U nás, stejně jako i v jiných zemích (ale i ve vyspělých rozvojových zemích, jako je například Indie, Čína, Korea), členských státech Evropské unie roste počet seniorů. To jasně dokládá demografický vývoj populace. Podle údajů studie Eurostatu (2014) se v rámci Evropské unie za posledních padesát let v průměru zvýšila průměrná délka života o deset let, přičemž v roce 2012 dosáhla úrovně 80,3 roku a podle predikce bude nadále růst. Do roku 2080 se má počet lidí starších než 80 let tak zdvojnásobit, a tím se senioři stanou nejrychleji rostoucí věkovou skupinou vůbec. Je to dáno hlavně tím, že díky medicínskému a technickému pokroku prudce roste kvalita života. Z toho důvodu je třeba pohlížet na proces stárnutí populace jako na přirozený jev.

Samotné vzdělávání je dlouhodobě vnímáno jako lidská potřeba a dávno už není považováno výhradně za profesní záležitost. Představa, že vzdělávání je doménou období dětství a mládí, je už dávno překonaná. Neoddělitelnou součástí je potřeba celoživotního vzdělávání a učení seniorů.

Vzdělávání seniorů poskytuje široký prostor pro uplatnění znalostí pedagogicko-sociálního charakteru. Celoplošným problémem se totiž stává demografická panika v důsledku stárnutí populace. Jednou z alternativ, jak tomuto jevu zabránit nebo ho eliminovat, je i intenzivní příprava budoucích seniorů na stárnutí a vlastní starobu. Jak to je se vzděláváním seniorů v zařízeních sociálních služeb? Mají klienti v zařízeních pro seniory dostatečnou motivaci učit se nové věci a získávat informace? Mají možnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám současné společnosti?

Vzdělávání seniorů v koncepci celoživotního učení

Celoživotní vzdělávání se stalo významnou společenskou tematikou vyspělé evropské společnosti. Potřeba rozšiřovat vlastní vzdělávací platformy se týká i seniorské populace. Právě z důvodu stárnutí populace a stále se zrychlujícího tempa života bude třeba klást důraz na zvýšený zájem seniorů o oblast vzdělávání.

Edukace seniorů je vnímána jako celoživotní výchova a je neodmyslitelnou součástí života moderního člověka dnešní doby. Vzdělávání klientů vyššího věku by mělo naplňovat vzdělávací potřeby podle jejich osobních zájmů. I v tomto případě je edukace cílevědomý proces se svým posláním, směrem a výchovným cílem. Pomocí vzdělávacího procesu je možné ovlivňovat vzorce chování, hodnotovou orientaci a postoje klientů vyššího věku. Každopádně vzdělávání představuje významný prostředek k obohacení života postproduktivní generace.

Od poloviny 20. století se začala uplatňovat samostatná věda, a to gerontagogika – původně šlo o teorii výchovy a vzdělávání pro staré lidi a lidi v senectu. V dnešní době se na tuto vědu pohlíží jako na edukaci seniorů, před-seniorní edukaci a post-seniorní edukaci. Mühlpachra (2004, s. 122) zdůrazňuje, že „vzdělávání ve starším věku se stává nutnou podmínkou pochopení života v neustále se měnícím světě. Pomocí nových informací se seniorům poskytuje možnost volby, jak uspořádat svůj život, jak být psychicky vyrovnanější a spokojenější.“

Podle výzkumných pozorování se prokázalo, že i starší lidé mají dostatečný kapitál pro učení se a vzdělávání. Fyzická výkonnost postupně s věkem klesá a ubývá, psychická výkonnost je – při správné stimulaci – stále na vrcholu. Mozek se stále chová jako sval a pokud je pravidelně trénovaný, dává vyšší výkon (Krystoň, Šerák, Tomczyk, 2014).

