Úzkosti dětí v kontextu dnešní doby

Úzkosti dětí v kontextu dnešní doby V ordinaci psychoterapeutů, ale i v pedagogicko-psychologických poradnách je možno pozorovat jev, který je velmi pravděpodobně (v. s.) logickým příznakem doby, v níž aktuálně prožívají každodennost rodiny a kde vyrůstá nejmladší generace.

Vzrůstající počet dětí, které ve zvýšené míře trápí úzkost a strach, je varovným signálem nejen pro jejich rodiče a blízké, ale i pro celou společnost. V nadměrné míře prožívání představují tyto dvě emoce trápení dítěte a překážku v jeho příznivém osobním vývoji, brání mu v možnosti plně realizovat životní pohyb v originalitě – v existenci; v kontextu temporalitě jsou v určitém smyslu předurčujícím faktorem komplikovanosti v čase budoucím.

Důvodů k pocitu ohroženosti je dnes celá řada. V popředí je rodina jako určité místo, kam se dítě svým příchodem na svět přirozuje a kam přirozeně patří. Rodina je místem primární zkušenosti člověka s nenahraditelným významem po celou dobu jeho života. Kromě zajištění fyzických, psychických a sociálních potřeb je i místem, které v ontologickém kontextu znamená možnost a zakoušení přijetí ve smyslu „communio“ (společenství, vzájemného přijímání). Tento fenomén domova nelze vnímat pouze onticky (věcně) – přes konkrétní dům, byt či vybavenost věcmi – jsoucny. Člověk, aby mohl prožívat přijetí, laskavost a akceptaci, potřebuje domov ve smyslu vztahovosti ke svým blízkým, potřebuje přijetí ve své autentické danosti a také potvrzení své originality, to vše v tzv. ontologické1 rovině existence. V rodině nejde jen o prostou atmosféru setkávání nezávislých lidí, jde o citlivě reagující emoční systém, který však nemá strukturální založenost.

V nároku ontologického chápání nastává problém kartézského2 požadavku „clare et distincte“ (jasně vymezené a ohraničené, s možností měření, vážení nebo jiného konkretizování) a pozadí, které vyvstávání umožňuje. Síly emočního pole jsou technicky neměřitelné a vyjevují se v konkrétnostech emocionálních prožitků jednotlivých členů tohoto systému. Každý z přítomných svým individuálním způsobem prožívá emočně aktuálně přítomné, vše však je zasazeno do temporalitě – minulosti, přítomnosti a budoucnosti v provázanosti. Při oslovení citlivého tématu se atmosféra prudce promění, a právě v tuto chvíli lze zahlédnout nastavenost celého nestrukturálního schématu.

Emoční pole je odpovědí na otázky z pozadí, což je ontologicky podstatné pro veškeré ukazování a pro veškerou fenomenalizaci existence člověka nejen v tomto systému rodiny, ale i pro komplexnost života na planetě Zemi. Pozadí je podstatou bytí současné doby, a pokud se chceme smysluplně ptát a nacházet příčiny úzkosti a strachu u dítěte, je třeba mimo objektivizaci, měření a následné zpracování získaných dat metodologickým způsobem ponechat vyvstat a zachytit pravdu ve smyslu aletheia (pravda vystupující ze skrytosti do ne-skrytosti)3. Kartézský přístup k účinné intervenci nepostačuje a neotevírá cestu k jinosti v neutěšeném stavu dítěte, kterému úzkost a nadměrný strach velmi významně zužují životní možnosti.

Nárokem nejen pro psychologa, ale i pedagoga a další pomáhající profese v blízkosti dítěte se zmiňovanou obtížností (dysaretací4) je pochopit rodinu i domov ontologicky. Ontické hledisko je pouhým popisem skutečností, které se vztahují k jednotlivci nebo i ke všem členům tohoto systému. Ke „vyřešení“ obtíže s nárokem navrácení původní možnosti dítěte však nepostačuje. Je třeba rozumět konkrétnostem existenciální roviny dítěte, které obtíží trpí, ale také zahlédnout jádro problému v rodinném schématu, vztahujícím se vždy k problematice komplexně transgenerační.5 Je třeba, aby byla též chápána v ontologických kontextech i doba příliš pozdní, v níž současný člověk ve své rodině prožívá každodennost v mnoha nárocích.

