémní odchylka pod zamýšleným kritériem, vyvolávající negativní afekt, vede ke snížení úsilí nebo k cílovému odangažování (disengagement), protože opak by byl, řečeno obrazně, jen marným snažením (Carver, 2015).

Navzdory tomu, že pro dosahování cílů je důležitá vytrvalost, v některých případech není možné žádaný cíl dosáhnout a pokračující vytrvalé úsilí se stává neadaptivním. V takovém případě je pro efektivní seberegulaci užitečné, pokud nastane cílové odangažování, které charakterizuje snížení úsilí a zrušení cílové závaznosti (commitment). Menší úsilí dosáhnout cíle, resp. úplné zastavení cílových aktivit, šetří energii. To znamená, že disponujeme kapacitou „nemusit se snažit“ tam, kde to nemá smysl (Wrosch, Scheier, Carver et al., 2003). Pojem „závaznost“ označuje míru oddanosti nebo připoutanosti k cíli, odhodlání dosáhnout cíle (Latham & Locke, 1991), psychologickou vazbu k cíli (Hollenbeck, Williams, & Klien, 1989).

Cílové odangažování je i přes benefity podle některých teorií nežádoucí odpovědí, selháním. Do problematiky cílového odangažování přináší více složitosti rozlišení mezi dvěma reakcemi na vnímanou nedosažitelnost cíle na základě závaznosti: vzdání se cíle, ke kterému je stále vytvořena závaznost, a vzdání se cíle s uvolněním závaznosti vůči němu. Ve druhém případě absentuje prožívání distresu. Pozitivní důsledky přináší i částečné snížení nároků a limitování cíle v určité oblasti, výběr alternativního způsobu, jak cíl dosáhnout, nebo formulování nového cíle. Pocity prázdnoty, bezcílovosti a osamělosti vyvolává odpojení se od nedosažitelného cíle bez toho, aniž bychom se začali angažovat na novém (goal reengagement) (Wrosch, Scheier, Carver et al., 2003).

Na vysvětlení toho, jak přizpůsobujeme své reakce při problémech s dosahováním cíle, Carver a Scheier (2000) používají pojem posun odpovědi (response shift). Označuje změnu v kritériích hodnocení objektivní reality – rekalibraci. Známe tři typy změn: změnu vnitřních standardů (alfa změna), změnu hodnot (beta změna), redefinici (gama změna). Pokud někdo onemocní, očekáváme na základě této objektivní skutečnosti, že se zhoršila kvalita jeho života. Subjektivně však k takovému zhoršení nemusí docházet, pokud probíhá hodnocení na základě odlišných kritérií než dříve. Výsledkem je adaptivní regulace afektu a chování (Carver & Scheier, 2000).

Existují však interindividuální rozdíly v reakcích na nedosažitelné cíle. Ty jsou výsledkem osobnostních kvalit, schopnosti sebepoznání vlastního chování, hodnot a pocitů, způsobu orientace motivace na úspěch a neúspěch, představ o budoucím seberozvoji, dostupnosti alternativních cílů, kauzálních atribucí, cílové orientace dosáhnout mistrovství nebo výkonu. Dalšími faktory může být míra investic času a energie do dosažení cíle nebo sociální normy jako forma tlaku snažit se o vybrané cíle (Wrosch, Scheier, Carver et al., 2003).

Webb, Changová a Bennová (2013) se ve své studii zabývali fenoménem, který nazývají „pštrosí problém“ (ostrich problem). Informace, které člověk získává při monitorování svého pokroku, mohou být značně nepříjemné v případě, že je reálný pokrok menší a nenaplňuje naše očekávání. V takových případech může nastat situace, že „strčíme hlavu do písku“. Tímto chováním tímto směrem – kromě vyhýbání se nepříjemným pocitům a narušené náladě – bráníme také vlastnímu sebeporozumění, přesvědčení nebo postojům (Webb et al., 2013).