Vzdělávání seniorů je třeba vnímat jako formu socioedukační intervence. Vzdělávání jako prostředek řešení společenských problémů není novinkou. Už Sokrates ztotožňoval nevědomost se zlem a Komenský uváděl, že vzdělávání by mělo být pro každého. Ani vzdělávací potřeby stárnoucí generace by neměly být opomíjeny, neboť „člověk se učí, pokud žije.“ Vyspělé státy Evropy se věnovaly vzdělávání této skupiny až v 80. letech 20. století. Postupně se začala rozšiřovat nabídka vzdělávacích programů a čím dál více je kladen důraz na kvalitu života v seniorském věku. Období vyššího věku je vnímáno jako období výzev a nových příležitostí. V 90. letech dochází k rozvoji post-seniorské edukace (Benešová, 2014).

Vzdělávání seniorů představuje „specifickou a relativně samostatnou sféru vzdělávání dospělých.“ (Šerák, 2009, in Špatenková, Smélaková, 2015, s. 71).

Samotná praxe přináší mnoho přístupů k vzdělávání seniorů (Špatenková, Smékalová, 2015):

  • odmítání seniorů – starší klienti jsou vnímáni jako méně zajímavá kategorie účastníků vzdělávacích aktivit pro instituce či organizace,
  • koncept aktivizace v kontextu sociálních služeb – vzdělávací aktivity jsou chápány jako jedna z alternativ aktivizace seniorů. Edukace tvoří tedy typ aktivizace seniorů, je neoddělitelnou součástí efektivního využívání volného času v institucích pro seniory,
  • princip participace – edukace je vnímána užitečná nejen pro samotné seniory, ale i pro komunitu a společnost jako celek, neboť poskytuje starším lidem příležitost pokračovat v smysluplných sociálních úkolech a participovat na společenském životě,
  • seberealizace – potenciál seberealizace v pozdějších fázích ontogeneze by neměl být za žádných okolností podceňován. Naopak, může být facilitován vzděláváním, které napomáhá rozvoji osobnosti, integraci celoživotních zkušeností, naplňuje jejich seberealizaci a podobně.

Primární premisa jakýchkoli vzdělávacích aktivit zaměřených na klienty vyššího věku je fakt, že jedinec je schopen se učit ve všech životních etapách, včetně stáří. Uvedené tvrzení je považováno za východisko všech vzdělávacích aktivit pro tuto cílovou skupinu. Nelze zapomínat, že vzdělávání v tomto věku člověka má určité specifické atributy. Významnou a výchozí roli v oblasti vzdělávání seniorů hraje otázka motivace a dostatečného zapojení. Právě v tomto směru nachází uplatnění sociální pracovník.

Samotné stárnutí je i v současnosti stále doprovázeno mnoha otázníky. Bojíme se vlastního fyziologického stárnutí. Sociální pracovník nebo sociální pedagog by měl usilovat o poskytování informací o aktivním stárnutí a také o možnostech vzdělávání. Měl by se také zaměřit na bourání negativních stereotypů o stárnutí a podporovat realistický obraz staroby. Neméně významná je také pomoc k dalšímu společenskému uplatnění a smysluplnému využití volného času (Marhánková in Šucha, Charvát, Řehan eds., 2011).

Vzdělávání seniorů je samostatná sféra edukace dospělých, která má společné atributy se zájmovým vzděláváním, jako je například dobrovolnost, orientace na volný čas, saturování individuálních potřeb, a zároveň má některé charakteristické vlastnosti, a to motivy, cíle; liší se zejména vyhrazením na osoby v postproduktivním věku. Šerák (2009) upozorňuje, že edukační aktivity zaměřené na seniory by měly mít zájmový a neutilitární charakter kvůli měnícím se demografickým situacím, díky nimž nadobývá stále větší význam i další profesní vzdělávání starších osob, například rekvalifikační a kvalifikační vzdělávání.

