Subkultury mládeže jsou fenoménem, který je přítomen v každé společnosti a který na danou společnost také působí. Mohli bychom je definovat jako kulturu určité skupiny lidí, kterou chápeme jako součást kultury jako takové, která však obsahuje určité odlišnosti od dominantní kultury, má svá specifika. Velmi jednoduchou definici subkultury nabízí Baldwin (2006). Tvrdí, že subkultura je vlastně jen odklon od dominantní kultury. Takováto definice samozřejmě nemůže stačit. Proto ji doplňujeme o další definice různých autorů. Oslovíme se například o Striežence (1996). Subkultury považuje za označení dílčích kultur jako součástí celkové kultury společnosti, které mají své odlišné normy, hodnoty, životní styl atd. Skládají se z kombinací sociálně-situčních složek, např. původ, status třídy, sociální pozice (studentská kultura), etnický původ, městské osídlení, náboženská příslušnost (sekty, rituály), věk (kultura mládeže), chudoba atd. Míra rozmanitosti nebo identity subkultur od hlavní kultury je různá, od identifikace až po odpor. Může mezi nimi docházet ke konfliktům například na národnostním, etnickém pozadí, ale i na sociálním pozadí. Při pohledu na tuto definici zase můžeme vidět, že definuje spíše alternativní kultury jako celek, a ne subkultury jako samostatnou kategorii. Pojem subkultury se více používá k popisu souboru specifických prvků kultury, které charakterizují konkrétní skupinu v rámci širší komunity, nebo dominantní či hlavní kultury, jejíž je tato skupina konstitutivní součástí. Čím je společnost komplikovanější a složitější, tím je pravděpodobnější, že vzniknou různé subkultury. Subkultury mohou vzniknout na základě etnického nebo náboženského vyznání, místa bydliště, věku, třídy a dalších faktů. Abychom však mohli hovořit o určité skupině lidí jako o subkultuře, musíme v ní identifikovat několik základních znaků. Jusko (2005) je uvádí následovně: Subkultury jsou menší, dobře definované skupiny, které jsou součástí vyššího celku. Vnitřní struktura subkultury přitom musí zahrnovat stejné složky jako většinová kultura, tedy složku materiální, duchovní a normativní. Alespoň v některých elementech těchto složek se subkultura musí lišit od majoritní kultury. A posledním znakem je, že subkultura musí být relativně stabilní v čase. Pro lepší pochopení tyto znaky rozebíráme a vysvětlujeme blíže. První znak je pravděpodobně nejlépe splnitelný. Protože subkultura ve společnosti funguje jako subsystém kultury jako celku, zatímco dominantní kultura je většinová, téměř vždy mluvíme o menších skupinách jasně definovaných svými specifiky, které fungují v rámci celkové kultury (vyššího celku). Co však znamenají jednotlivé složky, které každá kultura, a tedy subkultura, musí obsahovat? Materiální složka je vše, co je produktem dané kultury. V tomto smyslu jde například o viditelné aspekty kultury (subkultury), jako je oděv a jeho typické prvky, módní doplňky, předměty, které kultura používá, ale i výstupy kultury, jako jsou básně, písně, literatura, umění, účesy, symboly a tak dále. Například u známé subkultury hippies bychom sem mohli zařadit dlouhé vlasy, batikované oblečení, květiny jako doplněk oblečení, šátky přivázané na různé části těla, symbol míru, automobil Volkswagen T1 (tzv. Hippie Van), ale také množství básní, písní hippies, plakátů, písemných úvah nebo hudebního stylu „Acid rock“, který vznikl u hudebních skupin právě generace hippies atd. Duchovní složka kultury (a tedy i subkultury) je její základní filozofické východisko. Odpovídá na otázky „Proč to děláme?“ „Z čeho vycházíme?“ „Co chceme dosáhnout?“ „Jaký je náš cíl?“ V zmíněné subkultuře hippies je to například propagace volné lásky, protivojnové snahy, poukazování na neduhy konzumní společnosti atd. Normativní složka odpovídá na otázku „Co musím udělat, aby jsem byl členem dané kultury?“ Je to tedy soubor písemných a nepsaných pravidel dané kultury. V dominantní kultuře jsou to například zákony, vyhlášky ministerstev, obecně uznávané hodnoty a hodnotový rámec společnosti, obecně platné morální normy atd. Každá subkultura si stanovuje vlastní pravidla, která musí její členové dodržovat. Třetím znakem subkultur je, že aspoň v některých elementech se tyto složky musí odlišovat od dominantní kultury. Už jen v tom, že mají svá specifika v podobě vlastních pravidel, rozdílů ve vnějších projevech, ve vnímání životní reality a životní filosofie, tedy že mají své specifika v materiální, duchovní a normativní složce, se liší od dominantní kultury. Nejtěžší je však splnit poslední znak – relativní stabilitu v čase. To znamená, že subkultury by se neměly měnit pod vlivem „módy“. Jinými slovy, když zmíníme slovo hippies nebo emo nebo punk nebo jakoukoli jinou subkulturu, členové této subkultury by měli mít v současnosti stejné nebo přinejmenším velmi podobné znaky jako v minulosti, když subkultura vznikla, a jak budou mít je mít i v budoucnu. Protože tuto vlastnost je skutečně těžké splnit, mnoho mládežnických skupin nelze označit tímto pojmem, ale ve skutečnosti jde jen o mládežnické skupiny, nebo bychom je mohli označit jen jako pseudo-subkultury. Sackmann (1992) ještě uvádí, že subkultura musí obsahovat ideologie, souvislý soubor přesvědčení nebo základních předpokladů, soubor sdílených základních hodnot, kolektivní vůli nebo kolektivní programování lidské mysli.
