Etiku v supervizi mnozí autoři téměř identifikují s etikou sociální práce. Obě mají společné určité hodnoty, principy a etické odpovědnosti vůči sobě, klientům, kolegům, pracovišti, profesi a společnosti. Supervize jako zvláštní metoda sociální práce a specifická činnost sociálních pracovníků si vyžaduje také zvláštní etickou pozornost. Některé národní deontologické kodexy sociální práce explicitně uvádějí etické principy, které se specificky zabývají supervizí (např. americký etický kodex /NASW, 2008/; kanadský průvodce etickou praxí /CASW, 2005/, australský etický kodex /AASW, 2002/ a jiné). Cílem příspěvku je poukázat na některé klíčové hodnoty, principy a etické akcenty supervize, jimž by měla být věnována pozornost i na Slovensku.
Supervize a hodnoty
Zvláštnost supervize vychází zejména z jejích specifických cílů a funkcí. Před více než šedesáti lety zdůraznil Robinson (1949) výchovné (edukační) cíle supervize v sociální práci. O něco později se začaly akcentovat její řídicí (administrativní) aspekty, které zahrnovaly úsilí o kontrolu a koordinování sociálních pracovníků při výkonu svého povolání. Kadushin (1976) k těmto dvěma přidal podpůrnou funkci, která zahrnuje emocionální oporu a podporu při pracovních obtížích (Shulman, In: Edwards et al., 2004, s. 2373). Konkrétněji formulované definice a cíle supervize obvykle vycházejí z těchto tří základních funkcí. Supervize je systematickou aktivitou, řízenou a plánovanou tak, aby pracovníkům pomohla vykonávat jejich role efektivněji prostřednictvím předávání a modifikování poznatků, dovedností a postojů (Maroon et al., 2007, s. 7). Dalšími cíli supervize jsou reflexe a verifikace správnosti postupů v práci, poskytování zpětné vazby, korigování neefektivních postupů, odhalování neuvědomovaných souvislostí, pocitů a emocí ovlivňujících práci s klienty, rozšiřování možností a alternativ práce (nové cesty, perspektivy a řešení), naučení se novým dovednostem a prevence poškozování klientů poradcem/poradkyní (srov. Bednářová, Pelech, 2003, s. 68-71). V neposlední řadě lze supervizi považovat za jednu z forem dalšího vzdělávání (Schavel, 2004, s. 749).
Mezi nejdůležitější etická témata současných pomáhajících profesí patří zkoumání hodnot (srov. Mátel, 2010b, s. 132). V sociální práci určují hodnoty povahu práce i povahu vztahu mezi pracovníkem a klientem, kolegy navzájem i širší společností. Jsou rovněž zásadní při řešení etických problémů a dilemat. Proto i většina deontologických kodexů začíná identifikací a představením těch hodnot, které jsou považovány za klíčové pro danou profesi. Tyto hodnoty jsou pak integrální součástí konkrétnějších etických principů a odpovědností sociálního pracovníka vůči sobě, klientům, kolegům, pracovišti, profesi a společnosti. Otázkou, kterou si klademe v tomto příspěvku, je, které hodnoty můžeme označit za klíčové v supervizi? Autoři chtějí poukázat na tři hodnoty, které je možné označit v supervizi za klíčové. Jsou jimi kompetence, důležitost lidských vztahů a důvěra. Metodologickým východiskem pro toto tvrzení byla textová analýza vybraných deontologických kodexů a odborné literatury, jakož i metoda pozorování aktuálního stavu supervize na Slovensku.
Kompetence
Základním požadavkem pro to, aby někdo mohl vykonávat supervizi, je náležitá kvalifikace, jejíž součástí je absolvování akreditovaného vzdělávacího programu supervize, jakož i dalších podmínek stanovených stavovskou asociací supervizorů (na Slovensku ASSP). Více etických kodexů sociální práce explicitně uvádí, aby supervizoři pracovali v hranicích své kompetence (např. NASW, 2008; CASW, 2005). V britském i australském etickém kodexu (2002) najdeme zmínku, že role supervizora je určena jako výchovná, podpůrná, rozvojová a zaměřená na činnost sociálního pracovníka. Pokud by supervizant požádal o terapii, tato požadavek má být svěřen jinému kompetentnímu odborníkovi, tedy terapeutovi. Etická směrnice Evropské asociace supervize (EAN) uvádí kromě zákazu poskytování jakéhokoli druhu psychoterapie jako náhrady nebo doplňku k supervizi i upřesnění ohledně osobních (soukromých) výpovědí supervizanta. Ty se mají probírat v rámci supervize jen z hlediska jejich vlivu na klienty nebo z jiných odborných důvodů. I na Slovensku je aktuálně potřebné důslednější rozlišování role supervizora od terapeuta či psychologa.