Cíl a význam vzdělávání klientů vyššího věku

Edukace má vysokou individuální lidskou i společenskou hodnotu. Přináší výhody jedinci v jakémkoli věku, přičemž v každé etapě života má vzdělávání jiný rozměr a cíl. Ve vyšším věku vzdělávání nevybavuje jedince informacemi ke zvládání světa, ale stává se procesem, který smysluplně kultivuje čas člověka ve věku seniorů. Při vzdělávání klientů vyššího věku by mělo jít především o běžný život, měli by získávat poznatky o tom, co je jim v životě blízké a co mohou ještě využít. Cíl vzdělávání souvisí se znalostmi potřeb seniorů – zjištění oblastí zájmů napomáhá vytvářet vzdělávací programy šité na míru. Vzdělávacími aktivitami můžeme například přispět k adaptaci, pomoci při orientaci v nových situacích. Vzděláváním získává senior informace o tom, co se děje kolem něj, má možnost samostatně se rozhodovat a nebýt závislý na svém okolí. Ze sociálního hlediska vzdělávání seniorů přispívá k budování pozitivního názoru na období stáří a odstraňuje bariéry a eliminuje mezigenerační rozdíly.

Edukace klientů sociálních služeb napomáhá při hledání nových jistot, nového smyslu života a nových postojů k životu, a proto se musí tento fakt promítnout při koncipování a realizaci vzdělávací politiky (Palán, Langer, 2008).

Konkrétními přínosy vzdělávání klientů v poslední životní etapě jsou přispění k mobilizaci intelektových a kognitivních funkcí, upevnění fyzického a duševního zdraví nebo posílení sebedůvěry a tím i životní spokojenosti. Podle Petřkové, Čornaničové (2004) vzdělávání seniorů naplňuje tyto primární cíle:

  • kultivaci života seniorů a jeho obohacování,
  • pochopení vývojových úkolů v této životní fázi a usnadnění adaptace na změněný způsob života,
  • udržování tělesné a duševní aktivity v pozdějších fázích ontogeneze,
  • pomoc při orientaci v dnešním rychle se měnícím světě.

Oblast vzdělávání seniorů je mimořádně široká a netvoří žádný jednotný ani vzájemně provázaný systém. Může mít charakter neprofesního všeobecného seniorské vzdělávání. Nejčastěji se například jedná o výuku počítačové gramotnosti, trénink paměti. Edukace může mít také podobu odborných znalostí a znalostí, kdy je cílem vzdělávání rozvoj a udržování kvalifikace s cílem dosáhnout (re)aktivizace seniorů (Klevetová, Dlabalová, 2008).

Význam vzdělávání klientů sociálních služeb

Marhánková (in Šucha, Charvát, Řehan eds., 2011, s. 39) uvádí, že zásadní roli hrají „vzdělávací aktivity nabízené v centrech pro seniory.“ Současně dodává, že subjektivní význam těchto aktivit přesahuje úzce vymezený koncept celoživotního vzdělávání. Vzdělávací aktivity představovaly důležitý mechanismus strukturace času, budování sociálních vazeb a v neposlední řadě významný zdroj sebe naplnění a sebedůvěry.

Czesana, Matoušková (2006) ve svém výzkumu uvedly, že senioři, kteří se během jednoho roku soustavně zúčastňovali cyklu vzdělávacích příležitostí určených pro ně, zájmové vzdělávání hodnotili kladně a viděli v něm smysl. Dále uvedli, že vzděláváním kvalitně tráví svůj volný čas, každá vzdělávací činnost jim přinesla nové informace a vzdělávání také vnímali jako určitou společenskou událost. Respondenti z výzkumu uvedli, že se zúčastnili vzdělávání i z důvodu, aby porozuměli svým dětem a vnoučatům a zároveň jim ukázali, že věk nehraje v životě roli a v jakémkoli věku se může člověk učit a aktivně se podílet podle svých možností na životě.

