Biodromální koncepce vývoje člověka Psychický vývoj se na jedné straně vyznačuje aspekty stability a trvalosti a na druhé straně pohybem, jímž se jedinec přizpůsobuje změněným okolnostem svého života. Uvíznutí v rutině a zvyku je brzdou psychického vývoje a naopak ustavičná změna směru ve vývoji je druhým extrémem s možnými následky v podobě psychických poruch.

  • Psychický vývoj člověka je determinován zděděnými dispozicemi (tedy individuálním dědictvím předků dané osoby), vrozenými dispozicemi (tedy vlohami získanými v prenatálním období vývoje dané osoby) a vnějšími okolnostmi vývoje (tedy vlivem sociálního i kulturního a přírodního prostředí, v němž žije, a také tím, jaké výchovy a vzdělání se konkrétní osobě během života dostalo).
  • Psychický vývoj člověka jako pohyb od nižšího (jednoduššího) k vyššímu (složitějšímu) je imanentní proces, v němž nižší úroveň psychiky ve skryté podobě obsahuje tendenci k vyšší úrovni psychiky. Vývoj probíhá ve spirále. Vyšší formy psychických kvalit člověka v sobě zahrnují všechny jeho nižší psychické kvality.
  • V procesu psychického vývoje se střídají období, etapy a fáze klidněji probíhajících změn s obdobími rychleji probíhajících a radikálnějších vývojových změn psychiky člověka.

V biodromální koncepci (řecky: bios – život, vztah k životu; dromos – cesta), kterou rozpracováváme autorsky v několika publikacích, charakterizujeme psychický vývoj jednak jako proces nevyhnutelných vývojových změn dané osoby a stejně tak jako proces možných rozvojových změn této osoby. Vývojové změny a rozvojové změny jsou především výsledkem toho, co člověk naučil, osvojil si, zvnitřnil, a jak to, co se naučil, dokáže uplatnit ve svém jednání a v různorodých činnostech.

Psychické změny u dospělého člověka lze odborně posuzovat různými způsoby a podle různých kritérií. Například lze se opřít o zjištění z psychologických metod zkoumání osobnosti člověka (z dotazníku, testu, škály, pozorování, rozboru výsledků činnosti, analýzy a hodnocení chování, z rozhovoru a další.); hodnotí se vlastnosti osobnosti, chování a jednání člověka, jeho psychický systém: inteligence, emoce, motivace, hodnoty, cíle a další. Lze zachytit i to, zda psychické změny a jakým způsobem vedou ke změnám v konání a výsledných činech dané osoby. Zda se psychická změna odráží v rozhodnutích a konkrétní činnosti a fungování daného člověka v psychologicky důležitých sociálních skupinách (v rodině, na pracovištích, společenských skupinách, vrstevnických skupinách). Člověk se v průběhu života podle životních podmínek a okolností permanentně mění směrem k funkční nebo nefunkční sociálně-psychologické adaptaci. To se zároveň odráží ve společensky pozitivní nebo společensky negativní psychické a sociální adaptaci ve skupinách, které jsou pro život člověka zvlášť významné.

V případě funkční sociálně-psychické adaptace člověk dospívá k adaptačním změnám svého způsobu fungování mezi lidmi. V případě nefunkční sociálně-psychické adaptace člověk dospívá k neadaptivním změnám svého způsobu fungování mezi lidmi. Je zřejmé, že adaptivní psychické změny napomáhají osobě, aby se stala psychicky a sociálně adaptovaným člověkem. A naopak neadaptivní psychické změny napomáhají osobě, aby se stala psychicky a sociálně neadaptovaným člověkem. Jenže takový stav má obvykle nepříznivé následky, jimiž jsou tělesná onemocnění, sociální vyloučení, duchovní krize spojená se ztrátou smyslu života, duševní frustrace spojená s psychickými poruchami a chorobami. Život člověka je pohyb a změna. Člověk se trvale přizpůsobuje tělesně, psychicky i sociálně. Je pro něj i pro okolí nejvíce potřebné, aby se přizpůsobil v rámci a v souladu s očekáváními a platnými normami společenství, v nichž žije. Významné a radikální změny v prožívání osoby a v jejím chování se dějí v průběhu života zejména v tranzitních věkových obdobích životní cesty: například v pubertě, po dvacítce, ve čtyřicítce, na přelomu dospělosti a seniorského věku. I tranzitními momenty na životní cestě se však mohou stát i významná osobní rozhodnutí, rodinné a pracovní životní změny, významné události a činy daného člověka. Významné psychické změny člověka se dějí v každém životním období, od narození po smrt.

