Etika v institucionalizovaných sociálních službách

Etika v institucionalizovaných sociálních službách Institucionalizované sociální služby mají různé poslání, cíle a formu. Plní dvě základní funkce: „poskytují pomoc, útočiště, léčbu občanovi, případně rodině, chrání společnost před nebezpečnými jedinci nebo skupinami“ (Labáth, 2004, s. 15). Mají převážně pomáhající charakter. Dělíme je podle typu klientely, funkce a právní normy. Podle klientely jsou to instituce, které odpovídají typologii klientů sociální práce, jsou specializované na některou oblast, poskytují péči pro stejnou skupinu klientů. Můžeme hovořit o různých funkcích v organizacích, jedna organizace může mít i více funkcí jako: stimulační (jejím úkolem je rozvoj a stimulace potenciálu klienta a udržování jeho schopností), terapeutická (jsou to všechny instituce, které pracují na terapeutických principech), náhradní (všechna zařízení nahrazující přirozené prostředí). Mezi organizace, které plní funkci stimulační a náhradní, kde je jejich úkolem rozvoj a stimulace potenciálu klienta, udržení jeho schopností, patří zařízení pro seniory (domovy důchodců). Cílem poskytované sociální služby je poskytovat kvalitní sociální služby v souladu se svým posláním a rozvojovým plánem. Je důležité sladění všech cílů sociální služby, jehož výsledkem je, že: klient dostává sociální službu odpovídající kvantitou i kvalitou jeho potřebám a současně je tato služba ekonomicky efektivní; klient sám určuje své individuální cíle; sociální pracovník spolupracuje při tvorbě plánů s klientem a jeho rodinou.

Při úvahách o zařazení klienta do institucionalizované sociální péče jsou vždy přítomny čtyři faktory, které mohou odpovědět na otázku, zda je umístění klienta opodstatněné:

• indikace - je nutné zvážit umístění do rezidence, zda byly využity méně invazivní intervence. Každý pobyt je určitým způsobem ohrožující pro klienta, může ovlivnit vztahovou síť, intenzitu vztahů.
• kontraindikace pobytu klienta v instituci - nevhodné umístění klienta. Kontraindikace má dvě úrovně: sociálně-psychologickou a diagnostickou. Pobyt v celodenním zařízení může být nežádoucí.
• vedlejší negativní účinky - rezidenčního pobytu vznikají tehdy, když samotný pobyt je indikován, ale objeví se jiná ohrožení. U seniorů dochází k hostilnímu chování.
• kontraproduktivnost - způsobuje posílení problému klienta a zhoršení jeho stavu. Do této kategorie můžeme zahrnout dva jevy - tzv. labelling efekt (Siegel, Senna, 1998) a přesměrování cíle (In Labáth, 2004).

Při dlouhodobé institucionální péči může dojít k adaptačnímu selhání – geriatrickému maladaptačnímu syndromu. Proto při přijímání klientů do zařízení sociálních služeb lze přijmout určitá preventivní opatření: Zařízení pro seniory, do něhož bude klient přijat, by nemělo být příliš vzdálené od jeho domova, rodiny, přátel. Žadatelé přijímaní pro zhoršený zdravotní stav mají větší adaptační problémy. Každé zařízení by mělo mít informační materiál o svém zařízení, zaměstnancích, aktivitách. Režim sociálního zařízení potlačuje individualitu, vede k pasivitě, zmenšuje psychickou pohodu a zhoršuje adaptační problémy (Hegyi, 2001).

2 Odborná praxe studentů sociální práce

Těžišťovým tématem akademických diskusí vzdělavatelů sociální práce je také zajišťování teoretické a praktické přípravy studentů sociální práce. V posledním období se stává samostatným tématem odborných akcí – FSVaZ UKF v Nitře (2003), FZSP TU v Trnavě (2006), PF KU v Ružomberku (2006,2007,2008), UK Bratislava (2009). Tyto odborné konference, semináře jsou důležité pro studenty a praxové zařízení daných vysokých škol..

Praxová zařízení ( instituce a organizace sociální správy ) si vybírají vysoké školy na základě spolupráce a kvality poskytovaných služeb. Praktická příprava patří k povinným předmětům studijního programu bakalářského a magisterského stupně.

