„Překážky v nás vyburcují schopnosti, které by za příznivých okolností zůstaly utajeny.“ Horácius
Embedded media: https://open.spotify.com/embed/episode/3g86MG9YFItSTMV24MD60k?utm_source=generator
S otázkou smyslu života se lidé zabývají odjakživa. Smysl života souvisí také se štěstím. Už Aristotelés zjistil, že více než cokoli jiného lidé hledají štěstí. Co je štěstí? Jaký má život smysl? – často klademe tyto otázky.
Platón smysl života a jeho naplnění vnímal ve sjednocení s ideou Dobra, kterou považoval za nejvyšší ontologický princip, který má člověk usilovat poznávat. (Platón 1990) Aristotelés naplnění života vidí v dosažení blaženosti, která je podle něj konečným cílem existence a je nejvyšším smyslem života, který se dosahuje prostřednictvím ctnostného života. Aristotelés spravedlnost považoval za nejdokonalejší ctnost. Ctnost přitom chápal jako duševní zdatnost. Podle Aristotela je jedinec šťastný, má-li dostatek materiálních předpokladů k vedení života osvobozeného od útrap a chudoby. Aristotelés podněcoval jednotlivce, aby si materiální statky zajišťovali morálně a dělili se o ně s přáteli a jinými lidmi. (Hetteš, 2015) Sv. Augustin a Tomáš Akvinský vnímali naplnění života člověka smyslem v jeho vztahu k Bohu. Názory na smysl života se z pohledu filozofů často změnily.
Csíkszentmihályi (1990) zjistil, že štěstí není něco, co člověka potká. Není to výsledek šťastné náhody nebo toho, že člověk zrovna vytáhne dobrý los. Není to něco, co se dá koupit za peníze. Nezávisí to na vnějších okolnostech, ale spíše na tom, jak si je sami vyložíme. Ve skutečnosti je štěstí stav, na který musíme být připraveni, musíme ho pěstovat a každý člověk si ho musí soukromě hájit. Lidé, kteří se naučí ovládat své vnitřní prožitky, budou schopni určovat kvalitu svého života, a to se nejvíce blíží tomu, co můžeme nazvat štěstím. Ale nemůžeme najít štěstí tak, že je budeme vědomě vyhledávat. To, jak vnímáme své životy, je výsledkem mnoha sil, které působí na naše prožívání, a každá z nich má vliv na to, zda se cítíme dobře nebo špatně.
Stav flow (plynutí) lze vysvětlit jako stav mysli, kde se začínají dít zázraky. Znakem flow je pocit spontánní radosti a nadšení, je to duševní stav plného soustředění a vnitřní motivace. Podle Csíkszentmihályi (2021) mnoha lidem zničí životy tragické události a mnozí jsou vystaveni různým stresovým situacím, ale ani vážné katastrofy nezničí bezpodmínečně štěstí. O tom, zda se člověk v důsledku nešťastné situace bude cítit špatně, nebo je schopen najít i v neštěstí to dobré, rozhoduje on sám, na základě toho, jak bude reagovat na stres.
Štěstí může na první pohled souviset s materiálními statky, když však začneme hlouběji zkoumat původ štěstí, zjistíme, že i lidé, kteří nemají materiální statky, prožívají pocit štěstí, a naopak, lidé, kteří mají úplně všechno, přesto nejsou šťastní. Již na základě tohoto zjištění lze vyvodit určitý závěr, že štěstí nespočívá v tom, kdo jaké materiální statky vlastní. Štěstí lze charakterizovat jako stav mysli, který nezávisí na vnějších vlivech, ale především na našem vnitřním nastavení. Štěstí však souvisí také se smyslem života. Pouze člověk, který dokáže najít smysl života, může být skutečně šťastný. Bezmyšlenkovitý život člověk pouze přežívá. Dokonce se domníváme, že štěstí nelze spojovat ani se zdravím, jak někteří autoři uvádějí. Smysl života autorka vnímá jako hnací sílu, která dává smysl žít i přes různé překážky, které v životě nastanou. Anebo právě díky nim?