Podstatou dnešního postmoderního života je nietzscheovská vůle k moci, což znamená pro habitus života jediné – účinek síly, účinek moci. Moc však v základu vstupuje do zjevu jen tehdy, když se navyšuje. Adorace moci má za následek tzv. přemocňování, které je typické pro dnešní výkonové žití a člověka zatěžuje způsobem, který je skrytý, ale velmi mocný právě ve své zakrytosti (mocný, bezmocný, nemocný).

Rodina je v původní nastavenosti místem možnosti „pelein“ – prodlévání, kde tento princip sám o sobě brání nároku výkonu, a proto zásadně pozměnila své původní, archetypální principy.

Vůle k moci jako podstata bytí v rodině znamená potřebu mít vše pod kontrolou, mít moc a cílem je zajištěnost a zabezpečenost života. Tento cíl však nelze naplnit; do životních situací je člověk uvrhován bez vlastní volby tím, že realizuje pohyb po životní cestě – od zrození k horizontu – ke smrti. Temporalitou je míněn rozvrh lidského pobytu „mezi“ (zrozením a smrtí) do časových fází. Vše je závislé na tom, jak konkrétní člověk rozvrhuje svůj pobyt a co je pro něj důležité, co je přítomné. Ve výběru toho, co je přítomné, je i obsažena představa o budoucím, ale také minulost ve výtěžcích, které do budoucnosti projekčně ohlíží, a velmi podstatným způsobem přítomnost i budoucnost člověka ovlivňují.

Čas lidského života není aristotelsky, punktálním. Je časem tzv. temporálním, vždy obsahujícím minulost, přítomnost a budoucnost v průběhovosti. Fenomény, jako je vášeň, láska, zloba, ale i strach a úzkost jsou intencionálním propletencem rozumu, vůle a citu bez možnosti jednoduchého vyjádření. Jedná se o fenomény usebranosti a uvlastnění, které jsou prapůvodními existenciály zakládajícími lidství (Čálek 2004).

Podle Heideggera a Hölderlina byli bozi a lidé v bezprostředním rozhovoru, což je vyjádřeno i myšlenkou čtveřiny (země, nebe, bozi a lidé). Člověk tím, že je příliš orientován na předměty (věci) a techniku, ztratil možnost tohoto rozhovoru; výsledkem je neustálá snaha výkon navyšovat, stupňovat. Člověk však tímto způsobem života ztrácí svobodu a to, co zůstává, je přílišná orientace na předměty (hyperkonzumní styl života), tvořící základ onticity. Plánování, kontrola, pohotovost k naplňování výkonu – to vše je v každodennosti člověka uctíváno a naplňováno, bez uvědomění si přílišného ponoření a uvěznění v jsoucnech.

Člověk je však bytost schopná vztahu, úžasu a úcty k sobě samému, k druhému člověku a ke světu vůbec. Termín eusebina, připomenutý Zdeňkem Kratochvílem (1995), vystihuje právě určitou privilegovanost člověka v řádu světa (schopnost vztahu a úcty sám k sobě a k druhým lidem). Opakem je asebia, která v kontextu nemožnosti prožít úžas a sváteční čas v prožitku naplňuje člověka pocitem osamělosti v příliš hlučném davu a činí ho úzkostným. Výsledkem je odosobnění, příklon k technickému světu bez nároku na pocitovou složku a počátek tohoto pozměnění v existenciální rovině lze vysledovat v konkrétnostech krize současné rodiny. Rodina, dříve i nyní, představuje mikrokosmos, otevírající možnost k naplnění synchronizace času chronos (čas vesmírný) a kairos (čas vnitřního zrání člověka) v konkrétnosti nároku ochrany a zachování transgenerací, a tedy zachování existence člověka na Zemi. V tomto kontextu je rodina jako živý a žitý organizmus, který neustále pokračuje v utváření dalších a dalších prostorů s možností ochrany citlivého zárodečného jádra před nároky okolního, venkovního světa. Právě tímto je poskytován bezpečný prostor a dostatek času k naplnění potenciálu růstu a zrání člověka; tato synchronizace napomáhá i k přiměřené míře a zvládání existenciální úzkosti.

