Slovenská terénní sociální pracovnice Dária Pecháčová pracuje v Keni už několik let – jako koordinátorka desítek sociálních, zdravotních i vzdělávacích projektů VŠ sv. Alžbety. V čem je tato práce tak důležitá, zajímavá i nebezpečná a proč je důležité v Nairobi zůstat? Vystudovala jsi sociální práci na Trnavské univerzitě. Proč právě tento obor? Už na střední škole mě Afrika jako kontinent zajímala. V tu dobu internet ještě u nás nebyl snadno dostupný, ale já si pamatuji, jak jsem vyhledávala a četla články o humanitárních pracovnících a jejich práci v rozvojových zemích. Právě tehdy jsem se rozhodovala mezi studiem medicíny a sociální prací. Když jsem chtěla pracovat v přímém a dlouhodobém kontaktu s lidmi (tedy ne jen je vyšetřit a léčit, ale být jim oporou i později, v dalších těžkých životních situacích), nakonec zvítězila sociální práce.

Co tě motivovalo k odchodu na africký kontinent? Tehdy i dnes to vše vnímám jako jakési moje poslání, ne zaměstnání. Když se mi po 2. ročníku studia na Trnavské univerzitě naskytla možnost absolvovat 3měsíční stáž v Keni, neváhala jsem a šla jsem na pohovor. Stáž mě utvrdila v mé představě, že to je opravdu ta správná cesta, kterou se chci ubírat. A tak jsem už od roku 2009 nepřetržitě v Keni.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den v Nairobi? Je ho velmi těžké popsat, protože každý můj den je jiný. Momentálně pracuji jako terénní pracovnice pro VŠ sv. Alžbety a s kolegy koordinujeme v Nairobi deset projektů. Nikdy nevím, co vše se v hlavním městě stihne a co nás tedy po cestě do všech našich center pro kenské děti a mládež v daný den čeká. Nemám ani pevnou pracovní dobu, protože se spíš přizpůsobuji tomu, co projekty potřebují – včetně časných ranních hodin, pozdních nocí či víkendů. Ale nelituju toho. Nepřišla bych na to, že bych v 16 hodin skončila a do večera seděla s vyloženýma nohama. To nejsem já...

Kolik (časově omezených) rozvojových projektů jsi vlastně dosud koordinovala? Nejprve jsem v roce 2009 devět měsíců působila jako terénní pracovnice Trnavské univerzity v Keni. Právě jsme dokončovali dva antimalnutriční projekty, které postupně přecházely pod správu VŠ sv. Alžbety. Od května 2010 pracuji pro projekty VŠ sv. Alžbety a žádný z vtedajších projektů jsme nezavřeli ani nezrušili.

Některé rozvojové projekty jsou po 2 letech fungování (a financování z programu podpory Slovak Aid) soběstačné – místní komunita přebírá odpovědnost za pokračování aktivit. Jakou máš s tím zkušenost – jak to probíhá u vás? První projekt, financovaný ze Slovak Aid, nám končí v říjnu 2013. Dvě naše rehabilitační centra: dívčí centrum Bl. Zdenky Schellingovej a chlapecké centrum St. Kizito a St. Gianna Beretta osobně otevřel slovenský velvyslanec v Keni. Pokud jde o převzetí odpovědnosti za projekt, je místní komunita připravená. Máme v kenském týmu vycvičené profesionály – v oblasti zdravotnictví, sociální práce i akademické sféry. Snažíme se minimalizovat naši přítomnost a zasahování do chodu věcí, aby si uvědomovali svou odpovědnost. Otázka samofinancování je však složitější. Po dvou letech spolupráce je těžké stěží tvrdit, že místní komunita bude schopná projekt financovat.

Jak lokální lidé reagují na pomoc tebe a tvých kolegů? Reagují převážně pozitivně a jsou spíše vděční. Samozřejmě, najdou se i tací, kteří chtějí systém zneužít, ale ty naši místní kolegové v terénu dokážou šikovně identifikovat a zastavit. Snažíme se o to, aby tu přímou pomoc, povzbuzení a radu neposkytovali my – slovenskí tereňáci, ale právě jejich vlastní lidé. Máme proto všude místní zaměstnance a kolegy, kteří projektové aktivity realizují.

