Hororový žánr z pohledu psychologie literatury (2. část)

První část článku: Hororový žánr z pohledu psychologie literatury (1. část)

ÚVOD

Navzdory tomu, že je horor z hlediska literární vědy tradičně vnímán jako substandardní žánr, plní v životě člověka několik významných psychických i sociálních funkcí. (Poznámka: Povahu literárního braku vytvářejí především tyto kompoziční prvky: jednoduchá fabule, předvídatelný děj, výrazná emotivnost, masovost, jednoznačnost významu – „brak je autonomní systém tvorby a recepce, v němž je individualita díla potlačena ve prospěch specifik jednotlivých žánrů a podžánrů“ (Holanová – Segi, 2010, s. 4).

Glen Walters (2004) identifikoval tři faktory podněcující přitažlivost hororové zábavy: a) napětí (díky prvkům tajemnosti, hrůzy, strachu a agresivity), b) relevance – autor musí použít něco, co je pro čtenáře aktuální, s čím se dokáže identifikovat (univerzálně relevantní je např. strach ze smrti, strach z neznáma; kulturně relevantní může být i životní styl protagonisty, světonázor a podobně), c) nereálnost (čtenáři nebo diváci si uvědomují, že sledují něco, co není skutečné).

Pro srovnání, Tamborini ve své studii z roku 1996 uvádí tři odlišné důvody preference hororového žánru: a) model úspěšného překonání životu nebezpečné situace (angl. satisfying resolutions to dangerous conflicts), b) potřeba vidět destrukci (angl. to see destruction), c) vyhledávání vzrušení (angl. thrill-seeking component).

Několik výzkumů zaměřených na korelaci věku a obliby hororového žánru prokázalo, že tato preference vzniká a narůstá během dětství, vrcholí v adolescenci a následně se začne vytrácet – z hlediska populace jako celku, nikoli z hlediska individua (např. Hoffner – Levin, 2005, s. 225).

Jenkins (2004) tuto preferenční křivku zdůvodňuje tím, že zábava obsahující prvky násilí plní u mladých lidí tyto hlavní funkce: a) umožňuje jim fantazírovat o (aktuálně neexistující) osobní síle (angl. fantasies of empowerment), b) dává průchod jejich představám o porušování společenských zákazů (angl. fantasies of transgression), c) zesiluje emocionální zážitek (angl. intensification of emotional experience), d) slouží k potvrzení předpokladu, že „svět“ není vždy bezpečné a přátelské místo (angl. acknowledgement that the world is not always a safe, friendly place).

FENOMENOLOGIE „MONSTER“

Základní kompoziční složkou každého hororového příběhu je přítomnost jakéhosi „monstra“ (zpravidla nadpřirozené povahy), které ohrožuje životy protagonistů. Saler a Ziegler „jej“ z hlediska fenomenologie řadí mezi tzv. narrativní univerzálie, protože napříč různými kulturami světa se vyznačuje následujícími společnými charakteristikami: „neobvyklá velikost a/nebo síla, dominantní ústa s tesáky nebo jiným orgánem vhodným k zabíjení lidí, potřeba konzumovat lidské maso a/nebo krev, hybridismus“ [1] (Saler – Ziegler, 2005, s. 220). Literární vědec a zastánce biokulturalismu Clasen v této souvislosti dodává, že „jako jiné výplody mysli vznikají monstra na základě složitých vztahů mezi psychologickými, environmentálními a kulturními faktory: vyrůstají z půdy adaptované mysli a jsou zavlažovány kulturní ekologií“ [2] (Clasen, 2012, s. 225). Navzdory své různorodosti jsou výsledkem týchž (univerzálních) psychologických procesů, v nichž se spojují specifika konkrétního životního prostředí se specifiky dané kultury. Každý mentální konstrukt „děsivé bestie“ se tedy podobá „místním“ predátorům, kterým „přidává“ některé prvky, ale jen zřídka vzniká zcela nový typ monstra. Proto se v lidových narativech objevuje lidožravý tygr v Indii, lidožravý medvěd v Severní Americe, lidožravý krokodýl v Indonésii apod. (Asma, 2009, s. 126).

