Pojďte ke mně všichni, kteří se trápíte a jste přetížení, a já vás posílím. Mé jho je příjemné a mé břemeno lehké. (Mt 11, 28. 30)

Úvod

Narodit se a vyrůstat v patologické rodině není vůbec snadné, zvlášť když víte, že jste nechtěným dítětem. Pokud chceme, aby se dítě cítilo co nejlépe, jsme povinni mu vytvořit ideální prostředí, aby se mohlo bezpečně socializovat. Pokud rodiče žijí v špatném prostředí, tak si můžeme být jisti, že ani dítě se nebude cítit dobře. Z praxe víme, že už negativní vliv prostředí, v kterém dítě vyrůstá a žije, lze považovat za špatné zacházení s dítětem. Špatné prostředí má neuvěřitelný dopad na dítě, ale i na všechny členy rodiny. V takové rodině a v patologickém prostředí jsem také vyrostl. Každý člověk má právo na důstojný a klidný život, a to už od početí v náručí matky. Nikdo z nás, ani dítě, si nezaslouží, aby s ním bylo špatně zacházeno. Jsem však toho názoru, že vše zlé je i k něčemu dobré.

Svědectví

Narodil jsem se 4. října 1993 v Trnave a jsem rodák z Veselého pri Piešťanoch. Moje dětství rozhodně nebylo snadné, protože má biologická matka mě nevychovávala a opustila mě ve svých třech měsících. Matka měla úmysl prodat mě jako nějakou věc. Oba moji rodiče jsou alkoholici. Matka během těhotenství pila a kouřila. Samozřejmě, toto její nezodpovědné chování během gravidity mělo i následky. Mám lehký stupeň dětské mozkové obrny (DMO). Tato diagnóza mě omezuje v tom, že nesmím zvedat těžké břemena. Matka měla čtyři děti. Mám nevlastního bratra, o kterém nic nevím a nikdy jsem ho neviděl, a nevlastní a vlastní sestru. Viděl jsem je pouze jednou. O mé výchovu se ujala babička, která je už dvanáct let mrtvá. Babička a já jsme žili s otcem, který byl a je agresivní alkoholik; byl vícekrát trestán a ve vazbě za to, že se stále opíjel a mlátil nás. Toto agresivní chování si skoro denně vybíjel na babičce a mně. Bil nás a týral. Dělal nám zle, vyháněl nás z domu, vyhrožoval nám, že nás zabije, a vulgárně nás nazýval. Z tohoto důvodu jsem spíše zvyklý na to, že mě někdo nevhodně nazve, než aby mi řekl něco hezkého. Víckrát se nás pokoušel „osmatřit“ (okrást). Babičku, starou ženu, mimo jiné také šikanoval. Mne honil s nožem, shodil mě ze schodů... Ale Boží vůle chtěla, abych žil. S humorem řečeno: „V nebi mě ještě nechtějí a v pekle se mě bojí.“ Výchovu od babičky jsem dostal přísnou. Měl mě pevně v ruce. Nevím, co jsou diskotéky, noční život, jít někde s přáteli, které ani nemám, protože jsem musel přemýšlet, jestli budeme mít co jíst, nebo kde spát (bojovali jsme o život). V zimním období se často stávalo, že jsme museli s babičkou spát ve studené místnosti, zatímco otec měl teplo. Babička pak dostala revma.

Dovolím si říct, že když se na to zpětně dívám, jsem za to vděčný. Dostalo se mi potřebné odpovědnosti a držím se zásady: „Každé slovo, které člověk řekne, má mít svou váhu.“ Takto jsme žili do mých patnácti let.

Dne 22. října 2008 přišel pro mne velmi těžký den. Nastal čas babčina odchodu na druhý svět. Týden před smrtí jsem přišel za babičkou, která už ležela, že se pan farář ptá, zda ji může přijít navštívit. Nejdřív nechtěla, ale nakonec jsem ji podařilo přesvědčit. Po svaté mši jsem požádal kněze, aby ji obřadně opatřil a byla smířena s Kristem. Kněz ochotně souhlasil, a když přišel, babička se rozplakala, přivítala ho plačtivě, vyzpovídala se, přijala další svátosti a přibližně o týden zemřela. Do konce svého života už nikoho nepoznávala, jen mne. Otec byl celý ponořen v alkoholu. Po babiččině smrti jsem s otcem ještě žil asi tři měsíce. Žádná sláva. I těch málo peněz, které jsem si naspořil jako ministrant, abych si měl za co koupit jídlo, si vyžádal otec. Když jsem mu je odmítl dát, vulgárně mi vynadal a zlomyslně zapřel „ať sesdáváš a ať jsi zazdítán v hnoji...“. I když to bolelo, nemám vůči němu hněv a s darem odpuštění jsem mu přeji vše dobré. Otci jsem odpověděl, že ho možná předběhnu dřív. Musím říct, že ani na nejbližší rodinu se nedá spoléhat. Myslím tím mé kmotry, kteří mě brali a i dosud berou jako méněcenného, protože jsem věřící, fyzicky postižený a navíc syn alkoholika. Příbuzný mě nazval černou ovcí rodiny. Má dobrá známá jednou řekla, že cokoliv v životě udělám nebo dokážu, stále nebudu mít pro ně cenu. Vzpomínám si na příhody se svými kmotry a sdílím s vámi tyto.

