Detektivní román a jeho biblioterapeutický potenciál

Úvod

V souladu s předpokladem, že „každý autonomní výběr beletristického díla ze strany čtenáře má kompenzační, a tedy v jistém smyslu terapeutický charakter, jehož účelem je vyrovnání jistého poznávacího nebo citového deficitu“ (Štubňa, 2017, s.13), přinášíme v následujícím textu pohled na terapeutické, resp. biblioterapeutické možnosti specifického literárního žánru – detektivního románu – nahlížené prizmatem relativně moderní interdisciplinární vědy nazývané psychologie literatury. Východiskovým předpokladem její existence je skutečnost, že psychologie se zabývá pozorováním a objasňováním vzorců a motivace lidského chování, a právě literatura dokáže konkrétní projevy lidského chování názorně ilustrovat a odůvodňovat jednání člověka v interakci s ostatními lidmi, s životním prostředím nebo ve vztahu k sobě samému (Štubňa, 2016, s. 74). V tomto směru se psychologie literatury zabývá zkoumáním psychologických typů lidské osobnosti a sledováním příčinně-následkových souvislostí mezi myšlenkami a prožívanými city postav na jedné straně a jejich projevy v reálném jednání postav na straně druhé. Dalším konstitutivním předpokladem této hraniční vědecké disciplíny je teze, že beletristická díla jako umělecky ztvárněné mnohovrstevnaté teoretické modely lidského myšlení, cítění a chování disponují přirozeným potenciálem naplňovat více psychických potřeb člověka.

1 Biblioterapie

Základem biblioterapie (řecky biblio ‒ kniha a therapia – uzdravování) je cílené používání knih k zlepšování psychického stavu klienta (pacienta). Jedná se o psychoterapeutickou metodu, která využívá především léčebné a podpůrné účinky čtení. Účinnost tohoto přístupu vychází ze samotné podstaty mechanismu působení procesu čtení na lidskou psychiku (bibliopsychologie) i z různorodých funkcí, které naplňuje zejména beletristická tvorba, protože v procesu čtení jsou přitažlivým způsobem aktualizována důležitá témata lidského bytí – filozofické a etické otázky, rozličné pohledy na citový život jednotlivce, na mezilidské vztahy, na jeho estetické potřeby a další.

O účinnosti biblioterapie jako významného prostředku psychoterapeutického instrumentária se s uznáním vyjádřila také logoterapeutka Elisabeth Lukasová. Ve své publikaci Na schodoch života (Auf den Stufen des Lebens) uvedla pět faktorů, podle kterých je literatura léčivá: prvním je ticho a možnost „vstoupit do sebe“, druhým faktorem je opětovné uchopení vnitřních hodnot, třetím důvodem jsou příklady ze života jiných lidí, čtvrtý faktor je vědomé odstupování od problému (Podle Lukasové ustavičné zaměřování myšlenek na zdroj psychické zátěže jen prohlubuje obtíže) a posledním, pátým faktorem, je „spoluprožívání nevýslovného“ (psychického obsahu lidské mysli), které směřuje naši pozornost k konečným otázkám lidského bytí (Lukas, 2001, s. 103–108).

1.1 Klinická biblioterapie

Podle českého psychologa Jara Křivohlavého jsou psychologicky relevantní funkce čtení následující: a) informační – vede ke zvýšení míry poznání a tím potenciálně ke snížení strachu z neznámého faktoru nebo situace, v níž se jedinec ocitl (např. nemoc); b) výchovná funkce – představuje postoje a názory, které mohou rozšířit vzdělávací bázi čtenáře a sloužit jako vzorový příklad pro jednání v budoucnu; c) funkce „zrcadla“ – čtenář porovnává autorovy názory se svými, což může následně vést k jejich přehodnocení či probuzení; d) identifikační funkce – ztotožnění se s některou z postav díla může být terapeuticky nebo filozoficky velmi účinné; e) očistná funkce – přináší potenciál psychické očisty (katarze), zbavení se aktuální psychické zátěže; f) estetická funkce – spojuje se především s touhou člověka po kráse a harmonii; g) relaxační funkce – literatura přináší odpočinek a uvolnění (Křivohlavý, 1987).

Biblioterapie v užším pojetí (klinikální, explicitní) je určena pacientům ve zdravotnických zařízeních a psychiatrických léčebnách. Pro tyto účely se biblioterapie opírá především o informační a relaxační funkci literatury.

V roli informačního zdroje poskytují knihy čtenáři základní informace o jeho konkrétních zdravotních potížích. Přínosem pro pacienta může být například porozumění mechanismu vzniku i průběhu onemocnění (případně léčby), a tím snížení jeho obav ze vzniklé situace, nebo také upozornění na možnost uzdravení, případně poskytnutí užitečných informací o režimu rekonvalescence a dalších.

