Man´s search for maning in critical life situations – the results of an experiment Krize jsou přirozenou součástí lidského života. Někdy se objeví neočekávaně, jindy lze jejich výskyt s relativně vysokou pravděpodobností očekávat a předpokládat. Podle Vodáčkové se v krizi nachází každý subjekt, jehož stav se projevuje zdánlivě bezdůvodným oslabením regulačních mechanismů, vnímaný jím samým jako ohrožení vlastní existence. (Vodáčková, 2002: 27-28) Krizi tedy lze chápat jako subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem a potenciálem změny. Těžko by však bez ní bylo možné dosáhnout životního posunu nebo osobnostního zrání.
V souvislosti s krizemi upozornil francouzský matematik René Thom (1972) ve své teorii katastrof na závažnou skutečnost, že lidské uvažování se soustřeďuje hlavně na to, co lze snadno předpovědět, co je jakýmsi spojitým pokračováním dosavadního vývoje. Pokud je nějaký jev náhlým vývojovým zlomem neodpovídajícím dosavadnímu vývoji událostí (diskontinuitou), je víceméně chápán jako nežádoucí a náhodný. (Vodáčková, 2002: 32) Na druhé straně se jen zřídkakdy stává, aby se v tak krátkém čase nabízel takový počet možností pro nové uspořádání lidského života.
Pokud jde o samotný proces vzniku krize, většina odborníků se ztotožňuje s tzv. principem dvojí kvantifikace, podle kterého aby mohla vzniknout jakákoli reakce organismu, musí dojít ke sladění momentální situace (vnitřního prostředí) organismu s vnějším spouštěčem. „Za vnější urychlovače (precipitory) označuje fyzik René Thom tři aspekty:
- ztrátu objektu (např. smrt, rozchod, přerušení vazby na zdroj pomoci, zklamání, zradu, zranění, rozplynutí očekávaného)
- změnu (zdravotního, rodinného, pracovního, atmosférického stavu) a
- volbu mezi dvěma stejnými kvalitami.“ (Thom, 1972 In: Vodáčková, 2002: 32)
Uváděný autor dále poukazuje na dva vnitřní precipitátory krizí – prvním je nutnost adaptace subjektu na svůj vlastní vývoj a změny z něj plynoucí. Druhým je jev, který Thom nazývá náhradní opatření. Znamená to, že za nepříznivých životních okolností realizuje organismus v zájmu plynulého vývoje jakousi „výminku“ ‒ provizorní opatření s omezenou časovou platností a účinností. Obvykle je jím něco, co fyzickou nebo psychickou bolest utlumuje a odpoutává od vzniklé situace vědomou pozornost. Erikson pro podobné situace používá termín psychosociální moratorium. Thom ve své teorii katastrof dále vysvětluje, že pokud se nacházíme v bifurkačním bodě, tedy na místě, kde se náš vývoj jakoby rozdvojuje, můžeme se ocitnout v několika kvalitativně odlišných stavech.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že krizový (psychologický, sociální) pracovník by měl být určitým způsobem odborníkem na teorii katastrof, měl by znát nejčastější typy krizových situací, dokázat vidět pozadí vzniklé situace, a rovněž být schopen předpokládat její vývoj s přihlédnutím i ke skrytým proměnným. Krizový pracovník má také funkci toho, kdo vnáší strukturu a oporu, a kdo může situaci zpřehlednit.
Krizový pracovník by měl být schopen posílit klientovu kompetenci natolik, aby se v řešení vzniklé krizové situace angažoval co možná nejvíce vlastním úsilím. Pokud dokážeme člověka podobným přechodem a změnami s ním spojenými efektivně provázet, můžeme se téměř s jistotou spolehnout, že nový stav odhalí klientovi novou spokojenost a nový smysl. Nesmíme přitom zapomínat, že člověk v krizi přichází celý – se svou psychikou, tělem, vztahy a společenským ukotvením, a proto by také pomoc kompetentních krizových pracovníků měla zaujímat celý bio-psycho-sociálně-duchovní prostor.
Tematika smyslu se obzvláště výrazně vynořuje v hraničních situacích, kterými mohou být nejen vážné osudové rány jako nemoc či smrt, ale také volba povolání, partnerské krize, drastické zásahy do kvality životního prostředí, či typicky sociálně-patologická témata jako nezaměstnanost, bezdomovectví, drogové závislosti, péče o seniory nebo těžce zdravotně postižené.
