Koncept sociální spravedlnosti a jeho filozofické a etické základy je nanejvýš důležitý pro pochopení otázek identity Evropy z hlediska sociální dimenze. Bez pochopení současného filozofického a etického diskurzu o sociální spravedlnosti nám chybí skutečné teoretické zázemí pro adekvátní analýzu této problematiky.

Pojem sociální spravedlnosti ve významu, který reflektujeme z hlediska jeho aktuálního diskurzu, se objevuje až počátkem devatenáctého století. Jedním z prvních, kdo tento termín tematizoval, byl francouzský socialista J. P. Proudhon. Později se k tomuto významu přihlásil také britský liberál J. S. Mill. Zmíněný koncept sociální spravedlnosti zavedl do diskuse o spravedlnosti další rozměr, a to požadavek hospodářské spravedlnosti v rozdělování. Úsilí o sociální spravedlnost v devatenáctém století provázel také rozvoj marxismu, který rovněž značně napomohl v šíření myšlenky sociální spravedlnosti. Samozřejmě, marxismus odmítal koncept sociální spravedlnosti jako „zastaralou frázi“, avšak nelze přehlédnout, že sociální spravedlnost se implicitně objevuje i v Marxově díle. Na přelomu 19. a 20. století se pojem sociální spravedlnost používal v naznačeném hospodářském významu již běžně, a tak je tomu dodnes.

Dva pohledy na sociální spravedlnost

Dříve, než se dostaneme k nejznámějším současným teoretickým pohledům na sociální spravedlnost, přenesme se do dané problematiky jedním příznačným příkladem amerického filozofa Roberta Nozicka. Nozik vypráví příběh basketbalisty Wilta Chamberleina, který hraje výborný basketbal a přitahuje svou hrou všechny fanoušky. Zaslouží si větší příjem, když je nejlepší? – ptá se Nozick. Jeho odpověď je pochopitelně kladná. Pokud Chamberlein hraje natolik dobře, že jsou lidé ochotni za to, aby viděli jeho výkon, platit nepoměrně více, než by ocenili ostatní jeho spoluhráče, podle Nozicka mu ty peníze právem patří. (Nozick, 1974, s. 160-163)

Je podstatné si hned na začátku uvědomit, že v rámci naší intuitivní úvahy o tom, zda je nepoměrně vyšší příjem W. Chamberleina spravedlivý, resp. oprávněný, se dostáváme ke konfliktu dvou velmi běžných intuitivních pojetí spravedlnosti. První z nás nabádá k tomu, abychom přisoudili každému tolik, kolik si „zaslouží“, a tedy těm, kteří jsou schopnější, přisoudíme pochopitelně více, případně vše. Tuto formu našich intuicí o spravedlnosti využívá (a do jisté míry i zneužívá) ve svém příkladu Nozick. Nazvěme tento rozměr spravedlnosti spravedlností výkonu, resp. „individuální spravedlností“. Podle ní má být ohodnocení jednotlivce úměrné jeho vynaloženému výkonu. Přitom však bytostně záleží na kvalitě tohoto výkonu, protože schopnější mají být podle spravedlnosti výkonu „podle zásluhy“ spravedlivě odměněni. Otázka ještě zní, kdo určuje kvalitu (zásluhu, resp. záslužnost) daného výkonu? Odpověď moderních neoliberálů, včetně Nozicka, ale i Hayeka zní, že tržní mechanismus. Tito filozofové zároveň odmítají jakýkoli jiný mechanismus rozpoznání kvality, jako například význam výkonu pro komunitu, apriorní nadřazenost výkonů privilegovaných vrstev či morální síla výkonu (morální zásluha). Konečně, první, kdo se přestal ptát na mechanismus určení kvality výkonu a obrátil pozornost na jeho kvantitu, a tedy vykonanou práci, byl Marx. Ten zároveň ve své ideji komunismu tematizoval i další distributivní princip, který popírá mechanismus určení kvality výkonu – lidské potřeby.

