Factors increasing the risk of violence against women Úvod V souvislosti s problematikou násilí páchaného na ženách je potřeba se zabývat příčinami násilného chování. Jsou to například konflikty ve vztazích, stres, alkoholismus, genderová nerovnost, která je klíčovou příčinou při násilí páchaném muži na ženách v heterosexuálních partnerských vztazích. Vyjmenované faktory ale stále nevypovídají o samotných příčinách či pozadí násilí páchaného na ženách. Otázkou zůstává, proč začnou být někteří lidé pod tlakem problémů, každodenních konfliktů a rozdílných názorů agresivní a jiní ne? Proč jsou to převážně muži? Hrají zde úlohu biologické nebo genetické faktory? Jaký význam zde mají psychické, sociální a společenské vlivy? Faktory zvyšující riziko násilí Studiem odborné literatury, výsledků výzkumů a porovnáním s naší praxí jsme zaznamenali, že odpovědi na tyto otázky byly poslední desetiletí rozdílné, ba dokonce protichůdné. Jsme názoru, že v současném období je jisté jenom to, že každý z nás je schopen být násilný. Záleží jen na tom, zda a za jakých podmínek k násilí dojde. Podle profesora Mátela (2011) se v současnosti opouštějí tzv. jednofaktorové teorie, které neúměrně akcentují výhradně jednu příčinu vzniku násilí. Stejně jako on preferujeme názor více faktorů ovlivňujících domácí násilí. Světová zdravotnická organizace zveřejnila přehled různých faktorů zvyšujících riziko násilí vůči ženám (Tabulka č. 1). Tabulka 1 Faktory zvyšování rizika násilí vůči ženám Tabulka č. 1.: Faktory zvyšování rizika násilí vůči ženám (Krug et al. 2002 – převzato od MÁTEL, A., SCHAVEL, M. a kol. 2011. Aplikovaná sociálna patológia v sociálnej práci. Bratislava : VŠ ZaSP sv. Alžbety, 2011. s. 234-235. Následující teorie nám poskytnou různé pohledy na problematiku vzniku násilí v násilnickém vztahu. Rodinný systém reaguje na široké sociálně-strukturální podmínky, které produkují stres. Násilí jako reakce na stres se vyskytne zejména, je-li v anamnéze přítomna agresivní socializace a chybějí-li mechanismy sociální podpory. Násilí – fyzické formy násilí mohou být legitimizovány jako způsob zvládání stresu (2011b). Teoretici moci se na násilí dívají jako na produkt systému sociálních vztahů. V asymetrických partnerských vztazích je vyšší výskyt stresu a konfliktů, což zvyšuje pravděpodobnost týrání. Členové sociální skupiny se pokoušejí žít svůj život podle svých potřeb. Ty se u každého z členů nevyhnutelně odlišují (2011c). Původ fyzických forem násilí lze lokalizovat v sociální struktuře a komplexním systému hodnot, zvyků a pověr týkajících se genderové nerovnosti. Oběťmi násilí jsou nejčastěji ženy a pachateli muži a struktury společnosti tuto nerovnost podporují. Fyzické formy násilí vůči ženám jsou reflexí struktur sexuální a ekonomické nerovnoprávnosti ve společnosti, jsou všeobecně akceptované, tolerované. Staly se součástí role, kterou společnost přisuzuje mužům v jejich osobní sféře. „Na týrání žen je nahlíženo jako na demonstraci mužské síly, jako na výsledek sociálních vztahů, v nichž jsou ženy udržovány v pozici podřízené mužům, v níž nesou vůči nim zodpovědnost a jsou odkázány na jejich ochranu. Podle těchto teorií sociální, politická a ekonomická závislost žen na mužích poskytuje prostor pro páchání fyzického násilí na ženách muži“ (1999b). Muži–násilníci týrají své partnerky proto, že jim to společnost umožňuje. Tato teoretická konstrukce vychází ze dvou teorií: z psychodynamické a z teorie sociálního učení. Spojuje zkušenosti týrání, zneužívání muže v dětství s následným týráním ženy v dospělosti. Situace, ve které dojde k týrání, má následující fáze (1999c): Ve fázi prohry – partner pociťuje frustraci vycházející z neschopnosti partnera verbalizovat. Má nedostatek dovedností nezbytných při řešení problému – schopnosti sebeprosazení. Zneužívatel se cítí být bezmocný. Tyto pocity spouštějí hněv a touhu po znovunastolení kontroly a moci. Pocit bezmocnosti vyvolává explozi hněvu, zuřivosti a používání hrozeb a síly. Fáze exploze