V průběhu života člověk prochází různými fázemi. Součástí života každého člověka jsou nejen chvíle pohody a štěstí, ale přicházejí také nepříznivé situace, jako například závažnější nemoci, úrazy, smrt, povodně, zemětřesení, požáry. Dodnes se na různých místech světa odehrávají lokální konflikty, v nichž bojují nejen profesionálové proti profesionálům, ale lidé útočí i na své sousedy. Ti, kteří se odlišují vzhledem, jazykem, kulturou, majetkem, jsou přepadeni, vyhnáni, ba až zabíjeni. Tato lidská nepoučitelnost však má jeden pozitivní moment. Ukazuje se, že ti, kteří jsou pronásledováni osudem a přežijí utrpení, mohou za určitých podmínek z těžkých zážitků vyjít posíleni, změněni k lepšímu. Závažná životní událost může paradoxně nastartovat pozitivní změny, přivést člověka na novou cestu životem. Projevuje se to i v přísloví „Co škodí, to učí“ nebo „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ V dnešní době se používá také výrok filozofa F. Nietzscheho: „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Hledání pozitivních důsledků v negativních životních událostech není v dějinách lidstva ničím zásadně novým. (Mareš, 2012).
I člověk, který prochází těžkou životní situací, má na výběr, jaký postoj zaujme ke konkrétní situaci. Profesor Fausto Massimini zkoumal převážně mladé těžce postižené lidi, kterým se osud změnil následkem nemoci nebo úrazu, a zjistil, že mnozí z nich se překvapivě dobře přizpůsobili krizi. Podle jejich vlastních slov se jejich život stal lepším. Jejich život byl výjimečný v odhodlání, na základě čehož soustředěním jejich duchovní energie zvítězili nad těžkostmi. Naučili se, aby i základní, jednoduché činnosti, jako oblékání, možnosti pohybu v rámci bytu, řízení auta a podobně, se staly zdrojem jejich štěstí (pocitu flow). Většinou si vytkli nové cíle, někteří se po nehodě přihlásili na vysokou školu, jiní zas svůj hlavní úkol vidí v tom, že pomáhají jiným překonat pocit beznaděje. Mnozí otevřeně hovořili o tom, že jejich život je smysluplnější a hodnotnější, než byl dříve. Naučit se znovu žít byl sám o sobě důvod k radosti a hrdosti, a tak byli schopni transformovat tragickou nehodu tak, že zdroj entropie se stal příležitostí k nalezení vnitřního řádu.
Velká katastrofa, která zmaří ústřední cíl našeho života, buď zničí naše já, nebo nám poskytne nový, jasnější a naléhavější cíl: zvítězit nad svou porážkou. Pokud si zvolíme druhou cestu, životní tragédie nemusí nutně znamenat zhoršení kvality našeho života, právě naopak. Schopnost vyrovnat se s neštěstím a získat z toho něco dobrého je velmi vzácný dar. O těch, kteří to mají, se hovoří jako o „lidech, kteří přežili“, říká se o nich, že mají „kuráž“. Ať se jim říká jakkoli, všeobecně jsou považováni za výjimečné lidi, kteří překonali velké těžkosti a překážky, které by většinu lidí zlomily. Když požádáme lidi, aby jmenovali ty, které nejvíce obdivují, a aby vysvětlili proč, nejčastěji je to odvaha a schopnost překonávat překážky. Proč některé lidi stres oslabuje, zatímco jiným dává sílu? Odpověď je jednoduchá: ti, kteří vědí, jak transformovat beznadějné situace do nové aktivity vedoucí k zážitku plynutí (zážitku flow), kterou dokážou ovládat, budou schopni radovat se ze svého života a vyjdou z těžké životní zkoušky silnější. (Csíkszentmihályi, 1990).
Kvalitativní výzkum uskutečněný autorkou také potvrdil, že zdravotně postižení lidé i přes těžké tělesné postižení dokázali s pozitivními myšlenkami změnit svůj postoj k životu. Podle jejich názoru může krize přinášet i pozitivní změnu a pomůže k seberealizaci. Přes těžké postižení dokázali najít smysl života, zejména ve vztazích, ale také v pomoci jiným. (Szegfüová, 2019). Náš výzkum také potvrdil, že přístup k životu závisí na našich vnitřních schopnostech a na našem postoji, krize může posílit člověka vnitřně, když je člověk schopen porozumět své situaci. Náš pohled na danou situaci vždy závisí na naší vnitřní schopnosti vnímat věci pozitivně.