Otázky smyslu však v současné společnosti, charakterizované epizodičností a fragmentárností žití, vyvstávají s nečekanou naléhavostí i v souvislosti s konzumním životním stylem, a tedy v situacích relativního blahobytu, přesycenosti a nudy. Pocity nesmyslnosti a beznaděje, či přímo pohrdání životem oslabují u mnoha jedinců zábrany k sebepoškozování, nebo na druhé straně vedou k honbě za extrémními, či „slastnými“ zážitky dráždícími nervovou soustavu, prostřednictvím kterých se pokoušejí vytěsnit pocity vnitřní prázdnoty, osamělosti a bolesti z bytí postrádajícího smysl.
„V souvislosti se smyslem života vyjadřuje termín ‚smysl‘ pochopení, poznání a interpretaci životních událostí a také života samotného ve smysluplném kontextu. Druhý význam se týká důležitosti a závaznosti. Používá se jako vyjádření relevance, signifikace a účelu. Ve vztahu ke smyslu života vyjadřuje přítomnost relevantních a významných cílů či hodnot v životě člověka. [...] týká se odpovědí na existenciální otázky jako ‚Co je cílem mého života‘, ‚Má můj život smysl?‘ ‚Co je v mém životě hodnotné?‘.“ (Tavel, 2004: 110)
My termín smysl, obsažený v názvu příspěvku, chápeme především v jeho rozšířeném významu ‒ jako zdroj síly použitelný, aktivovatelný při překonávání náročných životních okolností. V Maslowově klasifikaci je potřeba smyslu řazena mezi vyšší, druhotné potřeby – takzvané metapotřeby. Podle několika autorů se u Maslowa smysl (života) rozšiřuje na osobní světonázor – je to potřeba, která musí být naplněna, aby člověk fungoval zdravě. Podle Frankla člověk nemusí smyslu za určitých okolností rozumět. Tehdy se ho snaží pouze odhadnout. Každá situace má pouze jeden správný výklad a jednotlivec se musí rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí. „Orgánem“ smyslu je u něj svědomí a lze jej také definovat jako schopnost odhalit jedinečný a neopakovatelný smysl ukrytý v každé situaci – je to schopnost vnímat smyslové obsahy v konkrétních životních událostech. (Tavel, 2004: 46) Vůle ke smyslu je u člověka motivována napětím mezi realitou a ideálem. Je jakousi motivací sebeuskutečňování – v míře, v jaké člověk naplňuje smysl, uskutečňuje sebe sama. Rozpor a přiměřené napětí mezi tím, čím člověk je a tím, čím by se mohl stát, jsou nezbytné pro duševní zdraví, protože lidé potřebují určitý druh napětí, který je trvale orientuje ke konkrétním hodnotám s cílem uskutečnit je, a ke smyslu existence, který má být naplněn. Napětí mezi subjektem a objektem zdraví neoslabuje, ale naopak posiluje. (Tavel, 2004: 58) Viktor Frankl byl také přesvědčen, že smysl musí být u každého jedince nalezen individuálně. Jedinečnost osoby a situace tak vytváří jedinečný lidský úkol. Na jeho vytváření se obvykle podílejí vícečetné faktory: makrostruktura ‒ celkové kulturní, etnické a socio-demografické pozadí určující hodnotový systém jedince a mikrostruktura ‒ oblast konkrétního života jednotlivce zahrnující jeho vztahy, zkušenosti, osobité charakteristiky, či subjektovou aktivitu. (Tavel, 2004: 44) Tento názor vedl později několik autorů k pokusu kategorizovat zdroje vytváření smyslu do skupin. Lukasová ve svém výzkumu zjistila devět obsahových kategorií smyslu života: vlastní blaho, seberealizace, rodina, zaměstnání, společnost, zájmy, zážitky, služba nějakému přesvědčení a vitální potřeby. (Ibidem.)
Průběh a výsledky výzkumu
Metodologickým východiskem uplatněným v našem výzkumu byla teorie a praxe logoterapie. Opodstatněním této volby je fakt, že logoterapie je nedeterministická psychologie, což znamená, že odmítá přesvědčení o neměnnosti lidského osudu ve smyslu biologické, sociální, kulturní, psychologické, či osobnostní podmíněnosti. Je psychoterapeutickým směrem, který si klade za cíl vypátrat, do jaké míry lze mobilizovat „duchovní“ (morální, mravní, světonázorové a podobně) síly v člověku k odstranění frustrací, nápravě psychických poruch a zmírnění psychického a tělesného utrpení.
