Anotace: Příspěvek se zaměřuje na téma přímé demokracie jako koncept. Je rozdělen do dvou relativně samostatných částí. Cílem příspěvku je především seznamit čtenáře se samotným konceptem přímé demokracie, a to především se zaměřením na formy přímé demokracie převládající v územních podmínkách zemí s demokratickým státním zřízením.
ÚVOD
Téma přímé demokracie je dlouhodobě aktuální a často se o něm v rámci společnosti diskutuje. Přesto se řada autorů v jejich dílech této problematice nevěnuje dostatečně z několika důvodů. Přímá demokracie tak zůstává často zmiňovaným tématem, ale ve svém jádru je pro veřejnost stále relativně neznámá. To jsou hlavní důvody, proč se tímto tématem v článku zabýváme. Článek je koncipován jako teoreticko-analytický a tvoří jej souvislý text rozdělený do dvou relativně samostatných, po sobě jdoucích částí.
Cílem článku je seznámit čtenáře se samotným pojmem „přímá demokracie“, především se zaměřením na formy přímé demokracie převládající v územních podmínkách zemí s demokratickým systémem vlády.
PŘÍMÁ DEMOKRATIE JAKO POJEM
Samotný koncept demokracie je tvořen dvěma podřadnými termíny. Jde o přímou a nepřímou (zastupitelskou) demokracii. Dvojí dělení zmíněného konceptu vychází z teoretické i praktické perspektivy na přelomu 18. a 19. století.
Přímá demokracie se uplatňuje v situacích, kdy občané jako nositelé moci přímo a osobně účastní se správy veřejných záležitostí. Opakem přímé demokracie je pak logicky již zmíněná reprezentativní demokracie. Tento typ demokracie převládá také v územních podmínkách Slovenské republiky. Tento závěr je rovněž jednoznačně podpořen článkem 2 odst. 1 Ústavy Slovenské republiky, který stanoví: „Veřejná moc pochází od občanů, kteří ji vykonávají prostřednictvím svých volených zástupců nebo přímo.“
Použitím metody dedukce k uvedenému ustanovení můžeme dospět k závěru, že v legislativě Slovenské republiky je reprezentativní demokracie nadrženým a rozšířenějším konceptem.
Z globální perspektivy je však historicky starší formou vlády přímá demokracie. Vyvinula se za podmínek řeckých městských států. Tehdy však byla demokracie založena na jiných hodnotách a pilířích než dnes. Přesto považujeme za důležité tomuto tématu věnovat podrobnější pozornost v našem článku. Je třeba poznamenat, že v době vzestupu přímé demokracie v řecké polis šlo o relativně malé skupiny občanů, které byly do demokratického procesu přímo zapojeny.1
Aby článek naplnil svůj deklarovaný cíl, považujeme za důležité určit, jaké aspekty musel demokratický systém vlády splnit v době vzniku přímé demokracie. Podle Roberta A. Dahla se jedná o následujících šest podmínek: (a) Občané se musí shodnout na svých zájmech, aby je mohli sdílet a jednat v souladu se společným dobrem. (b) Druhou podmínkou je vysoký stupeň homogenity komunity. Rozdíly v ekonomických zdrojích, náboženství, kultuře, rase nebo jazyce by vedly k politickým neshodám a tím i k dysfunkčnosti systému. (c) Počet občanů účastnících se procesu musí být relativně nízký. To platí zejména pro naplnění již uvedené podmínky homogennosti občanů. Za druhé ale občané v menších skupinách jsou lépe schopni uvědomit si svůj přínos pro společné dobro. (d) Další podmínkou bylo, že občané se mohou sbíhat a přímo dělat politická rozhodnutí. (e) Aktivita občanů zahrnovala nejen účast na schůzích, ale i účast na správě. (f) Posledním požadavkem bylo, aby městský stát zůstal autonomní. To znamená, že každé město muselo zůstat politicky, vojensky a ekonomicky nezávislé.2
Při pohledu na uvedené požadavky je zřejmé, že tyto jsou v rozporu se současným chápáním demokracie. Základ konceptu samotného je však stejný i dnes. Lidská vláda je tedy vykonávána osobní účastí občanů na vytváření politických rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, dnes jsme svědky převahy zastupitelské demokracie nad přímou. K této změně došlo v průběhu historie z několika důvodů. Jedním z nejdůležitějších je fakt, že v důsledku populačního růstu již není možné, aby se občané scházeli a činili vlastní rozhodnutí osobně. Dalším důvodem je, že národní státy jsou mnohem větší jednotky než řecké polis. Proto dnes lidé již nedokáží vykonávat své politické pravomoci sami, ale činí tak prostřednictvím svých volených zástupců. Výběrem svých volených zástupců lidé automaticky převádějí na ně zdroj moci. Tímto způsobem zástupci následně získávají legitimitu k výkonu moci ve státě.3
Reprezentativní demokracie má také úkol řešit nízký zájem občanů o správu veřejných záležitostí a řešit problém „politické nevědomosti“ většiny populace.