Zmíněný rozměr spravedlnosti nazvěme „individuální spravedlnost“, protože obecně odměňuje jednotlivce na bázi jeho vlastních kvalit (jakkoli rozpoznaných), a to bez ohledu na jiné jednotlivce či na celek společnosti. Jako spravedlivý či nespravedlivý tedy lze označit jen vztah jednotlivce k jeho věcem, přičemž vztah jednotlivce a jeho vlastnictví k jiným jednotlivcům s jejich vlastnictvím je v tomto případě irelevantní. Připomeňme ještě, že v sociálně-filozofickém myšlení se setkáváme v současnosti zejména se třemi základními požadavky ohledně „individuální spravedlnosti“: zaprvé – spravedlivé je to, co člověk získal v souladu se současně platným právem a tržním mechanismem (Nozick, Hayek a další); zadruhé – spravedlivé je sklízet plody své práce, případně paušálně dostat kolik potřebuji (Marx); zatřetí – spravedlnost by měla odrážet morální zásluhy (MacIntyre).

Druhá intuice o spravedlnosti nás naopak přivádí k myšlence, že je nezbytné brát v úvahu i méně schopné jednotlivce (ať už je kritériem kvality, resp. schopnosti trh nebo cokoli jiného) a vůči nikomu by se tedy nemělo postupovat tak, aby daný člověk ztratil důstojnost či dokonce samotnou možnost přežít. Tato intuice vychází zejména z chápání spravedlnosti jako rovného přístupu a probouzí se v lidech především ve vyhrocených situacích, při pohledu na utrpení chudých a hladovějících. Zjednodušeně řečeno, pokud někdo „spravedlivě“ dospěl k miliardám a jiní „spravedlivě“ umírají hlady, „spravedlivé“ to není. V tomto případě nestačí procedurální spravedlnost, ani „individuální“ spravedlnost, naopak, nabízí se „výsledkový“ princip sociální spravedlnosti. Smyslem tohoto pojetí spravedlnosti je tedy vyrovnání společenských podmínek pro všechny jednotlivce, nebo alespoň zajištění důstojného minima pro přežití každého lidského tvora. Vztah jednotlivce k jeho věcem je v tomto případě závislý na jeho vztahu k ostatním jednotlivcům s jejich vlastnictvím, resp. na jeho vztahu k celé společnosti, jejímž je členem. Zatímco tedy v pojetí „individuální spravedlnosti“ lze hovořit jen o spravedlivém vztahu jednotlivce k věcem, v tomto případě hovoříme o spravedlivém vztahu k jiným lidem. Tento přístup ke spravedlnosti lze zcela klidně nazvat „sociální spravedlností“, i když v užším slova smyslu. Samotné slovo „sociální“ evokuje pohled společnosti jako celku, a tedy opodstatňuje nedistribuční požadavky. V širším slova smyslu však sociální, resp. distributivní spravedlnost zahrnuje i výše zmíněnou „individuální“ spravedlnost. Abychom diskusi nepletli stejnými pojmy, nazvěme tuto dimenzi sociální spravedlnosti „redistribuční spravedlností“, protože de facto nutně vyžaduje redistribuční politiku. (podobné vymezení dvou základních intuicí o sociální spravedlnosti v moderní společnosti lze nalézt i v MacIntyrově díle Ztráta cnosti: MacIntyre, 2004.)

Vraťme se po krátké interpretační odbočce k Nozickovu příkladu. Výhoda příkladu s výjimečným basketbalistou, zdá se, spočívá ve třech rozměrech, kromě toho, že poukazuje na kooperaci v rámci společenského života, usnadňuje zároveň rozpoznatelnost kvality výkonu, protože při sportovních výkonech je předem určeno a nezpochybnitelné, co se považuje za hodnotné, a konečně, za třetí, zužuje problematiku do velké míry jen na problém přirozených schopností jednotlivců, který Rawls nazval přírodní loterií. Vezmeme-li v úvahu pouze rozměr „individuální spravedlnosti“, kterou favorizuje Nozick, odsuneme tím problematiku „přírodní loterie“ ve prospěch přirozeně schopnějších, nadanějších a „tržně“ připravenějších. Proti tomuto přístupu má fundamentální námitky Rawls, který tvrdí, že přirozené schopnosti, které člověk má, nejsou z hlediska morálky ničím, k čemu by společenské normy měly vést k tomu, aby daného člověka oceňovaly více než jiné. Člověk si totiž své přirozené schopnosti nevybírá. Jsou mu naopak dány, rodí se s nimi, a to bez ohledu na to, zda si je zaslouží nebo ne. Řečeno Rawlsovými slovy, jde zde o hru přírodní loterie a nikdo si nemůže vybrat, jaký los mu v této hře připadne.