Každá negativní životní situace má dvě strany mince, na jedné straně těžkou životní situaci můžeme vnímat jako obrovskou překážku, jako něco zlého, co se nám přihodilo, ale druhý pohled, ten pozitivní, dokáže i z těžké životní situace vytěžit maximum a najít v ní něco pozitivního, inspirujícího, co může dávat životu ještě větší smysl. Ne nadarmo se v Číně říká, že krize je šancí na změnu. Každá krize, kterou člověk prožívá, totiž může být i výzvou – výzvou ke změně k lepšímu.
Krize jako výzva
„Čínské přísloví říká, že krize je časem nebezpečí, stejně jako časem příležitosti. S krizí se všeobecně spojuje představa velkých těžkostí, neúspěchu, úpadku či stavu „na dně.“ Na druhé straně však krize může představovat vrcholné období, ve kterém se odehrávají největší věci.“ (Bučko, 2009, s. 231).
S touto myšlenkou se plně ztotožňujeme, neboť jsme přesvědčeni o tom, že právě v době krize mohou nastat v životě člověka největší změny. Tehdy je totiž člověk postaven před situaci, kterou nějakým způsobem musí řešit. To, jak rozhodne, závisí výlučně na tom, zda danou situaci přijme jako fakt, který nelze změnit, nebo se z ní snaží vytěžit maximum a navzdory krizi se bude snažit dále se rozvíjet.
I krize může být cestou k seberealizaci, může nabídnout takové skryté schopnosti, o kterých jsme ani nevěděli, nebo jsme neměli čas se jimi zabývat. Krize může být zároveň i zkouškou. Člověk krizi většinou vnímá jako něco negativního, ale zároveň je nucen hledat řešení daného problému, krize nás také učí. Na mnohé věci následně člověk pohlíží z jiného úhlu pohledu.
Extrémní situace dokážou pomáhat člověku získat i vnitřní zralost. Člověk, který utrpením dozrává k sobě, dozrává k pravdě. Podle Frankla (2007) pokud člověk trpí nějakou nemocí, neskončí, existenčně se může dostat na vyšší stupeň, tedy vnitřně růst. Utrpení je výkon a růst, ale také dozrávání. Člověk, který vyrůstá nad sebe, dozrává k sobě samému. Dozrávání spočívá v tom, že člověk získává vnitřní svobodu – navzdory vnější závislosti. Člověk je svobodný v tom, že může zaujmout hodnotový postoj vůči okolnostem a podmínkám, skutečnému utrpení. Je to svoboda za všech podmínek, která nezná žádné podmínky.
Těžké životní situace jsou přirozenou součástí života každého člověka. Všeobecné povědomí o psychické odolnosti je slabé, přičemž právě psychická odolnost je předpokladem úspěchu. Zátěž je rozpor mezi požadavky a nároky vnějšího prostředí a připraveností jednotlivce vyrovnat se s nimi. Rozlišujeme fyzickou a psychickou zátěž. Ke zvyšování psychické odolnosti je třeba důvěřovat sobě i jiným lidem, věřit svým schopnostem, umět přijmout minulost, nepříjemnosti zhodnotit jako zdroje cenné zkušenosti, budoucnost chápat jako zdroj otevřených možností a radostného očekávání toho nejlepšího, orientovat se na kladné vyústění možných překážek, rozhodovat se autonomně. Je také důležité vytyčovat si takové cíle, které jsou reálné a lze jich dosáhnout vlastními silami, dávat svému životu smysl, pochopit a zvládnout o co v daných situacích jde a jaký mají smysl. (Prevendarová a kol., 2017).
Seberealizace skrze krizi a smysl života
Osobnost člověka závisí na několika faktorech, se kterými se v životě setkává. Osobnost člověka formují životní situace, události, ale také každodenní maličkosti, setkání s jinými lidmi, stejně jako to, do jaké míry přijme jejich názory a postoje.
