Úvod
Argentinsko-francouzský režisér Gaspar Noé je jedním z nejoriginálnějších a nejkontroverznějších filmařů současné kinematografie. Jeho filmy zkoumají otázky podstaty násilí, sexuality a samotné existence, přičemž se zabývají temnými stránkami lidské psychiky a hranicemi vnímání reality (Hanley, 2018). Noé patří k hlavním představitelům "cinéma du corps" (kinematografie těla), francouzského filmového hnutí, které konfrontuje diváky s násilným a transgresivním obsahem (Palmer, 2011, s. 57). Tyto filmy však nejsou pouze prázdnou provokací. Přinášejí kritickou reflexi současného stavu společnosti, kultury a jejích hodnot.
Climax (2018) je jedním z Noého nejzdařilejších děl. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi nabízí znepokojivý pohled na to, co se může stát, když kolektivní morálka zkolabuje během jediné noci poznamenané alkoholem, psychotropními látkami a izolací. Film funguje jako alegorie hodnotové krize postmoderní společnosti a zachycuje přechod od hédonistické euforie k absolutnímu nihilismu.
Rozpad kolektivní harmonie
Film se odehrává v 90. letech 20. století v opuštěné škole, kde se skupina mladých tanečníků schází na zkoušku před mezinárodním turné. Noé je nejprve představuje prostřednictvím videonahrávek z jejich konkurzů, kde hovoří o svých ambicích, touhách a obavách. Skupina reprezentuje různé národnosti, sexuální orientace a temperamenty, což vytváří obraz různorodé, ale zdánlivě jednotné komunity.
Po úvodních rozhovorech následuje virtuózní choreografie, esteticky působivá a rytmicky přesná. Synchronizované pohyby představují vrchol kolektivní harmonie, který můžeme interpretovat jako symbol řádu a sounáležitosti. Noé zde používá dlouhé, plynulé záběry, kde kamera sleduje tanečníky jako organický celek. Jejich těla se pohybují v dokonalé synchronizaci, což vytváří vizuální metaforu fungující komunity, v níž každý jednotlivec přispívá k celku, aniž by ztrácel svou individualitu.
Po zkoušce následuje večírek. Tanečníci pijí sangrii, do které někdo tajně přidal LSD. Když všichni postupně začínají pociťovat účinky drogy, jejich zdánlivá jednota se začíná rozpadat. Noé tento moment zachycuje nenápadně, nejprve prostřednictvím změněných výrazů tváří, dezorientovaných pohledů a nervózních gest. Tanečníci si uvědomují, že je něco v nepořádku, ale zatím nevědí co.
Od tohoto okamžiku se jejich tanec začíná měnit. Pohyby se náhle stávají nekoordinovanými, křečovitými a agresivními. Samotný motiv kontaminace, sangrie s příměsí LSD, zde funguje jako katalyzátor morální dezintegrace. I symbolicky, červený nápoj v míse postavené na stole připomíná krvavou nádobu. Kolem ní se shromažďují tanečníci, netušíce, co je čeká.
Od extáze k agónii
Tanec v Climaxu vyjadřuje hédonismus typický pro postmoderního člověka, který neustále hledá nové zdroje potěšení, stimulace a okamžitého uspokojení. Tanec jako forma fyzického sebevyjádření je v tomto kontextu ztělesněním slasti a svobody.
Pod vlivem LSD se však osvobozující energie tanečníků rychle proměňuje v chaos s tragickými důsledky. Hédonismus se v jejich tělech projevuje nejen jako radost z pohybu, ale také jako postupná ztráta kontroly, která vrcholí násilím, utrpením a sebedestrukcí. Tanečníci, kteří zpočátku ztělesňovali hédonistické étos současné kultury – žití pro okamžik, tělesnost a potěšení – se proměňují v symboly hédonistického vyčerpání a morální dezintegrace. Zároveň se odhaluje paradox hédonismu: touha po maximální slasti často vede k neštěstí či utrpení.
Gilles Lipovetsky v knize Éra prázdnoty (1983/2008) ukazuje, že současná společnost je charakterizována estetizací každodenního života a orientací na potěšení a individuální uspokojení, zatímco kolektivní hodnoty a vyšší cíle ustupují do pozadí. Hédonismus se stává dominantní hybnou silou západní kultury, ale místo osvobození a štěstí často vede k psychickému vyčerpání, osamělosti a pocitu prázdnoty.
