Bez plovu není seznam kulturního dědictví střední Asie úplný. S malým dodatkem – rýže musí být z Uzgenu. Zmínky o pěstování tohoto zvláštního druhu rýže se datují už od 3. století před naším letopočtem, z období říše Davan. Město U, dnešní Šorobašat, bylo druhým hlavním městem této starověké země. Písemné zmínky o uzgenské rýži se zachovaly z 18. století, z dob Kokandského chanátu. Byla proslavená v arabském světě, kde ji nazývali „devzire“, což znamená ve volném překladu „nejlepší, dobrá pro žaludek“. Ale pyšní se i názvem „boží zuby“, protože její pěstování je velmi náročné.
Dnes je Šorobašat ospalé, zemědělské městečko s prašnými cestami, obkolesené poličkami, kde je téměř vše postavené z nepálené cihly. Typický obraz chudého viděníku v jižním Kyrgyzstánu. Nevím, zda to bylo příchodem „delegace“ z hlavního města Biškeku, ale když nás přivítala rodina Osmonaliho Satybaldieva a Alymkan Argymbajevové na svém dvoře, nikde nebyl ani odpadek, všechno bylo čisté, uspořádané a pečlivě vymetené. Po tradičním umytí rukou a při šálku čaje jsme se dostali k tématu, proč jsme přišli. Mezitím se už vařil zmiňovaný plov.
Ve střední Asii, v tom fascinujícím stále „bílém“ místě na mapě, pracujeme už delší dobu. Jako vždy při rozvojové práci v terénu je nenahraditelná důvěrná znalost sociokulturního prostředí a respekt k tradicím. Bez toho by byla jakákoli spolupráce v nejlepším případě jednosměrná záležitost. Měli jsme tu čest, že nás o pomoc poprosili sami rolníci prostřednictvím svých příbuzných na severu země.
Kyrgyzstán patří k nejmenším zemím střední Asie. Na rozdíl od sousedních států (např. Kazachstánu, Uzbekistánu) má omezené přírodní bohatství a tím pádem i jednu z nejméně konkurenceschopných ekonomik mezi zeměmi bývalého Sovětského svazu. Více než 50 procent obyvatelstva tam dnes žije pod hranicí chudoby. Nestabilní vláda, nárůst chudoby, potenciální etnické konflikty, děravá hranice s Tádžikistánem a prakticky uzavřená hranice s Uzbekistánem představují zdroje konfliktů, které ohrožují celkovou regionální stabilitu. Chudoba a omezené možnosti paralyzují ekonomický růst zejména na jihu, kde izolace, problematické hranice, nedostatek investic a etnické rozdíly představují vážný problém.
Kyrgyzstán se výrazně dělí na severní a jižní část nejen hranicí hor, pohořím Ťanšan. Je to historické členění s odlišným vývojem, které je na první pohled vidět. Sever je vyspělejší, s vyšší úrovní vzdělání a investic i zájmem zahraničních donorů. Rozdíl je v infrastruktuře, technologiích, zdravotnictví a celkové úrovni života obyvatel. Na severu je hlavní město Biškek i bohaté město kazachstánské Almaty, častou destinací migrantů. Zde se nachází i turistický magnet – jezero Issyk-Kul.
Jih naopak představuje relativně izolovanou část území, s přetrvávajícím etnickým napětím, zejména v pohraničních oblastech. Rodina na jihu je tradičně mnohodetná, závislá na zemědělství. Možnosti finančních příjmů jsou omezené. Ženy jsou málo zastoupené v rozhodovacích pozicích a jejich situace se zhoršuje. Týká se to i dívek, roste jejich negramotnost a absence v školském systému. Na jihu je silnější náboženský vliv a čím dál více mladých lidí se stává ortodoxně věřícími muslimy, což je u Kyrgyzů nezvyklý trend.
Muži často odcházejí za prací do Ruska, Kazachstánu, případně do Íránu a Spojených arabských emirátů, což způsobuje ještě větší úpadek ekonomiky. Je to i příčina rozpadání rodin, fenoménu žen samoživitelek a narůstajícího počtu bezprizorních dětí. K tomu všemu je tato část země více vystavena přírodním katastrofám, jako jsou zemětřesení a sesuvy půdy. Jih Kyrgyzstánu se po vzniku nezávislé republiky vrátil z různých příčin snad o 50 let zpět.
Ohrožená tradice
Jak ale souvisí dobrý plov s rozvojovou pomocí? Velmi úzce. Pěstování rýže je odvěkým zdrojem obživy pro místní rolníky. Její ohrožení znamená plošné zchudnutí obyvatelstva. To je jasný rozvojový problém. Kyrgyzové se však na nás obrátili s jiným smyslem. Chtějí zachovat tradiční uzgenskou rýži, která pro ně představuje hrdost, dědictví po předcích, jejich identitu. To se už za rozvojový problém nepovažuje, ale je jím. Je podstatou, skrytou za mnoha důsledky.