Vybudování dokonalé osobnosti je celoživotním úkolem. Vznik pravého Já není žádným módním experimentem, ale nejvyšším úkolem, který si člověk může určit. Pouze ten, kdo dokáže říci ano svému vnitřnímu určení a žádá o uplatnění, se stává osobností. Sebepoznání a sebeuskutečnění je nevyhnutelným předpokladem pro převzetí vyššího závazku, kterým je realizace smyslu individuálního života v nejvyšším možném rozsahu a v té nejlepší podobě. (Jacobi, 2013)
Životní ztráta může vést k růstu, k expanzi ve vývoji osobnosti, ale také k regresu. Vše závisí na tom, zda jedinec dokáže krizi vyvolanou ztrátou zvládnout. Ztráta bezpochyby je univerzální lidskou zkušeností – každý z nás někdy zažil ztrátu něčeho nebo někoho. Každá krize zahrnuje 3 aspekty: ztrátu, volbu a změnu. Můžeme to vysvětlit na příkladu, pokud jedinec utrpěl nějakou významnou ztrátu (např. ztráta zaměstnání, ztráta zdraví, nedostaví se něco očekávaného, dochází k potratu, narodí se postižené dítě), v důsledku této ztráty dochází ke změně v jeho životě (např. změna rodinného, pracovního, zdravotního stavu), ale také dochází ke změně v jeho životě a musí se rozhodnout, jak a co bude dělat. (Špatenková a kol., 2017)
Krize často skrývá v sobě skryté možnosti pokroku. Právě krize může být důvodem k pozitivním změnám v našem životě. Je to jen úhel pohledu, jak se díváme na krizi, zda jako na ztrátu, nebo jako na zisk. Při krizových situacích něco ztratíme, i proto mluvíme o krizi, ale současně něco také získáme. Možná právě prostřednictvím krize nám chce Bůh ukázat jinou cestu, přes kterou i když prvotně vypadá, že je nespravedlivá, těžká a náročná situace, následně časem můžeme pochopit, že bez krize bychom nemohli uskutečnit věci, prostřednictvím kterých se změní náš život, a to i k lepšímu. Při každé krizi, ať je to těžká nemoc, nebo něco jiného, dostáváme příležitost najít smysl života, který se skrývá v utrpení. Tato nová cesta nám ukáže jiný směr, změní naše původní plány a pomůže uskutečnit naše tajné a skryté touhy. (Szegfüová, 2019)
Podle Csíkszentmihályiho (1990) jsou materiální podmínky až druhotné a ovlivňují nás až nepřímo skrze prožívání. Stav plynutí a radost naproti tomu zlepšují kvalitu života přímo. Zdraví, peníze a jiné materiální výhody mohou, ale nemusí náš život zlepšit. Pokud se člověk nenaučil ovládat psychickou energii, je možné, že takové výhody vůbec nedokáže využít. A naopak mnozí, kteří se ocitli ve velkých těžkostech, nejen přežili, ale také se naučili mít skutečnou radost ze života. Jak je možné, že lidé jsou schopni dosáhnout harmonie mysli a celistvost jejich osobnosti roste, i když se jim stanou ty nejhorší věci, jaké si umíme představit? Člověk, který dokáže najít v životě zážitek flow, tedy plynutí, je schopen mít radost dokonce i ze situací, které se zdají zcela beznadějné.
Smysl života v humanistické a existenciální teorii
Humanistická a existenciální teorie patří mezi teorie orientované na člověka. Jsou to nedirektivní teorie. Humanistický přístup je o sebeobjevení a dosažení plného potenciálu lidské bytosti, nesoustředí se na problémy, ale spíše na jednotlivce. Jedním z představitelů humanistické teorie a zakladatelem přístupu orientovaného na člověka je Carl R. Rogers, který lidi vnímá jako jedinečné lidské bytosti, které si zaslouží respekt a porozumění.
