Socialismus rozebírá Hayek ze dvou pohledů, a to jako ideál sociální spravedlnosti nebo jako metodu k dosažení cílů – rovnosti a spravedlnosti. Socialismus vnímá jako ideál a prostředky k dosažení cílů nazývá kolektivismem. Ten zahrnuje všechny typy plánovaného hospodářství jakéhokoli druhu. Problém socialismu je podle Hayeka v tom, že v rámci centrálního plánování nepřipouští konkurenci, která je základem pokroku ve společnosti. Plánování je ochoten akceptovat pouze tehdy, je-li nezbytné pro efektivitu konkurence. Odmítá však nahrazení konkurence plánováním, jak se to dělo v zemích socialistického bloku, protože to je „cesta do otroctví“. (1) Nabídka a poptávka, tedy svobodný trh, jsou nástrojem, který je schopen nejflexibilněji koordinovat činnost ve státě a v průmyslu. Hayek varuje před monopoly, které vznikají právě zásahem státu a zcela zničí konkurenci, což se ve finální fázi ukáže pro občana jako spotřebitele i pro občana jako zaměstnance jako maximálně nepříznivé a v konečném důsledku připravující o svobodu. Při vzniku monopolu zaniká možnost změny pro člověka, který je nespokojený se svými pracovními podmínkami, čímž je zasažena jeho individuální svoboda.

Plánování je pro Hayeka znakem nesvobody a nadvlády nad jednotlivcem, proto si všímá charakteristických rysů plánování v diktaturách. Podle něj většina plánovačů tvrdí, že plánování se nelze vyhnout a že je to nutnost, ke které nás nutí námi neovlivnitelné skutečnosti. Nutnost plánování obracejí na již výše zmíněnou konkurenci a vznik monopolů. Diktatury tvrdí, že rozvoj lidstva je tak velký, že je stále méně věcí, které dokážeme řídit sami, a proto je plánování potřebné. Snaží se dokázat, že právě monopoly dokážou vyrobit více zboží při nižší ceně.

Ačkoli je plánování nebezpečné, přece má své místo i v demokratické otevřené společnosti. I zde se totiž snažíme společně o „všeobecné blaho“. Tento pojem je však podle Hayeka natolik vágní, že není možné spojit ho s určitým významem. Existuje jen mechanismus jeho dosažení. Jediným řešením by podle něj bylo vytvořit morální kodex a stupnici, kde by měla každá hodnota přesně určené místo. Stupnice by měla být natolik široká, aby obsáhla všechny lidské potřeby. Žádná taková stupnice však neexistuje a není možné od každého člověka žádat, aby obsáhl celou škálu potřeb a hodnot.

Rozdíl mezi totalitou a demokracií vidí Hayek v dodržování právních principů. V demokracii jsou státní orgány vázány pravidly, která jsou předem stanovena a předvídatelná, zatímco v totalitě se principy přizpůsobují moci. Při plánování dochází k vědomé diskriminaci, protože jsou upřednostňovány pouze určité potřeby určitých lidí. Plánování určí, co budou lidé dělat, kteří z nich se budou mít dobře a kteří ne. Proto je formální rovnost neslučitelná s materiální rovností. Aby se dosáhl stejný výsledek pro různé lidi, je třeba s nimi zacházet individuálně. Proto se objektivní příležitost nerovná subjektivní šanci. Při plánování se také nebere ohled na individuální práva. Spíše převažuje názor, že existují jen individuální povinnosti. Kromě toho, společnost a ekonomické procesy jsou dnes již tak složité, že „zcela přesahují schopnost každého plánovače nebo plánovačů pochopit je“. (2)

Hayek tvrdí, že socialistické zákony vlastně ani nevyhovují koncepci právního státu, protože jejich cílem je vyvolat konkrétní stav, čímž nevyhnutelně narušují soukromí jednotlivce a „nutí lidi do nějaké konkrétní formy sociální organizace“. (3) V právním státě jsou, na rozdíl od socialistického státu, stanoveny jen určitá pravidla sociální hry, která však neurčují, jak má společnost vypadat. Socialista se usiluje dosáhnout konkrétní podoby určitého systému, a tedy musí měnit lidi (redukovat je na určité nástroje) a nutit je jednat určitým způsobem, což je pravým opakem vlády zákona.

