Etika v práci sociálního pracovníka s klientem v zařízení sociální péče

Úvod

Každý člověk se během svého života dostává do situací, ve kterých se musí rozhodovat a jednat tak, že nemůže přehlédnout etické principy. „Rozhodně přitom nemá lehký úkol, protože i v běžném životě se setkáváme s mnoha kontrasty a rozpory“ (Jankovský, 2003, s. 13-14). Ty nemusí být vždy v souladu s touhami, chtěním, možnostmi, osobností člověka.

Podstatou pomáhajících povolání, kam patří i sociální práce, je práce s lidmi, proto etické otázky představují neoddělitelnou součást jejich činností. Posuzování života klienta, všeho, co zažije, co ho donutilo být klientem sociální práce a následná intervence je třeba hodnotit nejen v celistvosti jeho života, ale také z pohledu etických principů, což je východiskem práce sociálního pracovníka s klientem.

Etika a pomáhající disciplíny

Etika a její principy jsou pro přiměřené fungování lidí v jakékoli oblasti života, činnosti jedince, jeho profese, tedy i sociálního pracovníka přirozenou nezbytností. Pojem etika má svůj původ ve starořeckém slově ethos, což znamená mrav, obyčej, zvyk. Gluchman (1994, s. 3-4) charakterizuje etiku jako humanistickou nauku, která se zabývá „zkoumáním mravních aspektů jednání, chování a rozhodování mravního subjektu. Předmětem etiky mohou být mravní aspekty života jednotlivce, sociální skupiny, případně národa, společnosti, atd. Na základě toho může být etika dělena na individuální etiku a sociální etiku“. Jankovský (2003, s. 22) ji zase definuje jako „filozofickou vědu o správném způsobu života, vycházející z racionálních přístupů a snažící se najít, případně i zdůvodnit společné i všeobecné základy, na kterých morálka (předmět etiky) stojí“. „Morálka (z latinského mos - původně vůle, potom mrav, předpis, zákon, vlastnost, charakter, vnitřní podstata) je systém regulátorů lidského chování, který je založen na rozlišení správného a nesprávného, schopnosti rozlišit dobro a zlo a v těchto intencích jednat - a jejich transformace do oblasti hodnot, norem, vzorů, postojů a jednání“ (Matoušek, 2003, s. 21-22).

Předmětem etiky je tedy morálka hodnotící lidské chování z hlediska dobra a zla, a to porovnáváním s lidským svědomím. Ve výkonu pomáhajících profesí představuje svědomí velmi důležitý ukazatel a lze ho vnímat jako podstatnou složku mravnosti umožňující člověku morálně hodnotit své jednání, a to před i po činu. V jeho rámci se uplatňuje i sebehodnocení. Kromě něj jsou to další principy, s nimiž se pomáhající pracovník setkává. Je to svoboda, která je předpokladem morálního chování a je spojena s možností volby, a tím i přijetím odpovědnosti (Jankovský, 2003). „Dobro, zlo, správné, nesprávné patří k základním kategoriím etiky a pojmům, které tvoří základní strukturu pojmového aparátu používaného v morálce“ (Gluchman, 1994, s. 3-4). „Tím etika, jako koncepce etického učení, může vstupovat do obsahu morálky“ (Tokárová et al., 2002, s. 288). Mravně dobré chování jako vědomé a chtěné chování v souladu s povinností a opak mravně nevhodné chování, které je v rozporu s povinností (Jankovský, 2003). Uznání lidské důstojnosti jako uznání vážnosti, cti, úcty je hodnotou, která se musí konkretizovat v každodenní realitě, dynamice mezilidských a sociálních vztahů (Roche Olivar, 1992). Důstojný a funkční život, jehož podmínkou je respektování společenských norem a zákonů svědomím jedince. Autorita jako kompetence určovat normy a moc, která je úředně potvrzenou možností rozhodovat nemusí být v souladu. Jedinec s autoritou nemusí mít formálně podloženou moc a jedinec s formálně schválenou možností mocensky rozhodovat nemusí být přirozenou autoritou (Jankovský, 2003).