Jaké projekty momentálně koordinuješ a v čem jsou jejich specifika, že je VŠ sv. Alžbety stále financuje a podporuje i z vlastních prostředků, darů? Já mám na starosti zejména dětská rehabilitační centra pro chlapce a dívky z ulice, dále základní internátní školu pro děti z ulice a děti ze sociálně slabých rodin. Dělám od terénní sociální práce přes institucionální sociální práci až po přímou práci s dětskými klienty. Také jsem supervizorkou vysokoškolského projektu pro studenty ze slumu. Co všechny tyto projekty spojuje, je cílová skupina příjemců pomoci – „děti z ulice“, kterým nabízejeme lepší šance na život a přežití (důstojné bydlení, stravu, oblečení, vzdělání). Bez finanční podpory organizace ze Slovenska by tento typ podpory nebylo možné realizovat a děti by zůstaly, resp. se vrátily k nebezpečnému životu na ulici.

Nedávno slovenský velvyslanec v Keni Dr. Michal Mlynár řekl pro jednu zpravodajskou televizi, že voda je jednou z klíčových otázek přežití pro kenské lidi. Tvůj tým však paradoxně s navrženým projektem v rámci Výzvy Slovak Aid 2013 neuspěl. Čím to bylo způsobeno? Možná se projekt netrefil do priorit v rámci letošní výzvy, nebo byla velká konkurence mezi projekty ostatních škol a neziskovek, nevím. Sama si to neumím vysvětlit. Projekt podávala zkušená slovenská firma, která v Keni už v minulosti vrtila studny pro komunitu Maasajů v Kajiado, dokonce díky podpoře Slovak Aid. Příjemci pomoci by v tomto případě bylo pět set dětí ze základní internátní školy, ale i samotná komunita s více než 10 000 obyvateli. V období sucha se musí voda kupovat a dovážet z nejbližší vesnice – asi 20 km vzdálené. Jeden úsek cesty je asi 6 km dlouhý, nezpevněný a prašný; navíc v období dešťů je pro cisternu zcela neprůjezdný. Studnu tam potřebují jako sůl. Co by mohlo být v této situaci efektivnější?

Působíš v hlavním městě Kene v Nairobi. V odborné obci věnující se rozvojové spolupráci zaznívají hlasy, že více než na pomoc SR v Nairobi by se měly univerzity a neziskové organizace soustředit na venkovské oblasti. Sdílíš podobný názor? Problémy v hlavním městě jsou stále obrovské. Souvisí to hlavně s rostoucí urbanizací v Keni – denně se do Nairobi stěhují stovky lidí z venkova. Je to neuvěřitelné město kontrastů – na jedné straně blahobyt v obrovských vilách a na druhé straně velká chudoba ve slumech. Rozumím rozhodnutím našich neziskovek – jít po příčině toho, proč se lidé stěhují z venkova, dát jim šanci na důstojný život v rodném regionu a tím zastavit migraci. Absolutně s tím souhlasím a držím organizacím palce. Nemůžeme se ale všichni ze dne na den přesunout na venkov a zapomenout na problémy (jejich řešení i prevenci) v hlavním městě...

Jakou zpětnou vazbu jste dostávali od dětí z ulice po jejich včasném zachycení a umístění do resocializačních center? Jak výrazně se měnily jejich životy před vašima očima? Když přijmeme dítě do dětského rehabilitačního centra, ten první moment je opravdu silný a zapamatovatelný. Dítě přijde v velmi zanedbaném stavu, nevědí číst, psát a často nezná základní hygienické návyky. První setkání se zubní kartáčkem a pastou, pravidelné mytí a chůze na toaletu se dějí až u nás. Dokonce některé děti (hlavně chlapci) k nám přijdou v první den ještě pod vlivem nějaké omamné látky, nejčastěji lepidla. Prvních šest měsíců v centru je asi nejtěžších – jak pro ně, tak i pro nás (slovenské a hlavně místní sociální pracovníky, kteří jsou s dětmi neustále). Po dvou letech jsou však děti samostatné – umějí si samy vařit, uklízet, mají rozvinutý smysl pro odpovědnost, umějí psát, číst, počítat.

Zmíníš nějakou „success story“ – pozitivně probíhající nebo dokončený příběh klienta či klientky z vašeho rehabilitačního centra? Náš nejstarší chlapec, Joseph, minulý rok dokončil střední školu a dnes pracuje ve slumu Lunga-Lunga jako komunitní sociální pracovnice s HIV-pozitivními lidmi. Práci si našel sám. Stále jsme v kontaktu – často chodí do centra a dělá ostatním dětem přednášky. Jiný chlapec zase studuje na nejlepší státní střední škole (Maranda High School), je momentálně ve druhém ročníku a patří mezi nejlepší studenty. Také máme prvoušku na nejlepší státní dívčí střední škole (Starehe girls), která díky vynikajícím výsledkům na základní škole dostala vládní stipendium a studuje v podstatě zadarmo. Tihle mladí lidé nás navštěvují a baví se s ostatními dětmi v centrech, snaží se je motivovat. Je to nejlepší zpětná vazba.

