Úvod

Etické chování se neváže jen k teorii a praxi té-ktoré profese, ale velmi úzce souvisí i s akademickým prostředím. Tvorba jakéhokoli písemného textu, ať už jde o monografie, učební texty, vědecké studie, konferenční příspěvky nebo závěrečné práce, je náročný duševní proces, který vyžaduje mnoho času, úsilí a soustředění autora.

Závěrečnými pracemi studenti prokazují školiteli, oponentovi, členům komise státních zkoušek ale i sami sobě, že dokážou vytvořit ucelený odborný text. Úspěšná obhajoba závěrečné práce je zároveň jednou z podmínek udělení vysokoškolského titulu a vstupu do praxe jako profesionálové.

Publikační etika

Jak upozorňuje J. Průcha (2011), etické principy by měl každý, kdo nějaký výzkum realizuje, respektovat – ať už jde o studenta, doktoranda nebo vědeckého pracovníka, a to v každé etapě výzkumu – při jeho přípravě, realizaci i publikování.

Na poslední fázi výzkumu se váže právě publikační etika. Lze shrnout, že jde o morální povinnost autora písemného textu uvést v něm odkazy na všechny práce, které při psaní studoval, nebo z nich přímo čerpal. Také je povinen zřetelně v textu odlišit své myšlenky od myšlenek jiných autorů, a to v podobě citací (doslovně převzatý text jiného autora) a parafrází (volné vyjádření myšlenek jiného autora, které však může vést k dezinterpretaci, nepřesnosti původních myšlenek) a uvádět všechny prameny v závěru své práce v seznamu bibliografických odkazů.

Nad otázkou, proč dodržovat publikační etiku, se zamýšleli i čeští autoři P. Knecht a D. Dvořák (2013, por. s. 558-559). Pokud tyto důvody transformujeme i na oblast studentských závěrečných prací, pak mezi ně můžeme zařadit:

  • na výsledky v závěrečných pracích mohou navázat jiní badatelé – zkreslené výsledky vedou k plýtvání jejich času a zdrojů při snaze o zopakování nebo rozvíjení. Pokud se autor dopouští plagiátorství, svým jednáním přímo poškozuje práva jiných,
  • výsledky bádání v pedagogice i v andragogice (i v závěrečných pracích) mohou mít dopad na teorii i praxi, protože v nich mimo jiné uvádí i doporučení pro praxi. Nesprávné či neúplné výsledky šetření a výzkumů, které by byly zavedeny do praxe, by mohly vést k jejímu poškození,
  • nedodržením etických standardů v pracích autor ohrožuje i sám sebe – riskuje projednávání před etickou komisí či jiným orgánem své Alma mater, jejíž závěry mohou být různé (nepřipuštění ke státním zkouškám, neobhájení závěrečné práce, povinnost ji celou přepracovat či vyloučení ze studia), čímž jistě utrpí i jeho dobrá pověst.

V akademickém prostředí, ale i v posudcích na výzkumné práce se můžeme setkat s pojmy jako plagiát či kompilát. Jaký je mezi nimi však rozdíl? Plagiátorství můžeme charakterizovat jako akt přebírání textu (slov, myšlenek ale i tabulek, obrázků, grafů,...) jiných autorů a vydávání ho za své vlastní bez uvedení zdrojů, čímž dochází k porušování autorských práv. Takové psaní se také zvykne nazývat i podle klávesových zkratek jako CtrlC – CtrlV psaní, tedy jen kopírování a vkládání textu. Naproti tomu kompilát je text, který vznikl sestavením myšlenek z jiných děl, přičemž se autor kompilátu ve své práci jasně a korektně odvolává na použité zdroje. Jak však uvádí D. Meško a kol. (2005), pojem kompilát nemusí mít vždy pouze negativní konotaci. Od jednoduché netvořivé kompilace se odlišuje tvořivá kompilace, při níž autor v textu dospívá k vlastním závěrům a stanoviskům.

Několik doporučení k tvorbě závěrečných prací

Na základě metodologické literatury, ale i dosavadních zkušeností s tvorbou odborných textů, formulujeme několik doporučení při tvorbě závěrečných prací.