Relaxační funkce literatury se realizuje především prostřednictvím beletristických děl. V podstatě je lze rozdělit do dvou základních skupin: a) beletrie v pravém slova smyslu (literární fikce se symbolickým významem), b) (převážně románová) tvorba biografického nebo autobiografického charakteru (příběhy inspirované skutečnými událostmi). Pokiaľ jde o první kategorii, můžeme obecně konstatovat, že pro biblioterapii je nejfrekventovanější výklad beletristického díla z psychoanalytického hlediska, protože pacient (klient) si čtením obvykle nahrazuje nějaký nedostatek (kompenzuje deficit), přičemž hledá oporu, pomoc, vzor a podobně. Terapeutickým záměrem nemusí být nutně odhalit symbolický význam díla, ale zejména aktivovat v klientovi psychodynamické procesy a umožnit mu objevit a pochopit nevědomé části jeho „já“. V tomto směru rozlišuje Lesňák šest hlavních typů čtenářů (In: Haman, 1991, s. 7): a) racionální (kritický) typ při čtení klade důraz na poznávací hledisko; b) estetický typ zaměřuje se na umělecké ztvárnění textu; c) utilitární se omezuje jen na praktické využití získaných poznatků; d) sociativní – čtení ovlivňuje jeho chování; e) etický – hodnotí čtení z hlediska výchovného působení; f) emocionální se ztotožňuje s některou z postav nebo s prostředím.

Biografická a autobiografická tvorba má především za úkol poskytnout čtenářům emoční podporu, ukázat různé úhly pohledu při vnímání určité situace, být příkladem hodným následování, ukázat východisko (z údajně neřešitelné situace) a naznačit perspektivu úspěšného překonání problematické situace. Relaxační úloha literatury je v procesu uzdravování významná i díky schopnosti přesměrovat pozornost pacienta (od nemoci k jiným tématům a aktivitám), uvolnit tělo, a tím vytvořit podmínky pro rychlejší regeneraci organismu.

Při praktickém používání biblioterapie by měl mít terapeut nebo pověřený knihovník k dispozici seznam doporučené literatury zaměřené na konkrétní problematiku. Při výběru knihy se přihlíží k věku, pohlaví, vzdělání, inteligenci, emoční vyspělosti klienta, aktuální krízové situaci a dalším. Postavy i zápletka v knize by měly být reálné a přítomný konflikt konstruktivně vyřešený. Literární postava by měla být věrohodná, aby se klient dokázal ztotožnit s jejími obtížemi.

Pokud jde o praktickou aplikaci a účinnost tohoto terapeutického přístupu, můžeme zmínit, že například Salmansová ve své knize o depresi (1995) uvedla mezi výsledky výzkumu i zjištění, že biblioterapie se ukázala jako klinicky účinný nástroj psychoterapie, jehož použití vedlo k výrazné redukci symptomů u depresivních pacientů. Dlouhodobému výzkumu v této oblasti se věnovali také autoři studie Three year follow up of bibliotherapy for depression (Floyd – Jamison – Scogin – Smith, 1997). I v případě mnoha dalších diagnostikovaných psychických onemocnění a poruch (převážně v oblasti závislostí) potvrdil výzkum následujících let trvalost terapeutických výsledků dosažených pomocí biblioterapie: Mentální anorexie – příčiny, průběh a nové léčebné metody (Leibold, 1995), Co a jak číst se sluchově postiženým dítětem (Červenková, 1999), Biblioterapia pre nemocničných pacientov (McMillen – Pehrsson, 2004), Korekcia detskej a adolescentnej agresivity pomocou biblioterapie (Shechtman, 2009), Biblioterapia a znížená sexuálna túžba: důkaz o efektívnosti (Mintz – Balzer – Zhao – Bush, 2012), Biblioterapia ako alternatívny prístup k deťským emočným poruchám (Akinola, 2014) a další.

Jak jsme již uvedli, kromě knih s primárně informační, osvětlovací a poradenskou funkcí existuje množství beletristických děl, která pojednávají o konkrétních psychologických diagnózách formou biografických a autobiografických, ale i fiktivních příběhů. Ve slovenských a českých knihkupectvích je v současnosti dostupná již většina přeložených románů anglického autora Marka Haddona (autismus, Aspergerův syndrom, deprese, „syndróm prázdného hnízda“ a další) nebo amerického existenciálního terapeuta Irvina Yaloma (rakovina, smysl života, suicidální sklony, komplex méněcennosti a další).