Obecně lze konstatovat, že „monstra“ symbolizují strach ze život ohrožujících („nadpřirozených“) jevů, jejichž původ si lidé často nedokážou vysvětlit.

Při popisu fyzického vzhledu „monster“ upozorňuje několik religionistů na průniky s popisy jiných „nadpřirozených (duchovních, náboženských) bytostí“. Např. Boyer tvrdí, že „věrohodnost“ monstra podporuje skutečnost, že zdánlivě „splňuje všechna kritéria dané kategorie, avšak vymyká se jednou pozoruhodnou, výrazně poutavou charakteristikou“ [3] (In Barrett, 2000), např. schopností světců konat zázraky nebo schopností vlkodlaků přebírat na sebe lidskou, resp. zvířecí podobu.

Podle religionistů Atrana a Norenzayana je fyzická podoba nadpřirozeného monstra „kombinací prvků dvou nebo více přirozených kategorií, které poutají na sebe pozornost, člověk si je snadno vryje do paměti a každému o nich vypráví“ [4] (2004, s. 715). Atran a Norenzayan dokonce vytvořili pojem „taxonomická anomálie“ (angl. taxonomic anomaly), která podle nich vzniká kombinací kategorií jako: člověk – zvíře (vlkodlak), živý – mrtvý (upír, zombie, duch) apod.

Carroll v této souvislosti dodává, že v hororových narativech jsou monstra prezentována současně jako bytosti nečisté (angl. unclean, impure) asociující špínu, nedostatek, rozklad či hnilobu (Carroll, 1981, s. 54). Pocit ohrožení, které „monstrum“ v myslích čtenářů vyvolává, vzniká tedy nejen na základě strachu z možné fyzické destrukce a bolesti, ale také prostřednictvím pocitů „hnusu“, odporu a znechucení. Carroll ve své teorii vychází z definice „nečistoty“ (angl. impurity), kterou jí přisoudila Douglasová, když napsala, že „nečistotu“ chápe jako porušení konceptuálních schémat dané kultury (kategorizace týkající se přírodních či přirozených tvarů) a daného společenského řádu. Podle Douglasové jsou „bytosti“, které „překračují hranice“ tradičních kategorií, kulturně vnímány jako: protichůdné (angl. contradictory), neúplné (angl. incomplete), beztvaré (angl. formless) a nezařaditelné (angl. categorically interstitial) (Douglas, 2014, passim). Lidský strach z „monster“ může být v tomto smyslu chápán i jako strach z neznámého – z toho, s čím nemáme žádnou kognitivní zkušenost.) Neohrožují nás tedy jen ve fyziologickém smyslu, ale i v kognitivním, protože „zpochybňují“ naše poznání a naše představy o tom, co je (společensky, kulturně) „normální“ a žádoucí.

Odpudivý vzhled „monster“, jako jsou upíři či zombie, může navíc souviset s reálnými jevy, které člověk obecně vnímá jako nepříjemné, nežádoucí (diskomfortní) či přímo odpuzující a přirozeně se jim snaží vyhnout (např. mrtvolná bledost upírů a zombie asociuje mrtvé lidské tělo, chorobné stavy apod.) Curtis a jeho spolupracovníci tento náhled doplňují vysvětlením, že „náš instinktivní odpor vůči bledým tvářím a rozkládajícím se tělům nás v minulosti chránil před infekčními chorobami“ [5] (Curtis et al., 2004, s. 131).

Jak jsme již naznačili, v symbolické rovině zosobňují „monstra“ jakousi negaci existujícího společenského řádu a poznání. (Poznámka: V konečném důsledku mohou být však konotována i pozitivně, protože už samotnou svou existencí zpochybňují platnost přírodních zákonů, čímž nepřímo odkazují na „odmítání diktatury rozumu“ (Carroll, 1990, s. 57).