  1. Když jsem byl mladší, vždy mne volali k nim, abych jim pomohl upravit dům. Jídlo jsem nedostal dřív, než jsem práci udělal – to jídlo jsem si musel nejprve odpracovat.
  2. Jednou dobu mi křestní matka dělala svačinu do školy, ale babička jim to musela zaplatit a potom tvrdili, že jsem vždycky hodně snědl. Místo dvou rohlíků čtyři.
  3. Byl čas, kdy jsem chodil na oběd do místního družstva. Jednou byl svátek a netušilo se vařit, tak mne krstná zavolala na oběd. Křestní otec se zeptal, co tady dělám, zda se na družstvu nevaří, odpověděl jsem, že ne. Jeho odpověď byla: dá ti oběd, ale dej mi svůj lístek, co máš na oběd na družstvu.
  4. Otec dostal nemoc – svrab, protože nedodržoval hygienu; tak mi křestní matka nabídla, abych přespal u nich, protože křestní otec šel na noc. On to slyšel a přede mnou křestní matku uhodil s tím, jaké to právo mi nabízela místo na spaní a mám jít domů.

Přibližně po třech měsících mne otec v opilosti vyhnal z domu, to jsem měl stále patnáct let. Prosil jsem Boha Otec a Pána Boha, co teď, zůstat na ulici? Našli se však lidé, kteří mne nenechali jen tak, naverímboha.

Když mne otec vyhnal, postaral se o mne pan farář Jaroslav Hanzlík, který nyní působí ve farnosti Vrbové. Pan farář se o mne staral jako o svého syna. Když otec vyháněl, rozhodl, že si mám potají sbalit věci a přinést je na faru. Udělal jsem tak. Odvezl mě do rodinného dětského domova a tam jsem byl na návštěvě přibližně tři týdny. Po dvou týdnech rodina zjistila, že nejsem doma... Pan farář mi zařídil střední odbornou školu v Bratislavě, dával mi peníze, chodil na rodičovská setkání a měl přehled o mých známkách. S výsledky byl spokojený. Vyštudoval jsem obor technicko-administrativně-ekonomický pracovník. Pomohl mi jako vlastní otec vlastnému synovi. O všech věcech se staral, vše mi financoval. Po úspěšném ukončení střední školy s maturitou byl kněz arcibiskupem přidělen do Bruselu. Bylo mi to velmi líto, protože jsem zase zůstal sám. Ani to mne nezlomilo. Zamyslel jsem se: „Od 15 let jsem sám. Musel jsem se starat o sebe a tím i dříve dospět. Jsem za to vděčný. Vše, co jsem prožil, je dar od Boha a dobré do života. Možná, kdybych takto nedostal zásah, nebral bych byl, co jsem teď.“ To znamená, že jsem si musel uvědomit odpovědnost sám za sebe a o sebe se postarat – vše si zaopatřit. Nepřijali mne vlastní, ale přijali mě cizí. Tedy ještě vlastnější. „Ať je ochrana Bohorodičky a Ježíše Krista, že i kdyby mě nikdo neměl rád z rodiny a ponižovali by mne, Pán Ježíš je tu a má mne rád. Mám pro koho žít!“ A přece sám Kristus v Matoušově evangeliu říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří se trápíte a jste přetíženi, a já vás posílím. Mé jho je příjemné a mé břemeno lehké.“ A je to skutečně tak!

Od září 2014 jsem začal studovat na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty, obor sociální práce. I když jsem zpočátku uvažoval o teologii, nakonec jsem skončil v tomto příbuzném oboru. Tvrdím, že i sociální práce je o tom, že: V každém člověku, i v bezdomovci, je Kristus. Protože ten je v každém z nás. To je naše duchovní dozrávání – učit se přijímat i takovéto lidi a milovat je takové, jakí jsou.