Rawls si zároveň všímá, že není přípustné, aby se o morálce, a zejména o spravedlnosti, rozhodovalo poté, co jsou již dané schopnosti rozděleny. Mohlo by to vést ke krajní zaujatosti a subjektivitě, což v otázce o spravedlnosti není přípustné. Rawls tedy z úvah o spravedlnosti vylučuje přirozené schopnosti lidí. Když od těchto schopností abstrahujeme, můžeme se již korektněji ptát na otázku spravedlnosti. Kdybychom za těchto okolností (za působení tzv. závoje nevědomosti o svých přirozených kvalitách) položili basketbalistovi Chamberlainovi otázku, jak by si představoval spravedlnost rozdělování zisku za basketbalový zápas, asi by neoblomně netvrdil, že nejlepší má dostat nepoměrně více než zbytek týmu. Sám by totiž nevěděl, zda to bude právě on, kdo bude tím nejlepším.

Na protikladu Nozickova a Rawlsova pohledu lze demaskovat základní napětí mezi současnými pohledy na sociální spravedlnost. Jednu bychom mohli charakterizovat jako „tržní spravedlnost“ (Nozick, Hayek), druhou jako „redistribuční spravedlnost“ (Rawls).

Spontánní řád a morální záslužnost

Hayekovo pojetí spravedlnosti vychází z principu, že se se vším zachází podle stejných pravidel (Hayek, 1991, s. 40). Jde o přístup tzv. formální (procedurální) spravedlnosti, kterou Hayek staví do protikladu (distributivní, substantivní, nebo také ekonomické) spravedlnosti. Nejvyšší hodnotou je pro Hayeka svoboda, a ta je podle něj slučitelná pouze s formální spravedlností, nikoli však se spravedlností sociální.

Sociální spravedlnost podle Hayeka vychází z principu „každému, co si morálně zaslouží“ (Hayek, 1995, s. 129) a je přítomna již v přirozených lidských instinktech. Nicméně pro Hayeka tato idea nemá žádný smysluplný obsah, protože zaprvé nelze přesně určit morální zásluhy, podle kterých by společenství mělo rozdělovat společensky užitečné statky, a zadruhé nelze tuto myšlenku sloučit s představou otevřené a svobodné společnosti fungující na bázi spontánního řádu, kterým je tržní mechanismus. V konečném důsledku je tedy sociální spravedlnost pouze iluzorní představou – fatamorgánou, která je podle Hayeka navíc velmi nebezpečná, protože ohrožuje efektivní fungování „kvazi božské adaptace na lidskou situaci“ – trhu.

V první etapě své argumentace Hayek poukazuje na fakt, že termín sociální spravedlnost nemá žádný konkrétní obsah. Samozřejmě i Hayek si je vědom toho, že idea sociální spravedlnosti není zcela smysluprázdná. Sám velmi přesvědčivě nachází konotace pro tento termín, přičemž její obsah odhaluje v ideji morálních zásluh. (Hayek, 1991, s. 34, 103) Jak píše: „je velkou pravdou, že naše úcta k jednotlivým činnostem se často liší od hodnoty, kterou jim přisuzuje trh; a my tento pocit vyjadřujeme protestem proti jeho nespravedlnosti.“ (Hayek, 1991, s. 77) Zásadním problémem při vymezování standardů sociální spravedlnosti je však podle Hayeka právě nemožnost určení zásluh na bázi nějakého morálního modelu. Jak svého času již napsal D. Hume, představa lidské zásluhy je příliš neurčitá na to, aby z ní vyplynulo jakékoli pravidlo pro rozdělování. Abychom byli schopni určit morální záslužnost konkrétního činu, potřebovali bychom podle Hayeka úplný hodnotový systém. Protože pokud chybí přesné vymezení zásluh, resp. přesné morální měřítko, redistribuční mechanismus spočine na svévoli plánovače.

Zdálo by se, že jde o velmi přesvědčivý argument, ale otázka zní, co nám zbude, pokud opustíme snahy o naplnění sociální spravedlnosti. Zbavíme se tak definitivně problému se stanovováním záslužnosti? Hayek v podstatě tvrdí, že ano, a zcela otevřeně se přiklání k tržnímu mechanismu, který podle něj „nestranně“ řeší problém s odměňováním, aniž by předpokládal nějakou představu o zásluhách. Avšak, jak lze namítat, i tržní mechanismus upřednostňuje některé činnosti před jinými, některé charakterové rysy před ostatními, jedny cíle a hodnoty před druhými. Rovněž tedy vytváří určitý systém „zásluh“, které však, a v tom má Hayek bohužel pravdu, nemají s morálkou nic společného.

