Přestože jsou družstva efektivními strukturami pro drobné producenty, v postsovětských zemích jsou vnímána velmi negativně. Namísto demokratizace, svrchovanosti a hospodářských přínosů přinesla sovětská družstva (neboli kolchozy) spíše zabírání půdy a znárodnění soukromého sektoru. Zatímco evropská či severoamerická družstva byla centry vzkvétajícího hospodářského života, sovětský kolchoz byl nástrojem pětiletého plánování a hospodářské regulace. Je vůbec možné pracovat s myšlenkou družstev v takovém prostředí? Ano! Gruzie je příkladem, kde „moderní“ družstva vzkvétají díky patřičné kampani a advokacii.
Zemědělský projekt neziskové organizace People in Need v gruzínském regionu Terjola
V oblasti rozvojové pomoci jsou družstva a svépomocné skupiny v současnosti uznávána jako účinný a efektivní nástroj pro aktivizaci komunit, demokratizaci a mobilizaci kapitálu. Úspěch je vidět po celém světě, od Latinské Ameriky po Afriku. Navzdory tomuto faktu si lidé v postsovětských zemích udržují nedůvěru k družstvům a samotné označení často vyvolává vášnivou debatu o historii. Před pěti lety měli Gruzínci k družstvům velmi podobný postoj jako tisíce lidí žijících v postsovětských zemích. Nicméně díky rozsáhlé kampani a podpoře ze strany vlády spolu s mezinárodními a místními neziskovými organizacemi a EU se situace rychle změnila.
Skuteční průkopníci družstev v Německu a Anglii
Kořeny družstev lze nalézt v éře industrializace, kdy nově se rozvíjející průmysl potřeboval uspokojit svou poptávku po pracovní síle. Města náhle nabízela práci a přitahovala lidi z venkova. Zatímco život rolníka byl tvrdý a špinavý, města slibovala prosperitu a slávu. Okouzlující městský život samozřejmě žila především aristokracie a migranti z venkova neměli jinou možnost než pracovat jako levná pracovní síla v alarmujících podmínkách a opět žít v chudobě. Rané stádium kapitalismu ničilo život dělnické třídy a vyústilo v potřebu spolupráce.
Přestože první myšlenky kolektivní akce a institucionalizace komunit vznikly v Německu, skuteční průkopníci družstev pocházeli z Anglie. V roce 1844 byla založena Rochdale Society of Equitable Pioneers, skupina 28 nespokojených textilních dělníků z Rochdale. Cílem této společnosti bylo hájit práva dělnické třídy i bojovat za vyšší mzdy. Namísto stávkování a násilí se členové Rochdale Society of Equitable Pioneers zaměřili na přínosy plynoucí ze spolupráce mezi členy komunity. Družstvo stavělo pro své členy domy a rovněž prodávalo zboží za spravedlivou cenu. Práce a činnost společnosti byla založena na souboru zásad, mimo jiné: svépomoc, odpovědnost, demokracie, rovnost, solidarita a spravedlnost. Tyto zásady jsou používány dodnes a jsou oficiálně uznávány organizací International Alliance of Cooperatives (ICA).
Kolektivní hospodaření po sovětské revoluci
Myšlenku družstev bylo možné nalézt i v Ruském impériu. Ve druhé polovině 19. století, kdy archaický systém přidělování půdy utlačoval venkovské obyvatelstvo, začali rolníci vytvářet občiny (komuny) jako protiklad k jednotlivým usedlostem drženým aristokracií. Většina rolníků měla zemědělskou půdu ve společném vlastnictví náležejícím dané vesnici. Rozdělení půdy bylo založeno na velmi jednoduchém principu – každá domácnost měla právo nárokovat si parcelu půdy podle počtu dospělých v domácnosti. Parcely byly pravidelně přerozdělovány podle sčítání, čímž byl zajištěn spravedlivý přístup k půdě. Přestože se občiny staly symbolem emancipace z nevolnictví a přinášely sociální myšlenky, rozdělení půdy v rámci občin bylo primárně využíváno jako nástroj pro výběr daní.
Zneužívání myšlenky družstev pokračovalo i po sovětské revoluci v roce 1917, kdy bylo Ruské impérium svrženo bolševiky a byla založena republika. První kolektivizační snahy začaly na počátku 20. let 20. století, kdy nově vzniklá Ruská sovětská federativní socialistická republika legitimizovala bolševickou revoluci vynucováním komunistických principů. Kolektivní hospodářství, předchůdci kolchozů, spontánně vznikala po celé zemi za pomoci propagandistických pracovníků, kteří odkazovali na tradiční občiny z konce 19. století. Jelikož byly občiny mimořádně životaschopné a oblíbené, není překvapivé, že lidé žijící v zbídačených venkovských oblastech byli ochotni začít kolektivně hospodařit. Původní myšlenka dobrovolně vytvořených družstev však byla v roce 1928 pokřivena, když Josif Stalin začal prosazovat ideologii kolektivizace a jeho režim nutil rolníky vstupovat do kolchozů.