V rovině umělecké fikce jsou „monstra“ příčinou nebo symptomem zhroucení společenského systému. Např. příběhy o zombie odrážejí jistým způsobem dystopickou vizi světa, v němž se množí teroristické útoky, banky krachují, globální korporace jsou právně nepostižitelné, probíhají nevratné klimatické změny apod. Dodáváme, že tato vize světa je v realitě 21. století každodenně podporována katastrofickým zpravodajstvím, které nachází přirozený odraz v myšlení celosvětové populace. Mistr hororového románu Stephen King v této souvislosti uvedl, že hororové příběhy jsou „mimořádně účinným barometrem těch jevů, které ruší klidné sny celé populace“ [6] (King, 2010, s. 139). Podle Barbera (2014) člověk podvědomě hledá způsob, jak dát průchod tomuto strachu (z kataklyzmatu), ale současně si potřebuje uchovat naději, že jde pouze o fikci. Příběhy o zombie mu umožňují „ventilovat“ úzkost a současně pocítit úlevu, že nic „z toho“ není pravda. (Poznámka: Podle Barbera je také možné, že hororové příběhy plné „monster“ odrážejí lidský strach z mimozemských civilizací – obavu, že budeme vydáni napospas bytostem, které přišly kolonizovat Zemi, a kterým se současně nedokážeme ubránit.)

V předchozí studii (1. část) jsme se podrobně zabývali „moderními upírskými příběhy“, jejichž protagonisté bývají zobrazováni spíše romanticky než děsivě. V následujícím textu se zaměříme na srovnání „upírů“ s ostatními hororovými „monstry“, jejichž primárním úkolem je vyvolat ve čtenáři nebo divákovi pocity strachu, hrůzy a beznaděje.

ZOMBIE VS. UPÍŘI

Pokud jde o společné znaky, upíři i zombie mají schopnost změnit lidi na sobě podobné. U upírů má tento druh násilí relativně „decentní formu“, jako by ani nešlo o skutečné násilí (po kterém zůstávají viditelné stopy). Oběť obvykle ani neví, že k němu došlo. (Poznámka: Mnozí mužští diváci hororů vnímají tuto formu agrese jako nedostatečně „mužnou“ a upíři na ně i na základě vzhledu působí zženštile. Proto v oblasti hororového žánru preferují upíry spíše ženy a zombie naopak muži.) Naopak, přeměna člověka na zombie je doprovázena explicitním násilím a vyvolává dojem rychlého a masového jevu připomínajícího šíření infekčních nákaz. Z psychologického hlediska tedy jeden z hlavních rozdílů mezi upíry a zombie spočívá v tom, že jedni představují individuální hrozbu, která „nás“ může nebo nemusí postihnout, a druzí představují masovou hrozbu, před níž není téměř úniku. Zombie jsou i na pohled velmi odpudiví a chováním připomínají divoká zvířata. Jejich „zabijácký instinkt“ má za následek množství prolité krve, četná a hluboká zranění, znetvořená těla. Na rozdíl od upírů je specifikem jejich útoků přímý boj s bránící se obětí. (Poznámka: I tyto „akční“ složky děje přispívají k dynamice v percepci hororového díla a pro mužské publikum jsou mimořádně přitažlivé.)

Upíři i zombie jsou také podobní v tom, že se nechávají vést svými instinkty – potřebou přežití. Zombie však na rozdíl od upírů nemají žádnou osobnost, nereprezentují individua, ale skupinu, masu, hrozbu pandemie, která může zachvátit svět. (Poznámka: Na rozdíl od upírů nevyvolávají zombie u čtenářů soucit ani sympatie.) Projevují se jako bezcitné anonymní „stroje na zabíjení“, doslova bez tváří.

