Migrace jí umožnila absolvovat zahraniční pobyty i nalezení nového domova – na Slovensku. Projektová manažerka evropského projektu MIND, Irina Adamová, v rozhovoru vysvětluje, jaké přijetí jí dostává od našeho obyvatelstva i jaké výzvy překonává při finalizaci velké charitativní kampaně „Co je domov?“.

Živá knihovna z dílny SKCH v realitě

Název projektu MIND dílny Slovenské katolické charity (SKCH) – lze rozložit do konkrétních pojmů: Migration / Migrace, Interconnectedness / Propojení a Development / Rozvoj. Jeho projektová manažerka Irina Adamová vysvětluje, v čem spočívá podstata MINDu: „Představte si, že chcete pronajmout byt a zavoláte na konkrétní inzerát. Na druhém konci souhlasí s prohlídkou a jen náhodou se zeptají: ‚Ale pocházíte ze Slovenska, že?‘. Pravdu řekněte, že nepocházíte. Tak vám složí telefon se slovy: ‚Omlouváme se, takovýchto si tady nepřejeme.‘ Cílem projektu MIND je pomoci všem, kteří jsou ovlivněni negativní proti-migrační rétorikou.“

Projekt MIND je ve třetím, a tedy závěrečném roce implementace. Tým SKCH proto k jeho zakončení připravuje a realizuje ještě veřejné diskuse o migračních mýtech, tzv. „živé knihovny“ (moderované setkání široké veřejnosti s cizinci a cizinkami). Zároveň během celého léta probíhá panevropská kampaň na sociálních sítích, kterou lze nalézt pod hashtagy #whatishome nebo #cojedomov. „Důležitá jsou pro nás setkání se širokou paletou organizací a obyvatelstva po celém Slovensku. Potřebná je totiž účast všech skupin ve společnosti při vytváření „společného domova“ – tedy místa, kde je každý vítaný. Věřím, že v rámci všech našich aktivit přispíváme k lepšímu porozumění fenoménu migrace na Slovensku,“ vysvětluje Irina Adamová.

Každý člověk se nejlépe cítí v bezpečí svého domova – a to buď v zemi, ze které pochází, nebo v zemi, do níž přišel a chce se v ní usadit. Často se ale stává, že vlastní domov lidé neopouštějí dobrovolně, ale až tehdy, když se z něj stane smrtelná hrozba. Stále větší počet osob je nucen opustit své země – nejen kvůli vojenským konfliktům a pronásledování, ale i kvůli jiným existenčním hrozbám, jako je: chudoba, hlad, nezaměstnanost, nedostatek přístupu ke vzdělávání a k zdravotní péči, jakož i negativní dopady změny klimatu. „Pro většinu lidí domov představuje především rodina, přátelé, dobré jídlo… Proto se v rámci projektu MIND a kampaně „Co je domov?“ denně ptáme: ‚Proč se tolik lidí necítí být vítanými ve svém novém domově, například kvůli odlišnému odstínu pleti či své víře?‘,“ uvažuje projektová manažerka charity.

Největší výzvy projektu o migraci

Rozporuplná odezva od veřejnosti dostává tento projekt i kampaň týmu SKCH každý den. Právě v tom vidí obrovské poslání – ukázat veřejnosti fakta o udělování azylu, čísla o remitencích, průběhy migrace atd. A to vše proto, aby lidé zapojili své kritické myšlení, vyhodnotili objektivně situaci a možná pak dospěli k závěru, že migrace zde byla vždy a má mnoho různých podob a příčin. „Bohužel, současný veřejný diskurz o migraci na Slovensku ignoruje skutečnost, že cizinci a cizinky mohou významně přispět k rozvoji a fungování naší země. Na to upozorňujeme našimi příběhy v rámci kampaně #cojedomov,“ objasňuje Irina Adamová.

