Druhá pandorina skříňka chce otevřít aktuální tajemství chybějícího personálu v zařízeních sociálních služeb

Druhá pandorina skříňka chce otevřít aktuální tajemství chybějícího personálu v zařízeních sociálních služeb a záhadu, proč nám lékaři nadávají.

Zapomnělo ministerstvo práce na sociálních službách? Na tuto otázku si prosím odpovězte sami, po skončení tohoto blogu. Poslední dva roky se situace v zařízeních sociálních služeb z důvodu nedostatku personálu velmi dramaticky zhoršovala. Už před dvěma lety jsme jako poradci a auditoři kvality upozorňovali na tzv. „nebezpečné služby“.

Proč nebezpečné služby? Prvním důvodem je, že v posledních letech se změnila klientela v zařízeních sociálních služeb. Když si někdo myslí, že v tzv. domovech důchodců jsou senioři, kteří tam jen tiše bydlí, jedí, občas se projdou po chodbě a sedí venku na lavičce vzpomínajíce na mládí a pro které personál vytváří různé, hlavně nenáročné zájmové aktivity, tak se velmi mýlí. Dnes přijímáme do zařízení pro seniory, specializovaných zařízení, ale i domovů sociálních služeb stále více klientů s těžkým zdravotním postižením a se závažnými diagnózami. Klienti si denně vyžadují velmi intenzivní a náročnou pečovatelskou, ošetřovatelskou, rehabilitační i psychologickou pomoc.

Druhý důvod uvádí otázku z kvízu „Co víš o sociálních službách na Slovensku“. Co si myslíte, kolik personálu máme podle zákona o sociálních službách na komplexní a individuální péči, která má být poskytována v zařízení sociálních služeb? Pomocná otázka: kolik klientů musí komplexně denně ošetřovat jedna opatrovatelka během své směny – pět, devět, dvacet, třicet? Doplňující otázka: kolik klientů připadá na jednu pečovatelku v noci? Odpověď z teorie: viz personální standardy uvedené v zákoně o sociálních službách, podle nichž nám autoři sdělili, že tyto počty stačí a tím se zajistí vše, co je potřeba. Tím se zřejmě myslelo holé přežití. Odpověď z praxe: v každém zařízení je to jinak. Mohu vám však dnes zodpovědně říct, že ve všech zařízeních, kde jsem měla možnost být, je to vzhledem k tomu, co se dnes od personálu požaduje a co od nich vyžadují kontroly, odborné postupy, ale i sami klienti a jejich rodiny, nedostatečné. Máme alarmující čísla. V některých zařízeních je to i dvacet klientů na jednu opatrovatelku v noci. Povíte si, že přece všichni nejsou imobilní a že navíc v noci spí. Ano i ti. Především ale na svůj zdravotní stav vyžadují skutečný dohled, asistenci téměř neustále během dne a často i v noci, hlavně pokud jsou to psychiatricky „pacienti“ nebo trpí závislostmi.

V rámci poradenství často dostáváme otázku: kolik klientů by mělo být standardně na jednu opatrovatelku? Hm, velmi dobrá otázka a naprosto základní věc pro dobrou provozní úroveň. Jenže to jde spočítat jen tehdy, když jsou definované pečovatelské a ošetřovatelské standardy. A to v sociálních službách nemáme. U nás se pečuje tak, jak se pečovatelky naučily na kurzu pečování, který v některých případech trval až čtyři dny a v počtu personálu, který si může provoz dovolit ze svého rozpočtu. Ne podle potřeb a požadavků klientů, ne podle jejich reálného sociálního a zdravotního stavu a ani podle odborných pečovatelských a ošetřovatelských standardů. Z toho je mrazivo. Co myslíte, kolik času má pečovatelka na jednoho klienta při komplexní ranní toaletě na lůžku? Podle odborně zpracovaného standardu má toaleta trvat cca 23–27 minut i s rozhovorem s klientem a zaevidováním. Jedna opatrovatelka se mi smála, když jsem při školení popsala tento výkon podle standardu. Řekla mi, že ranní toaleta by jim trvala až do oběda a oni musí klienty připravit do snídaně do osmé hodiny. Ona má prý na jednoho klienta tři minuty. Ptám se vás, milí čtenáři, kolik vám trvá ranní hygiena každé ráno? Tři minuty? Máte zdravé ruce, zdravé nohy, psychiku v pořádku, nejste nikým omezeni, až na své členy rodiny, kteří vám možná zaberou koupelnu nebo WC těsně před vámi. Ale ani pak si přece nechutně nesednete na zem před dveřmi a nezačnete se hrýzt nebo nadávat pošťákovi, který vám právě donesl poštu. A nejste inkontinentní ani ztuhlí od 12hodinového ležení, atd.