V přeneseném smyslu zombie symbolizují destruktivní konformitu a uniformitu – strach z pohlcení nemyslícími, nemilosrdnými a „bezduchými kanibaly“ (t. j. konformní masou). Z pohledu současného člověka může jít také o strach z ovládání masovými destruktivními fenomény (virová onemocnění, „přistěhovalci“, terorismus), nebo ovládání rodinou a jejími hodnotami, tedy o strach z toho, že člověk nebude moci plnohodnotně prožívat život podle vlastních představ, že bude jen existovat jako „živá mrtvola“.

Současně upíři i zombie symbolizují v jistém smyslu možnost „života po smrti“. (Poznámka: Na rozdíl od upírů zombie nenahánějí strach díky svým „nadpřirozeným schopnostem“, ale spíše kvůli představě, jaké „monstrum“ by člověk mohl být, kdyby se stal „jedním z nich.“) Na základě svého vzhledu mohou také zombie asociovat strach z toho, že mrtví ožijí, že budou živé pronásledovat, nebo že je dokonce připraví o život. (Poznámka: V náboženské rovině by takový náhled mohl odkazovat na lidský strach z „posledního soudu“, kdy mrtví vstanou z hrobů a všichni budou za své konání souzeni.)

Ze sociálního hlediska může tematika zombie souviset i s celkovým (ekonomickým, kulturním, morálním) úpadkem společnosti, který se projevuje jako degenerace těla, zevnějšku, jako „morální vakuum“ a zajištění přežití jako hlavní princip života. I podle evolučních psychologů (Clasen, 2012) zosobňují zombie princip prvotního boje za zachování existence, v němž přežije ten (nej)silnější, (nej)rychlejší, případně ten (nej)moudřejší, jako v případě protagonisty hororového příběhu, který se před zombie dokáže zachránit.

Upíři jsou ochotni „dělit“ se o planetu s lidmi, avšak jediným smyslem konání zombie je pokrýt celou planetu sobě podobnými (v symbolické rovině jde i o kritiku konzumní masy). Hororové příběhy o zombie vyjadřují z pohledu hlubinné a evoluční psychologie zřejmě také kolektivní úzkost z možné záhuby lidského druhu. Chování zombie sice odpovídá mužským představám o síle (drakobijci, kovbojové, kriminálníci), ale současně vyvolává strach, že nedokážeme ubránit ty, na kterých nám záleží. (Poznámka: V tomto smyslu zombie reprezentují strach z „nepředvídatelného osudu“, ze situací, které jsou pro nás významné, ale nad kterými nemáme kontrolu.)

I když se existence zombie spojuje v lidské mysli především s apokalyptickými vizemi zániku světa a života na Zemi, jak jsme již naznačili, koncept apokalypsy může být v lidském vědomí konotován i pozitivně – jako zánik existujícího (nespravedlivého) společenského řádu a návrat k „naturálnímu“ způsobu života a jeho hodnotám, např. i ve formě zmíněného boje o přežití.

Podle kulturních antropologů zombie symbolizují lidstvo v kybernetické éře – položivé neautentické bytosti, obklopené technickými vymoženostmi, bez citových vztahů k jiným lidem, se zanedbaným vzhledem – bytosti, které nežijí v reálném, ale jen ve virtuálním světě. Dalo by se říci, že v tomto smyslu příběhy o zombie odkazují na možnost zneužití vědy, když se z lidských bytostí „stanou stroje“, a roboty (neživá „monstra“) nabudou díky vědecko-technickému pokroku atributy lidských bytostí.

DUCHOVÉ

Podle výsledků průzkumu zveřejněných v prosinci 2013 až 74 % dospělých Američanů věří v existenci Boha, 72 % věří na „zázraky“, 64 % na „život duše po smrti“, 42 % v existenci duchů (The Harris Poll, 2013). (Poznámka: Pro srovnání, ve správnost Darwinovy evoluční teorie věří pouze 47 % Američanů.)

