Úvod

Lidské štěstí je z našeho pohledu primárním cílem existence člověka a jeho smyslu. V textu se zabýváme především aspekty štěstí, jako jsou: eudaimonion (blaženost), hedoné, přátelství, jeho druhy a podmínky fungování a smysl života.

Definovat štěstí není jednoduché. V publikaci Základy etiky se píše: „Štěstí je především kvalita našeho života, ne objekt hledání teoretické jistoty.“ (Miedzgová, Vargová, 2007, s. 34) Ano, může to být chápáno i takto, nebo: „Štěstí jako mimořádné kladné události, které nám přisoudí příznivý osud... Toto štěstí nezávisí na nás, našem úsilí ani našem charakteru.“ (Miedzgová, Vargová, 2007, s. 34) To je asi nejjednodušší definice štěstí, protože na něj svou činností nepřičiníme. Jak se říká: „Máte štěstí, nebo štěstí chodí dokola.“ Takové okolnosti bychom my však pro svou podstatu nenazývali štěstím. Takové štěstí, o které se nepřičiníme vlastní silou či energií, nenazýváme blažeností. Můžeme říci, že jejich podstatou je náhoda, cizí pričinenie či příznivé okolnosti. Nejde však o naše vědomé úsilí a bádání po štěstí. Nevytváříme si ho vlastní energií a konáním. Podstata je prázdná, krátkodobá, pomíjivá.

Kategorie štěstí

Aristoteles říká, že není skutečné štěstí, pokud o něj neusilujeme a nebojujeme. Spíše jde o šťastné okamžiky, záblesky štěstí nebo štěšťou. „V řečtině se rozlišují pojmy „eudaimonia“ a „tyché“. První označuje štěstí, které si člověk může vydobýt, „tyché“ je však náhoda, nevyzpytatelné štěstí pomíjivého okamžiku.“ (Paprotny, 2005, s. 125) Následující popis zřejmě odráží názor mnohých na to, co je štěstí: „Intenzivní vnitřní pocit, velká radost, stav blaženého opojení. Tento zážitek nezávisí na okolnostech, je projevem schopnosti člověka intenzivně prožívat radost, kterou jiný člověk ani nemusí vnímat.“ (Miedzgová, Vargová, 2007, s. 34) Toto cítení radosti nemusí být dlouhodobé, může to být krátký okamžik, proto se neupínáme na materiálním. Další názor chápe štěstí jako kladnou životní hodnotu: „Něco alespoň relativně trvalého v lidském životě.“ (Miedzgová, Vargová, 2007, s. 34) Znamená to asi to, že v našem životě více převládají pozitivní okolnosti a radost. Umíme se tešit z věcí a užívat si tyto okamžiky. Vajda uvádí: „Štěstí se obvykle charakterizuje jako pocit uspokojení či radosti ze sledování a dosahování stanovených cílů.“ (Vajda, 2004, s. 119) To znamená, že šťastím hlavně označujeme stav psychického uspokojení a radost z dosažení cíle, nebo také charakteristiku životní činnosti člověka v celistvosti. V prvním případě jde o pocity, okamžiky štěstí, které zažíváme v různých situacích. Většinou nakonec pominou a zůstanou jen jako vzpomínky. V druhém případě je to celoživotní cesta, na které se snažíme, ať už lépe nebo hůře, následovat štěstí.

Nejblíže skutečnému štěstí je zřejmě názor, že štěstí je spokojenost se životem. Největším darem člověka je umět milovat život, těšit se z každodenních dní a nenadávat si na tom, že nepřicházejí ta výjimečná. (Miedzgová, Vargová, 2007, s. 34)

A také touhy a vášně patří k dokonale lidské bytosti, stejně tak zdrželivost a přesvědčení. „Není to tak, že lidské touhy jsou špatné, protože jsou mocné; jsou špatné proto, že svědomí lidí je slabé.“ (Mill, 1995, s. 56) Můžeme konstatovat, že dokonalý člověk je ten, který se snaží žít v souladu se svým svědomím, rozvíjí své nejlepší schopnosti, usiluje o hodnotný a šťastný život. Takový člověk není zbaven negativních emocí ani tužeb, všechny patří k lidské podstatě. Stává se tím více člověkem, čím více si je uvědomuje a dokáže s nimi pracovat ve svůj prospěch.

