Úvod

Šikanování patří k vážným sociálně-patologickým jevům. Z roka na rok se případy šikanování, zejména na základních, ale i středních školách, zvyšují. V praxi se však někdy setkáváme i s tím, že učitelé nebo rodiče vůbec netuší, že některé děti jsou šikanovány nebo šikanují jiné. Škola plní vůči společnosti několik funkcí a jednou z nich je i výchovná funkce. Právě v jejím duchu je třeba věnovat zvýšenou pozornost problematice šikanování a zejména tomu, jaké má důsledky. Čím déle tento sociálně-patologický jev trvá, tím vážnější jsou jeho následky.

Na Slovensku bylo realizováno už několik výzkumů, které se zaměřují na problematiku šikanování. Stejně tak i Státní školská inspekce každoročně monitoruje tento fenomén na základních i středních školách. Tyto výzkumy se zaměřují především na výskyt šikanování, formy šikanování, nejčastější místa šikanování a také na to, v jaké pozici se žáci se šikanováním setkali. Příčinami šikanování, osobností oběti či agresora se odborníci zabývají více v teoretické než praktické rovině. Účastníky šikanování však nejsou jen oběť a agresor, ale i svědci šikanování (diváci). Výzkumy zcela zaměřené na diváky a zkoumající důvody jejich reakcí na Slovensku absentují. V zahraničí bylo publikováno mnoho nových, zajímavých studií v oblasti šikanování se zaměřením na roli diváků. Camilla Forsberg, Robert Thornberg a Marcus Samuelsson publikovali studii s názvem „Bystanders to Bullying: Fourth- to Seventh-Grade Students’ Perspectives on Their Reactions“, jejímž cílem bylo zkoumat reakce „diváků“ v situacích, kdy probíhalo šikanování, a také důvody, které k těmto reakcím vedly. S dalším zajímavým článkem na toto téma (Shame, Empathy, Coping and School Safety of the Bystanders in Situations of Bullying) přišli Gildardo Bautista Hernández, José Ángel Vera Noriega a Jesús Tánori Quintana. Cílem studie bylo vysvětlit, jak stud, empatie, coping a bezpečnost školy rozlišují mezi defenzivními a posilujícími „diváky“ vzhledem k hypotetické situaci šikanování ve škole. Přihlížející resp. diváci mohou převzít celý řetěz rolí účastníků. Mohou působit jako: (1) asistenti, kteří se přidají k tyranovi a začnou zastrašovat; (2) posilovači, kteří poskytují podporu tyranům; (3) osoby, které zůstávají pasivními kolemjdoucími nebo opouštějí situaci; (4) obhájci, kteří pomohou oběti. Podle observačních studií, bohužel, přihlížející se jen zřídka ujmou roli obránce (Forsberg et. al, 2014)

Skupina vrstevníků hraje klíčovou úlohu v tom, jak jednotlivci reagují na agresivní chování druhých. Podle účastnických vzorců může být chování šikanování ve školách podřízeno různým účastnickým úlohám, včetně rolí nepřímo zapojených: (a) agresor, (b) oběť, (c) asistent, (d) „posilovač“ (e) outsider a (f) obránce. „Asistenti“ jsou děti, které pomáhají „šikanujícím“ v jejich šikanování, „posilovači“ poskytují pozitivní zpětnou vazbu těm, kteří šikanují (např. smíchem nebo podporou šikanování). „Outsidery“ jsou ti, kteří zůstávají pasivní nebo se nezapojí do situace. Výzkumní pracovníci zdůraznili, že různé úlohy účastníků mají tendenci být spojeny s různými úrovněmi sociálního postavení. Například některé nálezy naznačují, že ti, kteří zasahují jako „obhájci“, mají tendenci být velmi oblíbení a mají vyšší sociální postavení. „Asistenti“ a „posilovači“ mají tendenci vykazovat vysoký společenský status nebo alespoň střední sociální status (Strindberg et al., 2019).

Předmět a cíl výzkumu

Předmětem výzkumu bylo prostřednictvím kvalitativních výzkumných metod zkoumat sociální kontexty šikanování dětí.

