Na oblast Blízkého východu a problémy uprchlíků a uprchlinek se Anna Hruboňová zaměřovala už během studií. Prostřednictvím rozvojového dobrovolnictví v Libanonu se jí naskytla příležitost nahlédnout na tato témata z jiné, osobnější perspektivy. Šest měsíců (až do nástupu koronavirové krize) působila na projektu hostitelské organizace ADRA Libanon zaměřeného na práci se syrskými komunitami v Bejrútu. Její pobyt však byl poznamenán hned několika kritickými situacemi a výzvami. Přesto by se do terénu ráda vrátila.

Libanon je malá, ale krásná a pohostinná země

Anna Hruboňová ukončila minulý rok studium mezinárodních vztahů na Karlově univerzitě a začalo ji to táhnout do terénu – dál od teoretického analyzování globálních problémů a blíž k těm, kteří jejich důsledky přímo trpí. Na podzim proto vycestovala přes ADRA Slovensko a díky podpoře SlovakAid do Libanonu, kde měla jako rozvojová dobrovolnice na starosti vzdělávací centrum pro syrské děti. Během svého šestiměsíčního pobytu čelila mnoha výzvám – včetně nástupu korona-krize.

Libanon má početnou přítomnost humanitárních a rozvojových organizací, ale při tom velkém počtu uprchlíků, uprchlinek a selhávajícím státě je jejich činnost opravdu potřebná. Neziskové organizace se na měsíční bázi setkávají v rámci jednotlivých sektorů, ve kterých jsou aktivní, a setkání obvykle zastřešují agentury OSN, ale i některá ministerstva. ADRA se například účastní setkání organizovaných UNICEF-em a UNHCR.

V ADRA Libanon měla Anna působit jako podpůrná síla ve vzdělávacím projektu pro děti syrských uprchlíků a uprchlinek. „Moje plánované úkoly spočívaly hlavně v pomoci při psychologických a relaxačních aktivitách pro děti, ve cvičení francouzštiny spolu s nimi, ale také v psaní reportů z našich aktivit. Krátce po mém příjezdu se však projekt dostal do finančních problémů a začal fungovat v omezeném režimu,“ objasňuje první kritickou situaci slovenská dobrovolnice.

Nakonec s dětmi pracovala přímo jen jeden den v týdnu a více se začala angažovat přímo v kanceláři ADRA Libanon. Pomáhala koordinátorce programů psát projektové žádosti na výzvy různých donorů, aby mohlo centrum pro vzdělávání dětí znovu plně fungovat. Zapojila se také do psaní projektů v oblasti zajištění bezpečné vody a sanitačních služeb, v nichž je ADRA aktivní – zejména v údolí Bekaa na východě Libanonu.

„Připravovali jsme také odborný kurz pro mladé lidi z chudších poměrů, kteří měli problém najít si práci nebo platit si vysokoškolské vzdělání. Implementaci tohoto projektu jsem však kvůli svému předčasnému odjezdu domů neviděla,“ vzpomíná Anna. Libanon během celého šestiměsíčního pobytu procházel velmi turbulentním obdobím.

Život v chudobě zhoršuje vzdělávání syrských dětí

V rámci projektů, na nichž Anna působila, pracovala převážně se syrskými uprchlíky a uprchlinkami, hlavně s malými dětmi. „Do Sýrie z Libanonu se doslova jde přes kopec, právě proto v tomto sousedním státě žije přibližně 1,5 milionu syrských uprchlíků a uprchlinek. To je vzhledem k počtu původního obyvatelstva obrovské číslo,“ vysvětluje situaci Anna.

Kromě mezikulturní citlivosti, empatie, ale i asertivity bylo pro ni důležité dobře znát regionální kontext. Podle Anny je také nutné navštěvovat rodiny klientů i klientek i doma, aby si člověk dokázal představit jejich životní podmínky.

Organizace ADRA je ve svém okolí známá svým vzdělávacím centrem, pomáhajícím zejména dětem, které ve škole zaostávají a těžko se integrují do vzdělávacího systému. „U syrských dětí je to častý problém, protože kvůli válce a životu na útěku byly dlouho bez vzdělávání, vynechaly několik ročníků a ztratily studijní návyky. Život v chudobě tuto situaci jen zhoršuje,“ vysvětluje Anna Hruboňová. „V našem centru měly děti vytvořené bezpečné a příjemné studijní prostředí, a navzdory přežitým traumům souvisejícím s válkou a útěkem z domoviny se dokázaly (jako jiná dětská) těšit z maličkostí. Ale navždy ve mně zůstane vše to, čím tyto děti už ten krátký život zažily,“ dodává slovenská dobrovolnice.

Neočekávané situace na každém kroku

Několik týdnů po Anininém příchodu do Libanonu vyhrotila dlouhodobá nespokojenost obyvatel masové demonstrace. Lidé byli nespokojeni s dlouholetou korupcí a špatným řízením vlády. „V říjnu minulého roku jsem se jednoho rána probudila a zjistila, že v ulicích jsou davy protestujících lidí, kteří pálením pneumatik blokovali cesty – nejen v Bejrútu, ale po celé zemi. První dny jsme všichni tápali, protože tyto scény (i s ohledem na libanonskou minulost krvavé občanské války) vypadaly velmi děsivě. Brzy se ukázalo, že revoluce bude mít masový, ale pokojný charakter,“ vzpomíná na revoluci Anna.

Blokády cest v Bejrútu pokračovaly déle než měsíc a země byla paralyzovaná. Mnoho lidí se ani nedokázalo dostat do práce. V nejsilnější den revoluce se do protestů zapojilo více než milion lidí, což je v zemi se šesti miliony obyvatel skutečně vysoké číslo.