Uzgenská rýže je skutečně jiná, na pohled i chuť. Má načervenalou barvu a velmi plnou chuť. Její náročné pěstování však umožňuje jen jeden sběr úrody v roce, zatímco jiné odrůdy, které se v regionu pěstují – uzbecká, čínská – mají až dvě. Místní rolníci prodávají svou produkci za nízké ceny zprostředkovatelům na bazarech, kteří ji se ziskem prodávají až do Ruska.
Je to uzavřený kruh – výnosy nestačí kryt náklady, malorolníci nemají peníze na nákup techniky a nářadí, dokonce hnojiv a osiv. Přestávají pěstovat tradiční rýži, mnozí dokonce opouštějí vesnice, zůstávají ženy a děti, které nahrazují i jejich práci. Rozbíhá se struktura společnosti, jistota.
Tento proces probíhá nyní, v současnosti. To znamená, řečeno „rozvojovým“ jazykem, že nemáme co dočinění s dlouhodobě deprivovaným chudým obyvatelstvem, pro které bychom hledali východiska, ale s lidmi, kteří si pamatují „lepší časy“. Tento negativní proces je třeba zvrátit. To je důležitá východisková pozice.
Pod hlavičkou problému chudoby se v Šorobašatu jako v živném roztoku vyvíjí celá škála problémů, definovaných v Miléniových rozvojových cílech. Kromě problému chudoby a hladu, jde i o to, že děti vynechávají základní školu, přičemž jako první do školy přestávají chodit dívky, které musí pomáhat při domácích pracích, neboť ženy nahrazují práci mužů. V důsledku gynekologických onemocnění (práce v ledné vodě) a zhoršení zdravotní péče dochází k vyššímu počtu úmrtí při porodu a zvýšené dětské úmrtnosti.
Kromě toho je zde celý balík problémů, souvisejících s migrací, zónou konfliktu, nedostatečným přístupem k informacím, dalšími možnostmi kvalifikace, zejména v oblasti obchodu a managementu.
V Šorobašatu nám při našem příchodu rolnická rodina ukázala 10 druhů rýže, které pěstují v okolí. Mezi nimi „ak uruk“, pravou rýži. Aktuigun Pazylova, projektová manažerka Mezinárodního fondu PANGEA z Biškeku nás seznámila se Sandžarem, místním mladým mužem, který vystudoval vysokou školu, ale vrátil se domů, aby místním pomohl, jak může. U plovu jsme diskutovali rusky o možnostech pomoci ze slovenské strany a hledali optimální cesty. Při dalším hektolitru čaje se přidali i ostatní rolníci, kterým leželo osudem uzgenské rýže na srdci a kteří se chtěli zapojit do projektu. Bylo to společenství zajímavých tváří, kde se daly vypátrat rysy různých národností, ale jedno měli společné – stopy tvrdé fyzické práce. Sandžar měl za úkol seznámit usedlou společnost s projektem, tentokrát v kyrgizském jazyce. Rolníci velmi pozorně poslouchali a tiše vyjadřovali své otázky. Potřebujeme především akčubaz, bez něj se nepohneme dál...
Projekt jsme začali realizovat díky finanční pomoci SlovakAid v lednu tohoto roku. Karty nám zamíchalo sesazení vlády v Kyrgyzstánu a následné násilné události zejména na jihu země, ve skutečnosti nedaleko Šorobašatu. Život však jde dál v této starobylé zemi, kde se po tisíciletí míchal horký koktejl vlád, dynastií, objevitelů i diktátorů.
Tuto podzim jdeme do Kyrgyzstánu znovu – nechť se děje, co se děje, a spolu s námi i odborníci ze Slovenska, kteří vezmou vzorky půdy a zejména nové úrody rýže, aby se dala geneticky prozkoumat a definovat jako jedinečný druh. V případě úspěchu tím zvýšíme její hodnotu na trhu. Rolníci budou rýži sami prodávat, protože projdou školením. Získají čas díky nástrojům a zařízením, která si zakoupili, a především budou mít novou funkční mlynici na rýži, která je pro ně alfa a omega při zpracování úrody. Rýži si budou sami balit a doufejme i označenou certifikátem pravé a jedinečné rýže z Uzgenu. Zvýší se zaměstnanost, příjmy, muži přestanou odcházet za výdělkem. Zlepší se pracovní podmínky žen, děti budou chodit do školy.
Je možné, že se nepodaří všechno během dvou let trvání projektu. Rozvojové projekty jsou složité organismy, běhy na dlouhé tratě a vlastně málokdy končí spolu s ukončením projektu. My jsme však kromě prostředků poskytli i naději. A v Šorobašatu je naděje, že společně zvrátíme zpětný chod rozvoje, reálná.
Autor: Zuzana Jezerská http://www.sccd-sk.org
Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Podzim 2010. Vydává ho Platforma mimovládních rozvojových organizací (MVRO), která je sdružením právnických osob - střešní organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských mimovládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.