Přístup orientovaný na člověka vychází z přesvědčení, že klienti mají v sobě bohaté zdroje pro rozvoj. Rogers zjistil, že pokud se v mezilidském vztahu naplní tři podmínky – kongruence, empatie a akceptování – u jednoho účastníka, pak se u toho druhého začne něco měnit nebo růst. Humanistický přístup je o sebeobjevení a dosažení plného potenciálu jako lidské bytosti. (Mátel, Schavel, Grey, 2015)
Existenciální teorie se zaměřuje na hodnotu lidského života a klade otázky o smyslu života, člověka vnímá jako autonomní osobnost. Probíhá vzájemné působení prostředí na člověka a člověka na prostředí. Existenciální terapie se snaží najít lidem smysl jejich života. Člověk má svobodnou vůli a sám může určovat svou budoucnost, tedy má možnost volby. Cílem existenciální teorie je umožnit lidem růst, zaměřuje se na nejistoty a strach z neznámého, které považuje za základní součást života. Základem existenciálního přístupu je myšlenka, že každý z nás má osobní zodpovědnost za svůj vlastní život. Snaží se najít odpovědi na každodenní těžkosti. Je podobný humanistickému přístupu, protože je orientovaný na člověka a na jeho schopnosti. Do skupiny existenciálních terapií patří také logoterapie, jejímž zakladatelem je V. E. Frankl.
V. E. Frankl a hledání smyslu
Nejvýznamnějším představitelem koncepce smyslu života a zakladatelem logoterapie je V. E. Frankl. V. E. Frankl byl vídeňský neurolog a psychiatr, který přežil hrůzy koncentračního tábora. Zjistil, že člověk má svobodnou vůli, kterou může hledat smysl života. Podle Frankla žádná těžká životní situace nebo utrpení nemůže člověka zničit tak, aby zcela ztratil smysl svého života.
Pro každého člověka a pro každý okamžik je smysl života jiný, proto nelze definovat smysl života obecně. (Frankl, 2011). I když tedy smysl života je v průběhu života u jednotlivých lidí různý, znamená to, že smysl existuje. Každá životní situace má smysl, i ty nejtěžší a nejtragičtější. Frankl tvrdí, že bez utrpení, které prožíval v koncentračním táboře, by jeho růst nebyl možný. Je toho názoru, že život má smysl i navzdory utrpení.
Logoterapie je také psychoterapeutický směr, který předpokládá, že vůle objevit a naplnit smysl vlastního života je hlavní motivující silou u každého člověka.“ (Mátel, Schavel, Grey, 2015) Význam této teorie v sociální práci spočívá v tom, že člověka vnímá v celosti, jako fyzickou, psychickou, duchovní bytost. Při logoterapii se terapeut snaží mobilizovat klienta a motivuje ho při změně myšlení.
Logoterapie stojí na třech vzájemně souvisejících pilířích. Prvním je svoboda vůle, druhým je vůle ke smyslu a třetím je smysl života. Svoboda vůle znamená, že osud člověka není předurčen a člověk má svobodu aktivně něco konat, no v situaci, kdy ho okolnosti velmi omezují, například věznění v koncentračním táboře, má svobodu zaujmout k situaci postoj, který si sám vybere. Může zoufat, rezignovat, ale může se snažit přežít z lásky ke svým blízkým, může se snažit zmírnit utrpení spoluvězňů. Se svobodou jde ruku v ruce také zodpovědnost za konkrétní rozhodnutí, člověk je tedy tvůrcem vlastního životního naplnění. (Mátel, Schavel, Grey, 2015)
Svoboda vůle tedy znamená, že člověk může sám rozhodnout, jak se postaví k dané situaci, přičemž omezující situace mohou být různé. Frankl za takovou situaci poukázal na věznění v koncentračním táboře, jelikož vycházel z vlastní situace, omezující okolnosti však mohou být různé, v současnosti bychom jako takovou situaci mohli zmínit situaci vězňů, ale mezi omezující okolnosti může patřit i situace, kdy člověk například z důvodu nemoci má omezené pohybové schopnosti. I v takovém případě, a vlastně za každých okolností, však člověk má možnost zaujmout k dané situaci nějaký postoj, a zda to navzdory nepříznivým okolnostem bude negativní nebo pozitivní postoj, závisí výlučně na konkrétním člověku a na jeho myšlenkách. Motivace přitom může být různá, podle individuální situace, stejně jako to může být snaha přežít z lásky k blízkým, mohou to být různé jiné cíle a motivace, které slouží jako hnací motor k přežití a k zaujímání pozitivních postojů i navzdory všemu.