Přímou reakcí na vznik totalitárních režimů, které se snaží vycházet z principu sociálního státu jako jediného prostředku k zajištění spravedlnosti a spravedlivé distribuce ve společnosti, je Hayekova Cesta do otroctví (1986). Směřování k principům sociálního státu zde Hayek chápe jako „cestu do otroctví“, které je ve svém principu nespravedlností. (4)

Hayek upozorňuje ty, kteří inklinují k myšlenkám socialismu a věří jeho ideálům rovnosti a spravedlnosti, že v konečném důsledku je tento systém uvrhne do mnohem větší nesvobody a závislosti než kapitalismus, v němž se nacházejí. (5) V socialismu totiž stát tím, že centrálně plánuje, vstupuje do soukromé sféry jednotlivce, protože tím ruší principy stejného zacházení před zákonem. Kromě toho se právní systém zde zhroutí i v jiném smyslu – plánovači musí v takové ekonomice záměrně řídit zdroje, aby dosáhli žádaných výsledků, což znamená, že v plánované ekonomice nefungují obecná pravidla tak jako v tržní ekonomice. Od toho je už jen krůček k závěru, že tam, kde neexistuje ekonomická svoboda, neexistuje ani svoboda společenská: „Ekonomická kontrola není jen kontrolou určité oblasti lidského života, kterou lze oddělit od ostatních: je to kontrola prostředků k dosažení všech našich cílů.“ (6)

Ve fungující společnosti se člověk při nespokojenosti se svými podmínkami může vzdát své práce a najít si takovou, která více vyhovuje jeho potřebám, což v socialistické společnosti není možné, protože úkoly jsou již rozděleny. Poukazuje na to, že v demokratických systémech, jakkoli se zdají nespravedlivé a ovládané ideou kapitalismu, je vždy šance, že se člověk svým úsilím stane bohatým. Tato vize záleží jen na něm. Cesta jeho svobody je otevřená, na rozdíl od socialistického výkladu, který vede člověka k nesvobodě, v níž o něm rozhodují jiní. V socialismu, kde je plánováním zcela potlačena invence a možnost vlastního rozvoje, se možnost stát se bohatým prudce snižuje. Při přerozdělování peněz v totalitních společnostech platí zásada, že peníze nejsou přerozdělovány podle aktivity jednotlivých osob, ale podle práce, jakou vykonávají. Takže neschopný člověk v dobrém odvětví bude mít vždy vyšší plat než schopný člověk v méně lukrativním odvětví. Více práce s sebou nenese více zisku, a proto neexistuje potřeba více pracovat. Pro srovnání, v konkurenčním prostředí existuje možnost vyniknout nadaným jednotlivcům a motivačně to vede ke zvýšení pracovních výkonů.

Negativně hodnotí Hayek takové charakteristické znaky socialismu, jakými jsou plánování či zrušení soukromého vlastnictví. Nezavrhuje cíle socialismu samy o sobě, kritizuje pouze metody, jakými se socialismus snaží svých cílů dosáhnout, protože se jimi popírá svoboda člověka a vzniká nespravedlnost. Zároveň varuje před aplikováním určitých dílčích mechanismů socialistického hospodářství do jiných systémů, protože zde existuje riziko, že by tyto dílčí mechanismy byly schopny modifikovat ekonomiky do nežádoucích rozměrů. (7) Trh je výsledkem činností mnoha lidí, kteří sledují vlastní cíle a spolupracují s ostatními do té míry, do jaké to považují za vzájemně výhodné. Obecná pravidla, která na konání těchto lidí dohlížejí (např. nedotknutelnost majetku a smlouvy) umožňují, aby vznikl složitý ucelený systém. Ten je tak složitý, že „přesahuje možnosti mysli každého jednotlivce pochopit ho“. (8) To je důvod, proč nelze přijmout argument, že společnost musí být vědomě plánována, protože se stala velmi složitou. Avšak to, že ekonomický systém není centrálně řízen, ještě neznamená, že je neplánovaný. Hayek přiznává určitý stupeň plánování, a sice plánování decentralizované, na úrovni individuální, firemní a na úrovni více center.

Vedle socialismu reaguje Hayek také na nastupující nacismus, který charakterizoval národně – socialistickou revoluci jako „kontrarenesanci“. (9) Tento krok byl důležitým při destrukci civilizace, kterou si moderní člověk budoval a která byla civilizací individualistickou. Individualismus však stojí v protikladu k socialismu a kolektivismu a Hayek ho nevnímá jako egoismus, ale jako úctu k člověku, osobnosti a respektování jeho vlastních názorů, a tím i jeho svobody. V socialismu tedy podle Hayeka není místo pro respekt ani pro svobodu člověka.