Štěstí jako eudaimonion

Snažíme se objasnit pojem štěstí z pohledu aristotelské etiky – jako eudaimonion. Narážíme na protikladnost dvou odlišných pohledů na štěstí. Jeden pohled ukazuje štěstí jako radost, slast, nebo požití. Druhý pohled přináší štěstí jako praktickou duchovní činnost spojenou s rozumem a ctností.

Jako bytosti vybavené rozumem a schopností konstruktivně myslet jsme předurčeni tyto dary rozvíjet a používat nejlépe, jak jen umíme. Rozumová činnost by proto měla být v našich životech něčím privilegovaným, co je třeba pěstovat. Filosofie jako činnost rozumu, která je zaměřená na moudrost, se zabývá i pojmem štěstí. Aristoteles, jeden z nejznámějších antických filozofů, reflektuje štěstí jako filozoficko-etický pojem hodný úvah. Ať už. ne jen úvah, ale i samotného lidského jednání, a to nejvyššího stupně. Znamená to, že štěstí jako poslední možný stupeň je konečným cílem, o který se člověk má usilovat. V životě usilujeme o mnoho věcí, ale všechny směřují k tomu, abychom byli šťastní. Štěstí nepovažujeme za nástroj, kterým bychom se usilovali o něco dalšího, protože ono je tím nejvyšším cílem, samým pro sebe. Když ho dosáhneme, už nehledáme dál, ono je tím cílem. Abychom si ozřejmili pojmové vymezení, výrazy jako: eudaimonion, blaženost, dobrý, naplněný život a štěstí označují jedno a to samé. „Aristoteles se usiluje o nejvyšší dobro a nachází ho v představě eudaimonia, která se obecně překládá jako štěstí, blaženost či blaho.“ (Thompson, 2004, s. 65) Každý člověk může používat jiný výraz pro označení toho samého stavu. Blaženost chápeme jako konkrétní činnost, ne stav. Činnost samu samou ctnostnou a uspokojivou, kterou vykonáváme pro ni samotnou. Čím je tato činnost vážnější a užitečnější, tím je i člověk blaženější. Protože tělesnou a smyslovou činnost mohou vykonávat všichni, ale rozumovou činnost a hodnotnou práci jen někteří.

Směřujeme k nejvyššímu dobru

Myslíme si, že koncepce štěstí a dobrého života mají praktický charakter a nejsou jen teoretickými vědeckými pojmy. „Zdá se, že každé umění a každé vědecké zkoumání, stejně jako veškeré jednání a rozhodování, směřuje k nějakému dobru; proto je dobro to, k čemu všechno směřuje.“ (Aristoteles, 2011, s. 27) Protože například v lékařství je dobrem zachránit život pacienta, ve sportu je dobrem zvítězit a ve školství předat vědění dalším generacím; pak v samotném životě je dobrem štěstí a blažený život. Tedy život vydarený a zbavený bolesti. „Ukazuje se však, že je rozdíl mezi cílem a cílem, protože cílem jsou jednak činnosti, jednak nějaká díla vedle nich. Kde jsou při konání i cíle, tam jsou přirozeně díla lepší než činnosti.“ (Aristoteles, 2011, s. 27) To znamená, že ne každá činnost a ne každý cíl je stejně hodnotný. Aristoteles argumentuje, že jedny jsou ušlechtilé a druhé méně. Tak jako podle Maslowovy pyramidy lidských potřeb jsou fyziologické potřeby níže, potřeby vedení a bádání vyšší, tak je podle nás pojem štěstí na vrcholné příčce. „Pokud mají tedy různé formy činnosti skutečně jeden konečný cíl, o který se usilujeme pro něj samý, zatímco všechno ostatní chceme jen pro tento konečný cíl a neklademe si vždy za cíl jedno kvůli druhému – protože by to bylo nekonečné a každé lidské úsilí by bylo prázdné a marné – je zřejmé, že tímto konečným cílem je dobro, a to dobro nejvyšší.“ (Aristoteles, 2011, s. 28) Tím chtěl Aristoteles říci, že se usilujeme o konečné štěstí, protože slovo dobro je jeho synonymem.

