Etika v penitenciární péči Aplikovaná etika zkoumá etické aspekty konkrétních problémů lidského života, ať už v každodenním životě, nebo v rámci profesní činnosti. V jejím rámci zůstává etika v úzkém vztahu k reálným problémům lidského života a jeho profesi. V rámci aplikované etiky lze rozlišit profesní etiku, která aplikuje obecné morální normy na konkrétní profesní činnost. Do jisté míry se aplikovanou etikou přechází z akademického prostředí k řešení eticko-morálních problémů člověka, které souvisejí s jeho profesní činností (Mátel, 2010, s. 8). V tomto pojetí představujeme profesní činnosti personálu v ústavech pro výkon trestu odnětí svobody, které se podílejí na procesu penitenciárního zacházení. Jde o příslušníky Sboru vězeňské a justiční stráže Slovenské republiky zařazené na oddělení výkonu trestu. Požadavky na jejich odbornost v jednotlivých funkcích jsou vysoké, protože přímo ovlivňují vězeňské prostředí a jeho kvalitu. Jejich společné činnosti mohou posilovat cíle výkonu trestu odnětí svobody nebo negovat snahu těch kolegů, kteří prosazují skutečný zájem o resocializaci odsouzených a minimalizaci negativních vlivů vězeňského prostředí na osobnost odsouzeného. Výkon státní moci a účel výkonu trestu jsou dva protipóly, které se zdají být téměř neslučitelné, pokud si zásadně odporují ve svých formách uplatňování. Má-li být účelem výkonu trestu snaha o nápravu odsouzeného a jeho opětovné začlenění do společnosti, pak hlavním předpokladem úspěšnosti penitenciárního zacházení není jen dodržování norem, ale i osobnost příslušníka s takovými morálními vlastnostmi, které jej předurčují k naplnění vize nápravy odsouzeného. Právě způsob a forma vyžadování plnění norem je problém, který lze řešit prostřednictvím profesní etiky a vytvořením hlavních etických zásad v interakci personálu a odsouzeného.

Pro možné úspěšné zařazení odsouzených do občanského života je svou činností a kompetencemi nejdůležitějším pomocníkem, průvodcem a podporovatelem pro odsouzeného, protože svou činností odpovídá za realizaci práv a povinností odsouzených svěřených mu do péče. Způsob výkonu jeho činností přímo ovlivňuje aktuální stav odsouzeného. Za předpokladu, že jeho morálka, která podle Mátela (2010, s. 10) „představuje pravidla lidského chování“, je slučitelná s profesními hodnotami v sociální práci, pak dodržování a aplikace těchto hodnot jsou možným předpokladem být ve své profesi úspěšný ve spojení s formami zacházení, které mu vymezuje rozkaz č. 86/2009 ve Sbírce rozkazů generálního ředitele Sboru vězeňské a justiční stráže. Záměrně hovoříme o hodnotách v sociální práci, protože právě metody a formy sociální práce jsou hlavními činnostmi v práci pedagoga, přestože metody a formy sociální práce se v normách vyskytují výlučně u funkce sociální pracovník.

Profesní hodnoty

  1. Zaměření na služby osobám spíše než na peněžní výdělek nebo zvýšení postavení
  2. Férové, ohleduplné, optimální a tvůrčí užívání profesionální pomoci, autority a příležitostí ve vztahu ke klientům a ostatním lidem.
  3. Zodpovědnost za kompetentní, ohleduplné a etické vykonávání profesionálních funkcí.
  4. Ve vztahu k veřejnosti a sociální politice zastávání se záležitostí týkajících se klientů nebo vlastních úloh.“ (Mátel, 2010, s. 81)