Zajímavá je také jeho paralela mezi komunismem a fašismem. Hayek říká, že historie ukázala, že stalinismus se ve své podstatě projevil jako „superfašismus“. Vychází z historie, přičemž ukazuje, že mnozí nacističtí vůdci začínali jako socialisté (např. Mussolini, Quisling a jiní) a skončili jako nacisté a fašisté. Bylo velmi snadné změnit komunistu na fašistu a naopak, protože oba režimy měly mnoho paralel. A proto se také oba režimy a politické strany dostávaly do vzájemných střetů, protože se pokoušely zaujmout stejné mentální typy. Pro oba byl nepřítelem liberál starého typu. Mnoho lidí, kteří uznávají ideály socialismu, by se od něj odvrátilo, kdyby zjistili, že tento systém by zničil svobodu a že je tedy populární jen pro nevědomost vrstev.

Jelikož dnes usilujeme o liberální demokracii ne v podobě, v jaké fungovala v 19. století, ale o takovou, která by měla fungovat v 21. století, je zřejmé, že demokratická společnost potřebuje nové obranné štíty a nová pravidla navržená pro moderní dobu a její problémy. Každá taková obnova musí začít návratem k historii, k boji za svobodu a demokracii, který začal na Západě, aby se šířil dál: „Chceme-li obnovit věčné hledání života, svobody a štěstí, musíme především obnovit síly, které je vytvořily. Jen tehdy, když porozumíme minulosti svobody, můžeme pomáhat zajistit její budoucnost.“ (10)

Tak, jak akcentuje Hayek, osou nové, tzv. otevřené společnosti by dnes nepochybně měly být minimálně tři důležité instituce: pravidla soukromého majetku, poctivosti a instituce rodiny. V této souvislosti jsme zvyklí zdůrazňovat, že máme na mysli demokratickou společnost. Je však třeba si uvědomit, že liberalismus a demokracii nelze chápat jako synonyma, protože je mezi nimi několik rozdílů, které se dotýkají právě významu pojmů svoboda a spravedlnost. Liberalismus hovoří spíše o rozsahu moci a vlády, jak jsme na to poukázali v úvodních částech, přičemž demokracie hovoří spíše o tom, kdo tuto moc má. Liberalismus, i v tom jak ho prezentuje Hayek, je spíše o způsobu zachování svobody člověka, zajištění tolerance a spravedlnosti a omezení vlivu státu na člověka spolu s uznáním soukromého vlastnictví. Na druhé straně demokracie je systémem institucí, které zajišťují dělbu moci, delegování moci a vládu lidu. Hayek zdůrazňuje tyto rozdíly, přičemž upozorňuje, že opakem demokracie je autoritarismus a opakem liberalismu je totalitarismus. To znamená, že demokratická vláda může jednat podle liberálních principů. To, na čem stojí a padá princip liberalismu, je princip soukromého vlastnictví, který je základním kamenem spravedlnosti. Je to oblast, do které nikdo nesmí zasahovat.

Hayek shrnul donucovací funkci vlády do tří principů, které zasahují svobodu jednotlivce: mír, spravedlnost a svoboda. Aby bylo možné dosáhnout těchto základních principů, vláda musí být omezena ve svých možnostech používání nástrojů moci, kterými prosazuje zákazy do té míry, aby byly ve stejné míře použitelné na všechny členy společnosti. Podle Hayeka je stejně důležité, aby bylo možné od všech členů vymáhat podíl na nákladech spojených s ostatními nedonucovacími službami, které může vláda na základě svého rozhodnutí poskytnout.

V souvislosti se socialismem upozorňuje Hayek i na propojenou linii osobní a ekonomické svobody člověka v průběhu celé historie a poukazuje na to, že osobní svoboda kráčí ruku v ruce s ekonomickou svobodou a rozvojem. (11) Socialismus stojí proti demokracii také díky tomu, že vychází z principů autoritarismu. Francouzští autoři, kteří položili základy socialismu, neměli nejmenší pochybnost o tom, že tyto myšlenky může prosadit jen silný a autoritářský režim. Hayek poukazuje na to, že zatímco demokracie rozšiřuje lidskou svobodu, socialismus ji omezuje. Obě zřízení mají společné jedno – rovnost. Zatímco demokracie hledá rovnost ve svobodě, socialismus v otroctví. Jako zástěrku začal podle něj socialismus používat termín „nová svoboda“, který měl znamenat vymanění se z pout vykořisťovatelů, ale ve skutečnosti se v socialismu nepočítá s růstem ekonomické svobody, ale s novým přerozdělováním bohatství.