Autorka: Mgr. Marcela Bobková
Katedra psychológie, Filozofická fakulta, Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach
Závěr

Na otázku, kdy pokračovat v úsilí a kdy se vzdát a skončit, neznáme definitivní odpověď. Někdy je dobré vytrvat a někdy je přínosné opustit cíl (Wrosch, Scheier, & Miller, 2013).

V problematických životních situacích je udržení naděje žádoucí a v případě, že je cíl potenciálně realizovatelný, by mohlo uvolnění negativně ovlivnit důvěru ve schopnost dosahovat podobných cílů v budoucnu. Udržení úsilí je žádoucí hlavně u vnitřně motivovaných cílů, které jsou spojeny s osobnostní integritou, protože do těchto cílů významně psychicky investujeme – zde lze zmínit pštrosí efekt, který funguje jako jakýsi ega obranný mechanismus. Avšak když se k cíli nelze přiblížit a je nedosažitelný, měl by nastat cílové odangažování. Kromě toho, že pomůže jedinci vyhnout se negativním emocím a škodlivým důsledkům, osobní zdroje limitované energie, které by byly neefektivně využívány, mohou být pak použity pro jiné náhradní – a co je důležité – potenciálně realizovatelné cíle (Stuchlíková & Mazehóová, 2014; Wrosch, Scheier, Carver et al., 2003).

Při těžce realizovatelných cílech nám jejich dosahování může usnadnit důslednější plánování (Bagozzi & Edwards, 2000). Plány – implementační záměry – kdy, kde a jakým způsobem dosáhneme cíle, umožňují automatizovanou reakci na podnět související s cílem (Gollwitzer & Sheeran, 2006). Co nám může usnadnit odpojení se od nedosažitelného cíle, je cílové reangažování. Práce na novém cíli vnáší do našeho života smysluplnost a působí preventivně vůči pocitům neschopnosti a prázdnoty (Wrosch, Scheier, Miller et al., 2003).

Seznam bibliografických odkazů

Achtziger, A., & Gollwitzer, P. M. (2018). Motivation and Volition in the Course of Action. In Heckhausen, J., & Heckhausen, H. (Eds.), Motivation and Action (pp. 485-527). Springer, Cham. ISBN 978-3-319-65094-4.

Bagozzi, R. P., & Edwards, E. A. (2000). Goal-Striving and the Implementation of Goal Intentions in the Regulation of Body Weight. Psychology and Health, 15, 255-270.

Bandura, A. (1991). Social Cognitive Theory of Self-Regulation. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 50, 248-287.

Baumeister, R. F. (2002). Ego Depletion and Self-Control Failure: An Energy Model of the Self’s Executive Function. Self and Identity, 1, 129-136.

Brandstätter, V., Heimbeck, D., Malzacher, J. T., & Frese, M. (2003). Goals need implementation intentions: The model of action phases tested in the applied setting of continuing education. European Journal of Work and Organizational Psychology, 12(1), 37-59.

Carver, Ch. S. (2015). Control Processes, Priority Management, and Affective Dynamics. Emotion Review, 7(4), 301-307.

Carver, Ch. S., & Scheier, M. F. (1982). Control Theory: A Useful Conceptual Framework for Personality-Social, Clinical and Health Psychology. Psychological Bulletin, 92(1), 111-135.

Carver, C. S., & Scheier, M. F. (1990). Origins and functions of positive and negative affect: A control-process view. Psychological Review, 97, 19-35.

Carver, Ch. S., & Scheier, M. F. (2000). Scaling back goals and recalibration of the affect system are processes in normal adaptive self-regulation: understanding ʻresponse schiftʼ phenomena. Social Science & Medicine, 50, 1715-1722.

Carver, Ch. S., & Scheier, M. F. (2011). Self-Regulation of Action and Affect. In Vohs, K. D., & Baumeister, R. F. (Eds.), Handbook of self-regulation: research, theory, and application (2nd Ed.) (pp. 3-21). New York, United States of America: The Guilford Press. ISBN 978-1-60623-948-3.