Aplikovaná etika, jako praktická část, kde se jednotlivé principy uplatňují, uchopuje svůj objekt „v úzké součinnosti s konkrétním denním životem člověka..... (Oláh, Schavel, 2006, s. 108). Je více situační, tedy pracuje s aktuálním případem, kde se musí mravní subjekt rozhodovat a jednat. Zahrnuje i profesionální etiky (Gluchman, 1994). „Profesionální etika vytváří koncepci určitého povolání na základě jeho vztahu k určité hierarchii hodnot, které jsou zároveň přijaty a zdůvodněny etickou teorií, a tím se mohou stát závaznými. Pracuje s poznatky politické, sociální a právní filozofie i individuální etiky (Tokárová et al., 2002). „Do profesionální etiky patří reflexe norem a morálního jednání (Matoušek, 2003, s. 22). V užším slova smyslu se chápe jako morálka lékaře, vědce, sociálního pracovníka apod. (Tokárová et al., 2002). Etika v sociální práci „vychází z poslání profesionálních sociálních pracovníků“ (Oláh, Schavel, 2006, s. 108). Proto „je neoddělitelnou, každodenní součástí práce sociálních pracovníků“ (Etický kódex, 1996, In Oláh, Schavel, 2006, s. 108).

Moc a privilegia mohou být často zneužita, proto je kodex, jako regulátor chování a jednání lidí potřebný pro praxi (Matoušek, 2003). Většina profesí má etiku zakotvenou v etických kodexech. „Spolu s právními, zejména procesními normami, administrativními předpisy a etiketou jsou etické kodexy významným vodítkem praxe, které členové profesí respektují, důvěřují jim a které svou psychologickou účinností prospívají identitě profese“ (Tokárová et al., 2002, s. 295). Tokárová (et al., 2002) dále uvádí, že neznamená jen jeho uznání, ale je třeba zohledňovat obecné lidské mravní hodnoty, protože morální profil sociálního pracovníka založený na obecných etických hodnotách je předpokladem smyslu pro lidskost a pro zvnitřnění norem kodexu ve vlastním svědomí. Žádný etický kodex také nemůže obsáhnout všechny problémy, proto by se v nich měly aktualizovat i rolové normy, aby obsáhly co nejširší záběr etických rizik. Úlehla (1996) rovněž konstatuje, že profesionální etiku není možné vymezit žádným kodexem. Ten je potřebný hlavně při prvním kontaktu a nahlédnutí do problematiky etického hodnocení práce. Do profesionálního výkonu práce se však promítá pracovníkův postoj k životu, lidem, proto je otázkou etiky zabývat se také potřebami, které si pracovník nese v sobě. Kopřiva (2006) se domnívá, že při práci se starými, chudými, osamělými a postiženými lidmi vůbec hodně záleží na životní filozofii pomáhajícího.

Dodržování etického kodexu v sociální práci stojí na osobnosti sociálního pracovníka, který je „prvním a základním vkladem do vlastní profese. Je integrujícím prvkem různých způsobů, forem a přístupů práce s klientem, přičemž každý z nich zdůrazňuje význam osobnosti pracovníka z profesionálního i lidského hlediska“ (Oláh, Schavel, 2006, s. 59). O „etické aktualizaci sociální práce rozhoduje však v konečném důsledku klient, který je však limitován morální odpovědností sociálního pracovníka“ (Oláh, Schavel, 2006, s. 110). „Bez tohoto vztahového rámce se práce pomáhajícího stává jen výkonem svěřených pravomocí“ (Kopřiva, 2006, s. 15).