Na základě obdobného britského průzkumu realizovaného v roce 2014 se zjistilo, že na „domy, ve kterých straší“ věří 39 % Britů, v „posmrtný život“ 35 %, v existenci „duchů“ 34 % a v existenci jiných nadpřirozených bytostí až 29 % občanů Velké Británie (YouGov, 2014). Z „fenomenologického hlediska“ jsou „duchové“ (ve srovnání s jinými typy „monster“) specifičtí tím, že (podle lidové víry) dokážou překonat jakékoli obranné bariéry fyzikálního světa a jejich působení se člověk jako jednotlivec (na rozdíl od upírů, vlkodlaků či zombie) není schopen ubránit. Navíc „duchové“ z hororových příběhů disponují schopností přenést člověka do „jiného světa“ (do „světa duchů“, nebo v intencích křesťanství „do pekla“), takže strach z nich je v lidském vědomí konotován nejen fyziologicky (bolest, destrukce) a psychicky (strach, trýzeň), ale také výrazně eticky a apokalypticky – nejen lidské tělo je „materiálně“ zničeno, ale také „duše“ člověka „zatracena“.

V našem průzkumu preferencí ohledně hororového žánru, realizovaném v červnu 2018 na vzorku 121 respondentů, označilo „duchy“ za nejděsivější ze skupiny „nadpřirozených monster“ téměř 71 % respondentů.

Sociální funkce „duchařských“ příběhů

V následujícím přehledu přinášíme výčet možných sociálních faktorů, díky nimž dokáže kulturní společenství „duchařské“ příběhy nejen tolerovat, ale jejich šíření v rámci populace a tradování mezi generacemi dokonce podporovat – čímž nepřímo přispívá i ke zvyšování věrohodnosti hororové fikce.

• Informační funkce.

Jako výtvor lidové kultury (výplod kolektivní představivosti) nás „příběhy o duších“ informují o takříkajíc ontologické podstatě dané kultury a společenství (o jejím vzniku, světonázoru apod.) „Duchařské“ příběhy se v dané kultuře tradují, protože tematizují kulturní obsahy, které jsou pro dané společenství relevantní (např. víru v reinkarnaci, v existenci „nebe“ apod.) Pokud nějaké téma (hodnota, princip) ztratí v rámci daného společenství na aktuálnosti, přirozeně se vytratí i příběh, který jej ilustroval (Goldstein – Grider – Banks-Thomas, 2007, s. 30). Lidové příběhy o duších se týkají jak kulturních hodnot daného společenství, tak i jeho obav (strachů) a (psychických) konfliktů.

• Morální a etická funkce. „Duchové“ představují z hlediska „lidské etiky“ také jakési „strážce“ morálky, spravedlnosti, řádu a kontinuity, protože se vracejí do světa živých, aby napravili bezpráví, aby „splatili dluh“ (např. morální), aby pomstili křivdu, aby prosili o odpuštění, aby se s pozůstalými „náležitě“ rozloučili, případně bděli nad jejich životy, aby dokončili, co za života nestihli vykonat. V tomto smyslu příběhy o duších nesouvisejí bezprostředně s vírou v dané „nadpřirozené entity“, ale „duchové“ jsou v nich spíše nositeli morálních principů a „ochránci“ hodnot daného společenství, dané kultury.

• Výchovná funkce jistým způsobem vyplývá z předchozí, protože pravidla žádoucího, t. j. morálního chování bývají mladším generacím (např. při výchově dětí) zprostředkována i pomocí příběhů „o trestajících duších“, kteří se „vrátili“, aby napravili pozemské křivdy, a kteří mají schopnost potrestat jakékoli formy nežádoucího chování mezi lidmi.

• Vzdělávací funkce se týká především společenství (kultur) s mytickým světonázorem, která prostřednictvím příběhů o duších, bozích či jiných nadpřirozených entitách vysvětlují svým členům principy, podle nichž je „svět uspořádán“, ale také původ přírodních jevů jako blesků, krupobití, střídání ročních období apod. Tato společenství své členy současně vzdělávají v „technikách“, jak se v případě nebezpečí hrozícího od nějaké nadpřirozené entity mohou chránit.