P. Knecht a D. Dvořák (2013) publikovali inspirativní studii týkající se publikování pro mírně pokročilé. Součástí studie je tzv. Desatero publikačních hříchů výzkumníka. Mezi hrubé porušení publikační etiky autoři řadí vymýšlení a zkreslování dat, plagiátorství, připisování spoluautorů, duplicitní/souběžné publikování, a mezi sporné vědecké postupy řadí dělení publikací do několika článků, recyklování textů, vzájemné (reciproční) citování spřízněných kolegů, zkreslené citování, nepřiznaný konflikt zájmů a porušování majetkových autorských práv.

Jelikož jde o studii zaměřenou na publikování pro mírně pokročilé, se všemi těmito hříchy se nelze setkat při tvorbě závěrečných studentských prací. Některé však lze bezpochyby aplikovat i na tuto oblast. Inspirováni uvedenými autory vybíráme šest hříchů doplněných vlastními komentáři.

  1. Vymýšlení a zkreslování/falšování dat – tento hřích lze považovat za nejzávažnější. K odhalení vymyšlených výzkumů dochází poměrně často – pracoviště, kde se výzkum realizoval, například nedisponuje uvedeným vybavením nebo instituce či respondenti potvrdí, že sběr dat proběhl na menším výzkumném vzorku, případně neproběhl vůbec (Knecht – Dvořák, 2013). Této situaci lze podle našeho názoru předcházet požadavkem školitele o potvrzení realizace výzkumu v terénu, které se může, ale nemusí připojit do příloh samotné závěrečné práce. Dalším způsobem je požádat studenta, aby školiteli poskytl hrubá data v podobě zvukových materiálů, přepisů či dotazníků.
  2. Plagiátorství – jde o hrubé porušování publikační etiky, o svévolné přebírání a používání cizích myšlenek a jejich vydávání za vlastní. Plagiátorství lze považovat za krádež intelektuálního vlastnictví. Někteří studenti používají myšlenky svých školitelů či jiných vyučujících, které byly vysloveny na přednáškách či seminářích. I v tomto případě je nutné zdroje a autory patřičně uvádět (Knecht – Dvořák, 2013). Takové zdroje můžeme v seznamu bibliografických odkazů uvádět například jako „nepublikované přednášky“. Z vlastních zkušeností můžeme konstatovat, že už po přečtení prvního konspektu závěrečné práce školitel vidí, jaký způsob psaní je studentovi vlastní. Faktem je, že školitelé koncipují témata závěrečných prací z oblastí, jimž se sami odborně věnují. Literatuře tedy mají prostudovanou a dobře ji sami znají. V případě, že má školitel pochybnosti o autorství textu, který student vydává za svůj, existuje v dnešní době internetu, ještě předtím, než student vloží svou práci do Centrálního registru závěrečných prací, jednoduchý způsob, jak jej ověřit. Často stačí do internetového vyhledávače zadat část textu, čímž může být plagiátorství bezpečně odhaleno. Specifickou formou podvádění je, pokud práce není vaše vlastní. Je dobře známo, že na Slovensku už několik let existují společnosti, které nabízejí vypracování textů k závěrečným pracím, přičemž je proklamují jako „podklady“. Kromě toho, že je taková služba poměrně drahá, pravdou je, že zde je opět vysoká pravděpodobnost, že na základě toho, že vás školitel (na vyučování i na konzultacích) pozná, budete odhaleni. Stejně je tomu i v případě, že vám s psaním závěrečné práce „pomáhá“ kamarád či příbuzný. Kromě toho, že je takový způsob tvorby neetický, připravujete se i o dobrý pocit, že práce, kterou právě svázanou v tvrdé vazbě držíte v ruce, je jen vaším vlastním dílem, a že váš bakalářský či magisterský titul je výsledkem jen vaší vlastní práce. Samozřejmě, že jiní vám při psaní závěrečných prací pomáhat mohou – dovolte však, aby zůstali nanejvýš v roli poradců, sběračů dat, statistiků či jazykových korektorů (zastáváme však názor, že je korektní uvést jména těchto „pomocníků“ alespoň v části závěrečné práce Poděkování). Navíc „...je nutné od společné tvůrčí činnosti odlišovat tzv. činnost výpomocnou… Tato činnost totiž sama o sobě běžně nevykazuje znaky tvůrčí činnosti a nezakládá nárok na spoluautorství.“ (Knecht – Dvořák, 2013, s. 564-565). Tyto osoby tak nejsou spoluautory vaší závěrečné práce, což však neplatí o školiteli závěrečné práce. Zde naopak „nepochybně jde o spoluautorství, protože téma vypsal vedoucí práce, schvaloval osnovu, cíle, metodiku, posuzoval zpracování jednotlivých částí, schválil ukončení, závěry. To znamená, že oběma to opravňuje i samostatně uveřejnit části, nebo celou práci jako spoluautora.“ (Višňovský – Brincková – Zólyomiová, 2013, s. 143)
  3. Recyklování vlastních textů – o hřích jde zejména tehdy, pokud autor reprodukuje vlastní texty v různých článcích, čímž je opětovně publikuje, aniž by je označil pomocí autocitací nebo jiného relevantního odkazu. (Knecht – Dvořák, 2013). Odkazujte na každou vlastní myšlenku či text, který jste už někdy někde jinde napsali – například v bakalářské práci. Jinak takové jednání působí dojmem, že jste text napsali poprvé, ale ve skutečnosti jste jej jen recyklovali, tedy použili znovu v další práci. „Určitý počet autocitací je normální, protože autoři obvykle oprávněně odkazují na některé své dřívější práce (autocitace představují zpravidla méně než 30 % položek v seznamu literatury).“ (Hořejší, 2000, in Krecht – Dvořák, 2013, s. 568). Je však nutné podotknout, že autocitace se mezi citace nezařazují.
  4. Vzájemné citování spřízněných kolegů – tento hřích má při vědeckých pracích jiný význam, proto bychom při tvorbě závěrečných prací spíše hovořili o hříchu citování jen místních autorit. Je přirozené, že ve svých závěrečných pracích studenti citují zejména vysokoškolské učitele své Alma mater, své vědecké školy, odkud pocházejí, učitele, s nimiž se několik let pravidelně setkávali ve výuce a jejichž publikace a odborné práce znají nejdůvěrněji. Jsme však přesvědčeni, že při závěrečných pracích, kdy máte mimo jiné prokazovat svou schopnost pracovat s relevantní literaturou, nikdy není na škodu sáhnout i po odborné literatuře, jejíž autoři jsou pracovníci z dalších univerzitních pracovišť ve vašem oboru, což jistě rozšíří váš pohled na výzkumné téma.
  5. Zkreslené citování – jen korektní a obsahově přesné přebírání textů umožňuje zachovat nosné myšlenky a smysl původního díla a dále s nimi pracovat (Knecht – Dvořák, 2013). V opačném případě jsou autorům, po nichž sáhnete, připisována tvrzení, která nikdy nevyslovili, což přirozeně vede ke zkreslování. Nemusíme připomínat, že terciární citace (zdroj, in zdroj, in zdroj) jsou nepřípustné.
  6. Nepřiznaný konflikt zájmů – v případě závěrečných prací zpravidla nejde o ekonomické zájmy, může však nastat situace, že student jako výzkumník nebude dostatečně nestranný, a to například z důvodu, že už dlouhodobě osobně zná své respondenty případně k nim má bližší vztah, nebo například zná ředitele instituce či zařízení, a tak nechce negativními výzkumnými výsledky vrhnout na instituci či zařízení negativní světlo. V takovém prostředí bychom z důvodu možné neobjektivity šetření respektive výzkum nedoporučovali realizovat.