Určování morálních zásluh, na které poukázal Hayek, však může být opravdu problémem. Nicméně komplexní hodnotový systém asi ani není nezbytný, pokud se společnost nepokusí naprojektovat celý redistribuční systém na bázi morálních zásluh. Určit, které jednání je obecně morálně záslužné, však, zdá se, není natolik nemožné, jak si představuje Hayek. Smysl pro spravedlnost, stejně jako morální zásluhy či představy o správné míře spotřeby přece vyplývají z morálního rámce konkrétní společnosti. Na tuto skutečnost poukazuje i mnoho klasických liberálů, včetně Poppera a Jouvenala (Popper, 1994, s. 11; Jouvenal, 1998, s. 31). Rovněž není nemožné dešifrovat záslužná povolání a záslužné činnosti podle etických standardů té které společnosti. Velmi vhodnou se v tomto kontextu ukazuje zejména komunitaristická argumentace „sdílených přesvědčení“, podle kterých je možné záslužnost určitých výkonů v konkrétní komunitě definovat. Je nezbytné upozornit na fakt, že tržní mechanismus nelze považovat za nedotknutelné tabu, a lze do něj klidně vstupovat za účelem ocenění těch morálně záslužných činností, které tento mechanismus sám o sobě nedokáže ocenit. Morální zásluhy přitom v žádné společnosti nejsou zcela nerozpoznatelné, a proto je, zdá se, zcela relevantní pokusit se o naplnění tohoto rozměru sociální spravedlnosti pomocí redistribuční politiky.

Komunitaristická kritika otevírá nové pole možností řešení tohoto problému. Jak si všímá Walzer, liberální spravedlnost ponechává trhu prostor, aby ovládl všechny sféry společnosti. Středověkou hierarchii v moderních společnostech nahrazuje obecné úsilí a soupeření, přičemž základní zásluhou je obchodnický talent. Principem spravedlnosti se tak v podstatě stává „kariéra otevřená talentu“. (Walzer, 2002, s. 39) Podle Walzera je však mnohem opodstatněnější ptát se na pravidla rozdělování uvnitř jednotlivých sfér společnosti za pomoci sociálních významů, resp. sdílených přesvědčení uvnitř pospolitostí. Tuto myšlenku lze uchopit i tak, že ohodnotíme významněji ta morálně záslužná povolání, která podle sdílených přesvědčení společenství takto ohodnotit třeba. Vstupování do tržního mechanismu, pokud ho předpokládáme, by bylo pochopitelně nezbytností.

Málokdo v moderní západní společnosti pochybuje o tom, že morálně záslužná povolání lékaře, pedagoga či sociálního pracovníka si zaslouží vysokou odměnu. Jediný, kdo tuto pochybnost předvádí, je neosobní tržní mechanismus, který tato ušlechtilá povolání ohodnocuje často velmi skromně až ubohým způsobem. Avšak, pokud konkrétní společnost umí určit záslužnost určitých povolání (a zde bychom kromě lékařů, učitelů, sociálních pracovníků, umělců a vědců mohli přibrat náročná a nebezpečná povolání, jakými jsou hornictví a jiná dělnická povolání a podobně), měla by zajistit i jejich adekvátní příjem. Jinými slovy, pokud ve společnosti platí hodnoty jako vzdělání, poznání či zdraví, pak i záslužnost určitých povolání lze odvíjet od těchto hodnot. I když na druhé straně například „sektor vzdělávání obyvatelstvu zatím neposkytuje tak kvalitní vzdělávání a vzdělání, které by bylo koherentní s potřebami větší části zaměstnavatelů. Zároveň, které by většině populace umožňovalo stát se nepřetržitě zaměstnatelnou na trhu práce...“ (Loran, 2010, s. 43) Pokud společnost nedokáže zajistit, aby životní úroveň lidí v záslužných povoláních byla minimálně tak vysoká jako životní úroveň těch, jejichž povolání se za morálně záslužná nepovažují a ocenění jim dává pouze tržní mechanismus, pak nelze hovořit o spravedlivé společnosti.