Úzkost u dětí

Podle E. Eriksona (1963) je pro každé vývojové období člověka typická úzkost v přiměřené míře, což je spojeno s nárokem naplnit vývojový úkol v daném období. Z tohoto pohledu je úzkost nevyhnutelným jevem, který provází člověka po celý život – od zrození ke smrti. Existenciální úzkost k životu přináleží (Pelcová 2001), vzniká tehdy, když existující člověk projektuje vlastní zkušenost. Úzkost i strach se výrazně podílejí na rozvoji osobnosti a jsou v komplexním socializačním procesu člověka významným fenoménem, který má negativní dopad. Na svět se dítě rodí vždy s nárokem v celém světě pobývat – samo se sebou, s ostatními lidmi, ale i s přírodou a vším, co je součástí celého života.

Nejedná se tedy jen o konkrétní místo, předměty a vše v rovině onticity, ale právě naladění se na celek bez marga (okraje) přináší určitý nárok spojený s existenciální úzkostí. Herakleitovská myšlenka ohňového střetu, tzv. čtveřiny v setkání země, nebe, bohů a lidí, velmi dobře vystihuje tento nárok a domov je počátkem i koncem pobytu člověka s možností rozvrhovat a žít v každodennosti s přiměřenou mírou existenciální úzkosti.

Dnešní situace je typická hledáním identity, smyslu a cíle; člověk realizuje svůj život nespojitě, epizodicky. Dočasné, nepevné a povrchní vztahy jsou důsledkem. Vyvolaný pocit nejistoty a úzkosti je logickým vyústěním, který však v rozdílnosti od zakládající existenciální úzkosti, jež přirozeně člověka životem provází. Z fenomenologického hlediska6 je klíčová otázka sociální úzkosti, která má kořeny v dětství.

Důvodů vedoucích k pocitu ohrožení je celá řada; u dítěte je na prvním místě situace v rodině, kde prožívá svoji dětskou každodennost. Vzrůstající procento manželství, která se během prvních deseti let rozvádějí, je značnou zátěží pro potomky v tomto svazku zrozené a bez možnosti ovlivnit nepříznivost rozpadů rodiny ve své životě. Dalším zdrojem dětského znepokojení jsou rostoucí projevy násilí, s nímž se všude a denně dítě setkává – v rodině, ve škole, na hřišti. Záplavu agresivity zažívá i díky médiím – lidské neštěstí a bolest, katastrofické zprávy a návody k týrání jsou v obsahu zpravodajství a pořadů, které nerespektují čas a strukturu diváků při sledování. Vše v kombinaci vyvolává úzkostné naladění a doba příliš pozdní (Bělohradský 2007) v proměnlivosti a v absenci přirozenosti základní jistoty a bezpečí pro dítě znamená určitou vydanost světu, kde hodnotou je výkon a „jsoucnost“. Hodnotová orientace a smýšlení rodičů je zachraňující v tom, že poskytuje dítěti přístav akceptace, přijetí a celkově dobrost, která má v jeho temporální časovosti zakládající možnost dodat dostatek sil k pohybu po životní cestě ve smyslu růstových úkolů, ale i k překonávání překážek, které život přináší, a které jsou i v jistém smyslu nutností – výzvou k tomuto pohybu.

Dítě v okamžiku svého narození má již za sebou zhruba 40 týdnů velmi intenzivního vývoje. V těle matky, v děloze, je zajišťován složitými mechanismy celkový vývoj od početí k okamžiku, kdy je dítě natolik schopné, aby realizovalo svůj život v samostatnosti. Děloha, jako reprodukční orgán, má k dispozici maximální zvětšení svého objemu (cca 10krát původní velikosti dospělé ženy), ale i zde jsou zjevné limity. V okamžiku, kdy je „nabídka“ matky a „poptávka“ dítěte po „životním“ prostoru v určité diferenci (díky velmi složitým, vzájemně propojujícím mechanismům, zejména neurohumorálním), dochází k pohybům v ontickém, ale i významně v ontologickém kontextu. Vše se jakoby předznamenává celoživotním údělem – volbou, přesahováním, ale také časovou ohraničeností. Onticky se dítě porodními cestami rodí na svět, v průběhu porodu je nárokováno krizí mající základ ve fyziologicko-anatomických strukturálních založenostech. V ontologické rovině jde o významnou separační krizi, kdy jedinec se stává jedinečným ve společenství, do nějž se přirozuje.