Pokud bychom měli uvedené přešlapy shrnout, mezi naše Tři zlatá pravidla tvorby závěrečné práce bychom zařadili:

  • nepodvádět – je to neetické a nevyplácí se to,
  • korektně uvádět všechny zdroje, z nichž autor čerpá,
  • sahat po primárních zdrojích – pokud ve své práci chcete použít myšlenku jiného autora, kterého cituje autor textu, který máte v ruce, pokuste se vycházet přímo z jeho myšlenek – z primárního zdroje. Ne vždy se to dá, zejména pokud je sekundární citace ze starého zdroje či ze zdroje, ke kterému je obtížné se dostat. Myslete však na to, že i autor, který myšlenku parafrázoval, ji upravil, což může vést k nepřesnostem a dezinterpretacím. I na internetu často najdete vhodné zdroje, které lze ve vaší práci použít. Existuje množství sborníků, studií či statí, které jsou dostupné jen on-line. Důležité však je, aby šlo o renomované, tedy důvěryhodné a odborné zdroje.

Závěrečná práce, ať je jakéhokoli druhu, nemá být jen souborem citací a parafrází jiných autorů. Podle našeho názoru není účelem závěrečné práce, abyste tvořili nové teorie v podobě definic či klasifikací, ale prokázat to, že dokážete s odbornou literaturou pracovat – hledat společné a odlišné prvky v myšlenkách jiných a vyjadřovat své vlastní stanovisko, čímž prokazujete svou schopnost tvořit odborné texty (tzv. tvořivá kompilace, o níž jsme psali). Nebojte se toho.