Tokárová (et al., 2002) uvádí, že v sociální práci začal působit jako základ, východisko jednotlivých národních etických kodexů Mezinárodní etický kodex pro profesionální sociální pracovníky zpracovaný v roce 1976 Mezinárodní federací sociálních pracovníků, dále jako vzor působil kodex Anglické asociace sociálních pracovníků, který se zaměřil na vztah sociálního pracovníka ke klientovi. Podnětný byl i etický kodex americké Národní asociace sociálních pracovníků platný od června 1980, který obsahuje šest hlavních oblastí, a to chování sociálního pracovníka obecně, jeho etickou odpovědnost ke klientovi, kolegům, profesi, zaměstnavateli a společnosti (Gluchman, 1994). „V současné době mezinárodně platná Deklarace etických zásad, která byla přijata v roce 1994, vychází z etického kodexu přijatého IFSW v roce 1976 (Matoušek, 2003, s. 41). Deklarace etických principů sociální práce předkládá devět základních etických zásad, a to bránit a podněcovat nezávislost jednání klienta, hájit jeho rovnoprávnost, která spočívá v osvobození od represí a podřadných životních podmínek, zabraňovat jakémukoli způsobu diskriminace, respektovat lidská práva a demokracii, zaručovat ochranu a integritu klienta, pracovat s klientem za jeho aktivní spoluúčasti, dávat možnost jeho sebeurčení, tedy dobrovolnosti v rozhodování, odmítání jakéhokoli násilí, pracovat s osobní odpovědností i bez etických principů (Tokárová et al., 1997). Součástí etického kodexu sociální práce „by měly být potřebné kroky k zajištění bezpečnosti klienta, ochrany pomáhajícího, i ochrany profesionálního statusu sociální práce (Oláh, Schavel, 2006, s. 108).

Tokárová (et al., 2002) se domnívá, že model etického kodexu sociálního pracovníka by měl zohledňovat tyto principy a normy. Profesionální znalosti, dovednosti a zkušenosti používat ve prospěch všech členů obce a komunity. Profesionální odpovědnost upřednostňovat před osobními zájmy, uplatňovat ji při dodržování standardní úrovně služeb, zároveň uplatňovat jednotu emocionálního nasazení, ale i potřebnou míru citového odstupu, aby sociální pracovník mohl efektivně řešit problém a vykonávat intervence. Snažit se zdokonalovat úroveň sociální práce dalším vzděláváním, výcviky.

Sociální pracovník by měl vnímat vlastní nedokonalost ve své práci a usilovat o zlepšení stavu. Uskutečňovat sebereflexi nedostatků, hledat cesty k jejich překonání, v případě nezdaru požádat o výměnu plnění úkolů konkrétního případu. Uplatňovat smysl pro týmovost a spolupráci, pokud práce a intervence jednotlivce nestačí. Vážit si klientů, respektovat jejich osobnost, chránit důstojnost a práva, porozumět jim, nevnucovat vlastní hodnocení, ponechat klientovi možnost sebeurčení, možnost podílet se na rozhodování a stanovení služeb, nepřipustit žádné násilí a diskriminaci. V chování vůči klientům a komunikaci s nimi být taktní, slušný, zdvořilý, vytvářet vztah plný důvěry, a tím vytvářet pocit jistoty a bezpečí. Projevovat o klienty trvalý zájem. Dodržovat zásadu diskrétnosti, důvěrnosti informací o klientech, zveřejňovat je jen s jejich souhlasem, výjimečně bez souhlasu v době nebezpečí nebo ohrožení. Získávat sponzorskou podporu, získat veřejnost ke spolupráci. Zabraňovat zbyrokratizování služeb, čímž by se potlačil jejich humánní cíl. Chránit nedotknutelnost finančních prostředků. Při poskytování sociálních služeb podporovat formy a metody akceptující etnické a kulturní odlišnosti, netolerovat a překonávat předsudky založené na původu, rase, společenském postavení, statusu, pohlaví, sexuální orientaci, věku, zdravotním postižení, přesvědčení, přínosu pro společnost. Na pracovišti vytvářet podmínky umožňující dodržovat tyto principy profesionální etiky sociálního pracovníka.

Sociální pracovník a etika jeho práce

Matušek (2003) konstatuje, že sociální pracovníci mají ve své práci odpovědnost vycházející z několika pohledů. Je to jejich postavení v rámci systému státu, ale i v rámci jejich nezávislého postavení, zároveň zaujímají postavení středu mezi státem a občanem. Z pohledu systému jsou nuceni jednat strategicky, z pohledu života klienta komunikativně, proto musí ovládat přechody mezi nimi a dodržovat v rámci možností základní hodnoty profese.