K první uvedené hodnotě pedagoga můžeme v praxi hovořit o úloze poradce – sociálního pracovníka. Podle Striežence (1999, s. 19) ,,sociální pracovník je profesionál, který disponuje zvláštními předpoklady, vlastnostmi a schopnostmi. Přispívá ke zlepšení situace a nabádá jednotlivce, skupinu, komunitu či společnost ke správným postojům. Snaží se řešit a eliminovat poruchy a demotivační faktory v interakci se sociálním prostředím, vede klienta k vlastní odpovědnosti, k rozvoji kritického myšlení z hlediska budoucích potřeb a k účelnému využití vlastních zdrojů. Očekávané efekty se projeví v okamžiku nezávislosti sociálního klienta.“ Důležitost zaměření na služby odsouzenému v praxi pedagoga v tak těžké situaci, jakou je adaptace na nové prostředí ve výkonu trestu a možné adaptační problémy, kterých je velké množství, spočívá právě ve vztahu poradce – klient. Klient očekává, že mu poradce poradí, vyslechne jej, když to potřebuje, pochopí jeho těžkou situaci a bude jej akceptovat v jeho jedinečnosti. Přitom mu dá jasně najevo, že je pro něj především člověkem, který má stejná práva a cenu jako on sám, kromě těch práv, která jsou mu odebrána v souvislosti s trestem. Citlivý a na služby zaměřený pedagog se však v interakci s odsouzeným snaží i tento pocit eliminovat, aby si vybudoval vztah založený na empatii, akceptaci a vzájemné důvěře. Úlohou pedagoga stejně jako ,,úlohou sociálního pracovníka - poradce je každého klienta pochopit, zajímat se o něj, vcítit se do něj, jaký je, držet mu palce – prostě ho mít rád, vidět v něm i ty dobré stránky, které ostatním unikají“ (Kopřiva, 1997, s. 21, In Oláh, Schavel, 2006, s. 123). Jen velmi pevné hodnotové orientace pedagoga jej přivedou k osvojení si těchto úloh, protože se musí dokázat odstřihnout od trestné činnosti odsouzeného, zároveň ji podrobně znát a mít na paměti, aby dokázal vhodným způsobem stanovit program zacházení, který průběžně kontroluje, přehodnocuje, vyhodnocuje a podle potřeby mění.

Druhá hodnota, která spočívá ve férovém, ohleduplném, optimálním a tvůrčím využívání profesionální moci, autority a příležitosti ve vztahu ke klientům a ostatním lidem v práci pedagoga s odsouzeným, dává velký prostor k prokázání skutečného postoje k odsouzenému. Pedagog, příslušník, představitel státní moci, poradce, ale i člověk s disciplinární pravomocí a v neposlední řadě i hodnotitel odsouzeného je několikanásobná autorita, která mu je dána statusem. Takto umocněnou autoritu už není nutné budovat, spíše se s ní dokázat vyrovnat, aby nepůsobila příliš autoritativně. Status dává pedagogovi velkou moc nad odsouzeným, čímž se odsouzený do jisté míry stává závislým na pedagogovi a jeho subjektivních rozhodnutích a hodnoceních. Má-li pedagog dospět ve svých činnostech v individuálních formách zacházení k naplnění cíle, jímž je formování pozitivních volních vlastností a schopností odsouzeného tak, aby po propuštění z výkonu trestu dodržoval obecně závazné právní předpisy a zásady společenské morálky a prostřednictvím nich podporoval také sebeúctu odsouzeného, úctu k jiným a rozvíjel smysl pro odpovědnost za jeho chování, jak je uvedeno v § 4 RGR č. 86/2009, pak právě chování pedagoga a jeho využití profesionální moci je rozhodující pro jeho úspěšnost. Odsouzený může být veden k těmto vlastnostem efektivně jen v případě, že ten, kdo jej vede, je osobností s vysokými nároky na sebe. To znamená, že je odsouzenému příkladem v dodržování norem způsobem, který akceptuje lidskou důstojnost i přes zásadně odlišný status. Neakceptace, nonkongruence, odmítání pomoci, neplnění norem, porušování slibů nebo ponižování lidské důstojnosti jakoukoli formou je pro odsouzeného zásadním problémem v pochopení, proč by měl na sobě něco měnit, když ten, kdo jej má měnit, mu není vzorem. V takovém případě nelze hovořit ani o budování vzájemné důvěry. A bez vzájemné důvěry nelze hovořit o úspěšnosti realizace individuálních forem zacházení. Tehdy lze mluvit o více formálním vykazování činnosti pedagoga, což vede odsouzeného ke snaze vytvořit o sobě dojem dobrého a poslušného vězně, aby se vyhnul negativnímu hodnocení. V takovém případě hovoříme o účelovosti chování odsouzeného, nebo jej v procesu prizonizace označujeme za dobře institucionalizovaného. To znamená, že sice během výkonu trestu dodržuje stanovené normy, ale není přesvědčen o jejich skutečném významu. Tím lze stěží dosáhnout změn vlastností odsouzeného, právě naopak, může jej to dovést k poznání, že je normální normy porušovat. Takové poznání odsouzeného vede k ideologizaci během výkonu trestu, tedy k negativnímu adaptačnímu jevu na vězeňské prostředí, které je založeno na neformální hierarchii odsouzených bez přítomnosti personálu.