Dítě prostupuje porodními cestami podobně jako Platónův vězeň strastiplně opouští jeskyni – s pocitem ohroženosti, jistě i s obavou a úzkostí, ale i s doufáním ve dobrou budoucnost. Výsledek je stejný – volný prostor, avšak bez možnosti garance jistoty trvání života a zajištěnosti v čase budoucím. Dítě ihned po narození je nárokováno dechovým nádechem, ale též okolním prostředím a velmi brzy se stává jedincem v okamžiku přestřižení pupeční šňůry. Tímto aktem je odděleno od placenty, která mu zajišťovala vše potřebné. Není náhodou, že v rodinné terapii je vztahovost v emočním schématu rodiny, zejména mezi rodiči, nazývána placentací, ovšem v nepředmětné rovině. Moment nádechu po narození lze symbolicky chápat jako autonomní akt jak pro matku, tak pro její dítě. Bolest (algos, álego) při porodu provázející je nejen logickým následkem nároku na strukturální části (soma- tvary těla a sarx- obsah ve smyslu orgánových struktur), ale v ontologické rovině znamená kotvení, tíhnutí ke středu; je to čistý rozdíl (Hogenová 2002), vypovídající o absolutní platnosti, o evidenci, o nepopiratelnosti. Porodní bolest, i když je ženou a novorozencem „jakoby“ zapomenuta, stále zůstává v platnosti; je nesdělitelná, zkušenostně nepředatelná. Je však spojením rozervy; podle Martina Heideggera (1996) jde o rozdíl sám, označovaný jako spára-fuga. Porodní bolest svým pozadím ukazuje vše, co dává dítěti hodnotu lidské bytosti a zároveň matce hodnotu matkou být – hodnotu její role. Umožňuje i naplnění separačního nároku do role matky, posiluje ženu v nároku mateřské péče, která je pro dítě tak důležitá. Matce i dítěti ozřejmuje cenu žití, ukazuje, že exis­tují lidsky. Život se jeví jako hodnota jen tehdy, je-li zároveň ohrožen a přesahován – ohrožen smrtí a přesahován jinou hodnotou (Palouš 2008). Císařské řezy „na přání“ jsou dnes živě diskutovaným tématem v oboru porodnictví. Zástupce ředitele Ústavu pro péči o matku a dítě Ladislav Krofta obhajuje názor, že ženy by měly mít možnost zvolit si císařský řez jako způsob porodu. Odůvodňuje to tím, že je nelze nutit do klasického porodu, pokud to nechtějí. Nejde tedy o stav, kdy je v ohrožení matka nebo dítě a císařský řez zachovává další existenci v čase budoucím. Bouřlivá diskuse mezi odborníky je jasným znamením, že medicína s královskou disciplínou porodnictví přece jen nestojí na čistě kartézských základech a argument, že císařské řezy na přání rodičky jsou běžnou praxí ve vyspělých zemích v zahraničí, nebude postačující stejně jako argument utrpení při eutanazii. Pokud si člověk odebere možnost přirozeného zrození a přirozeného odchodu za horizont, velmi pravděpodobně se beze zbytku naplní heideggerovská myšlenka i současně varování, že technika na samém vrcholu svého účinku zničí sebe a také člověka.

Svým zrozením jedinec vstupuje do společenství světa, je nárokován v každém okamžiku svého života pohybem, a úzkost je úzkostí ze svobody vyplývající také z odpovědnosti za tento pobyt. Pokud má matka neotevřenost k naplnění vývojové fáze, kterou je nárokována (mateřstvím), a odmítá podstoupit porodní akt svého dítěte v přirozenosti7, uzavírá sobě i potomkovi autenticitou z-rození se (při-rození se) na svět. Příčinu je nutno hledat v temporalitě mladé ženy (minulost, přítomnost a budoucnost ve vzájemné provázanosti), velmi často se však jedná o přenos „dluhů“ v transgeneračním pojetí.

Dítě se rodí na práh jeskyně (Palouš 1996) a výchovou je vedeno do volnosti, možnosti a odpovědnosti. Může však být i socializačně zanořováno a ukováno podobně jako vězeň ke zdi jeskyně. Rodič, který sám není ve své existenci v otevřenosti k volnosti a možnosti, velmi složitě akceptuje nárok volby, vždy s nezajištěností výsledku, bez garance, bez jakékoli hmatatelné jistoty. Úzkost a strach jsou emočně zatěžující, ale také prospěšnými emocemi, které jsou určitým indikátorem situovanosti člověka. Stále však v nabídce možnosti životního pohybu – volby odpovědí na přicházející životní výzvy – realizovat svůj život svobodně, otevřeně, autenticky.

