Zdenka Pepelová má doktorát z kulturologie, ale momentálně je na mateřské dovolené v Trenčíne, Gabriel Bekö je Slovák, působící jako výzkumný pracovník na dánské technické univerzitě ve městě Nærum. Oba mají 32 let a mají ještě něco společného, respektive někoho – dvě děti v Keni – adoptované na dálku.

Moji vrstevníci Zdenka a Gabriel se na podporu dvou keňských dětí formou adopce na dálku, tedy pravidelného měsíčního financování nákladů na vzdělávání chlapce Bensona a dívky Yvonne rozhodli před pěti lety. Vybrali si pobočku českého Centra Narovinu na Slovensku (www.centrumnarovinu.cz). Když se ptám na motivy jejich rozhodnutí – podporovat dítě v rozvojové zemi na dálku, Zdenka svoje rozhodnutí jednoduše zdůvodňuje tím, že „cílená pomoc je mnohem efektivnější než podpora velkých organizací s masivní kampaní“, kterým nedůvěřuje. Když mě zaujme důvod uvedené nedůvěry, rozhledná kulturologička upřesňuje, že jde o nesouhlas s některými aktivitami celosvětově známých organizací a jejich procesem realizace humanitární pomoci. Gabriel doplňuje, že problémy s místní korupcí v dané rozvojové zemi přispívají k snižování důvěry.

Tento Slovák, působící v Dánsku, si velmi dobře pamatuje, jak se navzdory tehdejší ne úplně příznivé finanční situaci dala sesbírat skupina mladých kamarádů a kamarádek, aby se složila na adopci konkrétního dítěte. Dnes se jeho vědecká práce týká i environmentálních problémů: „Počet ‘environmentálních‘ nebo ‘klimatických’ uprchlíků ve světě se bude zvyšovat. Musíme myslet i na ty, kteří nemají takové štěstí, jako my – zde v Evropě.“

Jedním z osmi Miléniových rozvojových cílů OSN je dosáhnout univerzálního základního vzdělání se záměrem: zajistit, aby do roku 2015 chlapci a dívky po celém světě měli možnost absolvovat kompletní základní vzdělání. Těžko říct, zda se to za dva a půl roku splní. Ale podporou vzdělávání dětí v rozvojových zemích formou adopce na dálku se o to možná pokusit. Navíc pokud změnou životních podmínek adoptovaného dítěte vlastně měníme celou rodinu – daný chlapec či dívka má díky získaným znalostem větší šanci na trhu práce – čímž může napomoci k zajištění chodu celé domácnosti.

Na otázku, zda by si můj respondent a respondentka adoptovali další dítě z afrického kontinentu, dostávám bez zaváhání kladnou odpověď. Podle Gabriela takový čin nemění jen ke lepšímu život člověka, který si to někde v Africe zaslouží, ale zároveň i jeho samotného jako dárce-rodiče to učí být ohleduplnějším, skromnějším. Když zpřesňuji otázku, zda by si adoptovali na dálku i HIV-pozitivní dítě, dostávám stejnou a stejně rychlou odpověď. Gabriel upozorňuje, že „všichni se rodíme se stejnými právy. Dnes se už dá HIV a AIDS kontrolovat – žít s touto nemocí lze dlouho. U takto nemocných dětí je potřeba větší potřeba podpory – ačkoliv na dálku.“

Podle Zdenky je investice do vzdělání to nejlepší, co se dá udělat. „Tím, že dítěti umožníme chodit do školy, poskytneme mu i základní potřeby včetně oblečení, stravy a tím podpoříme i rozvoj jeho sociálních kompetencí.“ V současnosti dvěma vybraným dětem v Keni posílají jako víceskupinová parta bývalých kamarádů a kamarádek z vysoké školy ročně přes Centrum Narovinu každý okolo 65 eur.

Podle čeho si vybrat dítě, které adoptujeme

Při výběru adoptivního dítěte si Gabriel nekladl žádné konkrétní požadavky: „Všechna děti na světě si rovnocenně zasluhují vzdělání, zdraví, štěstí.“ Pro Zdenku byly rozhodující životní podmínky dítěte, podmínky v rodině. Fotografie nebyla rozhodující, ale jistou intuitivní váhu přece jen měla.