Závěr

V souladu s těmito myšlenkami považuji za jednu z významných alternativ otázky sociální spravedlnosti jisté sladění Marxovy „individuální spravedlnosti“ („každému podle jeho práce“) a Rawlsovy „redistribuční spravedlnosti“ (negace, resp. oslabení přírodní loterie), přičemž ztělesnění Rawlsovy myšlenky „morální arbitrárnosti“ vidím nejen v distribučním principu, který zajišťuje maximální výhodnost a minimální příjem, ale v distribučním principu, který zajistí co nejmenší sociální a ekonomické nerovnosti společnosti. Provizorně by tedy distribuční kritérium, které by se podle mého názoru dalo v zásadě považovat za sociálně spravedlivé, mohlo znít asi takto: Každému podle jeho práce, při zajištění důstojného životního minima pro dobrý život jednotlivce, jak ho interpretuje konkrétní společnost a s ohledem na snižování sociální nerovnosti na nejnižší možnou míru, při zachování adekvátního odměňování morálně záslužných činů a povolání a při zachování míry spotřeby, která nedevastuje životní prostředí a nedělá z člověka otroka vlastního konzumu. V takovém distribučním kritériu by se mohli najít Marx, Walzer, Rawls, stejně jako Habermas či MacIntyre. V takovém distribučním kritériu by záleželo na vhodném sladění „individuální“ a „redistribuční“ složky sociální spravedlnosti. Takové distribuční kritérium není nesplnitelné, pokud nebudou úzké individuální zájmy bohatých a mocných neustále namířeny proti jeho naplnění. Demokracie nabízí „zbraně“ k zajištění sociální spravedlnosti, avšak bez vůle a aktivity těch, kteří pod jhem sociálně nespravedlivé společnosti trpí nejvíce, „se ledy nepohnou“. Bez vůle a odhodlání běžných lidí se nikdy nenaplní ani „ideál“ sociální spravedlnosti, který podle mne spočívá v distribučním kritériu „každému podle jeho (skutečných) potřeb“. Obě tyto alternativy, které jsem představil, podle mého názoru vyjadřují zájem většiny společnosti a nepovažuji za nereálné dosažení alespoň jedné z nich. „Zmíněné skutečnosti by měly být samozřejmou součástí etické výchovy ve výchovně-vzdělávacím procesu s akcentem na pochopení a uvědomění si každodenně používaných kategorií etické výchovy a morálky, principy humanismu, spravedlnosti a rovnosti, čestnosti a svědomitosti, uvědomění si významu mravních citů, mravních norem a hodnot...“ (Kyseľová, 2009, s. 143)

Autor: PhDr.Ľudovít Hajduk, PhD. Seznam bibliografických odkazů

[1] HAYEK, F. A. 1991. Právo, zákonodárství a svoboda: Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. Praha : ACADEMIA, 1991. ISBN 80-200-0278-2. [2] HAYEK, F. A. 1995. Osudná domýšlivost. Praha : SLON, 1995. 200 s. ISBN 80-85850-05-2. [3] JOUVENEL DE, B. 1998. Etika přerozdělování. Praha: Občanský institut, 1998. 94 s. ISBN 80-901659-7-4. [4] KYSEĽOVÁ, J. 2009. Duchovnost, krize ve společnosti a význam etické výchovy v edukačním procesu. In: LIGAS, Š. 2009. Mravní výchova ve školách na Slovensku a v zahraničí. Banská Bystrica : UMB Pedagogická fakulta, 2009, s. 141-144. ISBN 978-80-8083-822-5. [5] LORAN, T. 2010. Andragogicko – sociální dilemata přípravy exkludovaných pro potřeby znalostní společnosti. In: Pedagogická revue, ISSN 1335-1982, 2010, roč. 62, č. 1-2, s. 42-54. [6] MACINTYRE, A. 2004. Ztráta cnosti. Praha : OIKOYMENH, 2004. 332 s. ISBN 978-80-7298-082-6. [7] NOZICK, R. 1974. Anarchy, State and Utopia. Oxford : Basil Blackwell, 1974. 367 s. ISBN 063119780X. [8] POPPER, K. 1994. Liberalizmus v několika tezích. In: DOERING, D. 1994. Liberalizmus v kostce. Praha : Liberální institut, 1994. s. 9-11. ISBN 80-85467-79-8. [9] WALZER, M. 2002. Hrubý a tenký. O toleranci. Bratislava : Kalligram, 2002. 240 s. ISBN 80-7149-440-2.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.