1.2 Laická biblioterapie

V širším pojetí je biblioterapie (implicitní) určena každému, kdo se ocitl v hraniční psychické situaci a hledá oporu a potřebné informace v knihách.

V zahraničí se biblioterapie běžně používá také ve školách. Je zaměřena na rozšiřování znalostí o různých životních situacích (rozvod rodičů, smrt blízké osoby, vážné onemocnění, problémy dospívání a další) a sociálně-patologických jevech (drogové závislosti, přehnaná agrese, rasismus a další). Pozitivní psychologické účinky čtení beletristických děl se již plně projevily také v oblasti výchovy a vzdělávání ve školách. Kromě literární výchovy povinně obsažené ve vzdělávacích osnovách základních a středních škol napomáhají studentům rozvíjet vztah ke knihám i diskusní literární kluby, recitační soutěže, besedy s významnými spisovateli a další.

V mnoha veřejných knihovnách jsou v současnosti k dispozici odborně zpracované biblioterapeutické seznamy určené široké veřejnosti. Hlavním důvodem je fakt, že mnoho „postižených“ nedokáže nebo z nějakého důvodu nemůže navštívit odborníka a pomoc hledá v knihách nebo na internetu (například oběti domácího násilí apod.). V ideálním uspořádání jsou biblioterapeutické seznamy zpracovány v databázi, která obsahuje anotace ke každé knize a umožňuje jednoduché vyhledávání. Knihy bývají roztříděny podle témat, např.: vážná onemocnění, duševní poruchy, závislosti, zármutek, domácí násilí, život s handicapem a další. (Hándlová, 2006, s. 19).

Pokud jde o laickou veřejnost, socioložka Elizabeth Longová již v roce 1986 zaznamenala ve veřejných čtenářských kurzech – primárně určených ženám střední třídy – výrazný nárůst sebeuvědomění a sebevědomí (Long, 1986).

Další oblastí, v níž se výrazně projevil potenciál beletrie jako vzdělávacího a výchovného nástroje, byla penitenciární péče. V roce 1997 Roger Jarjoura a Susan Krumholzová během testovací fáze projektu, jehož se účastnilo sedmdesát dva recidivistů, zjistili, že opakovaného trestného činu se dopustilo méně než 20 % probandů navštěvujících jejich literární seminář (18,75 %). Na druhé straně počet probandů z kontrolní skupiny (nenavštěvujících seminář), kteří se dopustili opakovaného trestného činu, dosáhl během testovací fáze až 45 %. V letech 2004–2005 vyvrcholila výměna názorů na možnosti biblioterapie jako výchovného prostředku v oblasti penitenciární péče mezi profesorem anglické literatury Robertem Waxlerem a soudcem Robertem Kaneem testovacím projektem s názvem Změna života prostřednictvím literatury (angl. Changing Lives Through Literature) (Trounstine – Waxler, 2005). Shodli se, že někteří vězni by místo nepodmíněného trestu měli dostat možnost podmíněného výkonu trestu, jehož součástí by bylo návštěvné literárního semináře o modelových rolích.

Podobný výchovno-vzdělávací program byl v Chicagu vytvořen pro nezletilé svobodné matky. První cyklus semináře Literatura pro nás všechny (angl. Literature for all of us) se pod vedením Karen Thomsonové účastnilo 4500 osob. Zjištění po ukončení výzkumu prokázala „výrazný nárůst schopností účastnic projektu v oblasti kritického myšlení a řešení problémových situací. Pedagogičtí pracovníci navíc zaznamenali výrazné zlepšení jejich chování, které přisuzovali dovednostem osvojeným na setkáních čtenářských skupin“ (Oatley ‒ Mar ‒ Djikic, 2009, s. 14): „...significant developments in the use of critical thinking and problem-solving skills. School staff also noted improvements in participants´ behaviour, which they attributed to the skills learned in book groups.“ Kontrolní průzkum s odstupem času také ukázal, že „více než 65 % účastnic čtenářských kurzů začalo ve svém volném čase častěji číst“ (Ibidem): „...over 65% of book group participants reported reading more often on their own after joining book group.“

Mezi specifické formy využití biblioterapie k výchovným a vzdělávacím účelům patří také čtení a interpretace Svatého písma (v domácím či církevním prostředí). V některých zemích existuje tzv. biblické poradenství, v jehož rámci je Svaté písmo chápáno jako podobenství o člověku, které obsahuje přesné návody, jak se v rozličných životních situacích chovat. Tento typ terapeutické práce je rozšířený především v USA. V evropském kontextu je bible používána spíše jako zdroj inspirace pro správný každodenní život a mravné jednání. Pomocí příběhů a podobenství z bible člověk usiluje o porozumění sám sobě – vlastním pocitům a rozličným (nečekaným) událostem ve svém životě. Z psychologického pohledu se uplatňují především metody hlubinné a existenciální analýzy (Remeš ‒ Halamová, 2004, s. 64).