Když se konkrétně ptám své respondentky, zda považuje za etické vybírat si dítě podle fotografie/fyzického vzhledu, odpovídá, že fotografie něco váží – kdyžže jde o jistou „personalizaci“ adopce. Za mnohem důležitější však považuje kritéria jako: situaci v rodině a místě bydliště – vyhodnocení základních životních podmínek, plus možností přístupu ke vzdělání. Přesto lidé jaksi přirozeně „v prvním pořadí posuzují obrazový materiál. Fotografie zároveň okamžitě poskytne základní informace o dítěti (věk a pohlaví).“ Podle Gabriela na výběru dítěte podle fotografie není nic špatného – jedno z toho obrovského množství je třeba vybrat a sympatie může napomoci budování vztahu. „Na začátku je to, bohužel, jako při výběru auta, nebo čehokoli materiálního v našem světě,“ – omlouvá se za tento výraz Gabriel. „Všechny ‘předměty‘ nabídky fungují stejně – přece si vybíráme a tvoříme vztah k věcem na základě vzhledu. Sice víme, že u dětí na vzhledu nezáleží, přesto to je trochu tak (zejména ve spojení s dětmi, které možná nikdy v životě neuvidíme).“ Od Centra Narovinu oba dostávají informace o použití jejich peněz, tedy o podpoře jejich dvou adoptovaných dětí formou dopisů od dětí, hodnocení od tamních učitelů, zaslaného vysvědčení, fotografií, stejně jako soupisu věcí, které byly zakoupeny pro potřeby výukového procesu. Gabriel upozorňuje, že sám adoptované děti (15letého Bensona a 8letou Yvonne) v keňském Nairobi v červenci 2011 navštívil a všechny zaslané materiály jsou pravé.

Druh pomoci Africe, který má smysl

Gabriel minulé léto navštívil několik škol, a tím i adoptované děti jiných slovenských a českých adopčních rodičů. Potkal také problematická děti, respektive problematické rodiče, kteří chtěli peníze od dárců a dárců ze Slovenska a Česka na ruku. Organizace Centrum Narovinu však zakládá na začátku adopce účet na každé dítě zvlášť a peníze posílá přímo škole, kde dítě dostane uniformu, pomůcky a stravu. „V rámci adopce na dálku člověk přesně ví – komu a jak pomáhá. Jde o osobní, důvěrný vztah s konkrétním chlapcem či dívkou a celou rodinou.“

Když se Zdenky ptám, zda má tento typ pomoci v rozvojových zemích (tedy podpora vzdělávání formou adopce na dálku) smysl, předpokládám, že odpověď bude kladná. „Cílená pomoc tohoto typu má smysl – protože přináší aktivní změnu ‘zevnitř’“. Jedinec či jedinka dostává možnost získat vzdělání, tedy zlepšit vlastní životní podmínky, a tím se později uplatnit na trhu práce.“ Největším benefitem adopce na dálku je podle mé respondentky už v jejím základním principu – ve zlepšování přístupu ke vzdělání. Když se jako kulturologička zamyslí nad otázkou globalizace a importu našich kulturních vzorů a hodnot do konkrétní africké země, přiznává, že jde o složitou a komplexní otázku – dlouhodobě bez jasného řešení. Na tento problém nezná správnou odpověď, ale dodává, že je důležité „pomáhat formou podpory vzdělání a přispět k zlepšení životních podmínek konkrétních dětí, byť i za cenu, že může být domorodá kultura ‘kontaminovaná’ evropskými kulturními vzory.“

Gabriel na závěr dodává, že „v minulosti ‘přílišná vyspělost’ našeho světa zprostředkovaně způsobila bídu jiných.“ Takže touha po globální spravedlnosti, solidarnosti s těmi, kteří jsou hodnotnými lidmi, ale zároveň jsou oběťmi politiky nebo klimatických změn v dané rozvojové zemi – může být dostatečným motivem pro tento druh pomoci.

Text: Božena Baluchová, Foto: Gabriel Bekö Tento novinářský projev je realizován v rámci připravované série článků na téma ‘adopce na dálku’ (podpora vzdělávání dětí na africkém kontinentu, realizovaná slovenskými mimovládními organizacemi) jako výsledek kurzu Reporting and writing about development world na The Poynter institute for media studies, který pro slovenské účastníky/čky zajišťovaly organizace PDCS a Platforma MVRO.