Cílem příspěvku je poukázat na etické problémy, s nimiž se setkávají studenti během odborných praxí (1) v praxových zařízeních s různými cílovými skupinami. Tyto problémy jsou pojmenovány, jejich další řešení je však problematické, neboť reflexe zkušeností studentů z praxe se řeší na popraxových seminářích, supervizích odborných praxí na škole, ne vždy ve spolupráci s praxovým zařízením. Vstupovat do pracovních vztahů v jiných organizacích není možné. Doufáme, že změnou zákona o sociálních službách se tato skutečnost změní, neboť poskytovatel sociální služby je povinen za účelem zvýšení odborné úrovně a kvality poskytované sociální služby vypracovat a uskutečňovat program supervize.(§ 9, ods. 10, zákona 448/2008 Z.z.).

Chceme-li poukázat na etické problémy studentů během odborných praxí, uvědomujeme si, že základní etické principy vycházejí ze všeobecných lidských principů vztahu člověk – člověk, skupina, společnost deklarovaných ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948), z nichž vychází i Ústava Slovenské republiky. Mezinárodní etický kodex a četné národní kodexy vykazují určitou jednotnost, která může být považována za část teorie sociální práce, tvořící tzv. filozofii sociální práce, která je stejná bez ohledu na rozdílné sociokulturní a politické situace. (Levická, 2004).

Etický kodex sociálního pracovníka (2) je systematicky uspořádaný soubor norem, sbírka předepsaných společenských norem, které zná a dodržuje sociální pracovník. Se základními etickými principy jsou studenti seznámeni v prvním ročníku bakalářského studijního programu. Prolíná se více teoretickými a praktickými disciplínami, proto se budeme snažit poukazovat na jednotlivé problémy skrze etické zodpovědnosti sociálních pracovníků v praxi.

3 Etické problémy během odborných praxí

Etické problémy studentů během odborných praxí vznikají při pozorování sociálních pracovníků v praxi nebo při jejich vlastní přímé práci s klientem. Problém je uvědomění si obtíže; formulací, vyjádřením problému nebo jeho části. Podle Demokrita, Aristotela a Platóna je problém znalost o neznalosti (Platón, 1990 In: Nemčeková,2008).

Daný problém vyvolává naše vlastní chování, povahové vlastnosti. Předmět problému je předmět poznání, jehož dodatečným zkoumáním se překoná problémová situace a problém se vyřeší.

Základní etické problémy, s nimiž se sociální pracovník setkává a rozhoduje o nich, jsou: kdy zasahovat do situace klienta, skupiny, komunity; kterým sociálním problémům dát přednost a řešit je ; kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimuloval klienta ke změně postojů a odpovědnému chování; kdy ukončit sociální intervenci, terapii, poskytování služeb, příspěvků...? Aby nedocházelo k etickým problémům v praxi, sociální pracovník uplatňuje následující postupy: aplikovat vědomosti a dovednosti, jakož i další relevantní poznatky do praxe; udržovat dlouhodobé vztahy při práci s jednotlivci, rodinami nebo skupinami; volit vhodné metody posuzování, plánování a určování cíle pomoci; pomáhat, poskytovat péči, radit, vést, ochraňovat jednotlivce a rodiny v problémové situaci; vykonávat poradenství, facilitovat; vést skupiny v jejich komunitě; pracovat jako člen týmu; chápat a odstraňovat následky diskriminace; pracovat etnicky senzitivními postupy.

Etické uvědomění je základní součástí odborné praxe sociálních pracovníků. Jejich schopnosti a odhodlání jednat eticky je základním aspektem kvality služby. Sociální práce podporuje sociální změny, řešení problémů v lidských vztazích. Poznáním teorií chování a sociálních systémů sociální práce zasahuje v místech, kde jsou lidé v interakci s prostředím. Dodržování lidských práv a sociální spravedlnosti je zásadní pro sociální práci. Sociální práce je založena na respektu k vlastní hodnotě a důstojnosti všech lidí a práva, která vyplývají z daného principu, by měli sociální pracovníci prosazovat a obhajovat(Nemčeková,2008).

Dále budeme poukazovat na základní etické principy v sociální práci jako jsou: normy pro vystupování a jednotlivé etické zodpovědnosti.

3.1 Základní etické principy v sociální práci

Normy pro vystupování a chování soc. pracovníka

• Vystupování - soc. pracovník neustále udržuje své osobní a pracovní chování a vystupování na úrovni vysokého standardu.
• Schopnosti a profesní růst - soc. pracovník se ze všech sil snaží o dosažení a udržení vysoké profesionality při výkonu své práce.
• Služba - soc. pracovník ve své práci považuje za prvořadý závazek sloužit.
• Čestnost - soc. pracovník jedná v souladu s nejvyššími požadavky profesionální cti.
• Studium a vědecký výzkum - soc. pracovník, který se zabývá studiem nebo vědeckým výzkumem, se řídí konvencemi vědecké práce.