Nejrozšířenější a nejspontánnější formou laické biblioterapie však zůstává samozřejmě navštěvování knihkupectví veřejností a čtení konkrétních beletristických děl neraz na základě doporučení blízké osoby (přirozeně podle situace, v níž se „osoba v nouzi“ nachází).

2 Detektivní román

Současná literární věda rozlišuje v zásadě dva základní typy detektivní (kriminální) literatury, které se navzájem liší ve výskytu a rozsahu využití dvou primárních kompozičních principů – reflexe a akce. V detektivním románu převažuje reflexe (analýza, dedukce atd.) a v thrilleru naopak akce (dynamika děje).

Na rozdíl od thrilleru, jehož hlavním záměrem je vytvoření a udržení atmosféry napětí, využívají autoři v detektivních románech často i humor a satiru – výrazové stylistické prostředky, které pro změnu vyvolávají u čtenářů uvolnění a dobrou náladu.

2.1 Thriller – psychologické aspekty

Thriller ve srovnání s detektivním románem apelující na intelekt čtenáře se snaží především o vyvolání intenzivních emocí.

Pro thriller je v obecnosti příznačná atmosféra napětí, vzrušení, úzkosti, očekávání a překvapení. Z psychologického hlediska se k napětí nutně přidává úzkost, resp. úzkostné očekávání a také naděje na „šťastný konec“ – zejména u čtenářů s vysoko rozvinutou empatií, kterou podvědomě uplatňují i u postav z literárních děl. Čtenáři, kteří vnímají především atmosféru napětí, směřují podél dějové linie k závěrečnému překvapení. Pro ně představuje závěr thrilleru především psychickou úlevu a jakoby „naplnění nadějí“ na záchranu protagonisty, proto se často po přečtení thrilleru cítí spíše vyčerpáni než posíleni (obohaceni) zážitkem mentálního dobrodružství.

Příznačnou psychologickou konstantou v thrilleru jsou pocity bezmoci vyplývající z nemožnosti čtenáře zasáhnout do děje a zachránit život protagonisty. O to více, že z perspektivy vypravěče – pozorovatele příběhu – ví přesně, v jakém ohrožení se v daném okamžiku nachází a jaké jsou možnosti na jeho záchranu.

Thriller se ve srovnání s detektivním románem více spojuje se scénami (pocity) násilí, bezprostředního ohrožení života a smrti, proto mají čtenáři tohoto podžánru obvykle více rozvinutou schopnost tolerance násilí i rezistence. Pravděpodobně je u nich méně aktivována empatie.

2.2 Detektivní román – psychologické aspekty

Při recepci detektivního románu je pozornost čtenáře více méně rovnoměrně rozložená podél celé dějové linie.

Závěrečné překvapení (vyršení záhady) bývá většinou pouze přirozeným ukončením čtenářského procesu, v jehož průběhu je recipient motivován spíše zvědavostí než extrémními emočními stavy.

Tradiční detektivní román apeluje v první řadě na kognitivní schopnosti čtenáře a na předpoklad, že bude schopen „spolu s detektivem“ záhadu vyřešit.

Na základě průzkumu Preference čtenářů v oblasti beletristických žánrů byla v roce 2017 provedena dotazníková forma – metodou náhodného samovybraní – na vzorku 219 dospělých osob (18–72 let), z nichž bylo pro účely této studie vybráno 61 respondentů, kteří označili za svůj preferenční žánr detektivní román. Uvedenou vzorku tvořilo 41 mužů a 20 žen s převážně dokončeným vysokým školstvím a pocházejících z bratislavského kraje, které jsme v nedávné době provedli v rámci dospělé populace. Zjistili jsme, že čtenáři preferují kriminální žánr z různých důvodů.

Zásadní společnou motivací většiny dotázaných (72 %) byla záliba v tajemstvích a v jejich objasňování. Detektivní žánr představuje záhadu v mnoha aspektech. Zpočátku je pozornost čtenářů soustředěna na postavu oběti. Recipient si na základě zjištěných informací, ale i použitím vlastní fantazie může představovat její předchozí život. Může se také zamýšlet nad důvody, proč potkal podobný „osud“. Jak čtení postupuje, postupně se odhaluje i identita pachatele – jeho sociální okolí, povahové vlastnosti a pohnutky jednání.