Kolikrát se může pečovatelka přijít podívat na pokoj, jestli klient něco potřebuje? Kolik času má na něj jako průvodkyni na toaletu? Kolik času má na průvod do jídelny? Nebo klienty raději „zaplíňkujeme“, aby nemuseli chodit na toaletu, protože hrozí, že při cestě tam nebo zpět mohou spadnout a zranit se. A večer podáme předepsané léky na spaní, aby v noci neběhali a nestalo se jim to samé. Tento alarmující stav není jen na Slovensku. Je i v Rakousku i v Německu. Za poslední rok se v oficiálních německých veřejných televizích otevřela odborná i politická debata na tato témata. Před týdnem, kdy nová německá vláda slíbila okamžitě uvolnit finanční prostředky pro 8000 pečovatelů/ošetřovatelů, se obyvatelstvo Německa a hlavně personál sociálních služeb ozval se silnou kritikou. K dnešnímu dni odešlo 30 000 ošetřovatelsko-pečovatelského personálu ze služeb do jiných rezortů, protože nedokáží pracovat za tak nízké mzdy v tak těžkých podmínkách s tak nízkým personálním klíčem. Po celém Německu se ozývá personál se silným syndromem vyhoření. Co myslíte, jak je to u nás a za jaké platy mají zůstávat pracovat nejen pečovatelky, ale i sestry a sociální pracovníci? Ne za německé platy. Ale za naše slovenské. Proč by nešlo pracovat k „strojům“, když tam vydělají dvojnásobek?

Vyčerpaný a vyhořelý personál má jen dvě možnosti: jít na nemocenskou dovolenou, nebo podat výpověď. Mnozí to řeší „nemocenkou“. Ti, kteří si to nemohou dovolit, nebo mají tak silný empatický cit, že nedokážou nechat své klienty „v klidu“, jsou vlastně díky projevu odpovědnosti a osobnostního charakteru potrestáni vysokou zátěží. Víme, že vyčerpané fyzické tělo, ale i duše, ztrácí nejen životní energii, ale i imunitu a člověk vážně onemocní. Máme desítky takových svědectví z našich návštěv v zařízeních sociálních služeb. Nejsou to jen pečovatelky, ale i sestry a ředitelky, které po několik let trvajícím stresu a nošení břemene odpovědnosti za klienty zapomínají na své zdraví, pohodu a kvalitu života. Každý den jsou vystaveny nejen těžkému fyzickému výkonu, ale i psychickému. Představte si, že doma máte nemocné děti a vy se necítíte dobře. Ale víte, že kdybyste zůstali doma, tak na svou kolegyni necháte celou péči. Tak v ráno nebo večer se přemůžete a přijdete do práce a tam vás klient pošle do „pi..“, vykřikne vám, nadává vám do bot nebo vás polije, případně vás udeří holí. A co je horší, někdy tam navíc čeká arogantní úředník – kontrola, který neřeší vaši práci, ale jestli jste všechno správně zapsali. Jestli jste náhodou v nějaké maličkosti něco porušili a nenamáhá se ani vám vysvětlit, co je v meritu věci. Jestli vedete dokumentaci podle JEHO PŘEDSTÁV a jestli ji máte podepsanou i od klientů, kteří ani nezvednou ruku, nebo máte schválený individuální plán i od lidí, kteří jsou ve vědomém kómatu.