napomůže tomu, aby zneužívatel získal vytoužený efekt – dominanci, která je třetí fází syndromu. Ve fázi získávání odpuštění a přízně se u zneužívatele objevují pocity viny, strachu, že ztratí náklonnost partnerky, a to výrazně ovlivňuje jeho chování. Je úspěšná zejména v začátcích partnerského vztahu. Tento koncept není všeobecně aplikovatelný na všechny případy násilí. Hledání skutečného pozadí a příčin násilí páchaného na ženách je velmi složité. Hádky, ostré diskuse a rozdílné názory se vyskytují občas v každém partnerství. Co všechno se musí stát, aby tyto běžné konflikty přerostly v brutální činy? Co ovlivňuje to, že se obyčejné hádky stanou nekontrolovatelnými a takto se vystupňují? Manželé či partneři se často hádají kvůli výchově dětí, vedení domácnosti, rozdělení povinností nebo kvůli jiným rodinným příslušníkům apod. Pro A. Buskotte (2008) je zajímavé, že násilné chování u mužů v rodině se objevuje převážně v těch případech, kdy je postavení manželů v rodině spíše asymetrické. To znamená, že manželka zůstala doma a stará se o děti a domácnost, zatímco manžel chodí do práce a živí celou rodinu. To by ale znamenalo, že zde skutečně hraje podstatnou roli „moc a touha po moci.“ V každém případě A. Buskotte (2008) poukazuje na to, že někteří muži si dovolují být agresivní vůči své partnerce právě proto, že jsou si svým silnějším postavením zcela jisti, ale některá terapeutická pozorování poukazují na pravý opak, viz tabulka č. 2. Tabulka 2 Podněty k domácímu násilí z výzkumu A. Buskotte (2008, s. 61) Vedle běžných každodenních konfliktů může být příčinou začátku násilí ve vztahu i zlomový okamžik, událost, např.: těhotenství své partnerky, narození dítěte, oznámení rozvodu, rozchodu, neúspěchy v práci, nezaměstnanost apod. Institut pro výzkum práce a rodiny zrealizoval reprezentativní výzkum zaměřený na zkušenosti žen s násilím na Slovensku v průběhu roku 2008. Ze závěrů výzkumu vyplývá, že se na „první místo mezi činiteli či důvody násilného chování partnera zařadila jeho žárlivost. Vyznačilo ji téměř 58 % žen, které mají zkušenost s opakovaným výskytem některého z násilných skutků od současného či bývalého partnera. Jako druhé v pořadí se s celkovým podílem blízkým 54 % umístily osobnostní charakteristiky partnera, jako například násilnická povaha, egoismus, panovačnost a podobně. Více než polovinu hlasů 87 relevantních žen a třetí místo v žebříčku získal alkoholismus či opilost partnera (celkové hodnocení se přiblížilo k 51 %). Následovala čtveřice příčin, které zůstaly těsně pod 50% limitem – vyznačilo je více než 40 % relevantních žen, ale bylo to méně než polovina. Patřily k nim tradiční názory na úlohu žen a mužů v rodině, které dosáhly 49,8 %; dále názor o vlivu špatné výchovy v dětství se 43,1 %; přesvědčení o nízkém sebevědomí partnera jako důvodu násilného chování se 42,3 %; a do čtveřice to byl pocit určité převahy u partnera – za příčinu násilného chování ho považovalo 41,2 % žen“ (Bodnárová a kol., 2008). Vzhledem k významu a frekvenci některých rizikových faktorů násilného chování se jim budeme blíže věnovat v následujících podkapitolách. Žárlivost agresora jako faktor zvyšující riziko násilí páchaného na ženách Žárlivost chápeme jako zvláštní formu úzkosti, vznikající z obav před ztrátou lásky partnera, který by mohl své city přenést na jinou osobu. Je to emocionální stav, stav afektivního napětí, který intenzivně rozrušuje a znepokojuje. Rizikem chování žárlivce je nezřídka ztráta kontroly nad sebou samým a neschopnost ovládat se, s čímž souvisí možnost ublížení na zdraví oběti (Matějková, 2009). Rozlišujeme následující typy žárlivosti:

  • situační žárlivost - jde o nezvládnutou žárliveckou reakci na konkrétní podnět. Ten může mít v jednotlivých případech různou intenzitu a závažnost. Pro někoho je důvodem k žárlení koketérie partnera, pro jiného dvouhodinové posezení s kolegou u kávy, tanec s cizím člověkem a podobně. Pokud tento typ žárlivosti nemá podnět, časem mizí sám, resp. ani nevzniká (2009b).