Výběrový soubor našeho výzkumu tvořilo 194 respondentů získaných kombinovanou metodou záměrného výběru a samovýběru (snow ball technique). Faktor záměrného výběru byl uplatněn v kritériu věku a vzdělání ‒ v konkrétních počtech šlo o 110 žen a 84 mužů s ukončeným vysokoškolským vzděláním ve věkové škále 25-71 let. Převážná většina respondentů pocházela z věkové kategorie 30-55 let, což v konkrétních počtech představovalo 139 osob odpovídajících 72 % dotázaných. Z hlediska kritéria rodinného (respektive partnerského) stavu tvořilo výzkumný soubor: 34 % samostatně žijících osob (z toho 21 % rozvedených), 39 % respondentů žijících v manželském svazku, 18 % osob žijících ve společné domácnosti s partnerem a zbylých 9 % dotázaných představovaly ovdovělé osoby. Vzhledem k citlivosti tématu výzkumu, kterým byly krizové životní situace a jejich konkrétní dopady na životy respondentů, bylo obzvláště důležité zajistit anonymitu probandů. Na základě odborných konzultací jsme se nakonec rozhodli použít elektronické dotazníky obsahující převážně otevřené otázky. Ty byly následně odesílány na internetovou adresu vytvořenou výhradně pro účely tohoto výzkumu.
Stanovení minimální věkové hranice (25 let) souviselo se skutečností, že uvedené období převážně odpovídá životní fázi dosažené po absolvování několika druhů životních výzev. (dospívání, vytváření partnerství, orientace na trhu práce a podobně), a tedy bylo možné předpokládat jeho motivované rozhodování a zaujímání postojů vůči prožívaným (diskomfortním) událostem. Kritérium vysokoškolského vzdělání zase spontánně vyplynulo z výsledků předvýzkumu, když respondenti nebyli dostatečně schopni uvědomělé reflexe minulých životních událostí.
Z odpovědí respondentů na první otázku ‒ Jakým druhům krizí, respektive výrazně problematických situací jste v životě museli dosud čelit? ‒ vyplynulo, že nejčastěji se vyskytující druhy krizí byly vyvolány: 1. ukončením partnerství (rozvod nebo rozchod), 2. úmrtím blízké osoby (příbuzný, přítel, vychovatel), 3. vlastním onemocněním, 4. partnerským konfliktem (týkajícím se hlavně komunikačních bariér, ale také uvědomění si odlišných hodnot partnerů ‒ tato kategorie se v našem výzkumu vztahuje na typ partnerství, které ukončeno nebylo). Pátým nejčastěji se vyskytujícím spouštěčem krizí byly neshody v rodině (odmítání dítěte rodičem, citový chlad v rodinných vztazích, verbální konflikty, sourozenecké nebo obecně příbuzenské rozpory) a na 6. místě se objevila existenciální a duchovní krize. Z celkového počtu 15 námi zjištěných a uváděných kategorií krizových stavů zaujímá tak krize bezprostředně související s problematikou smyslu života přední místo a závažnou důležitost. (7. onemocnění blízkých osob, 8. nezaměstnanost, 9. konflikty na pracovišti, 10. ztráta hodnot, dále: krize identity, osamělost, závislosti.) Podle Lukasové souvisí existenciální zoufalství nejčastěji s absolutizací nějaké relativní hodnoty, byť i významné, kterou člověk pokládá za jedinou možnost naplnění (smyslu) svého života. (Lukasová, 2009: 223) (Například, pokud někdo pociťuje partnerský vztah jako nezbytnou potřebu a prioritu, přičemž zanedbává jiné možnosti jak smysluplně utvářet svůj život, bude ho bez partnera prožívat jako nenaplněný a nesmyslný.)