Tým SKCH se nemůže lhostejně dívat na to, jak se topí bezbranné děti ve Středozemním moři; nemůže pasivně sledovat, když lidé riskují svůj vlastní život a umírají v chladicích boxech. Právě proto implementuje projekt MIND. „Podle slov papeže Františka musíme bojovat proti ‚globalizaci lhostejnosti‘. Například současná dětská uprchlická krize je nejhorší od druhé světové války – jde o humanitární krizi, která vyžaduje okamžité kroky. Na celém světě bylo téměř padesát milionů dětí vykořisťovaných, nucených uprchnout před brutálním konfliktem a extrémní chudobou. V Charitě proto opravdu nemůžeme zavírat oči,“ vysvětluje manažerka z týmu SKCH.

Migrant není špatný člověk ani sprosté slovo

Irina Adamová je sama migrantka, původně pochází z Ruska. Na Slovensku se ocitla po vysoké škole – v rámci sjednocení rodiny. Zkušenosti měla různé, ale naštěstí převážně dobré. Před příchodem na Slovensko absolvovala několik výměnných zahraničních pobytů v různých zemích, díky nimž byla připravena na potenciální kulturní šok a otevřenější nasát semtní zvyky a tradice; adaptovala se tedy rychle. „Nikdy nezačínám rozhovor tím, že jsem tu jiná a že jsem migrantka. Neupozoruji na odlišnosti. Většinou na to začnou upozorňovat druzí a ptát se, proč nemám ten „pravý“ slovenský přízvuk, odkud tedy jsem. Ale jsem o něco horší než místní? Doufám, že ne. Navíc mám na Slovensku rodinu, ovládám jazyk, pracuji tady a platím daně,“ vzpomíná Irina Adamová.

Podle Iriny „označení migrant / migrantka není nálepka, je to vždy živá bytost se svým vlastním příběhem, jako je například ten můj. Je důležité v prvé řadě vidět člověka a až potom ‚migranta‘, ‚uprchlíka‘, ‚Rusa‘, ‚Rómu‘ a podobně. Lidé jsou tu ale dobří i špatní, jako všude jinde. No většina z nás (včetně migrujících lidí) chce žít klidný obyčejný život, mít důstojnou práci a dobré vztahy.“

Silné osobní příběhy „živých knihoven“

V rámci charitních organizování diskusií a živých knihoven za přítomnosti lidí, kteří na Slovensku našli nový domov, ji osobně nejvíc zaujal příběh paní Oleksandry, pocházející z Luhanska, která na Slovensku získala azyl. Její syn byl v červnu 2014 někam odvlečen a brutálně zbit. Důvodem bylo veřejné vystupování proti ruské okupaci. Domů se vrátil, ale s ultimátem: buď se rodina do čtyřiadvaceti hodin vysídlí z města, nebo všechny postřílejí. Paní Oleksandře zároveň v tom období diagnostikovali rakovinu. Během vrcholu konfliktu absolvovala operaci. Na Slovensku získala tzv. humanitární azyl, který se uděluje jen výjimečně. „Během ‚Živé knihovny‘ na jedné košické škole měla paní Oleksandra velmi jasný a stručný vzkaz pro mladou generaci: ‚Ať je nad vámi čistá modrá obloha a svítí na vás jasné slunce; ať už nikdy nezažijete na vlastní kůži válku‘,“ vzpomíná projektová manažerka projektu MIND.

Irina dodává, že nejlepší aktivitou projektu je poskytnutí prostoru pro dialog – ať už v podobě zmíněných „živých knihoven“ nebo různých diskusií na festivalech a ve farnostech. Dále během přednášek na školách, otevření mobilní foto-expozice, nebo během rozhovorů v médiích. „Každá naše aktivita proto nabízí přesně takovýto prostor pro klidnou výměnu názorů, rozhovory a odpovědi na dosud nezodpovězené otázky,“ dodává na závěr a za celý tým charity Irina Adamová.

Text: Boba Markovič Baluchová (šéfredaktorka portálu „Media about Development“ a komunikační manažerka Platformy rozvojových organizací – Ambrela), Foto: www.charita.sk, archív I. Adamovej a projektu MIND