  • konstituční žárlivost - jedná se o vrozené danosti k žárlení, projevované obvykle už během dětství, kdy dítě žárlí na sourozence a vrstevníky. Je zde přítomen i dědičný komponent, což je patrné z toho, že podobné chování bývá v rodině žárlivce obvyklé.
  • žárlivecká posedlost - takto postižení lidé podléhají bludům a ovládajícím myšlenkám. Žárlivec se svými obavami neustále zabývá a nedá si vymluvit svá mylná přesvědčení. Říká se tomu i patologická žárlivost. Takový člověk je nekritický a reaguje nepřiměřeně na jakýkoli podnět. Nebezpečí tohoto typu žárlivosti je i v tom, že takový člověk se chová ve všech ostatních sférách života normálně, s výjimkou žárlení. Laik by u něj běžně nehledal duševní chorobu, kterou patologická žárlivost je (2009c).

Projevy žárlivosti se manifestují u každé osoby rozdílným způsobem. Rozhodují nejen biologické faktory, temperament, ale i různé jiné okolnosti, především chování milované osoby a oprávnění žárlivce. Se žárlivostí se setkáváme u obou pohlaví, ve všech společenských vrstvách a v každém věku. Žárlivost stupňují takové vlastnosti a faktory jako:

  • pocity méněcennosti a nedostatek sebedůvěry,
  • touha vlastnit a ovládat partnera a mít ho pod kontrolou,
  • pocity méněcennosti a nedostatek sebedůvěry,
  • vztahy rivality,
  • temperament,
  • špatný výběr partnera (pokud si muž kvůli prestiži vezme za manželku vysoce atraktivní ženu, která má u mužů úspěch),
  • závist,
  • alkoholismus (který žárlivost stupňuje).

Žárlivost dospělých osob patří k silným lidským afektům, které velmi intenzivně zachvacují celou osobnost člověka. Žárlivec ztrácí kontrolu nad sebou, není schopen ovládat se. Stává se dokonce, že psychicky labilní osoby se v žárlivosti dopouštějí i trestných činů. Žárlivost vyvolává manželské rozvraty, lidské tragédie, nenávist i závist, ba i vraždy a sebevraždy. Žárlivá osoba je nekritická, nedá se ničím přesvědčit, že její práva se neporušila, že dotyčná osoba se nedopustila nevěry a nechovala se tak, aby byl důvod žárlit. Žárlivost v dospělosti vzniká mezi manželi i milenci. Velmi nepříznivě působí na sebevědomí člověka, zasévá pocit nedůvěry k jeho hodnotám, způsobuje ztrátu sebejistoty a snižuje sebevědomí. Přitom vyvolává u žárlivé osoby úsilí získat možnost kontrolovat osobu, která je objektem žárlivosti, a vše o ní vědět (2001b). Komplex méněcennosti na žárlivce intenzivně doléhá, snaží se překonat jej ukazováním svých předností, dobrých společenských vlastností a kvalit. Často však volí zcela zavrženíhodný způsob: objekt žárlivosti ponižuje, podceňuje, uráží, nespravedlivě hodnotí, zatímco sebe naopak vyzdvihuje, ba chlubí se neexistujícími vlastnostmi. Drobné projevy žárlivosti se vyskytují zpravidla u každého člověka. Jde o přirozenou žárlivost, která po vzájemném vysvětlení a upevnění vzájemné důvěry může partnery i sblížit a upevnit jejich vzájemný vztah. Přirozená žárlivost se často upraví sama od sebe. Pokud se partneři mají skutečně rádi, mají upřímné úsilí žít spolu, napadený partner své jednání, které dalo podnět k žárlivosti, vysvětlí, odůvodní a usiluje se chovat tak, aby se žárlivá osoba mohla přesvědčit, že její žárlivost je neopodstatněná. Je-li žárlivost odůvodněná, vyvíjejí se vzájemné vztahy podle toho, jaké plány má nevěrný partner a jak klamaný partner nevěru snáší. Buď se partneři obrátí na