Štěstí v individuální rovině

Když se ptáme lidí, co je v jejich životě důležité, velmi často dostaneme odpověď: být šťastní. Pokud se jich ptáme, jaký život by chtěli vést, častou odpovědí je dobrý život, spokojený, šťastný nebo radostný. „Ale v tom, co je podstatou blaženosti, se názory různí a odpověď obyčejných lidí zní jinak než odpověď moudrých mužů. Jedni si ji představují jako něco zřejmého a zjevného, například jako rozkoš nebo bohatství, či čest; druzí zase jako něco jiného, ba často i ten samý člověk mění svůj názor.“ (Aristoteles, 2011, s. 30). Náš názor ovlivňují okolnosti, v nichž se nacházíme, například nemocný člověk si pod štěstím představuje zdraví, chudý si pod štěstím představuje bohatství. Lidé, kteří mají rádi slasti a sledují je, považují za blaženost dobré víno, ženy a jiné tělesné požitky. Vzdělaní si pod štěstím představují například vědecký přínos pro společnost, předávání vědomostí mladším generacím, celoživotní vzdělávání nebo odbornou pomoc druhým. V Etice Nikomachově se Aristoteles zmiňuje: „Pro jedny znamená blaženost ctnost, pro druhé rozumnosť, pro jiné moudrost filozofa. Jiným se zdá, že je tímto vším nebo něčím z toho v kombinaci s rozkoší nebo aspoň bez rozkoše; a naposledy pod téhož přidávají i vnější blahobyt.“ (Aristoteles, 2011, 40-41)

Většina lidí se však chová nanejvýš otrocky, protože jsou sluhy svých vášní a tužeb. Neposlouchají svůj skutečný vnitřní hlas, jsou otrokům smyslových afektů. Jsou jako zvířata, která se ženou za lepší pastvou, a jen co ji sežerou, přemístí se jinam. Zdá se, že jejich štěstím je materia. Vlastnění statků je pro ně nutností k dosažení spokojenosti. Tito autoři rozlišují tři dimenze takového přístupu:

  1. Ústřednost. Těmito lidmi kladou získávání a vlastnění objektů na vrchol svých hodnotových hierarchií.
  2. Štěstí. Jedním z důvodů, proč získávání statků zaujímá u nich tak důležité místo, je to, že je považují za nevyhnutelné pro dosažení štěstí a spokojenosti.
  3. Úspěch. Mají sklon posuzovat svou hodnotu a úspěšnost, stejně jako hodnotu druhých, množstvím a hodnotou nadobytých statků, které si cení více pro jejich cenu než pro vlastní uspokojení, které mohou přinášet. (Bauman, 1995)

Ti, kteří se kloní k první dimenzi, staví vlastnění objektů na první místo v hierarchii hodnot; druzí si myslí, že k dosažení štěstí potřebují vlastnit materiální hodnoty, a třetí skupina posuzuje hodnotu sebe i druhých podle toho, kolik nabyli vlastnictví, které si cení více pro tržní cenu než pro vlastní uspokojení. Domníváme se, že svoboda je v dnešním světě spjata s tržní ekonomikou. Lidé vidí v penězích a majetku důležité životní hodnoty, a tudíž i věří, že jsou potřebné k dosažení štěstí.

Mít nebo být, krize identity

V návaznosti na zmíněné se ptáme sami sebe: co je pro naše štěstí důležitější? Nemecko-americký psychoanalytik Erich Fromm napovídá v díle Mít nebo být. Pokud podlehneme klamu, že vlastnictví je důležitější, svět se plní nespokojenými lidmi. Myslíme si, že čím více máme, tím více chceme.