Konkrétní formy vzdělávacích aktivit v zařízeních pro seniory

Spektrum alternativ vzdělávání z pozice gerontagogiky je velmi široké. V zařízeních sociální péče je poskytováno osobám se sníženou soběstačností, kde se kromě dalších pomocných činností stává jedním z nástrojů podporujících zapojení se do běžného života. Vzhledem k tomu, že gerontagogika skrývá širokou základnu pro další členění podle specifik vzdělávaných skupin seniorů, v následujících řádcích je uvedeno pouze několik:

  • akademie seniorů – jde o organizovanou formu přednášek, diskuzí a besed, tematických celků s promítáním filmu, workshopů, seminářů,
  • kurzy – jde o krátkodobé nebo střednědobé vzdělávací aktivity, konkrétním příkladem může být kurz komunikačních a informačních technologií, efektivního čtení textu,
  • dílny – obvykle zde probíhá zájmová nebo terapeutická činnost, například ruční práce s tradičními technikami,
  • pohybové vzdělávací aktivity – jedná se o poznávací exkurze, výlety, ale mohou to být i aktivity ze zkušenostní pedagogiky,
  • aktivity herní povahy – tyto aktivity mají stimulační účinek pro další herní aktivitu.

Úloha sociálního pracovníka při specifikaci cílů a motivaci vzdělávání seniorů

Je třeba mít na paměti, že každé vzdělávání by mělo mít vytyčený cíl. Vzdělávající, tedy v našem případě klient sociálních služeb, by měl vědět, proč se vzdělává a z jakého důvodu. Bez stanovení cíle bývá cesta k úspěchu i ve vzdělávání nejistá. Aby však sociální pracovník mohl stanovit cíle edukace, musí znát potřeby klienta.

Vzdělávání klientů sociálních služeb je důležité zejména pro rozvoj komunitního života. „Člověk zůstává sociální bytostí, jeho život je automaticky spojen s procesem učení“ (Kopecký, 2004, s. 87).

Senioři by měli mít možnost výběru aktivit ve vzdělávání. Jedinci, kteří jsou svou povahou méně aktivní, potřebují nabídku. Bez nabídky a možnosti výběru by mohl jedinec upadnout do nudy a postupně až do deprese. Nabídku různorodých aktivit v oblasti vzdělávání by měla nabízet instituce jednak pro klienty sociálních služeb přímo v pobytovém zařízení, ale tato možnost by měla být nabízena i seniorům v domácím prostředí, i když je to obtížnější, protože to buď nedovoluje zdravotní stav, vzdálenost do zařízení nebo špatná ekonomická situace z důvodu snížené životní úrovně. V budoucnu je nezbytné být na tento stav lépe připraven, protože demografické údaje naznačují jasnou prognózu populace.

K motivaci vzdělávání seniorů jsou potřeby kognitivní (rozšíření a doplnění poznatků, zájmy), sociální (kontakt s vrstevníky, potřeba společenství), aktivitní (smysluplná činnost, potřeba užitečnosti), kompenzace nedostatků (intelektuálních i emocionálních) a seberealizace, tedy potvrzování vlastní identity (Špatenková, Smékalová, 2015).

Mezi základní potřeby v seniorském vzdělávání, které by měl sociální pracovník přijmout, patří (Šerák, 2009):

  • nezávislost výkonu – zejména v oblasti používání služeb a možnosti vzdělávání,
  • participace – příležitost předávat své zkušenosti a podílet se na vlastních rozhodnutích,
  • seberealizace – mít možnost se realizovat ve vzdělávací, kulturní, duchovní, rekreační oblasti,
  • důstojnost – zahrnuje potřebu zacházení a úcty,
  • dostupnost péče – zahrnuje přístup ke zdravotním, sociálním a právním službám.