soud, aby jejich rozvrácené manželství zrušil, nebo si své soužití upraví. Z naší praxe vyplývá, že patologická žárlivost má trvalý charakter, léčením se velmi těžko ovlivňuje a po propuštění z léčby se obyčejně objeví znovu. Chorobná žárlivost se obyčejně projevuje bezdůvodným upodezíráním z nevěry partnera nebo partnerky, agresivním chováním vůči němu, o to nebezpečnějším, že patologický žárlivec ho neovládá, je schopen jednat zkratovitě, bez uvážení (2011c). Alkohol jako faktor ovlivňující chování agresora Naši pozornost jsme upřeli i na úlohu alkoholu v násilí páchaném na ženách. V současných koncepcích je mu přisuzována role katalyzátoru či spouštěče, nikoli však příčiny násilného jednání. Podle některých autorů se osoby, které potřebují a chtějí ventilovat své agresivní založení, záměrně alkoholizují, protože stav opilosti může později posloužit ke snížení jejich zodpovědnosti za spáchané násilí. Názory na téma vztah alkoholu a domácího násilí se různí. Výzkumné studie v Německu a ve Švýcarsku uvádějí, že pod vlivem alkoholu má mnohem větší sklony k násilí až 50 % mužů (Buskotte, 2008). Bodnárová a kol. (2008) uvádí, že 51 % dotázaných žen považuje alkohol za příčinu násilného chování mužů vůči ženám. Z těchto údajů je tedy zřejmé, že alkohol není jediným důvodem a pozadím násilného chování, ale jsme názoru, že alkohol násilí podporuje, stupňuje a zintenzivňuje. Profesor Mátel (2009) realizoval výzkum, kde se orientoval i na charakteristiky násilníka, které ovlivňují násilné jednání. Obrázek č. 1 vyjadřuje zjištěné charakteristiky ovlivňující násilí agresora. Ve výzkumu „rozlišil osm kategorií – charakteristik, které negativně ovlivňovaly chování člena domácnosti směrem k agresi. Dvě charakteristiky svým výskytem značně převyšovaly ostatní. Byly jimi alkoholismus 34,6 % a nezaměstnanost 17,3 %. Z ostatních závislostí a sociálně-patologických jevů byly identifikovány gamblerství 3,8 %, závislost na drogách 2,2 % a kriminalita 3,8 %. Podíl psychiatricky léčených partnerů tvořil soubor 3 % a žárlivostní motiv udávalo 2,2 %. V jednom případě byl násilníkem manžel profesionální voják“ (Mátel, 2009, s. 162-163). Obr. 1 Charakteristiky ovlivňující násilí agresora Zdroj: Mátel, A. 2009: Páchatelia domáceho násilia. In: Prevence úrazú, otrav a násilí. On – line časopis, 2/2009, roč. 10, s. 169, EISSN 1804-7858. Ekonomická aktivita a její vliv na násilí páchané na ženách Důsledky ekonomické transformace společnosti se projevily na slovenské rodině dost negativně. Mnoho rodin se ocitlo na pokraji bídy v důsledku nárůstu nezaměstnanosti, zvyšování životních nákladů a jiných negativních jevů, které provázejí politickou a ekonomickou transformaci společnosti. S přihlédnutím k důležitosti významu práce v naší společnosti je více než pravděpodobné, že nezaměstnanost ve velmi velké míře ovlivňuje chování nezaměstnaného občana. Především nejde jen o pokles životní úrovně, který je způsoben poklesem příjmů, ale i o vážný zásah do společenských vztahů a hodnot. V nejobecnější rovině můžeme hovořit o následujících důsledcích nezaměstnanosti na člověka:

  • napětí v rodině a v rodinných vztazích,
  • narušení struktury režimu dne,
  • ztráta sebeúcty a ztráta statusu ve společnosti,
  • sociální izolace, která vyplývá z omezenosti sociálních kontaktů,
  • ztráta hodnot a respektu k veřejným autoritám.