Sociální práce v zařízení sociálních služeb je neoddělitelnou součástí péče o člověka, který je na poskytování služeb odkázán. Odkázaný klient je více méně rizikovým klientem, „který je v akutním stavu ohrožení sociální bezpečnosti sebe samého, jiných a sociálního okolí (Kozoň, 2006, s. 26). Vychází z řešení dané situace, práce se vztahem, důvěrou, rozvojem předpokladů a schopnosti klienta k sebeurčení, zajištěním dodržování lidských práv a důstojného života vycházející z intervence a aplikace základních a speciálních metod. Labáth (2004) vytyčuje tato období pobytu klienta, v nichž vymezuje její funkci, intervence. První je separační interview, kde sociální pracovník vede rozhovor s klientem, pomáhá mu adaptovat se, potom je to tvorba individuálního plánu rozvoje, korekce, terapie, resocializace, socializace, kde sociální pracovník realizuje intervence a nakonec program získávání autonomie, kam patří hodnocení pobytu a plánování případné budoucí spolupráce. Kromě toho sociální pracovník pomáhá uchovat kontinuitu života klienta a prací s jeho životním příběhem podporuje jeho duševní a tělesné zdraví a zvyšuje kvalitu jeho života (Matoušek, 2005). Proto je práce s klientem, jeho potřebami, zájmy prvořadá (Labáth, 2004).

V zařízení sociálních služeb, kde je sociální pracovník „denně konfrontován s nelehkými lidskými osudy, má často zásadní vliv na život klientů, vstupuje do nejosobnějších mezilidských vztahů“ (Oláh, Schavel, 2006, s. 107). Klient potřebuje důvěru, pocit, že je potřebný i přes tělesné, mentální postižení či stáří, potřebuje cítit ze chování pomáhajícího svou vlastní hodnotu (Kopřiva, 2006). Proto mezi hodnoty, které sociální pracovník uplatňuje ve své práci, patří individualizace, jako uznání jedinečnosti každé osobnosti, z čehož vyplývá i individuální přístup bez předsudků a stereotypů. Vyjadřování pocitů, jako uznání klientovy potřeby svobodně vyjadřovat všechny pocity, přání, potřeby, i ty negativní. Empatie jako snaha vcítit se do jeho pocitů, problému, situace. Nehodnotící postoj, nemoralizování, tedy nepřipisování klientovi viny, hodnotit jen jeho chování, postoje. Akceptace jako vnímání klienta takového, jaký je, včetně jeho slabých i silných stránek, podporovat u něj jeho důstojnost a hodnotu. Sebeurčení jako respektování klientova práva a potřeby svobodně se rozhodovat a vybírat si mezi možnostmi (Biest, 1957, In Matoušek, 2003). Právo klienta v zařízení sociálních služeb na sebeurčení je limitováno úrovní svobodně a konstruktivně se rozhodovat, vybírat si intervence, metody, pomoc. Tyto předpoklady jsou však omezeny stářím, nemocí jako demence, psychická onemocnění, postižení. Tato jejich omezená či snížená schopnost rozhodovat se přechází na sociální pracovníky, kteří určují způsob a metody práce s nimi na jedné straně, na druhé straně však vedou klienta v rámci jeho možností k co největší samostatnosti. Kozoň (2009, s. 10) konstatuje, že aktivity a činnost „pomoci, intervence, péče, zacházení, managementu apod. sociální práce nemůže zůstat jen u jedné potřeby jedince, ale je třeba je vnímat v celistvosti člověka jako jedinečné bytosti, dokonce citlivě identifikovat i latentní dispozice v jiných jednáních člověka, a tak iniciovat tvorbu nových potřeb jako případnou kompenzaci při nemožnosti naplňování dosavadních potřeb“. Zároveň „pomáhají při ochraně jejich práv a zájmů, pracují v jejich prospěch, přičemž intenzivně spolupracují s dalšími osobami z jejich přirozeného prostředí nebo opatrovníky. Spolupráce s opatrovníkem je při naplňování zájmů takových klientů prvořadá“ (Mátel, 2010, s. 163). I u klientů zbavených způsobilosti k právním úkonům i u klientů s omezenou způsobilostí k právním úkonům sociální pracovník rozlišuje možnost jejich kompetence a samostatnosti, schopnosti porozumění rozhodnout se, vyjádřit své potřeby, souhlas či odmítnutí s intervencí, pomocí, a tím podporovat v co největší míře jejich právo na sebeurčení, protože jedním z důležitých nástrojů práva na sebeurčení je i poskytování informovaného souhlasu (Mátel, 2010).