Komplexní přímá demokracie a související přímé rozhodování občanů ve všech relevantních otázkách již z důvodů uvedených výše není reálně proveditelné. Proto v dnešním pojetí nelze přímou demokracii chápat jako jeden souvislý systém, ale pouze jako soubor opatření, prostřednictvím nichž ji občané naplňují. Tato opatření pak doplňují rozhodovací proces reprezentativní demokracie.
TVARY PŘÍMÉ DEMOKRACIE
Jak již bylo uvedeno, nepřímá účast občanů na výkonu veřejné správy je doplňována opatřeními a formami přímé demokracie. Především jde o nápravu a řešení nedostatků reprezentativní demokracie. Tyto nedostatky jsou především vznik konfliktních situací a rozdílných názorů obyvatelstva uvnitř, ale i mimo politickou arénu. Dalším nedostatkem je neschopnost dosáhnout kompromisu ve zvláštních otázkách v zastupitelských orgánech v určitých situacích. Proto je i pro tyto případy do reprezentativní demokracie začleňována forma přímé demokracie.4
V moderním smyslu demokracie jsou dvě základní formy přímé demokracie referendum a plebiscit.
Referendum je nejčastěji užívanou formou přímé demokracie. Jedná se o trvalý, ústavní institut, který je iniciován buď občany, nebo jejich volenými zástupci. Prostřednictvím referenda je občanům předložena vážná otázka společnosti, na kterou odpovídají v přímé volbě.5
Plebiscit, čili lidové hlasování, je rovněž nástrojem přímé demokracie. Všichni občané s právem volit mohou hlasovat o závažné politické otázce týkající se územní organizace, jako jsou hranice (státu, obce), změny území apod.
Na rozdíl od referenda není plebiscit vyhlašován v případech určených předem ústavou, ale podle potřeb nebo požadavků občanů (petice). V různých zemích, vedle občanské iniciativy, může plebiscit iniciovat i hlava státu, vlády či parlament.6
ZÁVĚR
Článek se zabýval tématem přímé demokracie. Byl rozdělen do dvou relativně samostatných, po sobě jdoucích částí. První část se zabývá přímou demokracií, zejména jako konceptem, a seznamuje čtenáře se základními prvky jejího historického původu a následného vývoje. Ve druhé kapitole autor představuje dvě nejzákladnější formy přímé demokracie převládající v zemích s demokratickým systémem vlády. Těmito formami jsou referendum a plebiscit. Co jsou to za tyto dva pojmy a v čem je mezi nimi rozdíl, jsou základní otázky, na které měla tato část článku odpovědět.
Pokud jde o předložený článek, můžeme konstatovat, že přímá demokracie v průběhu svého historického vývoje prodělala zásadní změny a proměnila se do své současné podoby, která odpovídá požadavkům veřejnosti. Přímá demokracie a její formy však mají i své nedostatky. Přesto by se zabývání tímto tématem vylučovalo z rámce tohoto článku.
Autor článku opřel svou práci o několik zdrojů renomovaných autorů, kteří se v problematice velmi vyznají. Příprava článku využila několik vědeckých metod, zejména metodu analýzy, syntézy, srovnávání, historickou metodu a popisnou metodu.
Autor: JUDr. Samuel Csóka Externý doktorand – Katedra trestného práva a kriminológie, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave
REFERENCIE
ALTMAN, D. Direct Democracy Worldwide. 2011. Cambridge University Press. ISBN: 978-1107427099 DAHL, R.A. 1989. Democracy and its critics. New Haven and London: Yale University Press. 397 p. ISBN 0-300-04938-2 GRYGOVÁ, E. 1990. Plebiscit a referendum v modernej demokracii. In Právny obzor. ISSN 0032-6984 MCGANN, A.: The logic of Democracy: Reconciling Equality, Deliberation, and Minority Protection. Ann Arbor: University of Michigan Press. 2006. 243 p. ISBN 0-472-06949-7 SPÁČ, P. Priama a zastupiteľská demokracia na Slovensku. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2010. 278 p. ISBN 978-80-7325-238-0 VERHULST, J., NIJEBOER, A. Direct Democracy - Facts and Arguments about the Introduction of Initiative and Referendum. Democracy International Brussels 2007. Available at: https://www.democracy-international.org/sites/default/files/144ed1a868b3089fb6bd3a8db4e73b10
1 DAHL, R.A. 1989. Democracy and its critics. New Haven and London: Yale University Press., p. 44 2 DAHL, R.A. 1989. Democracy and its critics. New Haven and London: Yale University Press., p. 46 3 ALTMAN, D. Direct Democracy Worldwide. 2011. Cambridge University Press 4 MCGANN, A.: The logic of Democracy: Reconciling Equality, Deliberation, and Minority Protection. Ann Arbor: University of Michigan Press. 2006., p. 141 5 VERHULST, J., NIJEBOER, A. Direct Democracy - Facts and Arguments about the Introduction of Initiative and Referendum. Democracy International Brussels 2007. 6 GRYGOVÁ, E. 1990. Plebiscit a referendum v modernej demokracii. In Právny obzor. p. 24-27