Sovětské kolchozy proti drobným zemědělcům
Zatímco západní družstva posilovala postavení drobných zemědělců, účelem sovětských kolchozů bylo bojovat proti nim. Komunistická strana Sovětského svazu neupřednostňovala soukromé zemědělství, protože podle Lenina byla malovýroba motorem kapitalismu a buržoazie. Doslova, kolektivizace a kolchozy představovaly lék na problém zvaný „kapitalismus“.
Družstva byla samozřejmě vždy nositeli socialistických myšlenek, avšak sovětský režim spíše tyto principy zneužíval a využíval je ve svůj vlastní prospěch. Přestože sovětská vláda prohlašovala vlastnictví rolníků nad družstvem, ve skutečnosti bylo udržováno státem prostřednictvím jmenovaného předsedy kolchozu. S členy se zacházelo spíše jako se zaměstnanci, kteří byli placeni podle svého podílu na práci a velmi často v naturáliích. Výnosy stát vykupoval za pevnou cenu, která byla obecně velmi nízká, čímž přinášely vyšší příjmy státu než kolchozům. Později vláda stanovila také produkční kvóty pro každou plodinu. Nakonec byli členové kolchozu zbaveni práva odejít. Až do roku 1969, kdy byl zákon změněn, byly děti narozené na kolektivní půdě povinny tam v dospělosti pracovat a směly odejít jen se zvláštním povolením.
Porušování zásad družstva mělo přímý dopad na fungování kolchozů. Zatímco nedobrovolné členství, kvazidemokracie a ztráta svrchovanosti negativně ovlivňovaly motivaci členů kolchozů, pětileté plánování a produkční kvóty poškozovaly jejich ekonomickou životaschopnost a konkurenceschopnost. Zakládání těchto družstev nebylo založeno na potřebě jejich členů, kolchozy byly de facto vytvořeny státem. V roce 1991, kdy byl Sovětský svaz rozpuštěn, se většina kolchozů rozpadla spolu se starým režimem. Bývalé členské státy Sovětského svazu zahájily proces hospodářské transformace s privatizací, restitucí půdy a majetku jako mantrou volného trhu. Není překvapivé, že zemědělci, kteří náhle dostali zpět svou půdu a mohli s ní volně nakládat, nebyli ochotni družstva znovu utvářet. Přestože společnosti v postsovětských zemích mohly z družstev založených na principech ICA hodně načerpat, absence demokratických principů v sovětských kolchozech a přehnaný důraz na hospodářské plánování vedly k jejich odmítání.
Zemědělská reforma gruzínské vlády
Zcela stejná situace byla v Gruzii, kde družstva „v moderním smyslu“ prakticky neexistovala až do roku 2013. Přestože bývalo gruzínské zemědělství pýchou celého Sovětského svazu, historické události 90. let a hospodářská transformace způsobily pokles produkce potravin a doslova zničily celý zemědělský sektor. Gruzínská vláda zahájila zemědělskou reformu ihned po získání nezávislosti v roce 1991. Pozemková reforma byla založena na restituci a privatizaci půdy.
Přestože byla myšlenka přerozdělení půdy čestná, vůbec nefungovala. Náhle zmizelo velkoplošné zemědělství a bylo nahrazeno drobnými farmami orientovanými spíše na samozásobitelskou produkci. Obrovské parcely byly rozdrobeny na malé kousky půdy, ne větší než 1,5 ha. Z vývozce potravin se stal dovozce potravin. Zatímco v roce 1990 přispívalo zemědělství k HDP 30 %, v roce 2017 činil podíl zemědělství na HDP pouze 9,6 %. Přesto zemědělský sektor zaměstnává více než polovinu obyvatelstva. Ačkoli je fungující zemědělský systém klíčem k hospodářskému růstu, gruzínské zemědělství upadlo v zapomnění.
Saakašviliho éra pro budoucí cestu rozvoje
Situace se začala měnit v roce 2004, kdy Gruzínci volili v prvních demokratických volbách a prezidentem se stal Michail Saakašvili. Saakašvili jistě nebyl ideálním politikem a konec jeho politické kariéry představoval obrovskou kontroverzi. Přesto byla Saakašviliho éra pro budoucí cestu rozvoje Gruzie zásadní. Jeho vláda se promítla do hospodářského rozmachu, reformy administrativy a boje proti korupci na nízké úrovni. Nejdůležitější je, že Saakašvili jasně deklaroval svůj odpor k Rusku a zahájil gruzínskou „westernizaci“. Po rusko-gruzínské válce v roce 2008, kterou částečně vyvolalo Rusko, se vazby mezi Gruzií, NATO a EU ještě posílily.