Ve vzdělávacím procesu seniorů musí být dodržovány určité zásady edukace. Sociální pracovník při vzdělávacím procesu by měl dodržovat tyto zásady (Klevetová, Dlabalová, 2008):

  • zásada lidskosti – tato zásada je orientována na osobnost vzdělávaného, jeho lidskou individualitu s právem na vlastní rozhodnutí a vlastní rozvoj. Při vzdělávání je podporován morální aspekt, úcta, vzájemný respekt, komunikace a rovnost ve výchově a vzdělávání klienta sociálních služeb a sociálního pracovníka. Významnou složku této zásady tvoří empatie, umění naslouchat, podpora seniorů, důvěra ve spolupráci, prosociální chování. Zásada lidskosti akceptuje tělesné, psychické i sociální změny seniorů.
  • zásada vědeckosti – všechny předávané informace musí být v souladu s vědou, vědeckým poznáním z dané oblasti a musí být založeny na pravdě. Nezbytnou podmínkou sociálního pracovníka je neustálé osvojování a rozvíjení poznatků na základě současného vědeckého poznání. Relevantní je hluboké pochopení teorie aplikovatelné na vědeckou činnost, v přenosu znalostí a rozvoji schopností.
  • zásada přiměřenosti – týká se jednání sociálního pracovníka v oblasti výchovy a vzdělávání. Nejasnosti musí být vysvětlovány s ohledem na věk, individuální zvláštnosti a schopnosti daného jedince. Musí být brány v úvahu uvedené ukazatele a jejich recipročný vztah, tj. kdo provádí vzdělávání, jaký obsah zvolí, pro koho je vzdělávání určeno, jaké má vzdělavatel k dispozici prostředky, jaký je jeho cíl, jakým způsobem k dosažení cíle dospěje a kdy se edukace zrealizuje. Pro dosažení stanoveného cíle je rozhodující i promyšlený projev v harmonii se zásadami výchovy a vzdělávání, například používání spisovného jazyka, vyhýbání se cizím odborným výrazům. Obsah, rozsah a způsob edukace musí odpovídat stupni tělesného, psychického a citového rozvoje účastníků edukace. Nezbytné je mít i základní znalosti z oblasti andragogiky.
  • zásada aktivity a angažovanosti – je založena na tom, že vzdělavatel má působit tak, aby pozitivně motivoval aktivitu všech zúčastněných. Aktivita samotných účastníků, tedy seniorů, znamená vyšší efektivitu osvojených znalostí, lepší zapamatování a transformaci do postojů a jednání.
  • zásada motivace – senior musí být motivovaný a aktivní, aby vyhledával poznatky, objevoval je samostatnou, uvědomělou, tvořivou a poznávací prací.

Překážky ve vzdělávání klientů sociálních služeb

Při realizaci a organizaci edukačních aktivit zaměřených na tuto cílovou skupinu se musejí organizátoři i sociální pracovníci vyrovnat s celou řadou překážek, které nesouvisejí jen s involučními procesy ve stáří, tj. například se zrakovými a sluchovými problémy účastníků. Zapojení do vzdělávacích aktivit vyžaduje od účastníků investici nejen ve formě mentální energie. Množství a charakter této investice se liší v závislosti na edukačních programech. Motivace, stimulace, podpora a další atributy determinující učení mohou být u různých seniorů odlišné. Průběh a výsledky učení jsou ovlivňovány těmito překážkami (Špatenková, Smékalová, 2015):

  • informační – týká se zejména neschopnosti či nemožnosti seniorů vyhledat relevantní informace o příležitostech k vzdělávání, stejně jako informace potřebné pro studium,
  • situační – vyplývají z aktuálního kontextu a životní situace jedince, může jít o nedostatek finančních prostředků na výdaje spojené se vzděláváním a podobně,
  • psychologické – k těmto překážkám patří nízká motivace ke vzdělávání, která úzce souvisí se záporným postojem k učení jako důsledek negativních zkušeností z předchozího vzdělávání, obavy ze snížené schopnosti vzdělávat se a podobně,
  • andragogické – interval od posledního systematického vzdělávání, nedostatek předchozích znalostí, charakter učiva, osobnost vzdělavatele a podobně,
  • organizační – týká se například samotné nabídky vzdělávacích aktivit, obsahu, kvality a časového harmonogramu, prostoru a podobně.