Součástí hodnoty kompetence v sociální práci bývá rozvoj a zdokonalování své profesionální kvalifikace. Sociální pracovníci se mají neustále snažit o růst v odborných znalostech a dovednostech, jakož i o jejich vnášení do praxe. V analogické souvislosti se supervizory platí něco podobného, přičemž conditio sine qua non rozvíjející se kompetence supervizora by měla být jeho vlastní supersupervize. Právě tímto směrem se vydala supervize na Slovensku, což je dobrým znamením pro proces jejího dalšího zkvalitňování a rozvoje.
Důležitost lidských vztahů
Důležitost lidských vztahů patří v americkém etickém kodexu k identifikovaným šesti klíčovým hodnotám sociální práce. S ní souvisejí i následující etické principy: „Sociální pracovníci rozpoznají ústřední roli lidských vztahů. Je pro ně nutné porozumění vztahům mezi lidmi, které jsou důležitým nástrojem pro změnu. Snaží se přitom vtahovat lidi do partnerství v procesu pomáhání“ (NASW, 2008). Ačkoli většina národních etických kodexů dosud nepřijala důležitost lidských vztahů za klíčovou hodnotu sociální práce, tyto se dostávají stále více do pozornosti sociální práce téměř v celém světě. Na poslední světové konferenci sociální práce a světového rozvoje v čínském Hongkongu (červen 2010) byla důležitost lidských vztahů rozpoznána mezi čtyřmi hlavními tématy, která budou v nejbližších měsících důsledně reflektována a stanou se předmětem následující světové konference (Stockholm, 2012). Všechny teorie sociální práce rozpoznávají důležitost vztahů. Přesto někteří teoretici a klinickí sociální pracovníci označují lidské vztahy za klíčový prvek celé sociální práce a poradenství. Podle nich samotný vztah sociálního pracovníka ke klientovi přináší změnu. Záleží více na kvalitě osobního vztahu než na použitých specifických technikách, které určují spokojenost a účinek intervence (Howe, 2009, s. 156).
Důležitost lidských vztahů patří mezi klíčové hodnoty supervize v sociální práci. Model supervize založené na vztahu je blízký teorii „sociální práce založené na vztazích.“ Supervize, podobně jako poradenství a terapie, je procesem spoluutvářeným v rámci vztahu (Hawkins, Shohet, 2004, s. 44). Důležitost „kontextu pozitivních vztahů“ zdůrazňoval i Kadushin (1976, s. 21). Vztah mezi supervizorem a supervidovaným je do jisté míry paralelou k vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, přičemž je konstituován ze tří základních elementů: 1. Spojení, 2. Důvěra, 3. péče (srov. Shulman, In: Edwards et al., 2004, s. 2373). Právě kvalita osobního vztahu mezi supervizorem a supervizantem ovlivňuje kvalitu supervizního procesu a přínos pro všechny jeho účastníky.
Etická odpovědnost se v supervizi realizuje v několika vztahových rámcích, jak názorně vyjadřuje schéma č. 1. Supervizor se nachází ve vzájemných dynamických vztazích k supervizantovi, resp. jednotlivým členům supervizní skupiny, dále k zadavateli supervize (pokud není totožný se supervizantem), profesi a profesní komunitě. Kromě toho je nutné v supervizi přihlížet k vzájemným vztahům mezi členy supervizní skupiny a v neposlední řadě i na vztahy supervidovaných sociálních pracovníků ke klientům.
Etické principy vycházející z důležitosti lidských vztahů jsou spojeny s respektováním plné autonomie supervizanta, jeho lidské důstojnosti a práva na vlastní rozhodování. Etická rizika jsou spojena se zneužíváním role, autority a moci supervizora ve svůj vlastní prospěch, čímž se narušuje vztahová rovnováha mezi účastníky supervizního procesu a zvyšují se rizika poškození supervizanta. Podle Havrdové (2008, s. 44) do supervize nepatří žádné formy nátlaku či útlaku, manipulace či přesvědčování, které tlačí supervizanta ve směru úsudku či narcistických potřeb supervizora. Stejně tak by se měl supervizor vyhýbat uplatňování prozíravé převahy, např. racionálním diskutováním místo dialogu, či raděním bez výslovného přání supervizanta. Mezi důležité atributy všech typů vztahů v supervizním procesu patří důvěra, kterou můžeme označit za další klíčovou hodnotu.
Důvěra v supervizním vztahu
V supervizním vztahu je v atmosféře bezpečí a důvěry analyzován vztah mezi sociálním pracovníkem a klienty. Supervizí se poradce podělí s částí odpovědnosti za práci s klienty. Jejím hlavním cílem je odborný i osobní růst pracovníků v bezpečné atmosféře důvěry (Mátel, 2010a, s. 94).