Cílem tedy byla analýza socioekonomického statusu rodin, z nichž pocházejí oběti šikanování, dále analýza oblíbenosti žáků ve skupině v pozici oběti a zjištění genderových rozdílů v projevech relační agrese. V předmětném výzkumu sice šlo o poměrně malou vzorku a proto výzkum nemohl být postaven komparativně, ale na druhou stranu bylo díky tomu v takto menší vrstevnické skupině jednodušší odpozorovat i jiné situace související se šikanováním, i když nebyly přímo předmětem dizertační práce, a to například i roli diváků v procesu šikanování.

Účastníci

Účastníci výzkumu byli rozděleni na dvě hlavní skupiny:

  1. Skupina žáků Skupinu respondentů tvořilo 25 dětí (11 dívek a 14 chlapců). Průměrný věk žáků na začátku výzkumu byl 13 let. Žáci tvořící výzkumnou vzorku byli v ontogenetickém období pubertálního věku.
  2. Rodiče žáků. Téměř všichni rodiče byli zaměstnaní. V některých případech šlo o rodiny s jedním rodičem, případně s nevlastním rodičem.

Výzkumné metody

Výzkum v trvání 10 měsíců probíhal na konkrétní základní škole prostřednictvím kvalitativních metod – pozorování, rozhovor a dotazník. Analýza získaných dat probíhala pomocí statistických metod.

Dotazníková metoda

Ještě před začátkem výzkumu a dlouhodobým působením ve třídě jsem v spolupráci s třídní učitelkou žákům nechala vyplnit dva dotazníky. První byl zaměřen na zjištění toho, co děti považují za šikanování a v jaké formě a kde se nejčastěji vyskytuje. Nejčastěji považovali žáci za šikanování bitky a krádeže věcí, ale zároveň se nejčastěji setkávali s verbálními útoky. Podle žáků se šikanování nejčastěji vyskytovalo ve třídě a mimo školu, čemuž jsem následně přizpůsobila pozorování. Na otázku, komu by žáci řekli o šikanování, byla nejčastější odpovědí rodiče a nejmenší důvěru měli k třídní učitelce. Naopak paradoxně při otázce, kdo by měl šikanování řešit, byla nejčastější odpovědí právě možnost třídní učitelky. Druhý, podstatnější, byl Thornbergův dotazník, který se zaměřoval na osobnost oběti a osobnost agresora. Cílem tohoto dotazníku bylo zjistit u žáků postoje k tomu, proč podle nich agresor šikanuje a proč je oběť šikanována. Z výsledků tohoto dotazníku je zjevné, že podle žáků v dané třídě se nejčastěji stává obětí šikanování žák, který se chová divně nebo zvláštně, a nejčastěji agresor šikanuje z důvodu, že sám měl nešťastné dětství, případně pochází z patologického rodinného prostředí. Tato zjištění bylo třeba ověřit prostřednictvím dlouhodobého pozorování.

Zúčastněné pozorování

Primární metodou během terénního výzkumu bylo dlouhodobé zúčastněné pozorování skupiny žáků, a to především v prostředí školy. Při pozorování šikany je důležité uvědomit si, že jde o agonistické chování, tedy většinou dyadické interakce mezi dětmi, které mají projevy dominantního, někdy až agresivního chování. Může se však odehrávat i mezi dvěma koalicemi nebo mezi koalicí a jednotlivcem.

Většinu času probíhalo pozorování v konkrétní třídě, protože tam se žáci zdržovali nejčastěji, a to i během přestávek. Pozorování však probíhalo také na místech, kde se zdržovali po škole. Nejčastěji se jednalo o školní dvůr a autobusovou zastávku. Právě prostřednictvím dlouhodobého pozorování bylo možné zachytit i situace nebo oblasti, které nebyly přímo předmětem výzkumu. To se týká i role diváků a jejich reakcí.

Pološtrukturované rozhovory

Další metodou při realizaci terénního výzkumu byla metoda pološtrukturovaného rozhovoru. V situaci, kdy projevenou důvěrou získáme u respondenta šanci na více než jeden rozhovor, je nejlepším řešením pološtrukturovaný rozhovor. Cílem bylo prostřednictvím rozhovorů s informátory získat informace o socioekonomickém statusu rodin a jejich zázemí. Taktéž se prostřednictvím rozhovorů zkoumala oblíbenost jednotlivých dětí v dané třídě, jejich postavení ve skupině v kontextu oblíbenosti. Šlo o individuální rozhovory s každým žákem zvlášť, s cílem zjišťovat, které děti jsou oblíbené více a které méně.