• Navíc, vzdělávací funkce „duchařských příběhů“ může být chápána i v intencích rozvoje obecných mentálních dispozic příslušníků dané komunity (např. abstraktního myšlení, fantazie, paměti apod.) či konkrétních lingvistických kompetencí, např. osvojování si, resp. rozvíjení mateřského jazyka (u dětí) v podobě rozšiřování slovní zásoby, stylizování gramaticky i sémanticky koherentních řečových komunikátů, metaforického vyjadřování, rétorických schopností apod.)

• Nástroj sociální kohéze, resp. soudržnosti. Tato funkce se uplatňuje zejména v podobě společného – silnými emocemi nabitého – zážitku, který má potenciál vytvářet nové nebo prohlubovat existující interpersonální (rodinné, partnerské, přátelské apod.) vazby založené na pocitech sounáležitosti a (psychické) podpory, např. během vyprávění „duchařských“ příběhů v rodinném kruhu, u táborového ohně, při sledování hororového filmu apod.

• Testování osobních a kolektivních psychických hranic v bezpečném prostředí je významnou sociálně-psychologickou funkcí hororové fikce. Pokud je v průběhu (filmové) recepce nápor na psychiku excesivní, může divák představení opustit nebo postačí, pokud aplikuje některou z „distrakčních strategií“: zakryje si oči, přesune pozornost na diváky v sále, zkontroluje mobil nebo ochutná přinesené popcorny.

• Nácvik odolnosti vůči strachu – prostřednictvím konfrontace s ním – (opět zdůrazňujeme, že v bezpečném prostředí) připravuje mladé lidi na náročné životní situace, v nichž budou muset čelit nejen imaginárním, ale i různorodým reálným (fyziologickým, právním, ekonomickým apod.) hrozbám. Tento způsob zvyšování psychické odolnosti výrazně připomíná techniku systematické desenzibilizace, včetně expozice „in vivo“, s úspěchem používané v kognitivně-behaviorální psychoterapii, např. při léčbě specifických fobií. V tomto smyslu by bylo možné považovat dobrovolné prožívání pocitů strachu, zoufalství a beznaděje v průběhu recepce hororového románu (resp. filmu) za jakousi spontánní aplikaci laické biblioterapeutické formy KBT. (Poznámka: Podle zastánců psychoanalytické psychoterapie zůstávají pocity úzkosti z období dětství (např. strach ze tmy, z odloučení, ze samoty apod.) latentně přítomné v psychice dospělého. Kontakt s hororovou fikcí by tedy bylo možné chápat i jako snahu o jejich „prozkoumání“, příp. eliminaci. Psychoterapeutickou funkci může „víra v existenci duchů“, resp. „duše zemřelých“ (i dočasná, jako při recepci hororové fikce) plnit i ve vztahu k procesu truchlení. Představa, že daný blízký člověk je stále naživu, i když v „jiné formě“ (nebo „již přebývá na lepším místě“), přináší mnoha truchlícím značnou útěchu a emocionální úlevu.)

• Jako nástroj společenské kontroly a manipulace mohou být příběhy o nadpřirozených bytostech využívány, resp. zneužívány jak v přírodních společenstvích, tak i v moderním světě, např. v podobě náboženského přesvědčení o „trestajícím“ Bohu. Model žádoucího chování členů konkrétní církevní komunity se nezakládá vždy na kanonizovaných náboženských textech, ale často vychází z aktuálních „ideologických potřeb“ (předních představitelů) daného společenství.

Faktory ovlivňující „víru“ v nadpřirozené bytosti

I přes uplatnění primárně vědeckého světonázoru a metod kritického myšlení se v lidském životě vyskytují okolnosti nebo faktory, které významným způsobem ovlivňují naše přesvědčení o existenci nebo neexistenci nadpřirozených jevů a bytostí, např. i duchů. Mezi nejvíce frekventované patří:

• Naše myšlení a postoje modelují vnímání okolního světa.