Dalším méně reflektovaným problémem je i krize identity. Člověk se nepptává sám sebe, čemu má dávat přednost, co vyhovuje jeho povaze a dispozicím, jak by mohl zdokonalit sám sebe a dát svobodu pohybu osobnosti svého „já“. Pýta se: Co je výhodnější pro mé postavení? Co obvykle dělají lidé v mém postavení a finanční situaci? Nebo (ještě hůře): Co obvykle dělají lidé v postavení a okolnostech mně nadradených?“ (Mill, 1995, s. 57) Z této úvahy a jednání se vytváří autenticita a originalita dané osobnosti.

„Všichni lidé by chtěli být šťastní.“ (Spaeman, 1998, s. 27) V této větě se odráží základní kámen antické filozofie, o kterou se opíráme. Všichni chceme, aby náš život byl vydarený a dobrý. „Dále jde druhá teze, totiž že všichni lidé všechno, co jinak chtějí, chtějí nakonec kvůli tomuto cíli.“ (Spaeman, 1998, s. 27) „Štěstí je tedy cíl, který je základem všeho a spojuje všechny ostatní cíle, k nimž se člověk může uberať. Samé o sobě vnáší do života smysl.“ (Thompson, 2004, s. 66) Pokud Aristoteles označoval slovy štěstí schopnost žít dobrý život, musíme to chápat jako dispozici konat určitým způsobem, a ten způsob můžeme nazývat dobrý život, nebo blažený život. „Někdo hovie svým vášním, jiný považuje za hodné úsilí maximální požitky. Mnozí věří, že štěstí jim přinese sláva a čest, proto se chtějí prosadit a zíçkat vliv, moc a sílu.“ (Paprotny, 2005, s. 126) Pro každého je to něco jiného v závislosti na okolnostech jeho narození, kultury, výchovy, života a podobně.

Rozumová činnost jako smysl

„Člověk, jehož duše je vedena rozumem, chápe, že dobře žít může jen ten, kdo je ctnostný a zdatný, svou schopnost nebo zdatnost („arete“) plně rozvíjí, a takto dokáže využívat nejvyšší štěstí na Zemi.“ (Paprotny, 2005, s. 126) Právě rozum nás vede k tomu, abychom jednali určitým způsobem, a aby jsme si stanovili konečný cíl „tellos“, dává nám schopnost přemýšlet o činech a sladit je se zvoleným cílem. To se nazývá moudrostí „phronesis“. „Aristoteles si nejvíce cení rozumového uvažování, protože se zaměřuje na nadčasové pravdy. Člověk, který takto přemýšlí, je nadržený těm, kteří jsou ovládáni emocemi nebo jednají s vidinou odměny či vyhnutím se trestu.“ (Thompson, 2004, s. 68) Takový člověk by byl zřejmě antický filozof, který si zvolil štěstí a dobrý život za svůj cíl „tellos“. Tato blaženost, kterou si zvolil, musela být vždy v souladu s rozumem. Z toho vyplývá, že nejdokonalejší činnost určitého druhu organismu (bakterie, rostlina, zvíře, člověk) se stává pro něj normou při činnosti. S rozumem jsou spojené také jeho kvality, které můžeme nazývat ctnostmi. Nejvyššími ctnostmi jsou moudrost, správný úsudek, rozvaha, záměrnost, vedení, rozumnosť a pochopení. Spaeman se ptá: „Ale co je to tento horizont rozumu? Poznali jsme ho jako horizont, který představuje život jako celek z hlediska vydarenosti.“ (Spaeman, 1998, s. 37) Snaží se nám přiblížit schopnost analyzovat dobrý život podle jeho celku a toho, zda se v konečném důsledku podařil. Znamená to, že podle Spaemana můžeme dobrý život posuzovat až na jeho konci, protože jen tehdy máme úplný obraz o žití. Dále vyvstává otázka, kdo může tento život hodnotit jako vydarený, protože sám aktér si může myslet, že jeho život vydarený nebyl, i když právě byl. Je pak možné označit jeho život za dobrý, i když sám ho za takový nepovažuje? Naopak, když vnímáme život jako blaženost, stačí, když jeho aktér usoudí na základě vlastních pocitů a dojmů, že byl blažený tedy dobrý? I my si klademe otázku: „Je takový člověk opravdu šťastný?“