Nést odpovědnost za kompetentní, ohleduplné a etické vykonávání profesionálních funkcí je pro pedagoga potřebnou hodnotou. V praxi to znamená, že jen jeho vnitřní přesvědčení o správnosti práce s odsouzenými nestačí. Být kompetentním znamená neustále se zdokonalovat v metodách a technikách práce, aby mohl co nejkvalitněji vykonávat svou profesi. Velkou odpovědností pedagoga je i schopnost udržet rovnováhu mezi aplikací represivní složky výkonu trestu, způsobem vyžadování plnění stanoveného pořádku a disciplíny jinými příslušníky a formami zacházení, jejichž úspěšnost je podmíněna minimální, nebo žádnou agresivitou. Vést svěřený kolektiv odsouzených k dodržování této části je nutné. Vhodné je také monitorovat, jakým způsobem se uplatňuje prostřednictvím jiných kolegů, protože nepřiměřený způsob nevede k osvojení si potřeby dodržovat pořádek a disciplínu. Dokázat řešit s kolegy takový problém předpokládá vysokou zainteresovanost v práci s odsouzenými, protože se nemusí setkat s pochopením, bude-li zastávat odsouzené. Jen na jeho rozhodnutí záleží, zda se bude snažit eliminovat negativní formy chování svých kolegů, nebo se zbaví odpovědnosti a bude nevidoucím a neslyšícím, aby sám sobě nezpůsobil případné komplikace. Takovým postojem však, aniž by si to uvědomoval, může přijít o autoritu u odsouzených, ale i o důvěryhodnost, čímž si zavírá cestu ke klientovi, tedy i možnost lépe s klientem pracovat.

Ve vztahu k veřejnosti a sociální politice zastávání se záležitostí týkajících se klientů nebo vlastních úloh předpokládá schopnost pedagoga co nejlépe odsouzené poznat. Toto poznání jej vede k co nejobjektivnějšímu hodnocení odsouzených a to je předpokladem i možné úspěšné aplikace stanoveného programu zacházení, ale i předcházení vzniku nepříznivých sociálních událostí během výkonu trestu. Schopnost a snaha o objektivní hodnocení odsouzených vede i k důvěře, protože odsouzení velmi citlivě vnímají jakýkoli projev nespravedlnosti během výkonu trestu, což je vede k apatii, nespolupráci, ztrátě pochopení účelu zacházení. Takový stav je v zásadním rozporu s cílem sociální politiky v části resocializace odsouzených, protože může vést k recidivě, čímž narůstají nároky na finanční zajištění výkonu trestu, místo toho, aby po návratu odsouzený znovu plnil své společenské úlohy občana v produktivním věku. Úlohou pedagoga je neustále prosazovat co nejlepší nejen legislativní, ale i institucionální zázemí, které by vedlo k naplnění jeho vlastních úloh, cílů sociální politiky a především potřeb odsouzených tak, aby míra vlivu vězeňského prostředí na jejich osobnost v negativním smyslu byla minimální. Povinností pedagoga při naplnění této hodnoty je i prosazovat nové možnosti řešení problematiky u svých nadřízených, stejně jako upozorňovat na aktuální nedostatky a problémy, které maří snahu personálu o co nejlepší aplikaci zacházení. Důležitou vlastností je v této části schopnost zbavit se strachu před nadřízenými a odbornými argumenty prosazovat své oprávněné nároky. Směrem ke společnosti, která problematiku vězeňství často vnímá jako slepé střevo a v dnešní složité ekonomické i sociální situaci je na periferii zájmu, je vhodné svým přístupem k profesi a snahou informovat veřejnost o aktuálním stavu vězeňství zvyšovat status profese i zviditelňovat potřebu zájmu společnosti o vězeňství. Cestou se jeví zbavení se předsudků, že každý, kdo je potrestán odnětím svobody, je nenapravitelný nebo že je třeba přísněji trestat odnětím svobody, což se sice jeví jako vhodné okamžité řešení, ale má to i mnoho vedlejších důležitých aspektů, mezi něž nepochybně patří i ekonomické nároky spojené s odnětím svobody.