Stále to není všechno. Nemůžete zajistit lékaře pro své klienty? Opravdu ne, protože mnoho lékařů je ani nechce mít ve své péči. Nebo ti, kteří by chtěli pomoci, si už nemohou vzít více klientů, i oni jsou přetížení a zdravotní pojišťovna nedbá na tyto stavy také vůbec. Došly body, došla i péče. Mnoho klientů v sociálních službách nemá reálně dostupnou specializovanou zdravotní péči navzdory ústavní garanci. Možná by to mohlo zajímat ochránce lidských práv. Když do toho nepočítáme akutní zdravotní pomoc, kde někdy lékař vynadá chudé pečovatelce na noční směně, proč ho zavolala, když to není urgentní. Věřím, že by žádný slušný člověk nechtěl slyšet slova z úst některých pracovníků RZP, kterými okrášlují vyděšenou pečovatelku a občas i samotného klienta. A zbytečně jí psychicky přidávají další balvan na ramena, když jí vysvětlují, že zatímco je zbytečně tady, někde kvůli tomu může zemřít člověk, protože u něj nebyla. Co si myslíte, měla by pečovatelka umět odhadnout, že akutní zdravotní pomoc je zbytečná, a arogantního, nebo jen frustrovaného lékaře raději nevolat? Je opravdu morálně odpovědná za případnou smrt jiného člověka jen proto, že byla právě oním lékařem u svého klienta a jiný lékař už v systému není k dispozici? Možná je ale ten lékař také stejně unavený a vyčerpaný z celého systému. Jenže ona to neví a lidsky udělá jen to, co udělá každý normální člověk. Požaduje pomoc pro člověka, kterého měla na starosti. A to je správné rozhodnutí. A možná ani ten lékař neví, že je sám pro celé oddělení. Že zatímco čeká na RZP, mezitím běží k dalšímu klientovi, který při demenci zkouší odejít z oddělení, zatímco ze vzdálené místnosti zvoní zvonek k přivolání personálu a z další místnosti se ozývá chrčení, aniž by bylo jasné, zda klient jen chrápe, nebo se udusí. Možná by si pečovatelky i pracovníci RZP měli najít čas na to, aby na sebe přestali křičet a řekli si to vzájemně. Že jeden i druhý se jen snaží, co mu síly stačí, a že trpí stejnou systémovou chybou.

Evidentně ten čas na sebe nemají, a tak se to pokouším říct za ně. Nebo by to měli kompetentní lidé začít řešit a nečekat, až to úplně skolabuje, a místo klientů začnou při výjezdech zachraňovat pečovatelky. Není to už dnes uděláno málokdy?

Vážený pane ministře, vážení poslanci, nebo dnešní sociální vláda, nebo „experti“, poradci, výzkumníci a různé pracovní skupiny a debatní kluby. Měli byste vědět, že nám běžně v zařízeních sociálních služeb chybí téměř 25 % personálu. A připomínám, že i pracovníci v sociálních službách si zaslouží jistoty, protože jsou mnohokrát jedinou jistotou, kterou mají klienti. Vezměme si například sestry. Máme zařízení, kde nepracuje ani jedna sestra, protože ji tam ředitel/ka nedokáže získat za tyto peníze a pracovní podmínky. A i z některých zařízení, kde pracovaly, je „vykradly“ blízké nemocnice. To znamená, že v takových zařízeních by neměly být podávány žádné léky. Nicméně by to ohrožovalo klienty na zdraví a některé i na životě. Určitě je někdo odborně nebo alespoň politicky zodpovědný za to, že pečovatelky, ale i management jsou postaveni do kritické dilema: mám porušit zákon tím, že podám léky, i když nemám sestru, nebo mám porušit jiný zákon a ohrozit své klienty na životě a zdraví tím, že léky nepodám? Zkrácená verze otázky by zněla: „Mám porušit zákon tím, že ho dodržím?“ Dotlačeno ad absurdum v tom, že pečovatelka v domácnosti léky podat může, zatímco úplně tatáž pečovatelka v zařízení to udělat nemůže. Co se změní v jejím vzdělání, dovednostech a celkové kompetenci při přechodu z domácnosti do zařízení? Je velmi skličující, že tato dilema existuje. Nedokážu si představit, jaká morbidní skutečnost brání resortu práce i zdravotnictví, aby toto dávno nevyřešili v zájmu občanů tohoto státu, a ne v zájmu nějakých „expertů“ a zájmových skupin shrnutých pod pojem „politická vůle“.