Anne se tehdy změnil pracovní režim a omezil se denní rituál. „Asi dva měsíce jsem fungovala jen na trajektorii: domů – práce – supermarket – domů. Byl to pro mě takový nácvik karantény, kterou teď znovu prožívám během pandemie koronaviru,“ vysvětluje mladá Slovenka. Její pobyt byl právě kvůli nástupu pandemie v březnu předčasně ukončen. Školy, a tedy i vzdělávací centra, byly v Libanonu zavřené hned po zjištění prvních případů nákazy.

Dramatická situace v stanových osadách bez vody

Tým ADRA Libanon se snažil o nějakou transformaci, všechny vzdělávací aktivity však byly přerušeny. „Syrské děti tak opět zůstaly bez vzdělávacího procesu, a nikdo neví – jak dlouho. Kromě strachu z nákazy a deprese z sociální izolace ale covid-19 přináší i vážné sociálně-ekonomické důsledky, které opět nejvíce zasáhnou ty nejzranitelnější. Mnohé syrské rodiny jsou závislé na příležitostné práci a s povinnou karanténou, resp. samoizolací nyní přišly o důležitý zdroj příjmu,“ upřesňuje Anna Hruboňová.

Libanon byl už před pandemií zmítán vážnou ekonomickou krizí a covid-19 ji ještě prohloubil. Ceny potravin dramaticky vzrostly, zatímco mnozí přišli o práci. Situace syrských uprchlíků a uprchlinek se ještě více zhoršila a pod hranici chudoby spadlo i mnoho původních obyvatel Libanonu. Zemi reálně hrozí hladomor.

Největším problémem je podle Anny to, že v přelidněných podmínkách uprchlických komunit není možná dostatečná sociální izolace a udržování bezpečné vzdálenosti. Dramatická je situace uprchlíků a uprchlinek, kteří žijí v stanových usadlostech a proto také nemají přístup k tekoucí vodě.

Vzpomínka na zvládnutí kritických situací

Největší podporou do budoucna je pro Annu získaná dovednost řízení stresu a vzpomínka na zvládnutí všech těch kritických situací během pobytu – od přeformulování pozice v týmu (pod vlivem finančních potíží ve vzdělávacím projektu), přes revoluci v ulicích Bejrútu až po náročný odchod domů. „Když se jednou objeví stresy v práci nebo v osobním životě, vzpomenu si na to, že už jsem přece překonala i horší momenty – právě v Libanonu,“ podtrhuje sama sebe mladá Slovenka.

Profesně si splnila touhu nahlédnout do světa humanitární práce. Naučila se – jak prakticky fungují neziskovky v zahraničí, i jak se připravují a adaptují projekty. Celý pobyt v ní vzbudil zvědavost prozkoumávat tuto práci více do hloubky. Je otevřená myšlence, že by takto vycestovala znovu, když se situace globální pandemie trochu uklidní.

Anna doporučuje rozvojové dobrovolnictví všem, kteří mají rádi výzvy a zároveň se upřímně zajímají o oblast humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. „Je však třeba se připravit na nečekané situace (odlišné od těch doma) a případné nepříjemnosti brát jako součást učení a osobního růstu,“ dodává.

Do debaty o migraci se často vnáší rasismus

I Anna si všimla, že mnoho lidí (nejen na Slovensku) používá slovo migrant jako nadávku. Přitom i ona sama je migrantkou díky svému dobrovolnictví v Libanonu. „Migrant je ve skutečnosti člověk, který se přemisťuje, stěhuje, aby našel lepší životní podmínky. I východniaré v Bratislavě a Slováci v Praze jsou migranti. Do debaty o migraci se často vnáší značná dávka rasismu – když Afričané přicházejí do Evropy, jsou to ‚špatní migranti‘, když Evropané přicházejí žít do Afriky, jsou to ‚cool expati‘,“ upozorňuje slovenská dobrovolnice.

V Libanonu to funguje podobně, také tam cizinci a cizinky dělí do tří kategorií. „První jsou ‚refugees‘, uprchlíci prchající před válkou v Sýrii; druhou jsou ‚migrants‘, kteří do Libanonu přišli s vidinou lepšího zárobku z chudších zemí; třetí jsou ‚expats‘. To jsme my (Evropané a Američané), kteří jsme přišli také za prací, ale nikdo nám do migrantů nenaříká,“ vysvětluje absolventka mezinárodních vztahů.

Podle Anny bude největší výzvou kampaně ‘Tváře migrace‘ z dílny Platformy rozvojových organizací Ambrela „přesvědčit lidi se silnými antiimigračními náladami, kteří jsou o své pravdě neochvějně přesvědčeni. Argumenty, založené na faktech, totiž odmítají poslouchat.“ Podle ní je důvod těchto nálad v tom, že reforma našeho vzdělávacího systému probíhá jen velmi pomalu. „Chybí hlubší důraz na trénink kritického myšlení, práci s informacemi a mediální gramotnost. Proto jsem ráda, že na Slovensku funguje pár mimovládek (jako právě Ambrela se svými členy), které se ve školách věnují globálnímu vzdělávání a mění situaci k lepšímu,“ dodává slovenská dobrovolnice vděčně na závěr.

Text: Boba Markovič Baluchová, Foto: ADRA Libanon a Anna Hruboňová Článek vznikl v rámci projektu ‘SDGs and Migration – Multipliers and Journalists Addressing Decision Makers and Citizens in the EU’, financovaného z programu Evropské unie pro vzdělávání a zvyšování povědomí (DEAR). Za obsah článku nese výhradní odpovědnost Ambrela a nemusí nutně odrážet názory EU.