Během vysoké školy jsem se rozhodl, že si přes relaci Nečekaná setkání dám najít svou biologickou sestru Evu. Když jsem ji našel, poděkoval jsem jejím osvojitelským rodičům, že ji vychovávají, i když mě mrzí, že jsem ji neviděl vyrostnout. Těší se, že měla šťastné dětství, které jsem já neměl. Chtěl jsem být jí přítelem, bratrem a oporou. Jsem vděčný, že nezažila to, co jsem já zažil. Má radost ze sestry však netrvala dlouho, protože mě za bratra nepřijala. Čekala, že budu jiný, nezodpovědný, budu mít rád alkohol, diskotéky, krčmy, no to je bohužel, toto jsem si nemohl dovolit. Musel jsem být zodpovědný.

Jsem věřící člověk. Už od malička mne babička posílala do kostela i přes to, že se mi někdy nechcelo. V roce 2002 jsem se stal ministrantem a tím jsem až dosud. Jsem na to hrdý. Vidět a stát po boku kněze, který mění hostii a víno na živé tělo a krev Ježíše Krista, je pro mne velkým tajemstvím a cítím se Božím poslovým. To pro mne znamená Boží dotek, cituje slova Krista, která řekl sv. Františkovi při zjevení: „Tady chci, abys byl, oprav můj dům.“ Učím se „dotýkat“ osobního kříže, protože bez Boží lásky bych kříž nikdy neunésl a byl by mi břemenem: „Měli bychom kříž vnímat jako dar lásky.“ Když se setkám s člověkem, který nedokáže přijmout kříž, nebo to těžké, které mu je dáno, s humorem mu odpovím: „Když máš čokoládu, chceš se s někým podělit. A to proto, že ten člověk je pro tebe vzácný. Ježíš dělá to samé. Má jen kříž a chce se podělit s tím, co má. S tím křížem se chce podělit s láskou. Kdyby to lidé chtěli přijmout, kdyby se jim to uložilo v hlavě a pochopili poslaní, které mají, dokázali by se s Boží přítomností a pomocí s problémy lépe vyrovnávat.“

Nebál bych se osobní kříž, který mám, přijmout ještě jednou. „Člověk, který má všechno, nevědí (často) trpící pochopit. Nevím být ve skutečnosti šťastný. Nevím dokázat přijmout Krista tak, jak ten, který umí s Kristem opravdu trpět. Byla to Boží vůle a já jsem to přijal. Přijal jsem to s láskou.“ I se mnou se Ježíš dělí o svůj kříž ne proto, aby mne trestal, ale protože jsem pro něj vzácný. S Kristem jej chci nést dál.

Krutý životní úděl mne neodradil žít dál. Lidem s podobným životem nebo i těm, kteří to mají těžké, radím nevzdávat se a daný úděl přijmout s láskou. „Zdá se, že Pán Bůh nás neslyší. Jako by byl hluchý... Ale i učitel při zkoušce bývá vždy ticho, když odpovídáme. I Ježíš je ticho. Odpověď ze strany učitele, stejně tak od Boha, vždy přijde.“

Často uvažuji, že Pán Bůh se přimlouvá skrze ty kříže. Když je lidem dobře, kolik minut denně věnují Bohu? No pokud je jim zle, prosí a často zmiňují Boha. Neuvědomují si však, že Bohu by měli poděkovat i za maličkosti. I já jsem v těchto věcech nedokonalý. V roce 2019 se mi úspěšně podařilo dokončit magisterské studium. Vyštudoval mne dali cizí lidé, kteří mi platili studium. Po úspěšném ukončení jsem se přihlásil na rigorózní studium ze sociální práce. V listopadu 2020 bych měl mít státnice, věřím, že budou úspěšné a prosím vás o modlitby. Od září 2020 jsem přijat na průběžné vzdělávání v oboru Teologie manželství a rodiny na Teologické fakultě v Košicích, z čehož se velmi těším. Tento obor jsem si vybral proto, aby jsem mohl poznat skutečnou rodinu a její význam a smysl. Pokud mi Bůh dopřeje rodinu, chci, aby díky tomuto oboru a znalostem, které zde získám, byla úplná, plnohodnotná a byla příkladem i ostatním rodinám.