Celoživotní vývoj jedince je charakteristický reakcí na vymezování hranic a prostorů, a růst je možno vnímat jako naplňování možnosti v autenticitě dané osobnosti a její rozvíjení do maximálně možné šíře.

Forum internum – vnitřní prostor je prostředí rodiny, který v nároku blízkosti v transgenerační provázanosti (se zemřelými i ještě nenarozenými) chrání dítě před nároky zevního světa. Zde vládne čas kairos, čas vnitřního zrání, mající významovost v temporální časovosti. Opakem je čas vesmírný, chronos, který vládne ve forum externum – v prostoru vnějším. Synchronizací výše uvedených časů se otevírá příznivý časoprostor života dítěte s možností naplnit růstové – vývojové úkoly v bio-psycho-socio-spirituální komplexnosti optimálním způsobem.

Rodinu, prostředí akceptující a chránící, lze přirovnat k děloze anatomické. Proto se v rodinné terapii hledá určitá analogie mezi dělohou biologickou a sociální (Chvala, Trapková, 2008). Při soužití ženy a muže je velmi důležité, aby byl vytvořen bytostný vztah, stabilní, ale i proměnlivý, umožňující individualizaci obou partnerů. Podle S. Freuda je nejčastějším důvodem vyhledávání psychoanalytické pomoci duševní impotence, což znamená určitou neschopnost tvořit, udržovat a rozvíjet partnerské vztahy, vedoucí k situaci označované jako vztahová impotence.

Opakem tohoto stavu je vztahová potence, která nemá ontický rozměr. V ontologické založenosti se jedná o určitou vztahovou založenost, dispozici, o emoční možnost myšlenou, ale i zamýšlenou ve vztahu s možností proměny ve vývoji. Porucha možnosti sdílení a sdělování emocí v rodině, mezi rodiči, znamená nemožnost tzv. „placentace“ neboli synchronizace ve vztahu s matkou a otcem, s okolním blízkým a vzdáleným světem, dysaretaci (nerovnováhu) v čtveřině8, a výsledkem je pocit úzkosti. Placentací se rozumí určitá možnost synchronizace v rodině, kde se dítě zrodilo, a je možné ji přirovnat v rovině strukturální k placentaci v anatomické děloze, kde prostřednictvím této anatomické struktury je zajišťována potřebná výživa a nutné základní principy vývoje plodu. V placentě anatomické se krev plodu a matky nemísí; také v rodině má každý jejímu členovi své autonomní postavení a místo, a zároveň dohromady tvoří celek se schopností vytvářet rodinný systém – emoční pole rodiny. Určité dysfunkce jsou výsledkem poruchy sdílení a sdělování emocí v rodině. Dítě ve své zranitelnosti rychle reaguje na tuto situaci a výsledkem bývají různé projevy – somatické stonání (časté infekce horních cest dýchacích, záněty středouší, laryngitidy) a také stavy úzkosti a strachu, které však nelze považovat za přirozenou reakci podporující jeho zdárný vývoj.

Významnou roli zde hraje temporální časovost u všech aktérů emočního schématu rodiny. Určité vývojové nedokončenosti, dluhy ve smyslu oscilací (přechod z nižší do vyšší vývojové fáze podle Eriksona) jsou nabídkou (možností dokončení), ale zároveň velkou zátěží pro všechny zúčastněné. Dítě osciluje mezi světem matky a otce (ve smyslu energií yin-jang) a naplňuje v rámci tzv. separačních náklonů (termín z rodinné terapie) tím své růstové úkoly (Chvala, Trapková 2008). V situaci, kdy jeden nebo oba rodiče nejsou v daném časoprostoru dítěte k dispozici, nastává velmi složitá situace, která může zapříčinit následné různé formy dysfunkčnosti. Důležitost nároku, aby rodič byl autentický, dospělý ve své egačnosti, otevřený, se svým místem ve světě ve smyslu uvlastnění v autenticity (žití ze vlastního pramene), znamená v přenesení na existenci dítěte, jako jeho potomka, mít otevřenou transgenerační možnost i v postmoderní době prodlévat doma s možností počátečního bydlení.