Jednotlivé normy pro vystupování sociální pracovník rozvíjí a pravidelně aktualizuje prostřednictvím svých vlastních etických kodexů a etických zásad. Rozvíjí a udržuje dovednosti a schopnosti, jedná čestně, nezneužívá vztahy důvěry s lidmi, s využitím jejich služeb, s uznáním hranice mezi osobním a profesionálním životem.

V rámci předpraxeových setkání při stanovování cílů odborných praxí měli studenti druhých ročníků bakalářského studijního programu sociální práce PF KU v Ružomberku jeden z kognitivních cílů praxe zhodnotit podle etického kodexu práci sociálního pracovníka v konkrétním praxovém zařízení se zaměřením na extra personální etické problémy. V rámci supervizních setkání na popraxových seminářích jsme zjistili, že studenti se nejčastěji setkávají s následujícími problémy:

3.1.1. Etická zodpovědnost soc. pracovníka vůči klientům

Sociální pracovníci mají zodpovědnost za podporu sociální spravedlnosti, ve vztahu ke klientovi, tzn. při práci vycházejí z individuálních potřeb klienta, zajišťují spravedlivé rozdělování zdrojů, podle potřeby.

a) Prvořadost zájmů klientů – soc. pracovník má zodpovědnost vůči svým klientům. Studenti se setkávají s dodržováním etické zodpovědnosti vůči klientům, ale na druhé straně i s:

• vnucováním svých postupů, rozhodnutí klientům, ( „já jsem tu .....);
• zodpovědnost za klientovu situaci přenášejí i na ostatní rodinné příslušníky ( na dítě);
• dlouhé čekání na intervenci ze strany pracovníků;

c) Práva klienta - soc. pracovník podporuje snahu klienta rozhodovat o své budoucnosti samostatně.****

Studenti se setkávají s dodržováním práv klienta a jeho chráněných zájmů, ale na druhé straně i s:

• vnucováním svých představ o budoucnosti klienta,
• jednotlivé činnosti se vykonávají stereotypně,
• rozdíly mezi jednotlivými klienty ve skupině,
• rozhodnutím oznámit – neoznámit nedodržování autonomie klienta, práva na sebeurčení

b) Důvěrnost a mlčenlivost – soc. pracovník respektuje klientovo soukromí a zachovává důvěrnost informací získaných při své práci. Studenti se setkávají s dodržováním důvěrnosti, mlčenlivosti o informacích v procesu zpracovávání případové studie, kazuistik. Ale na druhé straně i s:

• podáváním informací před jiným klientem,

• tím, že klient je hodnocen jako diagnóza, etnikum, problém... 3.1.2. Etická zodpovědnost soc. pracovníka vůči kolegům a) Slušnost a zdvořilost – soc. pracovník si váží svých kolegů a přistupuje k nim s úctou a důvěrou.

Studenti se setkávají s etickou zodpovědností mezi jednotlivými sociálními pracovníky, dodržováním slušnosti, zdvořilosti, úcty a vzájemného respektování, ale na druhé straně s:

• negativním hodnocením jednotlivých postupů svých kolegů,
• odmítnutím tutorské supervize,

b) Práce s klienty kolegů – povinností soc. pracovníka je věnovat se klientům svých kolegů s největší profesionální snahou a citlivostí.

Studenti se setkávají s profesionalitou při práci s klienty kolegy – sociálního pracovníka, ale na druhé straně s:

• odmítnutím intervence,
• zpochybňováním postupů, etap, metod práce s klientem.

3.1.3 Etická zodpovědnost soc. pracovníka vůči zaměstnavatelům a zaměstnavatelským organizacím

Závazky vůči zaměstnavatelským organizacím - sociální pracovník přistupuje s vážností vůči zaměstnavatelským organizacím. Sociální pracovníci by měli být ochotni spolupracovat s vysokými školami a tak se podílet na praktické přípravě studentů. Podpořit a zapojit se do etických diskusí se svými kolegy a zaměstnavateli a přijmout zodpovědnost za vytváření eticky informovaných rozhodnutí.