Fyzik a laureát Nobelovy ceny Werner Heisenberg řekl, že „to, co v okolním světě pozorujeme, není přirozenost věcí samých, ale přirozenost vnímaná prizmatem otázek, na které hledáme odpovědi“ [7] (Shermer, 2002, s. 46). V kvantové mechanice je tento koncept znám jako Kodaňská interpretace kvantového pohybu: „Pravděpodobnostní funkce se nevztahuje přímo na nějaký jev, ale vyjadřuje celou škálu možných podob tohoto jevu až do okamžiku, kdy pomocí měření izolujeme jednu část z tohoto systému (škály) a jedna z možností se zrealizuje“ [8] (Weaver, 1987, s. 412). V praxi to znamená, že naše předpoklady (víra, přesvědčení) o jevech vnějšího světa významným způsobem modelují naše vnímání reality. Pokud věříme „na duchy“, máme tendenci interpretovat neviditelné fyzikální jevy (např. roztahování a smršťování materiálů pod vlivem změny teploty doprovázené mechanickými zvuky, náhlé změny teploty v prostředí, účinky elektromagnetického pole, různé světelné jevy apod.) jako projevy aktivity těchto entit. Pravděpodobnost, resp. nepravděpodobnost výskytu nějakého jevu je tedy převážně subjektivním soudem konkrétní osoby bez ohledu na konsenzuální racionalitu okolního materiálního světa.

• Náboženské přesvědčení. Někteří psychologové považují náboženskou víru za patologický element a náboženství vnímají jako „zhoubnou“ sociální sílu, která v lidech povzbuzuje náboženské myšlení a rituální chování (Azar, 2010, s. 52). Vskutku, Riekki a kolektiv detekovali v experimentálních výzkumech u věřících, v porovnání s nevěřícími, oslabení tzv. „kognitivní zábrany“ (angl. cognitive inhibition), tedy schopnosti lidské mysli vyloučit podněty irelevantní pro realizaci určeného úkolu, resp. stanoveného cíle. Jejich další výzkum také ukázal, že věřící byli ve vyšší míře ochotni důvěřovat i nejasným a protichůdným informacím a dokonce se na jejich základě rozhodovat (Riekki a kol., 2013).

• Lidová víra. I tradované pověry mají mocný potenciál ovlivňovat lidské myšlení a chování – obzvláště v izolovaných a kulturně, vzdělanostně či technicky poddimenzovaných společenstvích. Podstatou pověry bývá příčinná souvislost mezi náhodně se opakujícími jevy. Ve skutečnosti se však platnost většiny zažitých pověr zakládá na výzkumné nedůslednosti vztahu příčinných souvislostí (tzv. kauzální nexus).

• Touha po nesmrtelnosti. Někdy je víra v nepravděpodobné a nevysvětlitelné jevy jen projevem odvěké touhy člověka po neohraničenosti (nekonečnosti) své existence v prostoru a čase. Jako „konečná bytost“ prožívá člověk ve své podstatě kontinuální (někdy vědomý, jindy podvědomý) strach vyplývající z vědomí smrti – ukončení vlastní existence. To je důvodem, proč informace o možnostech prodloužení či zkvalitnění lidského života, zprávy o dlouhověkých osobách, o přípravcích navracejících mládí či slibujících nesmrtelnost (zmrazení apod.), příběhy o osobách, které přežily klinickou smrt, náboženské představy o posmrtném životě, víra v reinkarnaci a jiné mají potenciál, navzdory zjevné nevěrohodnosti, poskytnout člověku iluzi neomezeného (nekonečného) žití, po kterém tak nesmírně touží.