Jedině tak je možno v dětství a v dospělosti, v celém životě člověka, zvládnout a vydržet smutek, který má pramen v základním naladění ve své lidské vrženosti. Tento smutek je ontologický, nevyhnutelný, s jinou intencí v dětství, jinou v mládí a jinou v plné dospělosti a stáří. Smutek je jev provázející člověka od zrození ke smrti, s nemožností změření, zvážení, uchopení.

Tím, že je člověk schopen svou zkušenost opakovaně využívat (variovat z minulých zkušeností – tzv. retencí) při uskutečňování svých záměrů v přítomnosti (protence) a zase ji ukládat jako zkušenost, domov a zážitky z dětství jsou základem jeho bytostné zkušenosti. Fenomén domova v naplněnosti či nenaplněnosti hraje významnou úlohu po celou dobu trvání života a je i možným „kořenem“ úzkosti, kterou člověk v aktuálnosti prožívá ve všech etapách života a která limituje jeho dané možnosti.

Zabývá-li se terapeut nebo pedagog chováním dítěte a chce-li mu porozumět nejen v rovině ontické, ale především ontologické, je třeba si uvědomit celou vztahovost dítěte ve smyslu emočního schématu, v němž se zrodilo, a v němž probíhá jeho každodennost. Neexistuje oddělený svět dětí a dospělých. Vše je založeno ve spolubytí (Mit-sein), a to ještě předtím, než se dítě na svět zrodí díky transgenerační provázanosti. Řeč uvádí dítě do světa, a řečí se dítě do světa dostává. Podle Merleau-Pontyho (1971) se v okamžiku, kdy hluk kolem něj začne něco znamenat, překlápí na stranu těch, kdo mluví. Dítě v otázkách „ohmatává vesmír“, a neúplná nebo zraňující odpověď ho poškozuje. Úzkost a strach jsou v dětské řeči vystupující, signalizují místo poranění, ale jsou také cestou možného ošetření.

Závěr

Úzkost a strach jsou emoce, které k životu patří, ne však ve zvýšené formě. Obava malých dětí ze tmy, z odloučení od rodičů a blízkých, z blesků a bouřky – to vše je normalitou. Znepokojivě je třeba hodnotit stav, kdy úzkost dítěte se nevztahuje ke konkrétní věci, události, a hlavním příznakem je omezení v běžném žití – když dítě omezuje svůj zdárný vývoj a spokojenost.

Obecná úzkostná porucha u dítěte je charakterizována obavou a starostí, emoce nemají konkrétnost a jsou neúměrné, většinou v provázanosti s reakcí somatickou (příznaky tělesné), což je reakce v jednotě těla a mysli v neoddělitelnosti9. Dítě může trpět panickou poruchou s typickými záchvaty, fobií (neodůvodněným strachem), ale také posttraumatickým stresem (reakce na hrozivé a násilné události), i obsedantně-kompulzivní poruchou, což je typické vynucování opakování určité činnosti v důsledku vtíravých myšlenek. Léčba v klasických manuálech kartézsky (metodologicky) zaměřené pedopsychologie nebo pedopsychiatrie je založena na psychiatrickém a psychologickém vyšetření a velmi často se přistupuje k indikaci léků na zmírnění úzkosti. Terapeutický zásah cílí na překonání úzkosti a naučení lepší reakce na podněty v kontextu každodenních stresů (pediatrická modifikace KBT terapie).

Děti přicházející do ordinace psychoterapeutické péče s indikací antidepresiv je stále více. Pro daseinsanalyticky pracujícího terapeuta jsou malí pacienti trpící velmi širokou škálou potíží výzvou, ale také nárokem. Orientovat se v aspektech existence dítěte a jeho rodiny, podpořit dítě v možnosti autentického prožívání, je základem. Respektace aspektů v životě dítěte a provázanost k individuálním kontextům jeho žití znamená investici společného času a společné řeči, dialogu majícího sokratovskou nárokovost. Naslouchání dítěti, ale také jeho rodičům, ponoření se do jejich životních příběhů, odkrytí temporalitě, to vše otevírá cestu ke společnému hledání a řešení nepříznivého stavu. V platnosti však zůstává – expertem na úzkost a strach není terapeut, ale dítě, které nepříznivý stav prožívá, aniž rodič, který je mnohdy sytičem této emoce v provázanosti emočního schématu rodiny. Emoční pole nelze onticky měřit, vážit ani jiným způsobem konkretizovat, jeho zřejmosti se jasně vyjevují v konkrétních reakcích jednotlivých členů tohoto nestrukturálního schématu, v kontextu vyladěnosti jejich vztahů – k sobě, k ostatním blízkým, ke společnosti a k celku světa (příroda a vše, co náleží k existenci člověka).