Psychické změny jsou doprovodným jevem realizace zděděného a vrozeného psychického potenciálu člověka. Závisí na vlastnostech lidské psychiky (lidské duše), která se vyznačuje těmito vlastnostmi:

  1. Psychika člověka má tendenci k vlastnímu vývoji a k vlastnímu rozvoji.
  2. Psychika člověka má tendenci k celostnému a uspořádanému samoorganizování a řízení.
  3. Psychika člověka má tendenci k přizpůsobení se podmínkám života člověka.

Psychika má základ v individuálním potenciálu osoby, tedy v dispozicích, které jsou během života uskutečňovány ve formě psychických vlastností. Člověk se projevuje rozumem, citem, činy. V rámci biodromální koncepce J. Koščo (1987, s. 55) psychický vývoj člověka chápe jako „proces permanentně se odehrávajících změn s potenciálem pro růst, obohacování a změnu i v dospělosti a stáří. Vývojové změny tedy probíhají ve všech fázích, stadiích a všech bodech životní cesty. I v dospělosti, až po pozdní fáze stáří může docházet k podstatným změnám a reorganizaci osobnosti.“

K psychickému vývoji člověka se psycholog P. Říčan vyjádřil následovně (2004, s. 22–25):

  1. Vývoj je řada zákonitých změn, které následují v zákonitém pořadí. To znamená, že ne každá změna je vývojová. Zásahy do tělesného a psychického vývoje osob mají za následek různé typické varianty individuálního vývoje.
  2. Vývoj má vzestupná stádia a sestupná stádia. Pokud se za vývoj považuje pouze vzestupné stadium, nelze s tím souhlasit. Vývoj se vyznačuje i stacionárním stadiem (plató) a sestupným stadiem (involucí). Vývojový vzestup a vývojový sestup se časově překrývají. Vývojový sestup není jen úpadek – jde o promyšlenou přestavbu organismu a psychiky.
  3. Dvěma stránkami vzestupného vývoje jsou diferenciace a integrace. Proces rozlišování – diferenciace znamená, že nové psychikou řízené činnosti vznikají diferenciací těmi, kterými osoba již dosud disponuje. Proces sjednocení – integrace je spojení částí do jednoho celku. Při tom psychikou řízené činnosti, prožívání a chování osoby probíhají v čase kontinuitně (plynule).
  4. V procesu diferenciace a integrace se zdokonaluje struktura osobnosti, tedy vnitřní psychická organizovanost. Integrace má důležitou úlohu ve všech věkových obdobích člověka. I v období psychického sestupu (v seniorském věku a ve stáří) je nezbytná nová zjednodušená psychická integrace.
  5. Vývoj je iniciativou, svět je příležitostí k vývoji. Iniciativa k vývoji je dána genetickým programem i tím, jakým se člověk stává v daném prostředí. Iniciativa vychází jak zevnitř jedince – tedy z jeho psychických potřeb, motivů, vědomých záměrů – i zvenčí, tedy ze sociálních potřeb, motivů, vědomých záměrů různých sociálních skupin (rodiny, institucí, společnosti).
  6. Učení se je mechanismem vývoje, je přizpůsobováním se podmínkám prostředí na základě zkušeností. Živá bytost se nemůže naučit cokoli, ale pouze to, k čemu má příslušné vlohy (pohotovost, instinkt, genetický program). Protože genetický program člověka je svobodnější a otevřenější, člověk je přizpůsobivější, jenže jako jedinec se však vyvíjí pomalu.

2 Psychický vývoj a rozvoj člověka

Názory autorů P. Říčana (2004), J. Koščo (1987), C. G. Junga (1994) se shodují v tom, že vývoj jednotlivce je iniciativou a svět je příležitostí k vývoji člověka. Pro nás tak vyvstává otázka, co je vývoj a co rozvoj člověka. Je to tentýž životní proces? Nebo je třeba odlišit skutečnost vyjádřenou pojmem vývoj od skutečnosti vyjádřené pojmem rozvoj? A v našich úvahách pokračujeme dál: Jaký je rozdíl v obsahu pojmu psychický vývoj člověka a pojmu psychický rozvoj člověka? Co je prioritou v biodromální koncepci vývoje: psychický vývoj člověka – jako individua, nebo psychický rozvoj člověka – jako osobnosti a individuality? Nebo je v biodromální koncepci vývoje prioritou celostní psychický vývoj a rozvoj člověka?