Vůle ke smyslu znamená, že každý člověk má v sobě touhu po smyslu života a že ho chce poznat. Tato motivace však může být dočasně potlačena tehdy, když se člověk orientuje na uspokojování svých pudů, touhy po moci, a když člověk v tom nenajde uspokojení, vůle ke smyslu se dostává na povrch.
Smysl života – logoterapie vychází z toho, že život má smysl za každých okolností. Podle Frankla i zdánlivě negativní situace v lidském životě, spojené s utrpením, vinou, ztrátou nebo smrtí, mohou být přetvořeny v něco pozitivního. Ten smysl znamená obrácení pozornosti od sebe k jiným lidem nebo něčemu, co člověka přesahuje. (Mátel, Schavel, Grey, 2015)
Podle Frankla když u člověka neexistuje vůle ke smyslu, život pouze přežívá. Když je vůle ke smyslu nenaplněna, takový člověk pociťuje nesmyslnost svého života, v ničem nenajde potěšení ani hodnotu života, ztrácí motivaci, cítí prázdnotu, což Frankl nazýval existenciální vakuum. Frankl byl přesvědčen, že materiální věci a moc nedokážou naplnit psychické potřeby člověka a učinit ho šťastným. Smysl života každý musí najít sám.
I v těžkých situacích je možné najít smysl života, a někdy právě překážky nás nutí nebo inspirují k životní změně, což v konečném důsledku může znamenat i pozitivní změnu. Podle pyramidy potřeb A. Maslowa k tomu, aby došlo k seberealizaci, potřebuje člověk naplňovat nejprve základní fyziologické potřeby, potřebuje mít jistotu a bezpečí, vztahy, lásku, sounáležitost, potřebu uznání, sebeúctu. Až když má člověk naplněny tyto potřeby, může dojít k seberealizaci. K naplňování vyšších potřeb tedy může dojít až poté, pokud jsou uspokojeny nižší potřeby. (Szegfüová, 2019)
Frankl (2016) tvrdí, že smysl je životní cíl. Jednotlivec potřebuje pevný bod v budoucnosti, který utváří jeho přítomnost. Bez pevného bodu v budoucnosti má člověk pocit prázdnoty a bezsmyslnosti bytí a nemůže vůbec existovat. Dlouhodobým životním cílem je osobní povolání, předmětem je smysl spojený s pocitem „žít pro něco nebo pro někoho“. Smysl je něco konkrétního, jedinečného a neopakovatelného, a je třeba ho u každého odhalit. Smysl je třeba hledat a najít ho lze v tom, co může být v budoucnosti. Utrpení má smysl růstu, pomocí kterého můžeme vnitřně existenčně dozrávat a zároveň ho můžeme ještě účinněji integrovat do kontextu způsobu realizace a objevování smysluplnosti v našem životě. Člověk nemůže ztratit svou důstojnost kvůli nemoci, utrpení či bolesti, a to potvrzuje i V. E. Frankl. (Ondrášik In Dančák, Šoltés, 2017)
Šmidová (2012) je toho názoru, že lidské bytosti patří jak štěstí, tak i utrpení, které ji může něco naučit. Když trpíme, prožíváme krizi, cítíme často křivdu, až časem si uvědomíme, že utrpení vždy má nějaký účel. Právě tehdy se člověk nejvíce vyvíjí. Krize nutí člověka něco změnit, právě tehdy se člověk zaktivizuje, často tehdy přemýšlí o svém životě, protože dokud byl šťastný, netrpěl, nebyl nucen se hlouběji zabývat svým životem. Prostřednictvím krize můžeme najít potenciál k osobnímu růstu. Překonávání těžkostí si žádá mnoho sil, která je zároveň novou energií, která formuje člověka a mění ho v jinou, hodnotnější osobnost.