V roce 2009 se Gruzie stala členem Východního partnerství, iniciativy EU, která měla vyústit v podpis Asociační dohody, jež by (mimo jiné výhody) vedla ke zvýšení přístupu na trh mezi Gruzií a EU. Na první pohled se to může zdát pro Gruzii velmi přínosné, ale ve skutečnosti to mohlo být pro její zemědělství skutečně škodlivé. Gruzínské zemědělství nejen nefunguje, ale ani nesplňuje hygienické normy stanovené EU. Asociační dohoda proto nemusela nutně přinést žádnou výhodu drobným zemědělcům. Svou produkci by stejně nemohli vyvážet. Namísto toho by byl gruzínský potravinový trh zaplaven levnějším evropským zbožím.
Bylo zřejmé, že místní zemědělství potřebuje rozsáhlou modernizaci, která by nebyla možná bez vládní podpory a externího financování. Proto v roce 2012, kdy Gruzie zahájila vyjednávání o Asociační dohodě, se zemědělství dostalo na vrchol vládní agendy. A dost překvapivě začala vláda mezi ostatními nástroji modernizace zemědělství zmiňovat také družstva.
Program sousedství EU pro zemědělství a rozvoj venkova
FAO a EU prostřednictvím ENPARD, Evropského programu sousedství pro zemědělství a rozvoj venkova, byly nejdůležitějšími aktéry znovuzrození družstev. V roce 2013 zahájilo gruzínské ministerstvo zemědělství (s finanční a odbornou podporou EU a FAO) masivní kampaň zaměřenou na rozvoj družstev. Ve stejném roce gruzínská vláda konečně schválila zákon o družstvech a byla rovněž zřízena Agentura pro rozvoj zemědělských družstev (Agricultural Cooperative’s Development Agency) zaměřená na podporu procesu zakládání družstev a budování kapacit. Gruzínští zemědělci však byli vůči družstvům nepřátelští, neboť negativní konotace se sovětskými kolchozy byla ve společnosti stále živá.
Přestože byla finanční podpora a budování kapacit primárně zaměřeny na formování družstev a modernizaci zemědělství, podstatná část rozpočtu byla vynaložena také na kampaň a zvyšování povědomí. Bylo těžké vysvětlit zemědělcům, že „moderní“ družstva nemají s kolchozy nic společného, že jim nikdo nevezme půdu a že družstvo je podnikáním jako každé jiné. Bylo naprosto klíčové zdůraznit význam spolupráce a kolektivní akce, která je vždy efektivnější než jednání jednotlivce. Nakonec bylo třeba zdůraznit, že družstva mohou vést k úsporám z rozsahu, zvýšené tržní konkurenceschopnosti a schopnosti získat dotace a další podporu od vlády a rozvojových organizací.
Česká stopa v regionu Terjola
Jednou z organizací využívajících prostředky ENPARD k propagaci družstev je People in Need (PIN), rozvojová nezisková organizace se sídlem v České republice. Projekty PIN, realizované také ve spolupráci s Českou rozvojovou agenturou, lze nalézt v regionu Terjola, kde se tato nezisková organizace stala významným aktérem. Tento význam je však velmi specifický, neboť není způsoben pouze přímou podporou producentů potravin, ale také českým původem PIN, jenž nese velmi specifickou formu komparativní výhody při propagaci družstev. Přestože Česká republika (Československo) nikdy nebyla součástí Sovětského svazu, přesto patřila do východního bloku, kde je důvěryhodnost družstev poškozena zcela stejným způsobem jako v Gruzii. Sdílená historie a pochopení významu kolchozu mohou hrát zásadní roli v advokacii za družstva – pokud jedna země se sovětskou minulostí dokázala překonat stín sovětských kolchozů, proč by to nedokázala například Gruzie? Snaha PIN se zdá být úspěšná a družstva podporovaná touto neziskovou organizací se stala prosperujícími a budují si vlastní sítě dodavatelů a odběratelů.
Díky podobným iniciativám v posledních několika letech gruzínský družstevní sektor vzkvétá. Zatímco před rokem 2013 družstva de facto neexistovala, do roku 2015 bylo nově zaregistrováno téměř 1200 družstev. Nově zakládaná družstva mívají obvykle asi 15 členů a hospodaří na velmi omezené půdě. Proto je klíčové podniknout druhý krok rozvoje družstev – začít zakládat asociace a spolupracovat napříč různými sektory. Transformace zemědělství a jeho přizpůsobení evropským podmínkám je běh na dlouhou trať, avšak je-li pojata kolektivně, jsou šance na úspěch mnohem vyšší.
Napsala Lenka Voleníková. Autorka je doktorandkou na Katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci, Česká republika. Fotografie: KRES / studenti Univerzity Palackého
Poznámka: Článek je součástí projektu DevEd „Rozvojová spolupráce z první ruky“, podpořeného Českou rozvojovou agenturou (CzechAid).