S respektováním hodnoty důvěry souvisí ochrana osobních údajů, ale i všech informací, které se supervizor dozvěděl od supervizanta (resp. členů supervizní skupiny). Informovanost třetí strany je možná jen s výslovným informovaným souhlasem supervizanta nebo všech členů supervizní skupiny. Pokud by vyjádřil nesouhlas byť jen jeden člen supervizní skupiny, je to závazné pro supervizora i ostatní členy skupiny.
Důvěra v supervizi se dotýká také vztahového rámce supervidovaného sociálního pracovníka nebo poradce s uživateli služeb. Barker (2003) uvádí, že supervizoři často probírají se sociálními pracovníky rozličné případy, diskutují o sociálním posouzení, plánu intervence a vyhodnocují pokroky. Supervizní vztah mezi supervizorem a supervizantem přímo ovlivňuje vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem. Podle Etické směrnice EAN je prvořadou povinností supervizorů chránit supervizanta a jeho klienty. Z hlediska etiky je důležitým aspektem sociální práce důvěra mezi poskytovatelem služby, resp. sociálním pracovníkem nebo poradcem a samotným klientem. Mnohé informace, které se sociální pracovník od klienta dozví v průběhu poradenského vztahu, spadají do oblasti důvěrnosti. Poskytnutí jakýchkoli informací třetí straně bez informovaného souhlasu klienta může tento důvěrný vztah zásadně narušit. Dříve než sociální poradci předloží případ konkrétního klienta k supervizi, je potřebné, aby si od dotyčného vyžádali informovaný souhlas (EAN uvádí vzhledem k formě „písemný souhlas“). Tímto etickým standardem se vyjadřuje vysoká citlivost na důslednou důvěrnost všech informací, které se sociální poradce dozvěděl od klienta.
Zvláštní důraz je nutné klást na zachování důvěrnosti při evaluaci supervize a vypracovávání zprávy o realizované supervizi pro zadavatele, pokud je jím zaměstnavatel nebo zřizovatel instituce, jejíž zaměstnanci jsou v supervizním procesu. V kanadském etickém kodexu (CASW, 2005) je uvedeno, že sociální pracovníci, kteří poskytují supervizi, mají vyhodnocovat supervizní proces čestně, s úctou a v souladu s očekáváními pracovišť. Americký etický kodex (2008, č. čl. 3.01d) poslední požadavek neuvádí, což má význam v prevenci neoprávněných požadavků zadavatelů supervize. Při realizování supervize na Slovensku se můžeme setkat s určitými požadavky na supervizora, aby zadavatele („toho, kdo to platí“) informoval o supervizantech... Přitom může jít o neznalost ohledně podstaty a účelu supervize, ale i o případné zneužití supervize řídicím pracovníkem. Etická odpovědnost v takových případech spočívá především na supervizorovi. On je tím, kdo musí jasně, srozumitelně a přímo komunikovat zadavateli, že ho z etického hlediska nemůže informovat o skutečnostech, které se dozvěděl v rámci supervizního procesu bez souhlasu supervizantů, resp. všech členů supervizní skupiny. Tento postoj je nutné zachovat i v případě, pokud by realizace zakázky - a tedy i finanční příjem - byla podmíněna informováním zadavatele. Osobnost a profesionalita supervizora se projevuje právě v takových případech, kdy musí odmítnout nabídku supervize nebo se dostane do konfliktu se zaměstnavatelem při ochraně práv svých klientů. Na druhé straně vztah supervizora k zadavateli vyžaduje i jeho pracovně-etickou odpovědnost. Havrdová (2008) upozorňuje, že supervizor by neměl podlehnout napětí takovým způsobem, že by vstoupil do koalice (spolu se supervizantem) proti zaměstnavateli nebo jakémukoli členu organizace, či přebíráním odpovědnosti místo vedoucího.
V americkém etickém kodexu (NASW, 2008) je vzhledem k supervizorům v sociální práci explicitně uvedeno, že mají stanovit jasné, přiměřené, kulturně citlivé hranice a nesmějí se zapojit do žádných duálních nebo vícenásobných vztahů se supervidovanými, v nichž existuje riziko jejich zneužívání nebo potenciálního poškozování. Americký i australský etický kodex (2002) konkrétně označují za neetickou jakoukoli formu sexuálního styku supervizora se supervizantkou, resp. supervizorky se supervizantem se zdůvodněním, že jde o narušení spolehlivosti a důvěry profesních rolí, nerovné rozložení moci a autority v procesu podpory sociálních pracovníků. Mezi další formy duálních nebo vícenásobných vztahů patří osobní, rodinné, náboženské, politické nebo obchodní vztahy. Ty mohou být potenciálně problematické vzhledem k možnému zneužití autority supervizora nad supervizantem a rizikům jeho poškození (srov. Reamer, 1998, s. 154-6). Etické směrnice EAN v této souvislosti uvádějí, že pokud je z jakéhokoli důvodu omezena objektivita supervizora nebo jeho schopnost profesionálního zhodnocování, má být supervizní vztah ukončen.