Z odpovědí probandů na druhou otázku ‒ Kdo nebo co Vám v minulosti pomáhalo překonávat/ zvládat krizové životní situace? ‒ vyplynulo, že nejefektivnějšími zdroji překonávání krizových situací v minulosti byli: 1. příbuzní a 2. přátelé. Třetí uváděnou kategorií (3. sám/sama) byly vlastní síly – schopnosti, vědomosti a dovednosti. Víra a duchovno se objevily na 4. místě, potřeba dalšího vzdělávání a čerpání informací z knih na 5. místě. Na 6. pozici se vyskytly činnosti vedoucí k vědomému odklonění pozornosti klienta od vzniklého problému (tzv. distrakční aktivity) – vyjádřené vlastními slovy účastníků výzkumu jako: „Dělat cokoliv, jen na to nemyslet.“ „Vymyslela jsem si spoustu nejrůznějších aktivit.“ a podobně. Mezi prvními deseti nejvyužívanějšími zdroji (čerpání síly) v minulosti se u účastníků našeho výzkumu ještě objevili: 7. partner, 8. vyhledání odborné pomoci, 9. umění (chápané jako zážitková aktivita) a 10. drogy (včetně alkoholu a cigaret). Na dalších pomyslných příčkách se umístily: přesvědčení, že čas vše vyléčí, zaměření na práci, sport, nadhled, zábava, spánek a vědomí odpovědnosti za jiné (děti, blízké osoby). Vědomí odpovědnosti bylo současně označeno za nejvýznamnější vnitřní faktor ‒ osobní motivaci k překonání krize. Na 2. místě byla víra v lepší budoucnost, na 3. přesvědčení o smyslu událostí, na 4. náboženská víra a na 5. pozici vědomí cíle, kterého bylo žádoucí dosáhnout.
Další výzkumná otázka se týkala vlastností, schopností, dovedností nebo vědomostí, které respondentům pomáhají překonávat složité životní situace v současnosti. Z našich zjištění vyplynulo, že nejúčinnějšími zdroji využívanými respondenty dnes jsou: 1. trpělivost/ vytrvalost, 2. nadhled – racionální posouzení situace spolu s analýzou aktuálních možností, 3. vnitřní síla/ odolnost, 4. náboženská víra, 5. optimismus a pozitivní myšlení, 6. rozvaha, 7. odpovědnost, 8. potřeba pomáhat jiným, 9. vědomí cíle a 10. zkušenosti z minulosti.
Žádná z odpovědí na otázku, zda krizové situace respondenty něčemu naučily, zda jejich překonáním získali nějaké významné poznání, schopnosti nebo vlastnosti nebyla negativní. Všichni shodně potvrdili přínos krizí v jejich osobním životě. Výpovědi účastníků průzkumu se odlišovaly jen po obsahové stránce. Nově nabytými pozitivními vlastnostmi a schopnostmi byly zejména: ohleduplnost – úcta vůči ostatním, reálné zhodnocení situace a racionální analýza vzniklých možností, citový odstup od nežádoucích okolností, empatie – schopnost pochopit prožívání jiných, vnitřní odolnost, tolerance a vytrvalost. V případě tzv. „negativních zisků“ šlo především o ztrátu iluzí, ztrátu ideálů, nedůvěru vůči jiným osobám a osvojený cynismus.
Uskutečněnou změnu postojů (v oblasti základních životních otázek) v důsledku životních krizí hodnotilo jako pozitivum 60 % dotázaných a jako negativum 34,4 % respondentů. (Ovlivnily překonané krize Vaše pozdější postoje/ názory na lidský život, na ostatní lidi nebo na Vás samotné? )
Změnu hodnotového žebříčku v důsledku krizí deklarovalo v našem výzkumu přibližně 64 % respondentů, a jako nezměněné vnímalo nejdůležitější hodnoty přibližně 25 % dotázaných.
Na otázku týkající se smysluplnosti lidského života ‒ Má podle Vás lidský život nějaký (konkrétní) smysl? ‒ odpovídali naši respondenti následovně: lidský život vnímalo jako smysluplný téměř 76 % respondentů a jako nesmyslný jen 19 % dotázaných. Většinový vzorek mezi možnostmi jeho naplnění uvedl: realizaci osobnostního potenciálu, žití pro jiné, uskutečnění určitého poslání, prožívání lásky, vytvoření nějaké hodnoty, či pomoc ostatním. Druhá skupina se k životu vztahovala především jako k biologické danosti, nebo ho vnímala jako „utrpení postrádající smysl“.