Díky Bohu máme ještě „staré“ sestry, a opravdu bychom jim mohli líbat ruce a nohy, že u nás pracují už 25 až 29 let. Spíš než kritiku, že jsou skostnatělé a vyhořelé a že o novodobých procesech ošetřování toho moc nevědí, by si zasloužily podporu. Jsou vyhořelé a o moderních konceptech toho moc nevědí. Mají však „řemeslnou“ zručnost a na jejich zásah u lůžka klienta se je možné dokonale spolehnout i bez titulu. I tyto zásahy jsou často v rozporu s existujícími zákony, ale v souladu se zdravým rozumem, smyslem pro povinnost a hlavně v souladu s lidskostí. Ale za dva, tři roky tyto sestry odejdou a budeme náhle zaskočení otázkou, kdo je nahradí a kdo bude mít každodenní přístup k lůžku s potřebnou řemeslnou zručností sestry a odpovídající pravomocí zároveň. Na nové zdravotnické asistentky už nebude platit výjimka kompetence sester. Kdo pak reálně bude vykonávat ošetřovatelské výkony? Z nemocnice nám „friško“ pošlou seniora, často ještě ve horším stavu, než do ní přišel. Přijde s dekubity, s plenami a imobilní. Dochází k případům, kdy to ani není v zdravotní dokumentaci a potom to pro člena rodiny vypadá tak, že dekubit vznikl v zařízení sociálních služeb v „urychl. procesu“ po návratu z nemocnice, rozumějte tomu, že tam hrubě zanedbávají péči. Na vině není nemocnice a lékař, protože to je autorita. Na vině je pečovatelka, která se nemá čím bránit.

Jaké služby jsou v těchto zařízeních nabízeny? Kvalitní? Bezpečné? Ne, ani jedno z nich. Jen na úrovni přežití. Právě teď se z tohoto příspěvku nabízí – pojďme tam udělat kontrolu, to bude PROTOKOL! Rozdáme pokuty, postihneme personál, „dáme dolů“ ředitele, budeme tvrdí jako žula, vždyť jde o bezvládné občany tohoto státu a veřejné finance vyhozené na „špatnou“ službu – za co všechno může manažment dané provozovny – a pak uděláme tiskovku, jak jsme to vyřešili, zejména zkrácením již tak chudého příspěvku na služby nebo jeho úplným pozastavením. Jako by neexistoval žádný jiný nástroj řešení než zlomit zlomenou trstinu a udusit dohořívající plamínek. Jenže blíží se budoucnost, kdy nám bude chybět každé stéblo, každá malá jiskra ochotná pracovat v sociálních službách.

Jistě, takto jednostranné je to celé černé, ale naštěstí máme výjimky. Upozorňuji však, že tyto výjimky jsou skutečně jen výjimkami, protože nejsou postavené na systémových krocích sociální politiky a konceptech pro sociální služby, které jsou u nás propagovány nebo nastaveny, ale řeší se individuálně soukromými nebo jinými zdroji (např. strukturálními fondy, sponzorstvím) nebo extrémním nasazením hrstky zaměstnanců. Potřebují však podporu, potřebují více.

Nechcete se, pane ministře, k tomu vyjádřit? Zveme vás i vaše zaměstnance ne na hospitaci, ale na praktickou zkušenost. Máme pro vás připravená zařízení. Ne jako pro ministerskou reprezentaci, ale jako pro občany.

Někdo by se tady měl probudit, otevřít si oči, nechat si udělat pravdivé analýzy a hlavně přehodnotit vytvořené koncepce, které jsou zpracovány na základě nepravdivých nebo zavádějících ideologií a nedostatečných statistických údajů, včetně ideologické koncepce deinstitucionalizace, podle níž je rajem na zemi jediná domácnost klienta, zatímco zařízení jsou pomalu jejich katem.

Tato novodobá cílevědomá stigmatizace zařízení a jejich ředitelů jen násobí nejistotu a chaos v myslích odborných pracovníků zařízení a dělá z nich darebáky bez relevantních důkazů.