Podmínky nutné pro šťastný život

I člověk jednající na základě rozumu je odkázán na vnější okolnosti. Protože nejsme vytrženi z kontextu našeho okolí, okolnosti i detaily našeho vnějšího života jsou pro naše štěstí důležité, nevíme být štěstí za jistých okolností. Například pro šťastný život je lepší mít dobrý rodinný základ a přátele. Stejně tak když jsme nemocní, asi těžko můžeme být šťastní. Asi nenazveme za šťastného člověka, kterého ostatní lidé pohrdají, nemá přátele ani děti. Možná děti má, ale pokud mu dělají hanbu, škodu nebo jsou jinak nevydarené, znovu to je pro něj na jeho. a tento člověk asi štastný nebude.

,,Proto vzniká i otázka, zda se možno blaženosti naučit, nebo si na ni zvyknout. Zda ji možno získat cvikom, nebo se nám dostává jako nějaký dar božstva, nebo dokonce snad náhodou.“ (Aristoteles, 2011, s. 43) Ano, mnoho talentu se nám dostává při narození, geny tak isto zdědíme a jisté fyzické dispozice také, ale blaženosti je třeba se učit. Aristoteles chápal blaženost jako nejhodnotnější stav spojený s požitkem. Je spojený s čistou filozofickou činností. Ta je trvalá a poskytuje obdivuhodný pojem. Proč to tak je? Pokud chceme být šťastní tímto způsobem, vyžaduje to jistý stupeň inteligence. Protože ten, kdo nic nedělá, nerozvíjí své rozumové ctnosti a schopnosti. Nikdy nemůže být šťastný tak, jak štěstí chápeme my. V životě člověka je nutné, aby sám svou silou šel za cílem štěstí cestou práce, boje, vytrvalosti, odříkávání si požitků a studia filozofie. „Předpokládejme, že štěstí je úspěch v konání spojený s cťou, nebo úplně uspokojení potřeb života, když je zajištěn dostatek všeho, co potřebujeme, spojený se schopností potřeby si obstarávat a udržovat je v jejich užívání.“ (Aristoteles, 2009, s. 44) Dále však podotýkáme, že šťastní mohou být všichni, kteří štěstí prožívají. Štěstí má mnoho podob. Z tohoto okruhu nevynímáme například osoby s trvalou retardací, slabým intelektem a podobně. I u nich vidíme, že dokáží prožívat čistou radost a štěstí ze života.

Stejně jako dobré jméno patří do vnějších dobier. Spočívá v tom, že si nás ostatní váží. „Ctění jsou především ti lidé, kteří konali dobro, ale i lidé, kteří jsou schopni dačo dobře vykonať.“ (Aristoteles, 2009, s. 46) Tímto dobrem můžeme chápat nezištnou pomoc blízkým, ale i cizím lidem. Řekli jsme už, že sem patří i tělesná dobra jako zdraví. To by mělo být takové, abychom mohli svobodně vykonávat různé druhy prací podle potřeby.

Jednou z vnějších složek života je náhoda. „Jinými slovy, pokud si všimnou tito lidé, že v lidských záležitostech má velkou moc náhoda, láká je to k tvrzení, že právě to je tím rozhodujícím kauzálním faktorem při dosahování určitého typu života a že nic není důležitější.“ (Nussbaumová, 2003, s. 603) „Na druhé straně jsou tací, kteří tvrdí, že náhoda nemá vůbec žádnou moc ovlivňovat dobro lidského života. Kauzální faktory podstatné pro dobrý život, pro eudaimónii, má jednající vše pevně ve své moci; vnější neovládané události nemohou dobré žití ani významně zvětšit, ani významně zmenšit.“ (Nussbaumová, 2003, s. 603) Myslíme si, že lidský život je hoden žití jen tehdy, když máme nad ním aspoň určitou kontrolu a moc.