Lidský vztah jako takový je důležitý základní předpoklad práce s klientem v zařízení sociálních služeb je specifický a jeho formování je podmíněno osobností klienta. Klient je odkázán na přiměřené chování sociálního pracovníka, které musí mít vymezené i jasné hranice, jež chrání před poškozením jak klienta, tak sociálního pracovníka. Reamer (2006, In Mátel, 2010) konstatuje, že vztahy mezi sociálními pracovníky a klienty založené na nejasných vícečetných vztazích mohou působit destruktivně a rozlišuje pět kategorií, do kterých mohou patřit, a to intimní vztahy, hledání osobního prospěchu, hledání odpovědí profesionálů na své vlastní emocionální potřeby nebo závislosti (např. když se sami cítí osamělí nebo sociálně izolovaní), altruistické projevy (dávání soukromého telefonního čísla, dárků klientům..), reakce na nepředvídané okolnosti.

Podstata vytváření vztahu vychází z komunikace s klientem, kde sociální pracovník oceňuje přiměřený první kontakt, jako jeden z předpokladů vytváření pozitivního vztahu, aktivní naslouchání, poznání podmínek komunikačních bariér, dodržuje slušnost, vstřícnost, oslovuje a komunikuje s klientem s úctou apod. Jelikož je klient do určité míry nebo zcela bezmocný, přiměřeně zachází s mocí, nekomunikuje direktivně, direktivitu používá jen v odůvodněných případech, má pod kontrolou negativní emoce, nesympatie a kontrolu, která „je profesionální, pokud je cestou k otevření příležitosti naplnit profesionální poslání“ (Úlehla, 1999, s. 41). Takovým jednáním podporuje i autonomii klienta. Jednou z možností neúcty v komunikaci s klientem může způsobit i syndrom vyhoření, jako proces, kdy sociální pracovník ztrácí nadšení, smysl života, úctu k druhým a vlastnímu životu, angažovanost pro práci, kterou vykonává bez osobního zájmu, bere ji jako prostředek k zajištění obživy (Kopřiva, 2006).

Důležitou součástí je i zachování přiměřených fyzických kontaktů, které jsou na jedné straně nezbytné pro vytvoření přiměřeného vztahu a potvrzují sounáležitost, na druhé straně musí mít přesně vymezené hranice, protože např. klienti s mentálním postižením je nemusí správně pochopit. Otázkou je i fyzický kontakt s dementním klientem, kde může sociální pracovník svým projevem vyjadřovat porozumění, sounáležitost, porozumění, ale i vyvarovat se pocitu nadvlády či soucitu apod.

Základem práce sociálního pracovníka s klientem je práce s důstojností klienta jako vyjádření představy o osobní a sociální hodnotě každého člověka, jejímž předpokladem je respektování jedinečnosti člověka s právem na osobní autonomii v oblasti realizace hodnot, seberealizace (Strieženec, 1999). Vychází z identifikace jeho silných stránek, práva na sebeurčení s spoluúčasti na řešení své sociální situace tím, ale i vymezení péče tak, aby se nezneužila v neprospěch klienta, neupřednostňování jednoho klienta před druhým, poskytnutí pomoci a péče každému bez jakékoli diskriminace či vylučování.

Řezníček (1995) uvádí, že sociální práce v zařízení sociálních služeb je determinována koncepcí státní sociální politiky, posláním, charakterem a filosofií dané instituce, ale i právními normami, obecně platnou morálkou, což jsou také limity na sebeurčení klienta. To předpokládá vysokou morální vyspělost sociálního pracovníka v práci s klientem v zařízení sociálních služeb.