Nezaměstnanost má velký dopad na rodinu a rodinné vztahy nejen z hlediska finančních potíží, ale ve velké míře jsou hlavní příčinou narušení vztahů mezi jednotlivými jejími členy. V mnoha případech to může být i spouštěčem domácího násilí. Člověk se ztrátou zaměstnání v mnoha případech dostává do sociální izolace. Tak jako nezaměstnanost může u jednotlivce vyvolat chronickou dezorganizaci jeho života, duševní deprese, kriminální delikty, nadprůměrné pití alkoholu či užívání drog, domácí násilí, může ve společnosti vyvolat sociálně-patologické procesy v podobě krize hodnot, úpadku úcty k autoritám, rozkladu občanské společnosti, krize rodiny, kriminality. Negativní důsledky nezaměstnanosti neovlivňují jen rodinné a sociální vztahy, ale se projevují i na psychickém a fyzickém zdraví člověka. Společným jmenovatelem vztahu mezi fyzickým zdravím a nezaměstnaností je stres. Negativní dopad nezaměstnanosti na psychické zdraví člověka znamená vyšší průměrnou úroveň napětí negativních pocitů a nižší úroveň štěstí a životního uspokojení (Mareš, 2002). Všeobecně je známo, že člověk, který ztratil zaměstnání, se dříve či později dostane do rozpoložení a pocitů neužitečnosti, zbytečnosti, úzkosti, ztratí sebedůvěru a sebeúctu a stane se neurotičtějším. Nezaměstnanost může znamenat pro postiženého těžkou psychickou zátěž. Při delším trvání vede k duševním a psychosomatickým chorobám, jakož i k trvalým změnám v sociálním životě. Z výzkumu profesora Mátela (2009), kde se orientoval i na charakteristiky pachatele, je zřejmé, že nezaměstnanost agresora je druhou charakteristikou, která ovlivňuje násilné jednání, hned po alkoholu. Bodnárová a kol. (2008) realizovala reprezentativní výzkum výskytu a zkušenosti žen s násilím páchaným na ženách. Z výzkumu vyplývá, že „ekonomicky neaktivní agresoři tvořili necelých 16 %, z ekonomicky aktivních byli nejpočetnější manuální pracovníci s 38 %, následovali odborní středoškolští pracovníci s 18 % a řídicí a samostatně ekonomicky činní pracovníci se 17 %“ (Bodnárová a kol., 2008, s. 26). U vyhraněného násilného vztahu měli nejvyšší zastoupení manuální pracovníci s více než 48 % a poté ekonomicky neaktivní partneři s 34,5 %, řídicí či SEČ pracovníci zde dosáhli podílu nad 10 %, na odborné a tvůrčí pracovníky připadlo po 3,4 % (2008a). Ačkoli jsou v rámci vyhraněných násilných vztahů zastoupeny mezi partnery všechny druhy ekonomické aktivity, častěji se zde vyskytovali manuální pracovníci (kvalifikovaní a nekvalifikovaní dělníci) a ekonomicky neaktivní partneři (muži mimo trh práce). Manuální pracovníci překračovali průměr přibližně o 10 % a ekonomicky neaktivní dokonce o více než 18 %. (2008b) Bodnárová a kol. (2008, s. 29) výzkumem zjistili, že „při těchto ekonomických statusech má výskyt násilného chování tendenci narůstat. Více než třetinu partnerů páchajících vyhraněné násilí vůči své partnerce představovali muži bez ekonomické aktivity. Šlo zejména o starobní důchodce (téměř 14 % ze všech případů vyhraněného násilí), a poté o nezaměstnané muže a invalidní důchodce (obě kategorie po 10,3 %). U násilných vztahů se vyskytli i partneři – studenti (2,7 %). Zvýšený výskyt násilného chování zaznamenali muži vyššího věku, nižšího vzdělání a vyloučení z trhu práce nebo s nižším pracovním statusem.