Který problém v Keni je podle tebe nejvíce vypuklý (nevzdělanost, velikost rodiny, nezaměstnanost, extrémní chudoba, hlad atd.) a působí negativně i na vaše projekty? U dětí z ulice je to vždycky začarovaný kruh. Vezmeme dítě do centra, kde dostane šanci na lepší život a chopí se jí. Mezitím se jeho matce, která stále žije na ulici, narodí další dítě a za rok zase další. Dívky, které na ulicích zůstávají (protože se jim nenaskytne šance na resocializaci, umístění do center), rodí už jako patnáctileté. Tedy jde o další a další děti, které končí znovu na ulici. Většina organizací pracujících s touto cílovou skupinou selhává právě v reintegraci dětí po rehabilitačním programu. Po dvou nebo třech letech života v centru je nemají kam umístit (většinou kvůli nedostatku financí), a tak děti končí znovu na ulici...

Ačkoli pracuješ na projektech déle než 5 let, tvá osoba se dosud nesetkala s extrémní medializací. Všechno však změnilo jedno konkrétní vydání relace Modré z neba? Jak tvé vystoupení v TV hodnotíš zpětně? Snažila jsem se reprezentovat organizaci, pro kterou pracuji. Nejlépe, jak jen jsem dokázala. Typ či charakter relace mi nepřísluší hodnotit.

Jak tato relace pomohla vašim projektům v Keni? Tato relace pomohla především projektu, který funguje na principu adopce kenských dětí na dálku. Pomohla najít adoptivní rodiče – „sponzory“ pro děti z našich center. Ti mohou díky finanční podpoře ze SR chodit do školy. Díky odvysílání této relace se více lidí z celého Slovenska zajímá o rozvojové aktivity VŠ sv. Alžbety.

S jakým typem reakcí jsi se setkala? Kdo a proč hodnotí danou relaci a tvé vystoupení negativně? Setkala jsem se s pozitivními i negativními reakcemi. Ty pozitivní, samozřejmě, přišly hlavně z kruhu rodiny a přátel. Někteří mohli lépe pochopit, co to v tom Nairobi skutečně děláme. Ty negativní reakce přišly spíše od „kolegů z oboru“, tedy od lidí z jiných slovenských rozvojových organizací. Oni tento typ medializace hodnotili negativně – vedly se potom diskuse o etičnosti či neetičnosti dané relace v souvislosti s tzv. „rozvojovou pornografií“. Nejvíce těchto hlasů se ke mně dostalo paradoxně od lidí, kteří v Keni nikdy dlouhodobě nepůsobili, tedy ani problémy této země a fungování organizací v ní nemohou znát do detailu. Škoda, že se nikdo nezeptal i na náš názor – když už jsme byli hlavními protagonisty oné relace a sami jsme zažili natáčení i viděli sestříhaný výsledek v televizi. Je třeba si zjevně uvědomit, že i v tomto oboru práce (a získávání financí na fungování) existuje mezi neziskovými organizacemi a jejich členy silná konkurence, názorový nesoulad, rivalita i agrese...

Máš na starosti také projekt Dobrota sv. Alžbety, zaměřený na adoptování kenských dětí slovenskými rodiči na dálku. Kolik máte dětí momentálně v programu, resp. kolik jich bylo před a po odvysílání zmíněné relace v TV Markíza? Určitě se ten počet zdvojnásobil a všechny děti, které předtím neměly „sponzory“, mají dnes adoptivní rodiče ze SR a mohou chodit pokojně do školy.

V čem může být práce terénní pracovnice v kenské metropoli nebezpečná? Jak už jsem říkala, Nairobi je obrovské město, plné kontrastů. S tím souvisí i bezpečnostní situace – je zde vysoká kriminalita. Jako terénní pracovníci máme pravidla, která musíme respektovat – snažíme se nejezdit sami večer autem, dbáme na bezpečnost v domě (máme nočního strážce, psy, vždy zamykáme všechny zámky). Když tu člověk dělá terénní sociální práci, většinou se pohybuje ve slumových oblastech nebo na okrajových částech Nairobi. Je vždy vhodné chodit ve skupince místních lidí, být vhodně (neprovokativně) oblečená, nemít u sebe cenné věci...

Vypadá to tak, že z Kene se tak brzy nehodláš vrátit domů. Co by tě přimělo opustit nadobro africký kontinent a odejít zpět do Evropy? Hmm, momentálně jsem v Nairobi spokojena. Vrátit se by mě přiměla teď jen nějaká negativní rodinná událost, ale na to nechci myslet... Práce s dětmi mě absolutně naplňuje, naše projekty mi přirůstly k srdci.

Text: Božena Baluchová, Foto: archív D. Pecháčovej, Dobrota sv. Alžbety