Druhou hlavní motivací respondentů (59 %) pro preference detektivního žánru byla v našem průzkumu postava vyšetřovatele. Oblíbený detektiv je obvykle někdo, jehož intelektové a povahové vlastnosti čtenáři obdivují, a protože sami jimi obvykle nedisponují, realizují kontakt s nimi alespoň prostřednictvím čtení. Protagonistu vnímají jako vzor, jímž se mohou nejen inspirovat, ale i se od něj učit (např. trpělivosti, důslednosti, analytické schopnosti atd.). Na druhé straně obliba konkrétní románové postavy vycházela v mnoha případech (asi 36 % dotázaných) ze podobných, nebo dokonce identických povahových rysů či mentálních dispozic, jejichž projevy a využití však čtenáři v reálném životě z rozličných důvodů buď omezují (např. vinou vytíženosti, odlišného aktuálně profesního zaměření atd.) nebo přímo odmítají, protože je považují za společensky nežádoucí, nebo nedostatečně rozvinuté, respektive neuznávané.

Postava protagonisty obvykle zosobňuje rozhledný a všestranně vzdělaný profesionál, který disponuje poznatky z různorodých oblastí lidského poznání: „Široký rozhled je nezbytným předpokladem naší profese, Watson“ (Údolie hrôzy, Doyle, 2011, s. 279). Zároveň oplývá schopností tyto poznatky kombinovat do nečekaně kreativních a specifických teorií, jejichž platnost se nakonec vždy prokáže. Významným faktorem je z pohledu čtenářů také schopnost detektiva využít teoretické poznatky nabyté studiem v praxi. (Neraz nabývají podobu kuriozity, např. informace, že stres je schopen výrazně zpomalit absorpci alkoholu v krvi).

Téměř všichni příznivci detektivního žánru uvedli, že čtení pro ně představuje odpočinek – únik v podobě přesměrování pozornosti od každodenních starostí reálného života do oblasti fiktivního příběhu, v němž nemusejí nést žádnou odpovědnost. Detektivní žánr vnímají jako „bezpečné“ dobrodružství, v němž si dokážou zachovat kontrolu nad situací (okolnostmi děje) i nad vlastními emocemi. Detektivní román (nebo thriller) jim poskytuje jedinečný a vzrušující zážitek, který je často v ostrém protikladu se stereotypními a nudnými událostmi jejich každodenního života. Navíc záhady v této simulované realitě bývají na rozdíl od skutečného světa nakonec vždy objasněny, a tento fakt působí na mnoho čtenářů uklidňujícím způsobem a dodává jim jistotu.

Čtení „detektivek“ představuje pro mnoho čtenářů relaxační aktivitu zejména proto, že na rozdíl od jiných typů beletrie jsou kompoziční prvky dějové linie detektivního románu pevně dané a čtenář ví, co může očekávat – záhadu, rozhledného detektiva se specifickými vyšetřovacími postupy, „klamavé“ svědky, nespolupracující policii a její chybně označeného pachatele, vyvrácení obvinění, odhalení skutečného pachatele a objasnění motivace zločinu.

Mnoho respondentů (24 %) vyzdvihlo (obzvláště v případě „klasiků“ detektivní literatury jako Agatha Christie) historický a kulturní aspekt tohoto typu románů – popis doby, společenské situace, zvyků, morálky, odkazy na skutečné historické postavy, památky a události.

Část respondentů (21 %) výrazně zdůraznila kognitivní aspekt recepce detektivních románů související s rozvojem analytických, deduktivních, anticipačních, komparačních, kategorizačních a dalších myšlenkových operací. Tito respondenti jsou navíc přesvědčeni, že detektivní román jim pomáhá rozvíjet i tvořivé myšlení a schopnost řešit problémy (angl. problem solving), protože umožňuje čtenáři formulovat počáteční (i průběžné) hypotézy a následně je vyhodnocovat jako správné či nesprávné. Tvrdí také, že na rozdíl od jiných typů beletrie je čtenář detektivních románů údajně aktivní, neustále mentálně stimulovaný a podněcovaný k rozmýšlení – k vyšetřování deliktu „ve spolupráci“ s detektivem. V této souvislosti nám zřejmě nepřekvapí obliba tohoto žánru u představitelů profesí, které jsou spojené s „objasňováním záhad“ ve formě činností spojených se zjišťováním, vyhodnocováním či ověřováním jako: kriminalisté, lékaři (specializace související s diagnostikou), počítačoví analytici, risk manažeři, personalisté, specialisté lidských zdrojů, různí opraváři apod.

16 % respondentů zdůraznilo i aspekt nezapomenutí zjevně bezvýznamného detailu (při zkoumání místa činu nebo během samotného šetření), od něhož závisí úspěšné vyřešení případu.