Na takto položené otázky hledáme odpověď prostřednictvím odlišení „různých psychologií“ v rámci původně nerozdělené vědy zvané termínem psychologie. Při odlišení „psychologií“ použijeme v rámci tohoto příspěvku kritérium: psychický vývoj člověka.

Mezi základní psychologické vědy patří vývojová psychologie, která se dělí na fylogenetickou psychologii a ontogenetickou psychologii. Volným přetlumočením uvádíme názor M. Nakonečného (2003, s. 53): Vývojová psychologie zkoumá jednak specificky lidskou psychogenezi, ale v souvislosti s antropogenezí a také zkoumá vývoj individua, tedy stadium plodu, novorozence, kojence, batolete, předškolního a školního dítěte, stadium dospívání, adolescence, dospělosti a stáří.

V souladu s tématem našeho příspěvku Biodromální koncepce vývoje člověka je třeba zřetelně zdůraznit, že předmětem biodromální psychologie podle našeho konceptu není pouze psychický vývoj, ale také psychický rozvoj člověka.

V biodromální psychologii jsou sice obsaženy i poznatky „klasické“ vývojové psychologie (tedy fylogenetické i ontogenetické psychologie člověka), protože tyto poznatky objasňují zákonité psychické vývojové změny člověka. Přesto je předmětem biodromální psychologie, resp. celoživotní rozvojové psychologie, psychický rozvoj člověka, který psychicky, duchovně a sociálně dospívá ke své vlastní psychické vyspělosti. Biodromální psychologie chápe psychiku člověka v životních stadiích dospělosti (v období mladé, střední a pozdní dospělosti, popř. v seniorském věku).

Člověk dosahuje určitého stupně vlastní zralosti díky zděděným a vrozeným dispozicím a hlavně tím, že se celý život učí žít. Své dispozice více či méně aktivně rozvíjí vlivem výchovy a vzdělání. Učí se smysly a pohyby (senzomotoricky), myšlením (kognitivně), komunikací (sociálně). Rozvíjí svůj psychický potenciál v dětství i v dospělosti sám a také s pomocí druhých lidí. Člověk se rozvíjí jako neopakovatelné osobnost. Vytváří si svou jedinečnou osobní identitu, postupuje v uvědomování si sebe samého. Své JA prožívá a v průběhu života se seberealizuje tak, že naplňuje úkoly spjaté s určitými sociálními rolemi (muže či ženy, občana či občanky, partnera či partnerky, otce či matky, pracovníka či pracovníčky).

Člověk „není v zásadě svázán jen jedním způsobem života... není odkázán na jediný způsob interpretace světa či vlastní sebainterpretaci.“ (B.Šulavíková, 2004, s. 3.) Utváření vlastní identity (M. Marcelli, 2001) předpokládá u lidí jejich schopnost i ochotu k tomu, aby si byli vědomi, že jsou hlavními aktéry vlastního života. Člověk je předurčen k osobnostnímu rozvoji. Pokud je psychicky zdravý, přirozeně inklinuje k osobní změně a má tendenci žít tvořivě. Řídí se tím, jaký má obraz o sobě samém. Součástí sebereflexe člověka je identifikování se svým talentem, nadáním a schopnostmi. Lidé „nedokážou být odkázáni jen na přítomnou realitu. Jejich účel je hledat svůj obraz v zrcadlech, která nejsou dokonale rovná, a proto svou moc jednat a sílu existovat musí opírat i o vize a sny.“ (B.Šulavíková, 2004, s. 11.)