Výsledky výzkumu

Prostřednictvím pološtrukturovaného rozhovoru bylo zjištěno, že téměř všichni žáci pocházeli z prostředí se středním socioekonomickým statusem. Výjimkou byli pět žáků, kteří pocházeli z rodin s vysokým socioekonomickým statusem, a čtyři, kteří pocházeli z rodin s nízkým socioekonomickým statusem. Oběťmi byli dva žáci a pocházeli z rodin se středním socioekonomickým statusem. Co se týče vlivu socioekonomického statusu na výběr oběti, socioekonomický status (dále jen SES) neměl přímý vliv na výběr oběti. Měl však vliv na oblíbenost. Žáci s vysokým SES jsou sice signifikantně oblíbenější a nejsou oběťmi šikanování, ale ani agresory. Co se týče žáků s nízkým SES, je možné konstatovat, že nízký socioekonomický status nekoreluje se vznikem šikanování, výběrem oběti. Během výzkumu bylo jasně pozorovatelné, že šikanování se odehrávalo bez ohledu na socioekonomický status, neboť oběti, jak jsem již uvedla, pocházely z rodin se středním socioekonomickým statusem. Rozhodující byla oblíbenost. Co se týče genderových rozdílů v kontextu relační agrese, nebyly pozorovány výrazné rozdíly mezi pohlavími, pokud jde o počet projevů. Rozdíl byl jediný v tom, že dívky měly intenzivnější projevy. To znamená, že na rozdíl od chlapců útočily na oběť dovtedy, než ji dostaly do stavu úzkosti či k plači. Projevy chlapců byly mírnější. Toto byly primární výsledky výzkumu. Během pozorování však bylo možné vidět i další situace. Protože článek je orientován na roli diváků, uvedu zjištění týkající se této oblasti. Zajímavostí bylo, že právě žáci s vyšším SES se zastali oběti, byli sebejistější a nebáli se říci agresorovi, aby s aktem šikanování přestal. Běžně šlo o případy, kdy probíhala interakce mezi jednotlivci (oběť – agresor). V dané školní třídě však bylo několik skupin. Každá skupina měla určitou hierarchii. Agresory byli žáci, kteří byli mezi nejvyššími pozicemi v hierarchii. Vyskytly se případy, kdy na oběť útočil takový jednotlivec a členové skupiny se dostali do role „posilovačů“ (většina členů). Šlo o projevy, kdy reagovali smíchem nebo nevhodnými poznámkami. V skupině byli i „outsideri“, kteří nereagovali vůbec. Tento fakt byl odpozorován jak ve skupině chlapců, tak ve skupině dívek. Téměř všichni členové skupin pocházeli z prostředí se středním stupněm SES. Žáci s vyšším SES při konfliktních situacích reagovali diametrálně odlišně než ti s nízkým SES. Šlo o případy jednotlivců uvedených výše. „Obranci“ byly dvě dívky, v kolektivu oblíbené, s výborným prospěchem, reprezentovaly školu v různých soutěžích. Měly také vyšší míru empatie, konfliktní situace řešily klidně, nenásilně. Existuje tedy předpoklad, že měly vyšší míru sociálních kompetencí. Naopak žáci pocházející z rodin (převážně neúplných) s nižším socioekonomickým statusem řešili konflikty impulzivně, bránili se útokům a měli nízkou míru empatie. Získaná data ukazují, že většina všech žáků ve třídě (ne ve skupinách) byla v pozici „outsiderů“. Jak jsem uvedla, tito žáci pocházeli převážně z rodin se středním stupněm socioekonomického statusu a se středním skóre oblíbenosti. Na závěr ještě uvedu jednu zajímavost. Během školního roku přišel do třídy nový žák. Někteří ho už znali, ale pro některé byl cizí. Bylo tedy možné sledovat proces začlenění se. V kontextu přihlížejících vystupoval tento žák v roli „outsidera“. Snažil se začlenit do skupinky chlapců. Nakoľko její členové šikanovali (aktivně i pasivně) jednoho chlapce, během procesu začleňování se nový žák dostal do role „posilovače“ a několikrát byly u něj odpozorovány i projevy relační agrese vůči uvedené oběti. Členové ho přijali do skupiny. Po této „změně“ začala růst i jeho oblíbenost a v konečném zhodnocení patřil k žákům s nejvyšším skóre oblíbenosti. V podstatě se nový žák zapojil do procesu šikanování jako „posilovač“ kvůli začlenění do skupiny a zvýšení oblíbenosti ve skupině.