46 % respondentů má čtení „detektivek“ charakter výzvy – sami se sebou údajně hrají hru, zda dokáží správně analyzovat a vyhodnotit okolnosti spáchaného zločinu a odhadnout vraha. Někteří se v procesu čtení dokonce vracejí na předchozí stránky, aby ověřili, zda daná postava opravdu vykonávala nebo nevykonávala činnost, kterou uvedla detektívovi jako své alibi. Další respondenti vnímají detektivní příběh ve smyslu schopnosti ukončit započatou činnost – dovést ji do zdařilého konce.

18 % čtenářů fascinuje v souvislosti s detektivním románem představa koordinované týmové práce vyšetřovatelů, kteří se navzájem podporují; každý z nich má nějakou konkrétní (nezastupitelnou) roli, každý je osobitý a nějakým konkrétním (povahovým rysem, chováním atd.) sympatický.

Část respondentů (12 %) uvedla jako motivaci pro čtení detektivních románů touhu po spravedlnosti a zadostiučinění z pohledu neviné oběti zločinu nebo jejích blízkých. Potrestaný zločinec pro ně symbolizuje obnovení narušeného společenského pořádku (vražda jako porušení stanovených morálních i občanských norem) a zajištění bezpečného života všech členů společenství. Z psychologického hlediska lze objasnění zločinu vnímat i jako obnovení vnitřní psychické integrity čtenáře, která byla narušena počátečním chaosem (zločinem).

Ženy ve svých odpovědích výrazně zdůraznily vztahovou rovinu sériových detektivních příběhů – citový život protagonisty a jeho rozličné vztahy s životním okolím.

Tradiční ženské čtenářky (realizovaný výzkum se týkal více literárních žánrů) detektivní žánr ve velké míře nemají rády. Zřejmě pod vlivem empatie, kterou obvykle projevují více než muži, a scén násilí – páchání nebo hrozícího – vnímají příliš osobně a citlivě. Podobně nedokáže většina žen vnímat s odstupem a nadhledem svou vlastní mužskou část čtenářské obce tematiku smrti, charakteristickou pro tento žánr. Možná proto, že ženy jsou s konkrétními biologicko-materiálními aspekty lidského života (a jeho případného konce) vázány více než muži, a to prostřednictvím biologických cyklů, možnosti vytvoření nového života a neustálé obavy o jeho zachování.

Pokud si ženy nakonec nějakou detektivní sérii nebo autora přece oblibí, stane se tak obvykle na základě specifické motivace vyplývající z tématu, prostředí nebo historického období, v němž se děj románu odehrává, ale nejčastěji pro konkrétní povahové rysy protagonisty.

Část dotázaných (14 %) upozornila také v našem průzkumu na sociální stránku čtení, protože v mnoha zemích jsou rozšířeným fenoménem takzvané čtenářské kluby, jejichž členové se pravidelně setkávají a vyměňují dojmy a názory na přečtená díla.

3 Detektivní román a psychoterapie

V souladu s východiskovým předpokladem psychologie literatury, že beletristická tvorba představuje umělecky ztvárněné mnohovrstevnaté teoretické modely lidského myšlení, cítění nebo chování, poukážeme na závěr této studie na druhy psychoterapie, které podle našeho názoru nejvíce odrážejí kompoziční principy, narativní strukturu, stylistiku a (explicitní i latentní) tematiku detektivních románů.

S myšlenkovými operacemi charakteristickými pro detektivní práci (analýza, syntéza, komparace, abstrakce, konkretizace, generalizace, dedukce, indukce, analogie) souvisí podle nás nejvíce práce terapeutů z oblasti hlubinné psychologie a psychoterapie. Navíc za hlavní motivační (pudové) síly v životě člověka považoval Eros (pudenie k životu) a Thanatos (pudenie k smrti). Eros vede k sebezáchově a dosahování slasti (libido). Thanatos se spojuje s agresivitou a destrukcí. „Tyto pudy motivují nejen sociální (a tedy i antisociální) chování jednotlivce, ale i celospolečenské jevy jako sociální vývoj, války a revoluce“ (Heretik, 2004, s. 64). Zdá se, že podobnými pudovými silami jako jsou Eros a Thanatos bývá i pachatel v detektivních románech veden ve svém asociálním aktu (násilí, vražda). Navíc, pokud jde o Thanatos, někteří psychologové se domnívají, že při čtení detektivních příběhů a thrillerů – zejména při popisných pasážích spojených s násilím a smrtí (např. deskripci znetvořeného těla oběti) – dochází u čtenářů na podvědomé úrovni k (žádoucímu) kontaktu s destruktivní silou reprezentovanou jedním z jejich vědomě potlačovaných aspektů osobnosti, jejichž projevy se v průběhu života snaží různými způsoby omezovat. Jde o obdobný psychický mechanismus, který je aktivován například při pohledu na oběti dopravní nehody nebo při sledování katastroficky koncipovaných televizních zpráv. Latentní strach z vlastní smrti prožívá člověk ve zástupné formě pohledem na zánik života jiných osob. Tento psychický jev – katarze – popsal už Aristotelés v antickém Řecku jako předpokládaný účinek intenzivního dramatického zážitku na psychiku diváka během recepce divadelní tragédie.