V biodromální koncepci vývoje člověka se zohledňuje, že změny určité osoby jsou výsledkem jedinečné osobní historie daného člověka. V tomto smyslu jsou všechna období a stádia vývoje a rozvoje člověka stejně důležitá a významná. Každé životní období se vyznačuje nevyhnutelnými vývojovými úkoly a osobnostními změnami člověka, ale stejně tak i od člověka požadovanými rozvojovými úkoly a osobnostními změnami. Člověk jako celostná bytost se v průběhu života mění a rozvíjí trvale. V kterémkoli životním období, etapě či fázi životní cesty probíhá psychologický proces individuace (utváření individuality) člověka, tedy jeho směřování k psychické jedinečné vyspělosti, k realizaci jeho talentů v co nejvyšší míře. Osoba hlavně vlastním přičiněním může dospět k osobní zralosti a psychické vyspělosti. Avšak platí i opak – člověk se vlastní nečinností a pohodlným životem vzdává příležitostí k osobnostnímu rozvoji a nedospívá k osobní zralosti a psychické vyspělosti.

Ve studii O vzniku osobnosti mimořádný analytický psycholog C. G. Jung (1994, s. 64) poznamenal něco, co se bezprostředně týká biodromální koncepce vývoje a rozvoje člověka: I když objektivně psychika (kterou si v podstatě nelze představit jinak než jako univerzální a rovnorodou donost člověka) znamená mentální předpoklad všech lidí, musí se individualizovat, pokud se chce projevit. Protože nemá jinou volbu než se vyjádřit skrze jednotlivá individua.

Protože každý jedinec má vrozený životní zákon, má i každý teoretickou možnost následovat tento zákon individuace před všemi ostatními a stát se tak osobností, tedy dosáhnout celistvosti.

Jen dodáme, že individualizace je nadrazeným procesem rozvoje lidské bytosti – prostřednictvím něhož se jednotliví lidé zdokonařují podle svých osobních dispozic a vnějších okolností po celý život směrem k psychické integritě a jedinečnosti. Za optimálních životních podmínek člověk vyvíjí úsilí k tomu, aby se rozvíjel směrem ke svému osobnímu pokroku (osobnímu rozvoji). Progres dosahuje tak, že aktivně se podílí na změně vlastní osoby i změně prostředí, v němž žije.

„... životní problémy nejsou nikdy vyřešeny jednou provždy. Pokud jsou zdánlivě vyřešeny, je to vždy ztráta. Zdá se, že jejich smysl a účel neleží v jejich řešení, ale v tom, že na nich neustále pracujeme. Jen to nás chrání před ztupením a skostnatením.“ (C. G. Jung, 1994, s. 99.)

Autor: Prof. PhDr. Mária Machalová, CSc. Literatura

JUNG,C.G. 1994. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis. 380 s. ISBN 89-7108-087-X. KOŠČO, J. a kol. 1987. Poradenská psychologie. Bratislava: SPN. 446 s. LEVINSON,D. 1980. Conception of the adult life course. In: Themes of Work and Love in Adulthood. (Eds. N.Smelser-E.Erikson.) Cambridge, Mass.: Harvard University Press. MACHALOVÁ,M. 2004. Psychológia vo vzdelávaní dospelých. Bratislava: Rádioprint. 224 s. ISBN 80-969339-6-5. MACHALOVÁ,M. 2010. Biodromálna psychológia pre pomáhajúce profesie (sociálnych pracovníkov, sociálnych pedagógov a andragógov). Brno: Institut mezioborových studií. 222 s. ISBN 978-80-87182-10-9. MACHALOVÁ,M. 2011. Biodromálna psychológia pre pomáhajúce profesie. Prešov: Pravoslávna bohoslovecká fakulta, Prešovská univerzita. 107 s. ISBN 978-80-555-0321-9. MACHALOVÁ,M. 2014. Edukačná sociálna práca. Prešov: Prešovská univerzita. 326 s. ISBN 978-80-555-1118-4. MARCELI,M. 2001. Diskurz a identita alebo o výskytu dažďa v Španielsku. In: Identita, zdravie a nová paradigma. (Ed.G.Bianchi.) Bratislava: Veda KVSBK SAV. s. 100. NAKONEČNÝ,M. 2003. Úvod do psychologie. Praha:Academia.507 s. ISBN 80-200-0993-0. ŘÍČAN,P. 2004. Cesta životem. Praha: Portál. 390 s. ISBN 80-7178-829-5. ŠULAVÍKOVÁ,B. 2004. Sebaobraz v krajine krivých zrkadiel. In: Filozofia, vedecký časopis SAV, roč.59, č.7, s. 482-491.