Diskuse a závěr

Z výsledků výzkumu sice vyšlo, že žáci s vyšším SES i oblibou obětí se zastanou oběti, ovšem šlo jen o dva žáky, neboť vzorka byla menší. Protože role diváků je důležitá a výzkumy v rámci efektu přihlížejících v kontextu šikanování na Slovensku absentují, bylo by podle mého názoru vhodné takové výzkumy realizovat a to na větší vzorku. Domnívám se, že reakce diváků ovlivňuje i míra sociálních kompetencí, například schopnost správně nenásilně řešit konflikty, vzájemně tolerovat a akceptovat jiné názory, postoje, vyznání, rasy a sociální skupiny a míru empatie. Proto bych do budoucna navrhovala realizovat výzkumy v této oblasti, kde by se zkoumala propojenost sociálních kompetencí s reakcemi diváků v procesu šikanování. Také by bylo vhodné zkoumat propojení SES, případně oblíbenosti a podobně. V takových případech by bylo nejvhodnější dlouhodobé pozorování v kombinaci s rozhovorem. Uvědomuji si, že tyto metody při dlouhodobém trvání jsou náročné na realizaci. V spolupráci například s vysokými školami si to však dovedu představit. Například přes témata závěrečných prací a následnou realizaci dlouhodobého terénního výzkumu. Tento návrh však souvisí i s přístupností základních a středních škol v rámci výzkumu. Některé školy studentům výzkum umožní, jiné ne. I takovou spolupráci by bylo vhodné nějakým způsobem ukotvit prostřednictvím usměrnění či doporučení.

Pokud jde o doporučení pro pedagogy, bylo by vhodné v rámci třídnických hodin probrat tuto problematiku a usměrnit žáky, že i svou pasivitou v roli diváka podporují šikanování. V praxi jsem se totiž setkala s tvrzeními, kdy se žáci vyjádřili: „mně to nevadí, tak to neřeším“ nebo „vím o tom, ale to není moje věc“. V případě, že by výzkumy potvrdily, že míra sociálních kompetencí u žáků má výrazný vliv na reakce diváků, v rámci třídnických hodin také doporučuji pracovat na zvyšování sociálních kompetencí interaktivní formou (různé aktivity, modelové situace apod.). Možná by bylo vhodné k těmto aktivitám zakomponovat i nenásilnou komunikaci či vrstevnickou mediaci.

V oblasti legislativy je důležitým dokumentem Metodické usměrnění č. 7/2006-R k prevenci a řešení šikanování žáků v školách a školských zařízeních. Tam by podle mého názoru bylo vhodné také dopracovat i roli diváků. Protože jak jsem již mnohokrát uvedla, žáci si někdy neuvědomují, že jsou účastníky šikanování i v této pozici a často právě oni jsou ti, kteří mohou přispět k zastavení šikanování.

V oblasti prevence šikanování fungují různé preventivní programy a preventivní aktivity realizují i příslušníci PZ. Možná by však bylo zajímavé zařadit mezi takové aktivity besedy s lidmi, kteří si šikanování prošli. Pro žáky je jiné poslouchat teorii a jiné vidět reálný případ a reálné emoce bývalých obětí či agresorů.

Šikanování mezi žáky či obecně dětmi tu bylo, je a stále bude. Když trvá delší dobu, má negativní dopady především na psychiku obětí. Proto je vhodné mu předcházet a to i takovým způsobem, že se prozkoumá širší záběr možných vlivů a příčin, protože nové poznatky přinesou i nové možnosti řešení.

Autorka: Mgr. Veronika Poláková, PhD.

Použitá literatura

Forsberg, C., Samuelsson, M., Thornberg, R., 2014. Bystanders to bullying: Fourth- to seventhgrade students' perspectives on their reactions, 2014, Research Papers in Education, (29), 5, 557-576. Research Papers in Education is available online at informaworld TM: http://dx.doi.org/10.1080/02671522.2013.878375 Strindberg, J., Horton, P., Thornberg, R., 2019. Coolness and social vulnerability: Swedish pupils’ reflections on participant roles in school bullying, Research Papers in Education, 2019 DOI: 10.1080/02671522.2019.1615114