Jak ukazuje Gaspar Noé v Climaxu, hédonismus bez etických hranic nevede ke svobodě a skutečnému uspokojení, nýbrž často k nihilismu, kde se hroutí společenské hodnoty, vazby a racionalita. Z této perspektivy se hédonismus jeví jako úniková cesta nabízející okamžité uspokojení, zároveň však ničí jedince, který se v zoufalém honu za slastí ztrácí.
Mikrokosmos postmoderní společnosti: Rozmanitost bez jednoty
Taneční skupina v Climaxu funguje jako mikrokosmos postmoderní společnosti – multietnické, sexuálně rozmanité, avšak roztříštěné. Na první pohled se jeví jako fungující komunita, která sdílí společnou vášeň pro tanec. Jak však postupně vyplývá najevo, tato jednota je pouze povrchní. Jejich choreografie není výsledkem hlubokých vazeb či sdílených hodnot, nýbrž pouhou technickou koordinací pohybů.
Když účinky LSD začnou narušovat vnímání reality, iluze jednoty se okamžitě hroutí. Ve chvíli krize, kdy se všichni obracejí proti všem, je zřejmé, že tanečníky nespojuje žádný morální rámec, žádná solidarita ani důvěra.
Zygmunt Bauman používá koncept tekutosti v knize Tekutá modernita (2000) k popisu současného stavu společnosti, kde pevné vazby ustupují dočasným a nestabilním formám soužití. Skupina tanečníků tuto tekutost ztělesňuje. Jejich vztahy jsou pragmatické a ve chvíli krize se ukazuje, že nikdy neměly hlubší zakotvení.
Film odhaluje klíčový problém: když rozmanitost není podepřena sdílenými hodnotami, stává se v krizové situaci zdrojem vzájemného obviňování a rozdělení. Jak paranoia sílí a tanečníci hledají viníka kontaminované sangrie, křehká fasáda jejich multikulturní jednoty se zcela rozpadá.
Tento mechanismus obětního beránka se nejzřetelněji projevuje v tom, jak zacházejí s Omarem. Omar je zbožný muslimský tanečník, který se z náboženských důvodů zdržuje alkoholu, a proto sangrii nepil. V kolektivní hysterii se jeho náboženská odlišnost náhle proměňuje v podezření. To, co bylo dříve přijímáno jako součást skupinové rozmanitosti, ho nyní vyděluje jako outsidera. Jeho abstinence od toho, co se stalo určujícím skupinovým rituálem, ho činí zranitelným vůči kolektivní agresi. Skupina, s úsudkem narušeným LSD a strachem, se proti Omarovi obrací s děsivou rychlostí. Násilím ho vyhodí do sněhové bouře, zamknou ho venku v budově, kde nakonec umrzne.
Tato scéna ukazuje, jak rychle se může zdánlivě tolerantní, různorodá komunita propadnout násilí, když se sociální řád zhroutí. Film naznačuje, že rozmanitost bez sdílených hodnot se v době krize stává křehkou. Když se zmocní strach a panika, skupina se obrací proti těm, kteří jsou vnímáni jako odlišní.
Pod povrchem civilizace
Jedním z nejznepokojivějších aspektů Climaxu je rychlost, s jakou se zdánlivá harmonie ve skupině tanečníků rozpadá. Jediný spouštěč – sangrie s LSD – stačí k odhalení křehkosti mezilidských vztahů a společenských norem. Na povrch vyplouvají nevyřešené konflikty, potlačené touhy a agresivní sklony. V atmosféře stoupajícího napětí začínají tanečníci podezřívat jeden druhého z nakažení. Slovní útoky postupně eskalují do fyzického násilí.
Po Omerově vyhození do mrazivé noci paranoidní hledání viníka ve skupině pokračuje. Další tanečnice, která nepila, se stává dalším terčem. Násilí dosahuje obzvláště brutálního projevu ve scéně, kde tanečník Dom napadne Lou, která sangrii nepila, protože je těhotná. Dom kopá Lou opakovaně do břicha a odmítá uvěřit jejímu tvrzení o těhotenství. Zraněná a uplakaná Lou později konfrontuje skupinu na tanečním parketu. Kolektiv se však proti ní zcela obrací. Všichni jsou nyní silně ovlivněni LSD a obviňují ji, že do nápoje přidala drogu.