Také střídmé konání je nezbytné pro dosažení štěstí. Nejlépe žijeme tehdy, když se nám podaří dosáhnout správnou míru ve všem. Znamená to, že v situacích se chováme přiměřeně a přiměřeně jednáme s ohledem na okolnost, nebo stříháme mezi statky. Tento střed má každá osoba odlišný, nejedná se o aritmetický střed. „Musí se totiž vědomě volit a v jednotlivých případech pomocí rozumu v dané situaci nanovo stanovit.“ (Paprotny, 2005, s. 127) Tento střed můžeme pozvat také pod pojem „zlatá střední cesta“. „Středem věci rozumím to, co je od obou konců stejně, a to je pro všechny lidi stejné, ale vzhledem k nám je středem to, co není větší ani menší; toto však není stejné pro všechny lidi.“ (Aristoteles, 2011, s. 60) Nadbytek i nedostatek ničí harmonii a proto je naším cílem najít střed; střídmé konání je ctností. Každý potřebuje pro svůj život jiný střih. Je tedy lepší přizpůsobit život, nebo kabát? Nemůžeme pro všechny utvořit jeden střed jednání. „Též věci, které někomu napomáhají utvářet jeho lepší „já“, jsou pro jiného překážkami.

,,Jeden ten samý způsob života je pro jedného zdravým a vyžitím se, udržiavajícím všechny jeho schopnosti konať i užívať v najlepšej kondícii, kým pre druhého je ťaživým bremenom, rozptyľujúcím nebo potlačujícím celý jeho vnitřní život.“ (Mill, 1995, s. 63) Tyto rozdíly mezi lidmi (zdroje požitků, citlivost, fyzické a morální dispozice) jsou takové, že pokud každému nedostane právě to, co mu vyhovuje, tak se mu nedostává ani pravého štěstí a rozvoje. Jednotlivec by se měl sám vydat na cestu poznání a aktivně se podílet na svém a kolektivním šťastí.

Závěr

Čtenář měl možnost zjistit, že pojmy jako eudaimónia, štěstí, blaženost a dobrý život spolu úzce souvisí a vyjadřují stejnou podstatu. Dozvěděli jsme se také to, s jakými situacemi spojuje Aristoteles pojem štěstí a za jakých podmínek je možné ho dosáhnout. Víme, že vnější okolnosti jsou stejně důležité jako vnitřní dispozice. Člověk však při dosahování štěstí tvrdě pracuje sám na sobě, rozvíjí své dary a rozumové schopnosti. Víme, že štěstí nikdy nepřichází samo od sebe, je třeba o něj bojovat. Důležitým poznáním bylo, že štěstí můžeme vnímat z perspektivy náhody a z perspektivy kvality našeho života, o kterou aktivně usilujeme.

Autor: Mgr. Boris Kňažko

Seznam bibliografických odkazů

ARISTOTELES, 2009. Rétorika. Martin: Thetis, 2009. s. 257, ISBN 978-80-980115-1-2 ARISTOTELES, 2011. Etika Nikomachova. Bratislava: Kaligram, 2011. s. 296, ISBN 987-80-8101-417-8 BAUMAN, Z. 1995. Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon, 1995. s. 162, ISBN 80-86429-11-3 MIEDZGOVÁ, J. VARGOVÁ, D. 2007, Základy etiky. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo - Mladé letá, 2007. s. 111, ISBN 978-80-10-01203-9 MILL, J. S. 1995, O slobode. Bratislava: Iris, 1995. s. 116 ISBN 80-88779-07-7 NUSSBAUMOVÁ, M. C. 2003. Křehkost dobra, náhoda a etika v řecké tragédii a filosofii. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 839, ISBN 80-7298-089-0 PAPROTNY, T. 2005. Stručné dejiny antické filozofie. Praha: Portál, 2005. s. 182, ISBN 8071789003 SPAEMAN, R. 1998. Štestí a vůle k dobru. Praha: Oikoymenh, 1998. s. 219 ISBN 80-86005-01-0 THOMPSON, M. 2004. Přehled etiky. Praha: Portál, 2004. s. 167, ISBN 80-7178-806-6 VAJDA, J. 2004. Úvod do etiky. Nitra: Enigma, 2004. s. 251, ISBN 80-89132-12-X