Carver, Ch. S., & Scheier, M. F. (2017). Chapter One – Self-Regulaotry Functions Supporting Motivated Action. In Elliot, A. J. (Ed.), Advances in Motivation Science, 4, 1-37. ISBN: 978-0-12-812123-8.

Chirkov, V., Kim, Y., Ryan, R. M., & Kaplan, U. (2003). Differentiating Autonomy From Individualism and Independence: A Self-Determination Theory Perspective on Internalization of Cultural Orientations and Well-Being. Journal of Personality and Social Psychology, 84(1), 97-110.

Deci, E. L., & Ryan, R. M. (2008). Self-Determination Theory: A Macrotheory of Human Motivation, Development, and Health. Canadian Psychology, 49(3), 182-185.

Gollwitzer, A., Schwӧrer, B., Stern, Ch., Gollwitzer, P. M., & Bargh, J. A. (2017). Up and down regulation of highly automatic process: Implementation intentions can both increase and decrease social projecton. Journal of Experimental Social Psychology, 70, 19-26.

Gollwitzer, P. M., & Sheeran, P. (2006). Implementation Intentions and Goal Achievement of Effects and Processes. Advances in Experimental Social Psychology, 38, 69-119.

Heckhausen, H., & Gollwitzer, P. M. (1987). Thought contents and cognitive functioning in motivational versus volitional states of mind. Motivation and Emotion, 11(2), 101-120.

Hollenbeck, J. R., Williams, Ch. R., & Klein, H. J. (1989). An Empirical Examination of the Antecedents of Commitment to Difficult Goals. Journal of Applied Psychology, 74(1), 18-23.

Hope, N. H., Milyavskaya, M., Holding, A. C., & Koestner, R. (2016). The humble path to progress: Goal-specific aspirational content predicts goal progress and goal vitality. Personality and Individual Differences, 90, 99-107.

Koestner, R., Lekes, N., Chicoine, E., & Powers, T. A. (2002). Attaining Personal Goals: Self-Concordance Plus Implementation Intentions Equals Success. Journal of Personality and Social Psychology, 83(1), 231-244.

Latham, G. P., & Locke, E. A. (1991). Self-Regulation through Goal Setting. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 50, 212-247.

Leduc-Cummings, I., Milyavskaya, M., & Peetz, J. (2017). Goal motivation and the subjective perception of past and future obstacles. Personality and Individual Differences, 109, 160-165.

Sheldon, K. M., & Elliot, A. J. (1998). Not All Personal Goals Are Personal: Comparing Autonomous and Controlled Reasons for Goals as Predictors of Effort and Attainment. Personality and Social Psychology Bulletin, 24(5), 546-557.

Sheldon, K. M., & Elliot, A. J. (1999). Goal Striving, Need Satisfaction, and Longitudinal Well-Being: The Self-Concordance Model. Journal of Personality and Social Psychology, 76(3), 482-497.

Stuchlíková, I., & Mazehóová, Y. (2014). Osobní cíle jako motivační fenomén. Československá psychologie, 58(5), 471-484.

Webb, T. L., Chang, B. P. I., & Benn, Y. (2013). „The Ostrich Problem“: Motivated Avoidance or Rejection of Information About Goal Progress. Social and Personality Psychology Compass, 7(11), 794-807.

Wrosch, C., Scheier, M. F., Carver, Ch. S., & Schulz, R. (2003). The Importance of Goal Disengagement in Adaptive Self-Regulation: When Giving Upi s Beneficial. Self and Identity, 2, 1-20.

Wrosch, C., Scheier, M. F., & Miller, G. E. (2013). Goal Adjustment Capacities, Subjective Well-being, and Physical Health. Social and Personality Psychology Compass, 7(12), 847-860.

Wrosch, C., Scheier, M. F., Miller, G. E., Schulz, R., & Carver, Ch. S. (2003). Adaptive Self-Regulation of Unattainable Goals: Goal Disengagement, Goal Reengagement, and Subjective Well-Being. Personality and Social Psychology Bulletin, 2003, 29(12), 1494-1508.