Snahám o rekonstrukci zločinu na místě činu s cílem „zjistit pravdu“ (správně diagnostikovat situaci) a odhalit pachatele (korigovat jednání) se naproti tomu nejvíce podobá práce systémových (resp. systemických) terapeutů. Kromě přídavného jména systémový se v oblasti psychoterapie používá také termín systemický. Systemický přístup zdůrazňuje „význam jazyka, jímž je vytvářen symptom a který je prostředkem k uchopení reality“ (Rieger – Vyhnálková, 1996: 16). Tento přístup předpokládá, že „v interakci s ostatními lidmi se až následně – po pojmenování reality jazykem – objevuje to, co vidíme“ (Ibidem). Tento druh psychoterapie významně souvisí s intrapsychickou, ale i interpersonální dynamikou typickou pro detektivní příběhy, protože systém lze chápat jako skupinu prvků, které jsou mezi sebou v interakci, a vzorce této interakce vytvářejí stabilní kontext jak pro individuální, tak pro vzájemné fungování. Terapeut, stejně jako detektiv, se soustředí především na interakční vzorce mezi prvky systému. V psychoterapii nejde pouze o jejich detekci, ale především o jejich změnu. Potom má v podstatě dvě možnosti. První je zůstat nestranný a zjišťovat interakční vzorce pomocí kladení takzvaných cirkulárních otázek. Jednotlivé prvky systému objasňují (ve formě domněnek) myšlení a pocity jiných prvků systému, např. ʻCo si myslíte, že vaše manželka cítí, když trávíte tolik času v práci?ʼ Druhou možností je tzv. kontrolovaná zaujatost, tj. terapeut čas od času vytvoří spojenectví s některým z prvků systému proti jinému prvku (resp. prvkům) systému s cílem odhalit ve vyhrocených reakcích zúčastněných osob existující interakční vzorce (Kratochvíl, 1976, s. 191).

Závěr

Jak vyplývá z předchozího textu – z poznatků klinických terapeutů používajících biblioterapeutickou metodu, z explanace vybraných literárně-kompozičních charakteristik detektivních románů a také našich zjištění ohledně jejich účinku na čtenáře – primární funkci, kterou tento žánr plní, je relaxační. Prostřednictvím dynamického a enigmatického děje dokáže „detektívka“ efektivně upoutat pozornost čtenáře a odvrátit ji tak od „terapeuticky nežádoucích“ myšlenkových obsahů nebo emocionálních stavů.

Neodmyslitelným přínosem použití biblioterapie je však její schopnost rozvíjet u klienta tvořivost, fantazii, abstraktní myšlení a komunikační schopnosti, ale i posilovat jeho sebedůvěru a rezilienci (Rutter, 1985, s. 610), protože vyšetřující detektiv je zpočátku také „bezradný“ a nezná odpovědi na všechny otázky, avšak postupně se k nim cílenou a soustředěnou snahou „přelaďuje“. Důvěřuje proto svým schopnostem, je vytrvalý, důsledný, všímavý a aktivní při hledání odpovědí.

V tomto smyslu pomáhá detektivní román formovat u čtenáře schopnost logického a kritického myšlení, nabádat ho vyhledávat souvislosti mezi zjevně izolovanými jevy životní reality. Na úrovni sociální interakce současně posiluje jeho důvěru v hodnoty společenského soužití, jako jsou pravda, spravedlnost, spolupráce, soucit a porozumění.