Závěr

Práce v pomáhajících disciplínách přináší mnohá rizika, proto potřebuje přesná pravidla pro své efektivní vykonávání. Jelikož sociální práce je založena na respektu k hodnotám, jako činitelům, kterým ve své volbě dáváme přednost, jsou vzácné, lidským právům, lidské důstojnosti, sociální pracovník má jednat v souladu s nimi nejen ve svém profesním životě, ale i soukromém, aby naplnil své poslání.

Poznání etických principů, etického kodexu, hodnotové základny sociální práce pomáhá sociálnímu pracovníkovi správně vyřešit daný problém, dává mu větší jistotu při vykonávání své profese, realizaci intervencí, používání metod, čímž vytváří skutečný morální profil sociální práce.

Lidský přístup, důvěryhodnost, odpovědnost, zachovávání důstojnosti, skutečný a nefalšovaný zájem o klienta je cesta k tomu, aby se klient v zařízení sociální péče cítil dobře. Uvedené nám říká, že u klientů, „kteří se již společensky uplatnit nemohou, podporuje sociální práce co nejdůstojnější způsob života“ (Matoušek, et al., 2003, s. 11).

Autor: PhDr. Janka Kuffová

Zoznam bibliografických odkazov

[1] GLUCHMAN, Vasil. 1994. Úvod do etiky. 1 vyd. Prešov : Universum, 1994. 182 s. ISBN 80-967001-2-X. [2] JANKOVSKÝ, Jiři. 2003. Etika pro pomáhajíci disciplíny. 1 vyd. Praha : Triton, 2003. 223 s. ISBN 80-7254-329-6. [3] KOZOŇ, Antonín. 2009. Sociálna práca s rizikovým klientom. 1. vyd. Trenčín : SpoSolnE, 2009. 68 s. ISBN 978-80-970121-6-8. [4] KOPŘIVA, Karel. 2006. Lidský vztah jako součást profese. 5. vyd. Praha : Portál, 2006. 147 s. ISBN 80-7367-181-6. [5] LABÁTH, Vladimír. 2004. Rezidenciálna starostlivosť. 1. vyd. Bratislava : OZ SP, 2004. 144 s. ISBN 80-89185-03-7. [6 ]MATOUŠEK, Oldřich et al. 2003. Metódy a řízení sociálni práce. 1. vyd. Praha : Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. [7] MATOUŠEK, Oldřich et al. 2005. Sociální práce v praxi. 1.vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. [8] MÁTEL, Andrej. 2010. Etická zodpovednosť voči klientom. In: HABURAJOVÁ – ILAVSKÁ, Lenka. Dni sociálnej práce a InteRRa 8. Nitra : FSV a ZU KF, 2010. ISBN 978-80-8094-650-0, s. 162-174. [9] OLÁH, Michal, SCHAVEL, Milan. 2006. Úvod do štúdia a dejín sociálnej práce. 1. vyd. Prešov : VŠ sv. Alžbety, ÚSV a Z, 2006. 176 s. ISBN 80-9694499-1. [10] ROCHE OLIVAR, Roberto. 1992. Etická výchova. 1 vyd. Bratislava : Orbis Pictus, 1992. 209 s. ISBN 80-7158-001-5. [11] STRIEŽENEC, Štefan. 1996. Slovník sociálneho pracovníka, 1. vyd. Trnava: AD, 1996. 255 s. ISBN 80-967589-0-X. [12] TOKÁROVÁ, A. et al. 1997. Kapitoly zo sociálnej práce. 2. vyd. Prešov : Akcent Print, 1997. 72 s. ISBN 80-968368-1-4. [13] TOKÁROVÁ, Anna, et al. 2002. Sociálna práca. 1. vyd. Prešov : Akcent Print, 2002. 573 s. ISBN 80-8068-086-8. [14] ÚLEHLA, Ivan. 1996. Uměni pomáhat. 2 vyd. Praha : SLON, 1996. 128 s. ISBN 80-85850-69-9. ___________Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.