Referent režimu oddělení výkonu trestu

Funkce, která svým statusem a náplní služebních činností zajišťuje režimovou službu, tedy na svěřeném úseku organizuje a řídí vykonávání činností v rámci časového rozvrhu dne odsouzených a činnosti k zajištění práv odsouzených. Je představitelem systému dozor, kontrola, bezpečnost jako nedílná součást vězeňského prostředí v zájmu ochrany a bezpečnosti společnosti i personálu, ale i odsouzených. Právě referent režimu má jako nejbližší spolupracovník pedagoga v povinnostech monitorovat chování odsouzených a informovat pedagoga o svých poznatcích. Má právo navrhovat disciplinární odměny a tresty, které aplikuje pedagog. Ve smyslu zákona má povinnost zabránit odsouzeným v porušování zákona. Pro odsouzené je průvodcem a kontrolorem každého kroku v průběhu dne až do večerky. Tato zdánlivě jednoduchá, ale nesmírně náročná funkce není považována za pomáhající profesi, my ji však jednoznačně mezi ně zařazujeme, protože svou činností přímo ovlivňuje atmosféru kolektivu odsouzených. To, zda je atmosféra plná tenze či nikoli, má za následek i chování odsouzených, tedy kvalitu vzájemné interakce, která v uzavřeném prostředí má velký význam. Proto předpokladem osobnosti referenta režimu jsou stejné hodnoty jako u pedagoga, přestože požadavky na vzdělání jsou odlišné. Za hlavní principy činnosti referenta režimu považujeme při prosazování zajištění režimové služby úctu, slušnost a zdvořilost v komunikaci s odsouzenými. Budování autority prostřednictvím nevhodného chování nebo užívání vulgárních výrazů, tykání odsouzeným je neprofesionální a ponižující lidskou důstojnost. Důležitost profesionálního přístupu je tedy potřebná právě při hledání rovnováhy mezi represivní a humanizační složkou v zacházení, které se ve své kvalitě podporují, nebo negují. Neustálým zdokonalováním se v sociálně-komunikačních dovednostech je referent vázán odpovědností k profesi. K tomu mu má zaměstnavatel vytvořit dobré zázemí a podporovat jej v dalším vzdělávání, které je zaměřeno na zvládání stresu, zátěžových situací, konfliktů, možností a forem prosazování a uplatňování státní moci slušným způsobem. Mezi nejjednodušší způsoby patří například včasná informovanost odsouzených o tom, co požadujeme, bez zbytečných agresivních reakcí, které vyvolávají nejen u odsouzených agresivní odpověď. Právě referent režimu je pro odsouzeného jakýmsi pomyslným vzorem v prosazování státní moci. Stejně je pod drobnohledem odsouzených v dodržování norem, plnění slibů a jednotného přístupu v dodržování pořádku a disciplíny, což odsouzení velmi citlivě posuzují.

Závěr

Problematika etiky v penitenciární péči je poměrně široká a složitá, protože specifické prostředí, které je uzavřené a společnost mu věnuje jen okrajovou pozornost, je zásadně řešeno legislativními normami. Potřeba etických norem všech pracovníků vězeňství se jeví na místě. Nejde jen o ty profese, které si ve společnosti vyžadují etický kodex, ale i o ostatní, které se svou činností podílejí na procesu zacházení. Vést personál k uvědomění si potřeby neustále snižovat počet odsouzených jako hlavní společenský úkol a ne jen izolovat odsouzeného během výkonu trestu odnětí svobody by prostřednictvím vytvoření etických principů a dalšího vzdělávání personálu mohlo znamenat přechod od formálně preferovaného ke skutečnému zájmu o odsouzené jako o členy společnosti, kteří jsou v nepříznivé sociální situaci a potřebují ve své jedinečnosti zvláštní přístup.

Autoři:PhDr. Tibor Roman, PhD. PhDr. Ladislav Roman, PhD. Seznam bibliografických odkazů

[1] MÁTEL, A. 2010. Etika sociální práce. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety, 2010. 183 s. ISBN 978-80-89271-85-6. [2] OLÁH, Michal, SCHAVEL, Milan. 2006. Úvod do studia a dějin sociální práce. 1. vyd. Prešov : VŠ sv. Alžbety, ÚSV a Z, 2006. 176 s. ISBN 80-9694499-1. [3] STRIEŽENEC, Štefan. 1999. Úvod do sociální práce. Trnava : Ad, 1999. 215 s. ISBN 80-967589-6-9. [4] Sbírka rozkazů generálního ředitele Sboru vězeňské a justiční stráže č. 86/2009 o zacházení s obviněnými a odsouzenými.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálně práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.