“ Jak je zřejmé z uvedených výzkumů, nezaměstnanost, vyloučení z trhu práce, nižší pracovní status může znamenat pro postižený pár impuls, spouštěč nebo i hlavní příčinu násilí páchaného na ženách. Stereotyp odlišnosti mužů a žen Nejnovější teorie orientované na násilí páchané na ženách za hlavní příčiny považují zneužití moci ze strany muže, jakož i historicky a společensky podmíněnou nerovnováhu mezi muži a ženami. Maskulinní výchova, vnucování mužných vzorů i projev demonstrace mužské síly způsobují, že někteří muži si svou moc potřebují dokazovat, posilovat a upevňovat. Násilí páchané na ženách se považuje za výsledek sociálních vztahů, v nichž ženy mají vůči mužům podřadnou pozici. Ve společnosti je násilí ještě stále tolerováno, historicky je vytvořena sociální, politická a ekonomická genderová nerovnost a závislost žen na mužích, náboženské a kulturní tradice, které přímo či nepřímo určují mužům právo pokládat ženu a děti za svůj majetek a rozhodovat o nich. Fixované genderové stereotypy jsou důležitým faktorem vzniku a přetrvávání nerovnováhy moci mezi ženami a muži ve společnosti. Stávají se tak hlavní příčinou páchání a tolerování násilí na ženách, které je vážným porušováním lidských práv. Genderové stereotypy, které chápou ženu jako „přirozeně“ slabší, labilnější, citovější a muže jako silnějšího, rozhodnějšího, racionálnějšího, ovlivňují děti už od narození. To, že tyto stereotypní představy jsou zakomponovány i do učebnic či obsahů výchovy a vzdělávání, je svým způsobem legitimizuje. Příčiny odborníci vidí v sociální struktuře a celkovém systému hodnot, tradic, zvyků, ale i mýtů týkajících se genderové či jiné nerovnosti. Závěr Z naší praxe vyplývá, že v současnosti stoupající agresivita ve společnosti proniká do povědomí běžné populace. Nejvíce ohroženými skupinami násilí v rodině jsou ženy a děti. Násilí páchané na ženách je značně rozšířenou a zároveň nejméně kontrolovanou formou násilí. Zvýšenou citlivost naší společnosti vůči tomuto jevu můžeme dosáhnout obeznámením široké veřejnosti se specifickou problematikou uvedeného násilí. Násilí páchané na ženách by nemělo být soukromou záležitostí, která se dotýká jen obětí a agresorů, ale měl by to být problém celé společnosti. Autorka: kpt. PhDr. Ľudmila Húsková, PhD. Autorka působí jako referent specialista skupiny prevence, Okresné riaditeľstvo Policajného zboru v Martine Použitá literatura BEDNÁŘOVÁ, Z.: Specifika práce s oběťmi domácího násilí in Policista 1/2006, Ministerstvo vnitra České republiky. BUSKOTTE, A. 2008. Z pekla ven. Žena v domácom násilí. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2008. 176 s. ISBN 978-80-251-1786-6. MAREŠ, P. 2002. Nezaměstnanost jako sociální problém. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 151 s. ISBN 80-901424-9-4. MÁTEL, A. 2009. Deti ako nepriame obete násilia voči ženám. In Sme blog, Petit Press, 2008 MÁTEL, A., SCHAVEL, M. a kol. 2011. Aplikovaná sociálna patológia v sociálnej práci. Bratislava : VŠ ZaSP sv. Alžbety, 2011. 442 s. ISBN 978-80-8132-009-5. MATĚJKOVÁ, E. 2009. Řešíme partnerské problémy. Praha: Grada Publishing, 2009. 144 s. ISBN 978-80-247-2338-9