Terapeutické uvíznutí v rovině ontické znamená vzdát se možnosti blízkosti, posvátnosti a tajemna. Toto vše jsou původní otevřenosti medicíny, stojící na myšlenkových základech Hippokrata, Hygie a dalších významných osobností starověku. Úzkost je samota v příliš hlučném světě, bez možnosti konkretizace sebedokonalejším přístrojem. Pacienti – malí i velcí v psychoterapeutické péči – jsou především lidé hledající sami sebe skrze ztrátu blízkých. Nejsou cílovou skupinou farmaceutických firem, které tak prosperují díky dnešní době (označované jako postmoderní nebo také příliš pozdní) a specifičnosti nároků provázejících existenci člověka. Pokud se bude spoléhat na řešení pouze v rovině techné, jedná se o léčbu formou iatreusis – neboli léčbu pouze v rovině příznaků, značně limitující návrat k možnosti daného člověka realizovat svůj životní pohyb v maximálně možné šíři.

V této souvislosti je nutné vzpomenout portugalského neurofyziologa Antónia de Egas Monize, který v roce 1949 obdržel v oblasti psychochirurgie Nobelovu cenu. V r. 1935 na klinice v Lisabonu byla na základě jeho studie provedena lobotomie, první však chemickou cestou, kdy do spoje čelních laloků byla injekčně zavedena látka, tzv. etylalkohol. Za sedm týdnů poté proběhla podobná operace již chirurgickým způsobem. Tento výkon se řadí k prvním operativním zákrokům úpravy lidské psychiky, všeobecně označovaným jako psychochirurgické operační výkony.

V USA byl tento zákrok velmi používaný, prezentovaný jako „pročištění mozku“ nebo „ne horší než vytržení zubu“ apod. Metoda byla natolik propracovaná častou aplikací u lidí trpících úzkostí a podobným způsobem, že se prováděla ambulantně – společně s elektrošokem bez další anestezie byl mezi oční bulvu a víčko zabodnut úzký nástroj, jeho ostrý hrot prošel až k čelnímu laloku a krouživými pohyby tohoto nástroje byla provedena samotná lobotomie – oddělení spojení mezi laloky. Ve stejném roce se v Americe provedlo přibližně 10 tis. zákroků, o osm let později počet stoupl na 50 tis./rok. Lobotomie zásadně a nevratně mění psychiku daného člověka, kromě odstranění obtíží (hlavně úzkostí) však přináší řadu problémů, zejména v integritě daného jedince. Etické výhrady a obavy před zneužitím zahlušila módní vlna, která trvala až do doby nástupu moderních psychofarmak. Formanova film Přelet nad kukaččím hnízdem velmi dobře dokládá obavy z možného zneužití. Realita v kontextu ztráty osobnosti i kontextu „dobra“ zasáhla i jednu ze sester J. F. Kennedyho, kdy její otec velmi těžce snášel dceřinu jinost a nevyslyšel její nesouhlas s tímto zákrokem, který ji přiblížil k horizontu života.

Onticita má své významné místo nejen v medicíně, ale i ve všech oblastech vědy. Posiluje pocit jistoty a zabezpečenosti, velká touha současného člověka však naplněna není. Svět matematický není světem přirozeným, i když je prezentován jako svět pravý. Touha po jistotě, vedoucí k rozdělení člověka na dvě části – tělo a mysl, verifikace (zvěcnění) a falzifikace úzkost neutlumí. Vnímat reakce a celkovou situovanost úzkostného dítěte jako odpověď a následně hledat otázky je cestou k jeho bytostné nastavenosti a je i cestou terapie ve smyslu hygiensis – léčba z motivu, který vedl k dané obtíži.

Základem takové terapie, nejen při řešení dětské úzkosti, je naladění habituálního10 pohybu terapeuta na habituální pohyb pacienta, kdy oba dva jsou světem vyvoláváni a oba dva „soupatří“ se světem (Hogenová 2006). Jedná se o propojenost s celkem světa, a tím se člověk s obtíží – v dysaretaci (ne-mocný) navrací k areté (Hogenová, 2000), k dobru, ke zdraví.