Závěr
Dosud platný etický kodex sociálních pracovníků na Slovensku (1997) nevěnuje supervizi žádnou pozornost. Ačkoli mnozí autoři téměř identifikují etiku v supervizi s etikou sociální práce, v předloženém příspěvku jsme upozornili na specifika supervize jako zvláštní metody sociální práce, která si vyžadují zvláštní etickou pozornost. Zvláště jsme upozornili na klíčové hodnoty kompetence, důležitosti lidských vztahů a důvěry. Nešlo přitom o jejich systematický úplný výčet, ale spíše o návrh do diskuse ohledně nutnosti identifikování klíčových hodnot a principů supervize. Navrhujeme, aby při revizi etického kodexu sociálních pracovníků na Slovensku byla supervizi věnována zvláštní pozornost. Doporučujeme, aby se během supervizního výcviku věnovala tématu „etika v supervizi“ specifičtější pozornost.
Autoři: Andrej MÁTEL, Tibor ROMANAutoři pracují jako supervizoři a působí jako odborní asistenti na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce Sv. Alžběty v Bratislavě
Seznam bibliografických odkazů
Australian Association of Social Workers. 2002. 2nd Ed. Code of Ethics. Canberra : AASW, 33 s. ISBN 0-909255-32-6. BARKER, R. L. 2003. The Social Work Dictionary. 5th Ed. Washington, DC : National Association of Social Workers, 2003. 493 s. ISBN 0-87101-355-X. BEDNÁŘOVÁ, Z. – PELECH, L. 2003. Slabikář sociální práce na ulici. Brno : Doplněk, 2003. 102 s. ISBN 80-7239-148-9. British Association of Social Workers. 2002. The Code of Ethics for Social Work. Birmingham : BASW, 2002. 16 s. Canadian Association of Social Workers. 2005. Guidelines for Ethical Practice. Ottawa : CASW, 2005. European Association for Supervision. Ethical guidelines. [citované 2010-10-09]. Dostupné na internete: . HAVRDOVÁ, Z. – HAJNÝ, M. et al. 2008. Praktická supervize. Praha : Galén, 2008. 213 s. HAWKINS, P. – SHOHET, R. 2004. Supervize v pomáhajících profesích. Praha : Portál, 2004. 202 s. ISBN 80-7178-715-9. HOWE, D. 2009. A Brief Introduction to Social Work Theory. Basingstoke : Palgrave Macmillan, 2009. 224 s. ISBN 978-0-230-23312-6. KADUSHIN, A. 1976. Supervision in Social Work. New York : Columbia University Press. 486 s. ISBN 0-23103-657-4. MAROON, I. – MATOUŠEK, O. – PAZLAROVÁ , H. 2007. Vzdělávání studentů sociální práce v terénu. Model pro supervizi. Praha : Karolinum, 2007. 142 s. ISBN 978-80-246-1307-9. MÁTEL, A. a kol. 2010a. Etika sociálnej práce. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety, 2010. 183 s. ISBN 978-80-89271-85-6. MÁTEL, A. 2010b. Etické hodnoty a princípy relevantné pre sociálnu prácu s rómskym etnikom. In: Zborník z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou „Dialóg ako cesta spolužitia“, Ružomberok : Verbum, 2010. ISBN 978-80-8084-538-4, s. 132-138. National Association of Social Workers. 2008. Code of Ethics. Washington : NASW, 2008. REAMER, F. G. 1998. Ethical Standards in Social Work. Washington, DC : NASW, 1998. 307 s. ISBN 0-87101-293-6. SCHAVEL, M. 2004. Supervízia ako prostriedok ďalšieho vzdelávania sociálnych pracovníkov. In: Zborník príspevkov z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou „Kvalita života a rovnosť príležitostí – z aspektu vzdelávania dospelých a sociálnej práce“, Prešov : FF PU, 2004. ISBN 80-8068-425-1, s. 748-754. SCHULMAN, L. 2004. Supervision and Consultation. In EDWARDS, R. L. Encyclopedia of Social Work. 19th Ed. Washington, DC : NASW, 2004. ISBN 0-87101-256-1, s. 2373-2379.