Jsem na invalidním důchodu. Snažím se přežít. I když je to málo, jsem vděčný i za to. Učím se hospodařit, ale, bohužel, nemám adekvátní práci ani mzdu, a proto musím každou korunu otáčet. Musím přemýšlet, jak hospodařit s penězi. Sice mám 27 let, ale musím se chovat jako muž po třicítce a více, který má svou rodinu. Rád bych pracoval, ale nedaří se mi opatřit adekvátní práci. Po škole jsem pracoval ve Slovenské poště, a. s., v Bratislavě, odkud jsem musel nedobrovolně odejít, protože jsem byl diskriminován. Vedoucí mi řekla: „S takovým vzděláním nemáte co dělat na poště a nepovažuji vás za plnohodnotného člověka ani zaměstnance, protože jste ZŤP.“ Tak jsem musel odejít. Moje současná práce je pro mne utrpením, pracuji bez smlouvy a odmítají mi ji dát, ale bez příjmu zůstat nemůžu, protože bych nezaplatil nájem. Plat dostávám jen 250 €. Toužím mít normální práci.

Už několikrát mi hrozilo, že skončím na ulici jako můj otec, který mne připravil o dědictví pro alkohol. Ale Boží ruka nade mnou drží ochranu i když už neudržím, tak se mohu opřít o Kristův kříž, protože ten stojí i tehdy, když se svět kýve.

Děkuji všem, kteří mi na mé životní pouti pomáhali a pomáhají. Děkuji panu faráři Hanzlíkovi, který se o mne postaral a díky němu jsem se mohl odrazit. Děkuji paní učitelce Spálové, rodinám Marienčíkovců, Kukučovců a Márii Čajanové, že i díky nim a mnoha jiným mohu žít svůj skromný, ale Bohem požehnaný život.

Od života s Bohem mě neodradil ani posměch vrstevníků. Mnoho mladých se mi posmívalo z víry a šikanovalo mne. Snažili se zneužívat Boží jméno a popírat Boží existenci. Na to však spokojeně vždy odpovím: „Když nadáváš, zmiňuješ Boží jméno zbytečně, proč ho používáš, když v něj nevěříš? Když tvrdíš, že Ježíš – Bůh neexistuje, proč ho máš ve svém slovníku? Vždyť toto by nemělo být ve tvé mysli.“ Přes krutosti života se snažím být v klidu a zůstat pokorný. Cítím Boží lásku, která mne denně naplňuje. Z kříže, který mám, klesá ovoce. Chci dělat dobro, i když je to někdy velmi těžké. Každý z nás si zasluhuje druhou šanci. Do budoucna chci být svým dětem, které mi daruje Pán, ať biologickým, nebo duchovním, tak i lidem, tak otcovskou a duchovní oporou, jakou jsem já neměl od narození. Od rodičů a rodiny, která mi tak chyběla a stále chybí.

Na závěr mohu konstatovat, že alkoholismus je choroba, která rozkládá a ničí rodiny a tento sociálně-patologický jev i násilí v rodině je nepopiratelný. Myslím si, že se najde jen málo lidské populace, která by se s alkoholem nesetkala v blízkém či vzdáleném okolí. I když naše společnost alkohol přijímá, dejme si pozor, abychom se nestali otroky tohoto patologického jevu. Chraňte své rodiny. Papež František jednou ve své homilii upozornil na to, že člověk jako rodič dokáže sahat na bezbranný lidský život ve formě zneužívání nebo jiné formy ubližování. Všichni rodiče, ale i společnost, by měli dítě vnímat jako obrovský dar od Boha a nabídnout mu nejlepší výchovu, jakou jen lidská bytost dokáže dát, ale bohužel, často to tak není, je to spíše naopak. Když se vytoužené dítě narodí, máme obrovskou radost a snažíme se mu dát hodně lásky. Málokdo si však pamatuje na děti, na které dokáže nejbližší osoba sáhnout, ať už psychicky, nebo fyzicky. Ne vždy jen proto, že dítě je nechtěné, postižené, nebo je z rodiny, která je neúplná či patologická. Nezapomínejme a nezavírejme si oči a srdce před dětmi, které nikdo nechce, protože každé dítě má obrovskou hodnotu, ať je bílý, černý, postižený. Všechna děti po celém světě si zaslouží naši lásku, pozornost, porozumění, bezpečí a důvěru.

Děti a rodiny jsou naší budoucností a tato budoucnost se nám jednou poděkuje za to, že jsme dokázali zabránit týrání dítěte a že jsme svým zásahem dokázali (možná) zachránit lidský život. Matka Tereza řekla: „Buďte obrazem Boží dobré povahy tváří, něžností v očích, láskou ve svém úsměvu, vstřícností ve vašem pozdravení a lidé a děti kolem vás budou šťastní!“

Mgr. Martin Lukáč