Z vlastní zkušenosti známe situaci, kterou bychom nazvali jako „přesycenost textem“. Pokud pravidelně a dlouhodobě tvoříte nějaký text, může vás tak pohltit, že přestanete vnímat jazykovou i obsahovou stránku. V takovém případě doporučujeme text alespoň na den odložit a přečíst si jej později znovu. Vytvoříte si tak prostor na opravy finální verze ještě předtím, než ji předložíte školiteli či vložíte do elektronického systému.

Další poznámkou, kterou bychom z vlastní zkušenosti rádi uvedli, je to, že osobnost autora (výzkumníka) se přirozeně vyvíjí. Je v pořádku, pokud s odstupem času při čtení svých textů nebudete s tím, co jste před několika lety, například v bakalářské práci napsali, souhlasit, a nyní, když píšete tu diplomovou, byste své myšlenky formulovali jinak, případně byste je nenaformulovali vůbec. Není to proto, že byste se tehdy mýlili, ba právě naopak – svědčí to o tom, že ve srovnání s minulostí máte nyní hlubší znalosti a rozhled ve vašem vlastním oboru, což lze samozřejmě považovat za pozitivum.

A poslední poznámka se věnuje jazyku práce. Často je diskutovanou otázkou, jak se v závěrečné práci vyjadřovat – v jednotném, či množném čísle? Doporučuje se používat tzv. plurál skromnosti (v některých zdrojích se můžete setkat i s označením autorský či vědecký plurál), tedy první osobu množného čísla (domníváme se, jsme přesvědčeni, atd.). Tato forma je doporučována studentům i začínajícím autorům. Používat první osobu jednotného čísla (domnívám se, jsem přesvědčený, atd.) je vhodné pro zkušenější autory, kteří představují určitou vědeckou autoritu. (Gonda, 2001 in Višňovský – Brincková – Zólyomiová, 2013)

Závěr

Každý vědecký výzkum, ať je realizován za jakýmkoli účelem, je zajímavou cestou poznávání skutečnosti. Je však velmi důležité, aby bylo vědecké bádání ve všech svých etapách, tedy i v etapě publikování, realizováno s přihlédnutím k etickým aspektům, jinak ztrácí svůj význam. Autorka všem studentům přeje mnoho inspirace a radosti při tvorbě jejich závěrečné práce.

Příspěvek je výstupem z projektu č. V/6/2016 pod názvem Etika v andragogické teorii a praxi Univerzitní grantové agentury Univerzity Konštantina Filozofa v Nitře.

Autor: PhDr. Dominika Kadlubeková, PhD. Autorka patří k nejmladší generaci slovenských andragogů. Od akademického roku 2015/2016 působí jako odborná asistentka na Katedře pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Konštantina Filozofa v Nitře. Profiluje se zejména v oblasti edukace odsouzených a propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody a probační, profesní andragogiky a personalistiky, metodiky edukace dospělých a metodologie andragogického výzkumu. V roce 2015 vydala svou první monografii pod názvem Penitenciární a postpenitenciární edukace dospělých.

Seznam bibliografických odkazů

KNECHT, Petr – DVOŘÁK, Dominik. 2013. Etika vědecké práce a publikování pro mírně pokročilé. In Pedagogická orientace, roč. 23, č. 4, s. 554-578. [cit. 2016-09-05]. Dostupné na internetu: http://dx.doi.org/10.5817/PedOr2013-4-554

MEŠKO, Dušan a kol. 2005. Akademická příručka. 2., upravené a doplněné vydání. Martin : Osveta, 2005. 500 s. ISBN 8080632006.

PRŮCHA, Jan. 2011. Etické principy v pedagogickém výzkumu. In SKUTIL, M. a kol. Základy pedagogicko-psychologického výzkumu pro studenty učitelství. Praha : Portál, 2011, s. 23-44. ISBN 9788073677787.

VIŠŇOVSKÝ, Ľudovít – BRINCKOVÁ, Jaroslava – ZOLYOMIOVÁ, Patrícia. 2013. Pedagogická metodologie a její využití při tvorbě závěrečných prací. Banská Bystrica : Belianum, 2013. 198 s. ISBN 9788055705330.