Podle Frankla patří mezi charakteristiky člověka s absencí smyslu: fatalistický postoj (je nemožné konat a vzít život do vlastních rukou, protože osud je nadmíru silný – ať už ve formě pudů, vloh, nebo prostředí), provizorní bytí (víra, že to hlavní v životě teprve přijde, do té doby člověk žije provizorně), kolektivistické myšlení (strach z osobní odpovědnosti, když se člověk snaží „splynout s davem“ a primárně uplatňuje vzorce kolektivního myšlení), fanatismus (neuznávání platnosti jiného způsobu myšlení než vlastního, neuznávání názorů jiných osob, současně frekventované podléhání veřejnému mínění a uplatňování pravidla účel světí prostředky). (Tavel, 2004: 131)
Podle několika současných psychologických výzkumů se při absenci úkolu, který má člověk v životě vykonat, výrazně zvyšuje pravděpodobnost jeho onemocnění nebo úmrtí. Naopak, vědomí cíle udržuje člověka v duševním a tělesném zdraví, chrání ho před chorobami a smrtí (například senior trpící pocitem zbytečnosti a nesmyslnosti života). Našich respondentů jsme se proto zeptali: Myslíte si, že každý člověk (Vy) má v životě nějaké poslání/ úkol? Více než 70 % dotázaných bylo přesvědčeno o životním poslání nebo úkolu. Polovina zbývající části respondentů si nemyslí, že má v životě nějaké poslání nebo úkol a ostatní část (11,7 %) nemá v této oblasti vyhraněný názor.
Podle logoterapie spočívá podstata lidské existence v sebetranscendenci – sebepřesahu. Člověk je bytostí neustále směřující k tomu, aby dávala své tělesné a duševní funkce do služeb určitému úkolu, který potom jeho život a konání učiní smysluplnými. Potřebuje smysl, kvůli kterému sám sebe překračuje. Proto jsme se na závěr našich respondentů zeptali: Máte potřebu být společensky, komunitně nebo jinak užitečný/á? Téměř 82 % participantů našeho výzkumu odpovědělo na položenou otázku kladně.
Závěr
Ze souhrnu zjištěných výzkumných faktů vyplývá zejména skutečnost, že velká většina dospělé vysokoškolsky vzdělané populace se otázkou smyslu vědomě zabývá. Děje se tak především v souvislosti s kritickými životními okolnostmi přinášejícími změny v postojích vůči základním fenoménům lidského bytí a ve vnímání hodnot. Jako nejúčinnější nově vytvořené či v krizi rozpoznané osobní strategie byly indikovány: vědomí (uvědomění si dostupnosti) zdrojů, nadhled a citový odstup od vzniklé situace (sebedištanc), přesměrování pozornosti na jiné osoby nebo věci – sebepřesah, vědomí odpovědnosti (za jiné osoby), změna postoje, orientace na budoucnost, víra v transcendentno (Bůh, jiné duchovní principy), víra ve smysl prožívaného utrpení, a optimismus – uplatňování vzorců pozitivního myšlení.
Každá situace v životě člověka je výzvou a každý problém předpokládá nějaké řešení. Na životní otázky může člověk odpovědět jedině tím, že odpovídá na své každodenní bytí. Naplňovat smysl přítomného okamžiku (v intencích logoterapie) znamená, že člověk vyšší cíle a hodnoty přináší do souzvuku s konkrétními okolnostmi, ve kterých se ocitá.
Autor: Mgr. Pavol Štubňa, PhD. Seznam bibliografických odkazů
FRANKL, Viktor Emil. 2006. Vůle ke smyslu. Brno : Cesta, 2006. 212 s. ISBN 80-7295-084-3. KOLLÁRIK, Teodor. – SOLLÁROVÁ, Eva. 2004. Metódy sociálnopsychologickej praxe. Bratislava : Ikar, 2004. 264 s. ISBN 80-551-0765-3. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 1994. Mít pro co žít. 1. vyd. Praha : Návrat domu, 1994. 94 s. ISBN 80-85495-33-3. LUKASOVÁ Elisabeth. 2006. I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi. Brno : Cesta, 2006. 191 s. ISBN 80-85319-79-9. LUKASOVÁ, Elisabeth. 2009. Základy logoterapie. Bratislava : LÚČ, 2009. 276 s. ISBN 987-80-7114-704-6. TAVEL, Peter. 2004. Zmysel života podľa V.E. Frankla. Bratislava : IRIS, 2004. 271 s. ISBN 80-89018-81-5. THOM, René. 1972. Stabilité structurelle et morphogenèse. In: Vodáčková, Daniela. 2002. Krizová intervence. Praha : Portál, 2002, s. 60-61. ISBN 978-80-262-0212-7. VODÁČKOVÁ, Daniela. 2002. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. ISBN 978-80-262-0212-7.