Zároveň zde nastává problém, že v socialismu nastoupí vždy diktátorský vůdce, protože uvědomělý proces plánování musí být v rukou jednotlivce na konci řetězce. Jelikož by tento fakt mohl vzbudit nálady nevole u obyvatel, snaží se socialističtí plánovači lidi přesvědčit, že se to týká jen hospodářských otázek a zůstane nám více sil na řešení otázek jiných. Hayek však upozorňuje, že separátní ekonomické motivy neexistují. Díky svobodě můžeme nakládat se svým majetkem podle uvážení a plnit své potřeby a touhy. Pokud plánování zasáhne do hospodářské roviny, zasáhne po určité době do naší spotřeby, majetku a svobody. Jak sám říká, liberalismus není dokonalý, ale svoboda, která s ním jde ruku v ruce, je mnohem silnější hodnotou než všeobecné blaho.

Ačkoli se Hayekova koncepce jednotlivce a společnosti může někdy jevit jako sporná, jak uvádí Ďuriač, „celá jeho teorie vyjadřující svobodný rozkvět mysli je poznamenána originalitou přístupu k analyzované interakci. Historie, ale i současná praxe zpochybňují závěry o všemohoucnosti trhu jako jediného regulátora společenských vztahů, ale zároveň také potvrzují, že kritériem míry svobody může být jen individuum.“ (12)

Ať tak či onak, přesvědčení, že na ekonomický proces je možné aplikovat přesné, racionální plánování a že je možné využíváním existujících nebo modifikovaných demokratických institucí tento proces řídit, již dnes není tak silné, jako tomu bylo v době, kdy Hayek psal Cestu do otroctví. Přesto má toto přesvědčení i nadále určitý vliv, rozšířilo se v zemích Západu, ačkoli plánování, které je obvykle navrhováno, není tak rozsáhlé jako to, které navrhovali reformátoři v první polovině 20. století. (13) „Horký socialismus“ té doby již vychladl, ale Hayekova poznámka je do značné míry stále platná. Socialismus jako doktrína dodnes přetrvává jen proto, že lidé stále ještě věří, že ekonomické plánování lze realizovat v rámci demokratických institucí. Uznání ideálů socialismu a centrálního plánování vede k vysoké koncentraci moci v rukou řídících orgánů. Nebezpečné je to, že socialistický systém rychle degeneruje do systému moci, osobního svévolného zasahování a nerovného zasahování v rámci toho, co zbylo z demokratického zákonodárství. Kromě toho se centrální plánování nikdy nemůže zastavit jen u ekonomické kontroly, ale musí se rozšířit do života společnosti. Ekonomická kontrola znamená úplnou kontrolu všeho, o co lidé usilují. Proto je třeba chránit „svobodu v ekonomických vztazích, bez které nikdy v minulosti osobní a politická svoboda neexistovala“. (14) V této souvislosti si dovolíme konstatovat, že převážná většina poznatků, které Hayek nabízí čtenáři na stránkách Cesty do otroctví, má nadčasový charakter, protože vyjadřuje nutné strukturální souvislosti, které jsou nezávislé na čase.

Autorka: PhDr. Jarmila Jurová, PhD. Katedra všeobecnej a aplikovanej etiky Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Použitá literatura Butler, E.: Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška. Bratislava: Inštitút liberálnych štúdií, 1996. ISBN ISBN 80-967459-8-0. Ďuriač, M.: Friedrich August von Hayek a jeho koncepcia vzťahu indivídua a spoločnosti. In: Človek, spoločnosť, myslenie. Banská Bystrica: UMB, 2002. ISBN 80-8055-692-X. Hayek, F. A.: Cesta do otroctví. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-0264-2. Hayek, F. A.: Economic Freedom. Cambridge, Oxford: Basil Blackwell, 1991. ISBN ISBN 0-631-17109-6. Zakaria, F.: Budoucnost svobody. Neoliberální demokracie v USA i ve světě. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1285-0.

(1) Této problematice se věnuje ve svém spisu z roku 1968 Cesta do otroctví. (2) Butler, E.: Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška, s. 82. (3) Butler, E.: Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška, s. 43. (4) Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 35. (5) Je známý příklad, v němž se poukazuje na to, že multimilionář – velkofabrikant, který dává práci svým zaměstnancům, má nad jejich osobními životy mnohem menší moc než nejnižší úředník, který disponuje donucovací silou státu a sám podle libovůle rozhoduje, komu práci dá a komu ne a o jakou práci půjde. (6) Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 68. (7) Blíže k tomu viz Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 56 - 66. (8) Butler, E.: Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška, s. 83. (9) Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 27. (10) Zakaria, F.: Budoucnost svobody. Neoliberální demokracie v USA i ve světě, s. 34. (11) Blíže k ekonomické svobodě viz Hayek, F. A.: Economic Freedom. (12) Ďuriač, M.: Friedrich August von Hayek a jeho koncepcia vzťahu indivídua a spoločnosti, s. 108 - 109. (13) Butler, E.: Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška, s. 77. (14) Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 10.