Vím, že dnes se „celé“ Slovensko vyjadřuje k tragické situaci zavražděné mladé dvojice. U nás na Slovensku je to tak. Vítr diskuse s otázkami se zvedne jen tehdy, když dojde k pořádné tragédii. Podobně to bylo, když zahynulo šest pečovatelek. Co se od té tragédie změnilo? Co připravili kompetentní kromě oficiálních přijetí členek nově vzniklého občanského sdružení a kromě návrhů nočních příplatků? Kdo si vážně myslí, že do tohoto pracovního prostředí plného nejistoty a arogantně se chovajících kontrol se za základní mzdu vrátí tisíce pečovatelek z Rakouska, Německa nebo Švýcarska? Máme verbovat do Rumunska nebo na Ukrajinu? No, pojďme, vykopeme jim personál stejně, jako nám to udělali Rakušané, Němci nebo Angličané. Přesuňme řešení ještě dál přes hranice. Možná pak budou muset přicestovat lidé z Afriky nebo z Mongolska a tam to zakryjí mimozemšťané. A budeme žít šťastně, dokud neumřeme, a ušetříme tisíc, i kdyby to mělo stát milion.

Na závěr si přečtěte text, který mi dnes přišel e-mailem. „Dobré ráno, paní Kovaľová. Po absolvování školení jsme hned vyrazily k vyplnění tiskopisů poskytování kvality sociálních služeb, ale protože máme pohyb klientů velmi častý a někdy je to úplně šílené a vůbec nestíháme další věci a na jednoho člověka, to je jako pro koně. Minulý týden v pátek jsem už šla domů vyčerpaná a se slzami :(:(:( – syndrom vyhoření, když má člověk dělat poctivě a pečovatelky mají dost práce na oddělení s klienty a ještě i já jim pomáhám. Máme krátkodobé pobyty, někdy jen tři dny nebo týden, a papírů k vyplnění je spousta. Opravdu by bylo dobře zvážit, případně přijít se podívat na chod provozu, jak to u nás funguje, aby to i od vlády někdo pochopil, že tady nejde o psaní papírů, ale o příjemce sociální služby a jeho důkladnou péči z boku pečovatelky a důstojné dožití, protože máme už takové stavy, jejichž zdravotní stav je, jaký je. Toto je ze strany mne vyjádření. Pracuji zde 24 let a všechno vždy fungovalo na 100 % a hlavně PSS a jejich příbuzní byli vždy spokojeni a neměli jsme žádné stížnosti, jen pochvaly. Pozn.: Těším se na předčasný důchod v roce 2019. :):):):):):) pokud dožiju. Vždy jsem si svou práci vždy vykonávala poctivě a důsledně po těch letech. S krásným pozdravem vaše pečovatelka a přeji krásný den bez chřipky. Mně už kdo nemůže udělat práci, 3 pečovatelky mají chřipku. Budu vám velmi vděčná, když se zeptáte pana ministra, jak to má zvládnout jedna osoba, co od nás požaduje zákon. Zákon je zákon, ale kde jsou lidé? I na ně také čeká stáří a jen aby se měl kdo o ně postarat. Je třeba řešit podstatné a zásadní věci života, aby všichni zde žili důstojně a ne pod nátlakem a znechucením. S přáním krásného dne a srdečným pozdravem“

Tak milí občané, jak odpovíte na otázku: Zapomnělo ministerstvo práce na sociální služby nebo má pro ně nachystáno něco extra moderního a kouzelného? Například všemocnou a všeléčebnou a všudypřítomnou deinstitucionalizaci?

Upřímně děkuji pečovatelkám, sestrám, kuchařům, ředitelům a ředitelkám a dalším lidem, že nejen vykonávají svou práci navzdory každodenním nejistotám a mnoha příčinám, ale i slouží s velkým a dobrým srdcem. Nechť jim Pán Bůh pomáhá.

Autor: PhDr. Mária Kovaľová, PhD. MHA

Autorka je teoložka se zaměřením na diakonickou sociální práci a magistryně veřejného zdravotnictví se zaměřením na řízenou dokumentaci a řízení rizik. Od roku 1991 se věnuje pečovatelské péči se zaměřením na seniory. Je poradkyní a auditorkou kvality v sociálních službách. Od roku 2014 je prezidentkou Asociace odborných pracovníků v sociálních službách a spoluzakladatelkou občanského sdružení Planéta malého prínca. www.aopss.sk