3.1.4. Etická zodpovědnost soc. pracovníka vůči své profesi a) Udržování cti profese – soc. pracovník udržuje a vyzdvihuje etické hodnoty, odborné poznatky a poslání své profese. Ale na druhé straně s:

• poukazováním na neocenitelnost sociální práce,
• vyzdvihováním finančního ohodnocení.

b) Služba společenstvu – soc. pracovník napomáhá snaze profesionálního společenství zpřístupnit své služby co nejširší veřejnosti. Ale na druhé straně s:

• vnímáním sociální práce, ne jako služby ale jako .....

c) Rozvoj poznatků – soc. pracovník se snaží získávat a rozvíjet odborné poznatky a uplatňovat je v profesionální praxi. Ale na druhé straně s:

• ne vždy snahou o rozšiřování vědomostí, dovedností..

Závěr

V našem příspěvku jsme chtěli poukázat na etické problémy, s nimiž se setkávají studenti během odborných praxí v praxových zařízeních s různými cílovými skupinami. Během praxe vstupuje student do konkrétních sociálních vztahů. Na základě získávání a později realizace své kvalifikace si buduje vlastní profesionální kariéru, zároveň si buduje vztah k vlastnímu povolání. Praxe je významná v profesích, které svůj odborný status získávají odbornými zkušenostmi, konkretizací teoretických poznatků, rozvíjením odborných, ale i lidských schopností a dovedností, později při realizaci povolání se rozvíjejí do určitého stupně mistrovství. Proto poukazujeme na nedodržování některých etických principů v praxi a zároveň podněcujeme odbornou diskusi k danému problému.

Na závěr klademe několik otázek do diskuse:

• Jaký postup je třeba dodržet při nedodržování etických principů v daných institucích, organizacích ze strany vzdělavatelů?
• Jaký postup je třeba dodržet při nedodržování etického kodexu ze strany pracovníků pracujících v přímém kontaktu s klientem?
• Která kritéria výběru uplatňovat při průvodcích v praxi?
• S kterými legislativními normami máme pracovat?

Autor: Doc. PhDr. Irena Kamanová, PhD. Katolická univerzita, Pedagogická fakulta, katedra sociální práce

Seznam bibliografických odkazů

[1] FAGGIONI, M. P. 2007. Život v našich rukou. Spišská Kapitula – Spišské Podhradie : 2007. 331 s. ISBN 978-80-89170-25-8. [2] HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 1.vyd. Praha : Galén, 1994. 230 s. ISBN 80-85824-03-5. [3] HEGYI, L. 2004. Geriatria pre praktického lekára. 1. vyd. Bratislava: Herba, 2004. 298 s. ISBN 80-89171-06-0. [4] LABÁTH, V. 2004. Rezidenční péče. Bratislava : OZ SP, 2004. 144 s. ISBN 80-89185-03-7. [5] LEVICKÁ, J. 2002. Metódy sociální práce. Bratislava, 2002. 119 s. ISBN 80-89074-38-3. [6] NEMČEKOVÁ, M. 2008. Etika v ošetrovateľstve. Prešov : FF PU, 2008. 141 s. ISBN 978-80-8068-812-7. [7] NOVOTNÁ, V. – SCHIMMERLINGOVÁ, V. 1992. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha, 1992. [8] PLATÓN. 1990. Dialogy II. 1.vyd. Bratislava: Tatran, 1990. 698 s. [9] ŽILOVÁ, A. 2005. Úvod do teorie sociální práce. Badín : Mentor, 2005. 130 s. ISBN 80-968932-1-1.

(1) Z gr. praxis (lat. practicus, angl. practice, nem. Praxis, fr. practigue) = opakované vykonávání nebo systematický nácvik za účelem získávání schopností, dovedností, či obratnosti; je to nabytí určitých dovedností, návyků a vědomostí potřebných k výkonu budoucího povolání, seznámení se s prostředím budoucího povolání (Žilová, 2009).

(2) Sociální problémy (negativní sociální situace) jsou takové vývojové tendence, které v lidských interakcích a ve společnosti jsou považovány za tíživé, věnuje se jim pozornost formou konkrétních vyrovnávacích opatření (In Novotná, Schimmerlingová, 1992). Při hodnocení, zda jde o sociální problém nebo ne, se uplatňuje soustava hodnot v dané společnosti. Tato soustava hodnot (podle toho, jak je společnost integrovaná a uniformní) naznačuje dělící čáru mezi normálním jevem a sociálním problémem. Společenské normy kodifikované v právních předpisech nebo fixované ve vědomí veřejnosti stanovují hranice mezi normalitou a abnormalitou. Při chování lidí jde o situace konformity nebo nonkonformity.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.