Závěr

Práce se seniory nese s sebou mnoho specifik. Sociální pracovníci v zařízeních pro seniory by měli znát změny, požadavky a určité rizika, která s sebou nese klient vyššího věku. Vzhledem k demografickému trendu (s rostoucí tendencí) je oblast aktivizace prostřednictvím vzdělávání stále aktuálnější.

Vzdělávání je možné považovat za jednu z možností smysluplného a kvalitního trávení volného času v závěrečné životní etapě. V současné společnosti mizí tradiční pojetí lineárního modelu životní dráhy člověka, tedy vzdělávání – práce – důchod (odpočinek), ale naopak se tyto fáze v průběhu života prolínají. Vzdělávání by nemělo být vnímáno jen jako nutná příprava na výkon budoucí profese, ale mělo by se stát trvalým a dobrovolným jevem celého života člověka, tedy i v období stáří. Vzdělávání seniorů se trvale rozvíjí a rozšiřuje. Funkce vzdělávání pokrývají velkou část potřeb seniorů dnešní doby, a proto je edukace pro klienty vyššího věku velkým přínosem.

Význam vzdělávání pro klienty vyššího věku je v tom, že jim nabízí informace, podporuje pozitivní stárnutí a jejich aktivní prožívání stáří. Aktivní zapojení do společenského života zvyšuje u seniorů chuť do života a pocit, že nejsou pro společnost na obtíž. Z toho důvodu je žádoucí, abychom podporovali pocit smysluplné existence seniorů a zdůrazňovali jim jejich zásluživost.

Autor: PhDr. Katarína Šoková, MBA

Seznam použité literatury

BENEŠOVÁ, D. Gerontagogika. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského,2014. 136 s. ISBN 978-80-7452-039-6.

CZESANA, V., MATOUŠKOVÁ, Z. Účast a bariéry vzdělávání starších osob. Praha: NVF, 2006. ISSN 1801-5476.

KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I. Motivační prvky při práci se seniory. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. 208 s. ISBN 978-80-247-2169-9.

KOPECKÝ, M. Sociální hnutí a vzdělávání dospělých: aktivní občanství jako cíl pro celoživotní učení. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 131 s. ISBN 8086432963.

KRYSTOŇ, M., ŠERÁK, M., TOMCZYK, L. Nové trendy ve vzdělávání seniorů. Nowe trendy w edukaci seniorów. Banská Bystrica-Praha-Kraków : Asociace institucií velávání dosplělých ČR, 2014. ISBN 978-80-904531-8-0.

MARHÁNKOVÁ, H.J: Vzdělávání po odchodu do důchodu – subkektívny význam. IN ŠUCHA, M., CHARVÁT, M., ŘEHAN, V. (Eds.) Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku: VIII. Olomouc : Univerzita Plackého, 2011. ISBN 978-80-244-2906-9. s. 34-41.

MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 203 s. ISBN 80-210-3345-2.

PALÁN, Z., LANGER, T. Základy andragogiky. Praha : Univerzita J.A. Komenského, 2008. 184 s. ISBN 978-80-867-23587.

PETŘKOVÁ, A., ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika. Úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. ISBN ISBN 978-80-244-0879-8.

ŠERÁK, M. Zájmové vzdělávání dospělých. Praha: Portál, 2009. 208 s. ISBN 978-80-7367-551-6.

ŠPATENKOVÁ, N., SMÉKALOVÁ, L. Edukace seniorů: Geragogika a gerontodidaktika. Praha : Grada Publishing, a.s., 2015. 232 s. ISBN 978-80-247-9917-9.