Zpočátku Lou vezme nůž, aby se bránila. Ale posměšky a výsměch davu způsobí její úplný psychický zhroucení. V otřesném okamžiku kolektivní krutosti ji skupina vybízí, aby se zabila. Ona v reakci na to udeří pěstí do svého těhotného břicha a pořeže si obličej a paži nožem, zatímco ji dav povzbuzuje k násilí. Tato scéna je obzvláště znepokojivá tím, že Lou je střízlivá a jedná pod psychologickým tlakem a zoufalstvím, nikoli v drogovém deliriu. Během několika minut se civilizovaná komunita promění v dav, který aktivně žene těhotnou ženu k sebedestrukci.
Tento rozpad hodnot můžeme interpretovat prostřednictvím Freudova konceptu civilizace jako represivní struktury. Jak Freud vysvětluje v knize Nespokojenost v kultuře (1930/2002), pod slupkou naší civilizované existence neustále probíhá skrytý boj mezi pudy a společenskými normami.
Podle něj civilizace vzniká za cenu potlačení nejzákladnějších pudů, především agrese a sexuality. Tyto pudy jsou součástí nevědomé psychické složky zvané "id". Tato instinktivní část psychiky funguje podle principu slasti a snaží se okamžitě uspokojovat impulsy bez ohledu na morální, sociální nebo racionální hranice. Společenský řád je možný pouze tehdy, když "ego" a "superego" internalizují vnější normy a zákazy. Tyto mechanismy udržují pudy pod kontrolou.
Toto potlačování však zároveň vytváří hluboký vnitřní konflikt, který může vyústit v úzkost a frustraci. V extrémních situacích, jako je kolektivní intoxikace, regulační mechanismy slábnou, což umožňuje "id" vystoupit na povrch. V takových okamžicích se v plné síle vynořuje to, co Freud považoval za temnou stránku lidské povahy. Tyto nevědomé pudy mohou vést k nekontrolovanému a destruktivnímu chování, když je společenské normy nedokážou omezit.
Jedním z nejvýraznějších příkladů tohoto uvolnění potlačených pudů je proměna sexuality z konsensuálního projevu touhy v nástroj dominance a agrese. Jak ukazuje Michel Foucault v knize Dějiny sexuality (1976/2020), moderní společnost sexualitu nejen reguluje, ale také utváří prostřednictvím diskurzů moci a vědění, které určují, co je přípustné a co deviantní. V Climaxu pozorujeme opačný proces – rozpad těchto mechanismů a uvolnění potlačených pudů.
Film zobrazuje porušení základních sexuálních norem, včetně tabu incestu. Bratr a sestra Taylor a Gazelle, kteří se na začátku večera chovali k sobě s přirozeným sourozeneckým napětím, končí v sexuální situaci. Tabu incestu, které Freud považoval za základ civilizace, je porušeno. Noé tuto scénu neukazuje jako tabuovou fantazii, ale jako důsledek morálního kolapsu. Není v ní nic osvobozujícího, pouze znepokojivá prázdnota.
Jak argumentuje Georges Bataille v knize Erotismus (1957/1986), erotická zkušenost je neoddělitelně spojena s porušováním tabu a překračováním hranic. Noé však tento obrací naruby. Transgresi neukazuje jako osvobozující akt, ale jako destruktivní sílu. Když transgrese ztratí etické limity, nevzniká svoboda, nýbrž chaos a násilí.
Climax zachycuje postupnou proměnu postav pod vlivem LSD. Ukazuje, jak se v extrémních podmínkách projevují mocenské dynamiky, skryté předsudky a sexuální frustrace. Prostřednictvím této kolektivní psychózy Noé zkoumá křehkost společenských konvencí a jejich rychlý rozpad doprovázený ztrátou morálních zábran. Proměna je o to znepokojivější, že se odehrává během jediné noci, podobně jako se zavedené sociální struktury mohou rychle zhroutit během krizí či otřesů. Použití jediné noci jako časového rámce funguje jako metafora křehkosti společenských norem. Ukazuje, jak rychle se zdánlivě civilizované bytosti mohou proměnit ve svá "nejnižší já", když jsou odstraněny společenské bariéry.