Tak jako samotné subkultury, tak i členství v nich má své pravidla a specifika. Mladí lidé často věří, že na to, aby se mohli stát členy subkultury, stačí, když se prohlásí za jejího člena. Není to však zdaleka tak. Samotné vnější projevy nestačí na to, aby byl mladý člověk považován za člena subkultury. Členství v subkulturách lze rozdělit na několik úrovní, resp. druhů. Dělíme jej hlavně z hlediska „subkulturačnosti“, kterou můžeme chápat jako míru implementace všech aspektů subkultury do vnitřního prožívání člověka a jeho celkového životního stylu.
První skupinou jsou členové subkultur. Přijímají subkulturu jako celek, stává se neoddělitelnou součástí jejich života a přizpůsobují myšlenkám subkultury jak své vnější, tak vnitřní projevy. Subkulturu tedy dobře znají, znají její historii, představy, cíle, ale také umějí rozpoznat mýty o své subkultuře a popírat je. Nepřizpůsobují své vnímání, chování, vyjadřování, názory nebo činy aktuální situaci, v níž se nacházejí, ale vždy zůstávají ve svém myšlení, chování, vyjadřování, svých názoroch a činech věrní kořenům subkultury. Často dostávají přívlastek „Old school“. Je důležité, aby je za členy uznala samotná subkultura a její další členové.
Druhou skupinou jsou takzvaní kvázi členové subkultur. Jde o mladé lidi, kteří přebírají pouze některé aspekty subkultury, většinou podle toho, co se jim líbí. Svůj život nepřizpůsobují subkulturálním představám, nejčastěji přebírají pouze vybrané vnější prvky subkultury (účes, oblečení, slovní projev,...) bez toho, aby znali její základní filozofická východiska. Tyto vnější projevy nemají mnoho společného s myšlenkou a symbolikou, kterou mají představovat. Kvázi členové nejsou ani přijímáni členy subkultur jako jejich součást.
Třetí skupinou jsou nazýváni sympatizanti subkultury. Jedná se o ty, kteří nejsou přímo členy subkultury a nechtějí být členy, neberou subkulturální prvky, nesnaží se v ničem napodobovat konkrétní subkulturu, ale navzdory tomu nejen souhlasí s jejími myšlenkami, ale se ji také snaží bránit a podporovat. Například, pokud bychom lesbky, gaye, bisexuály, transsexuály a intersexuály chápali jako subkulturu (často jsou uváděni jako LGBTI komunita, ale někdy i LGBTI subkultura), pak by sympatizantem této subkultury byl někdo, kdo navenek bojuje za eliminaci jejich diskriminace, veřejně podporuje registrovaná partnerství, účastní se petic za jejich legalizaci, pomáhá jim naplňovat a domáhat se jejich lidských práv, i když sám není LGBTI orientovaný.
Z hlediska subkulturálních rizik jsou nejvíce ohroženi zejména kvázi členové subkultur. Jsou to lidé, kteří často danou subkulturu nechápou správně a proto přebírají hlavně její negativní stránky. Z hlediska kvantity jsou kvázi členové subkultur nejpočetnější. Z toho důvodu je důležité, aby odborníci a pracovníci s mládeží věnovali specifickou pozornost právě této skupině mladých lidí.
Závěr
Cílem příspěvku nebylo podívat se na subkultury mládeže z pohledu jejich projevů, konkrétních cílů, specifických znaků, výzoru jejich členů a podobně. Cílem bylo nabídnout pohled na něco, o čem se v literatuře tak často nepíše, ne-li vůbec, a to z pohledu druhů členství v ní. Pokud totiž budeme znát, v jaké variantě členství v subkultuře se mladý člověk nachází, říká nám to hodně o tom, do jaké míry se u něj mohou vyskytnout různé patologie dané subkultury, nevyvážené jejím přínosem. Jak jsme uvedli, nejrizikovější jsou právě kvázi členové, neboť ti neznají skoro žádné její pozitivní stránky a přebírají jen ty její aspekty, které jim umožňují projevit svou revoltu, tak úzce spojenou s obdobím dospívání, konkrétně s obdobím puberty a adolescencí. Věříme, že na základě napsaného se nám podařilo alespoň v základní míře přiblížit vám tuto problematiku.
Autor: PhDr. Peter Papšo, PhD. Katedra sociálnej práce PF UMB v Banskej Bystrici
Seznam bibliografických odkazů
BALDWIN, D. 2006. Subculture. In: http://www.urbandictionary.com/define.php?term=subculture
JUSKO, P. 2005. Riziká súčasnej mládeže z pohľadu sociálnej pedagogiky a sociálnej práce. In Mládež a spoločnosť, Vol. 11, 2005, č. 3, ISSN 1335-1109
SACKMANN, S. A. 1992. Culture and Subcultures: An Analysis of Organizational Knowledge. In: Administrative Science Quarterly, vol. 37, Issue 1, 1992. ISSN 0001-8392
STRIEŽENEC, Š. 1996. Slovník sociálneho pracovníka. Trnava: AD, 1996. ISBN 80-967589-0-X