Autor: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D. Literatura:

BĚLOHRADSKÝ, V., 2007. Společnost nevolnosti, O post-moderní době. Praha: SLON. ISBN 978-80-86429-80-9. ČALEK, O., 2004. Skupinová daseinsanalýza. Praha: Triton. ISBN 80-7254-539- ERICKSON, E. H., 1963. Childhood and society. N. York: 0-09-943794-5. HEIDEGGER, M., 1996. Bytí a čas. Praha: Oikúméné. ISBN 80-86005-12-7. HOGENOVÁ, A., 2000. Areté. Základ olympijské filosofie. Praha: Karolinum. ISBN 80_246-0046-3 HOGENOVÁ, A., 2008. Jak pečujeme o svou duši? 1. vyd. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-349-8. HOGENOVÁ, A., 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80- 86861-72-4. CHVÁLA, V., TRAPKOVÁ, L., 2008. Rodinná terapie a teorie jing-jangu. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-391-8. KRATOCHVÍL, Z., 1995. Výchova, zřejmost, vědomí. Praha: Herrmann a synové. ISBN 80-238-0473-1 MERLEAU-PONTY, M., 1971. Oko a duch a jiné eseje. Praha: Obelisk. PALOUŠ, R., 2008. Heretická škola. Praha: Oikúmené. ISBN 978-80-7298-302-5. PATOČKA, J., 1996. Péče o duši I. Praha: Oikúmene. ISBN 80-86005-24-0. PELCOVÁ, N., 2001. Vzorce lidství. 1. vyd. Praha: ISV. ISBN 80-85866-64-1. PELCOVÁ, N., 2004. Filosofická a pedagogická antropologie. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0076-5

1 Ontologie (to óně je jsoucí + logos slovo, řeč) je filosofická disciplína, která se zabývá jsoucnem, bytím jako takovým a základními pojmy. Aristoteles pro ni používá označení první filosofie, která je součástí metafyziky a zabývá se nejobecnějšími otázkami. 2 René Descartes, nar.1596 v Touraine, je považován za zakladatele novodobé metodologie, významné dílo: 1637 Rozprava o metodě, základ s přesahem k dnešní metodologii – kartézský požadavek „clare et distincte“ – jasné a ohraničené s možností měření, vážení, uchopování, verifikace a falsifikace. 3 Alétheia (Ἀλήθεια), lat. veritas, pravda, poté i zosobněná pravda, neskrytost. Protikladem aléthei je doxa-zdání, omyl-pseudos, představa-phantasia, napodobování-mimézis, básnění-mýtus. 4 Aretace – zachování rovnováhy ve smyslu dobrotu; dysaretace je porucha rovnováhy, vedoucí k obtížím. Výraz Areté se poprvé objevuje v řecké písemné tradici v 6. stol. př. n. l., většinou zmiňovaný v souvislosti se spravedlností. Později je výraz chápán v konkrétnosti života člověka ve smyslu jeho úsilí o nalezení a vyjasnění vlastní vůle. 5 V rodinné terapii obecně platí, že vyjevující se problém u jednoho člena systému je vyjevujícím se příznakem, majícím však podstatu sycení v emočním schématu rodiny – např. rychlé tempo v rodině v nároku výkonu, nejasnost rolí matky a otce v původním nastavení energií (jin x jang). 6 Fenomenologie – nauka o jevu, vycházející z filosofie E. Husserla ve snaze navrátit myšlení o člověku „k věcem samým“, objasňuje, co a jak se jeví a jak se projevuje ve vědomí člověka. Jedná se o nazírání na podstatu poznání bez možnosti představy a logického uchopení kartézským způsobem. 7 Není míněn stav, kdy je císařský řez indikován z důvodů ohroženosti matky nebo dítěte. 8 Člověk existuje mezi nebem a zemí a mezi určitým řádem – v antické myšlence mezi bohy. 9 Tělo a mysl reagují jako celek; holistické vnímání je založeno v neoddělitelnosti tělesné a smyslové části organizmu (strukturální a nestrukturální část v jednotě). 10 Celkový pohyb ve smyslu těla a mysli v jednotě.