Prostorová izolace umocňuje tento účinek. Opuštěná školní budova funguje jako hermeticky uzavřený prostor, který zesiluje psychologický tlak na postavy. V panice se tanečníci rozdělují do malých skupinek nebo se zcela izolují. Někteří zůstávají v tanečním sále, jiní utíkají na chodby a do místností. Klaustrofobická atmosféra postupně prohlubuje jejich paranoiu. Dlouhé chodby, prázdné místnosti a industriální prostory vytvářejí labyrint, v němž se postavy ztrácejí nejen fyzicky, ale i morálně.
Nejzničujícím symbolem tohoto kolapsu je smrt Tita, malého syna vedoucí souboru Emmanuelle. Chlapec omylem vypije kontaminovanou sangrii. Aby ho ochránila před chaosem, zamkne ho Emmanuelle v místnosti, která obsahuje elektrické vedení budovy, aniž by si uvědomovala nebezpečí. Později ve filmu, když zhasnou světla, se odhalí, že Tito ve stavu ovlivněném drogou omylem aktivoval elektrické vedení a zabil se proudem. Emmanuelle, zdrcená žalem a vinou, nakonec spáchá sebevraždu. Tato tragédie představuje nejzazší selhání nejzákladnějšího ochranného instinktu civilizace: péče rodiče o vlastní dítě. Emmanuelle se snaží Tita uchránit před morálním chaosem, který je obklopuje, a nevědomky tím vytvoří podmínky pro jeho smrt.
Závěr
V jednom z nejvýraznějších momentů filmu Noé obrací kameru, převrací obraz vzhůru nohama, zatímco se v tanečním sále odehrává hrůzný chaos. Toto převrácení se stává silnou vizuální metaforou světa, v němž je veškerý zavedený morální řád postaven na hlavu, a označuje okamžik, v němž Climax dosahuje své nejtemnější a nejúplnější vize morálního kolapsu.
To, co začalo jako kolektivní euforie, končí tragédií. Několik tanečníků umírá, další ztrácejí zdravý rozum a prostor, který kdysi symbolizoval kreativitu a komunitu, se proměňuje v dějiště smrti a zoufalství. V tomto nočním mikrokosmu není místo pro soucit, solidaritu ani základní lidskost.
Noé odhaluje, jak rychle se může zdánlivě jednotná komunita rozpadnout, když chybí opravdové sdílené hodnoty a hédonismus nahradí hlubší smysl existence. Film je varováním před hodnotovým vaknem postmoderní společnosti. Připomíná nám, že civilizace je křehká konstrukce, která se může rychle zhroutit, není-li podepřena sdílenými etickými principy a smysluplnými mezilidskými vztahy.
Autorka: Mgr. Stanislava Baranová Katedra etiky a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Príspevok vznikol vďaka podpore projektu VEGA 1/0158/23: Nenáboženská spirituálna gramotnosť: vznik, rozvíjanie v detstve a význam v dospelosti a vďaka podpore projektu UGA II/1/2025: Mocenská dynamika partnerských vzťahov v rodových a etických kontextoch.
References
BATAILLE, G. 1986. Eroticism: Death and Sensuality. London: Marion Boyars, 1986, 280 p. ISBN 978-0714528724.
BAUMAN, Z. 2000. Liquid Modernity. Cambridge: Polity Press, 2000, 240 p. ISBN 978-0745624105.
FOUCAULT, M. 2020. The History of Sexuality 1: The Will to Knowledge. London: Penguin Books, 2020, 176 p. ISBN 978-0241385982.
FREUD, S. 2002. Civilization and Its Discontents. London: Penguin Books, 2002, 144 p. ISBN 978-0141182360.
HANLEY, S. 2018. Gaspar Noé: Pure Filth. (online) (cit. 19.10.2025) Available at: https://www.dazeddigital.com/film-tv/article/41666/1/gaspar-noe-climax-interview-enter-the-void-sky-ferreira
LIPOVETSKY, G. 2008. Éra prázdnoty: Úvahy o současném individualismu. Prague: Prostor, 2008, 358 p. ISBN 8072601905.
PALMER, T. 2011. Brutal Intimacy: Analyzing Contemporary French Cinema. Middletown, Connecticut: Wesleyan University Press, 2011, 304 p. ISBN 978-0819568274.