Autor: Pavol Štubňa, Mgr. PhD. Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V posledních letech je středobodem jeho vědeckého zájmu průnik literárních věd a kognitivní psychologie v podobě interdisciplinárního směru nazývaného psychologie literatury. Seznam bibliografických odkazů

AKINOLA, Ajayi Nathaniel. 2014. Bibliotherapy as an alternative approach to childrens´ emotional disorders. In: Creative Education. 2014, ISSN 2151-4771, 2014, vol. 5, n. 4, s. 1281-1285. ČERVENKOVÁ, Anna. 1999. Co a jak číst se sluchově postiženým dítětem. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1999. 80 s. ISBN 80-238-4826-7. DOYLE, Arthur Conan. 2011. Pes Baskervillský, Údolie hrôzy, Štúdia v červenom. Bratislava: Slovart, 2011. 528 s. ISBN 978-80-5560-2653. FLOYD, Mark R. ‒ JAMISON, Christie ‒ SCOGIN, Forrest ‒ SMITH, Nancy M. 1997. Three year follow up of bibliotherapy for depression. In: Journal of Consulting and Clinical Psychology. ISSN 1939-2117, 1997, roč. 65 , č. 2, s. 324-327. HAMAN, Aleš. 1991. Literatura z pohledu čtenářů. Praha: Československý spisovatel, 1991. 169 s. ISBN 80-20202-81-1. HÁNDLOVÁ, Olga. 2006. Využití biblioterapie v zátěžových situacích. Magisterská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 160 s. HERETIK, Anton. 2004. Forenzná psychológia pre psychológov, právnikov, lekárov a iné pomáhajúce profesie. 2. prepracované a doplnené vydanie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2004. 376 s. ISBN 8010003417 JARJOURA, Roger G. ‒ KRUMHOLZ, Susan T. 1998. Combining bibliotherapy and positive role modeling as an alternative to incarceration. In: Journal of Offender Rehabilitation. ISSN 1540-8558, 1998, vol. 28, n. 1-2, s. 127-139. KRATOCHVÍL, Stanislav. 1976. Psychoterapie: směry, metody, výzkum. 3. vyd. Praha: Avicenum. 306 s. ISBN 80-7178-609-8. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 1987. Biblioterapie. In: Československá psychologie. ISSN 0009-062X, 1987, roč. 31, č. 5, s. 472-477. LEIBOLD, Gerhard. 1995. Mentální anorexie – příčiny, průběh a nové léčebné metody. Praha: Svoboda, 1995. 140 s. ISBN 80-205-0499-0. LONG, Elizabeth. 2003. Book clubs: women and the uses of reading in everyday life. Chicago, IL: University of Chicago Press, 2003. 280 s. ISBN 978-0-226-49262-9. LUKAS, Elisabeth. 2001. Auf den Stufen des Lebens. Meine bewegendsten Fallbeispiele aus der Seelenheilkunde nach Viktor E. Frankl. Origalausg. Gütersloh: Quell/Gütersloher Verlaghaus, 2001. 143 s. ISBN 978-3579233815. McMILLEN, Paula S. – Pehrsson, Dale-Elizabeth. 2004. Bibliotherapy for hospital patients. In: Journal of Hospital Librarianship. ISSN 1532- 3277, 2004, vol. 4, n. 1, s. 73-81. MINTZ, Laurie B. – BALZER, Alexandra M. – ZHAO, Xinting. – BUSH, Hannah. E. 2012. Bibliotherapy for low sexual desire: evidence for effectiveness. In: Journal of Counseling Psychology. ISSN 1939-2168, 2012, vol. 59, n. 3, s. 471-478. OATLEY, Keith ‒ MAR, Raymond A. ‒ DJIKIC, Maja. 2009. The psychology of fiction: present and future. In: Jaén, I. ‒ Simon, J. (eds.) The cognition of literature. New Haven, CT: Yale University Press, 2009. [cit. 2017-06-21]. Dostupné na internete: REMEŠ, Prokop ‒ HALAMOVÁ, Alena. 2004. Nahá žena na střeše: Psychoterapeutické aspekty biblických příběhů. Praha: Portál, 2004. 216 s. ISBN 978-80-90558007. RIEGER, Zdeněk – VYHNÁLKOVÁ, Hana. 1996. Ostrov rodiny: integrující přístup pro práci s rodinou. Hradec Králové: Konfrontace, 1996. 246 s. ISBN 80-901773-8-7. RUTTER, Michael. 1985. Resilience in the face of adversity: protective factors and resistance to psychiatric disorder. British Journal of Psychiatry. ISSN 1472-1465, 1985, vol. 147, n. 6 s. 598-611. ŠTUBŇA, Pavol. 2016. Psychológia literatúry – výzva pre tradičné literárne vedy. In: Jazykovedné, literárne a didaktické kolokvium XXXIV. Bratislava: Z-F Lingua, 2016, s. 73-81. ISBN 978-80-8177-020-3. ŠTUBŇA, Pavol. 2017. Psychológia literatúry. Bratislava: Univerzita Komenského, 2017. 226 s. ISBN 978-80-223-7317-6. TROUNSTINE, Jean ‒ WAXLER, Robert. 2005 Finding a voice: the practise of changing lives through literature. Ann Arbor, MI: University of Michigan Press, 2005. 280 s. ISBN 978-0472030408