ZÁVĚR
V příspěvku jsme se zabývali smyslem života, přičemž jsme vycházeli zejména z přístupu V. E. Frankla, který smysl vidí i v těžkých životních situacích, jakým je utrpení. Je toho názoru, že člověk, který prochází těžkou životní situací, může najít motivaci a vytyčit si vždy nové cíle, které pomáhají k růstu a seberealizaci.
Jsme toho názoru, že i když se člověk dostává do situace, kterou lze nazvat krizí, dokáže zaktivizovat své vnitřní síly, které mu pomáhají změnit postoj k dané situaci, a i za nepříznivých okolností, nebo možná právě díky nim, je schopen dosáhnout vyššího stupně zralosti, překročit sebe sama a najít smysl života.
Autorka: PhDr. Bc. Mária Szegfüová Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave – doktorandka. Univerzita Komenského – právnická fakulta, Bratislava. Autorka pôsobí ako sociálna pracovníčka, lektorka, supervízorka. Svoju vedeckú a odbornú činnosť venuje témam ľudských práv, spravodlivosti, verejnej správe, sociálnej politiky. Dlhodobo poukazuje na problémy integrácie a aplikácii Dohovoru o právach osôb so zdravotným postihnutím.
Zoznam bibliografických odkazov
BUČKO, L. 2009. Misijná a charitatívna činnosť. Bratislava: VŠZSP sv. Alžbety, 248 s. ISBN 978-80-89271-37-5.
CSÍKSZENTMIHÁLYI, M. 1990. O štěstí a smyslu života. Môžeme ovládať své prožitky a ovliňovat jejich kvalitu? Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 399 s. ISBN 80-7106-139-5.
CSÍKSZENTMIHÁLYI, M. 2021. Flow Az áramlat. Budapest: Akadémia kiadó. 371 s. ISBN 978 963 05 8833 1.
DANČÁK, P. – ŠOLTÉS, R. 2017. Disputationes quodlibetales XX. Dôstojnosť človeka a jeho budúcnosť. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, 314 s. ISBN 978-80-555- 1775-9.
HETTEŠ, M. 2015. Ľudské práva a sociálna ochrana. Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2015. 242 s. ISBN 978-80-8132-128-3.
JACOBI, J. 2013. Psychologie C.G. Junga. Praha: Portál, 216 s. ISBN 978-80-262-0353-7.
FRANKL, V. E. 2007. Trpiaci človek. 2007. Bratislava: LÚČ, vydavateľské družstvo, 158 s. ISBN 978-80-7114-638-4.
FRANKL, V. E. 2011. Hľadanie zmyslu života. Bratislava: Eastone books, 2011. 131 s. ISBN978-80-8109-159-9
FRANKL, V. E. 2016. Utrpení z nesmyslnosti života. Psychoterapia pro dnešní dobu. Praha: Portál, s.r.o., 128 s. ISBN 978-80-262-1038-2.
MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – GREY, E. 2015. Teória a metódy sociálnej práce I. 3. dopl. vyd. Bratislava: Spoločnosť pre rozvoj sociálnej práce. 2015. 420 s. ISBN 978-80-971445-6-2.
MAREŠ, J. 2012. Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: Grada Publishing, a. s., 200 s. ISBN 978-80-247-3007-3.
PLATÓN, 1990. Dialógy. Bratislava: Tatran. 920 s. ISBN 80-22-01-26.
PREVENDÁROVÁ, J. a kol. 2017. Nové výzvy v psychológii. Silůvky: Nakladatelství Palma, 240 s. ISBN 978-80-904620-0-7.
SZEGFÜOVÁ, M. 2019. Kríza ako výzva – vyrovnanie sa s ťažkou životnou situáciou. rigorózna práca. Bratislava: VŠZSP sv. Alžbety, 91 s.
ŠMIDOVÁ, M. 2012. Sociálna práca s osobami so zdravotným postihnutím. Trnava: Vydavateľstvo Dobrá kniha, 2012. 221 s. ISBN 978-80-9141-769-9.
ŠPATENKOVÁ, N. a kol. 2017. Krize a krizové intervence. Praha: Grada Publishing a.s., 288 s. ISBN 978-80-247-5327-0.