• Potřeba smysluplného (strukturovaného) světa. Mnohé psychologické výzkumy prokázaly, že nedostatek vnímané existenční jistoty nebo epistemické „jasnosti“ (např. ohledně životního směřování) má u člověka za následek i zvýšenou míru náboženského přesvědčení, t. j. víru v existenci jakési – zpravidla antropomorfní – síly ovlivňující lidský život, a také přesvědčení o specifickém poslání, které je daná osoba „povolána“ vykonat. Antropomorfismus byl detekován jako forma psychologické obrany v situacích, kdy byly životní okolnosti zkoumaných subjektů vnímány jako náhodné, nebo v případech, kdy se životní dění zkoumaných subjektů takříkajíc „vymykalo kontrole“ (Whitson – Galinsky, 2008). Přesvědčení o „zásahu“ nadpřirozených sil (bdících nad člověkem a jeho blahem), fatalismus a důvěra ve společenský systém (vláda, lidská práva apod.) patřily mezi nejfrekventovanější kompenzační mechanismy aplikované probandy s cílem znovunabýt ztracenou kontrolu nad vlastním životem (Landau – Kay – Whitson, 2015). Navíc, Shermer ve své knize Věřící mozek (angl. Believing brain, 2012) přízvukuje, že z evolučního hlediska bylo a je pro přežití lidského druhu významné vnímat jevy okolního světa jako související a naplněné smyslem, a ne jako náhodné.

• Vzdělanost a víra v nadpřirozené jevy. Většina výzkumů realizovaných převážně v 80. letech 20. století zpočátku poukazovala na významnou souvislost mezi nižším IQ probandů a vírou v nadpřirozené fenomény, avšak nedávné výzkumy jakoukoli definitivní spojitost vyloučily (Shermer, 2002, s. 284–285). Nepopiratelný však nadále zůstává nepřímo úměrný vztah mezi dosaženým vzděláním a náchylností k víře v nadpřirozené jevy, protože nevzdělaný člověk si i běžně vysvětlitelné jevy (statická elektřina) vysvětluje jako projev nadpřirozených sil.

• Umělecká (bájné bytosti, magické předměty, kouzelná místa, duchové), resp. náboženská (zázraky svatých, andělské bytosti, Bůh) literatura může být dalším důvodem, proč jsou lidé náchylní věřit v existenci nadpřirozených bytostí. Jejími obsahy jsou totiž ovlivňováni přinejmenším na podvědomé úrovni. Komplementaritu umění a náboženství (se záměrem posílení víry v „bohy“) reprezentovaly u obyvatelstva v antice dokonce i „technické vynálezy“ používané při mizanscéně většiny divadelních představení, např. „deus ex machina“. (Poznámka: Jako první zavedl do dramatu tento umělecký „mechanismus“ v překladu nazývaný „bůh ze stroje“ Aischylos, ale až Eurípidés toto „zařízení“ upravil pro pódium a použil jej ve více než polovině svých tragédií k vyřešení bezvýchodného dramatického konfliktu nebo k ukončení děje.)

• Psychoaktivní látky. Schopnost halucinogenů navozovat změněný stav vědomí a zážitky „nadpřirozené povahy“ je známa od nepaměti, např. metylendioxyamfetamin (MDA) či dimetyltryptamin (DMT) mají výrazně halucinogenní účinky. Vizuální halucinace však může vyvolat i předávkování antidepresivy nebo psychostimulačními léky.

• Změny v mozkové aktivitě. Neurovědec Newberg a jeho kolegové v knize Proč Bůh neodejde (angl. Why God won't go away, 2001) uvedli zjištění, že skenování mozku meditujících buddhistických mnichů a modlících se františkánských jeptišek prokázalo výrazně sníženou aktivitu v horním parietálním laloku mozku, (Poznámka: Vytváří se v něm holistický pohled na schéma těla, prostor kolem něj a jejich vzájemné vztahy.) který zodpovídá za rozpoznávání objektů v prostoru a orientaci těla v prostoru. Osoby s poruchami v této oblasti mají i ve známém prostředí problémy s pohybem a dokonce narážejí do okolních předmětů, protože mozek nedokáže vnímat tyto objekty jako něco odlišného od jejich vlastního těla. Daná oblast zodpovídá tedy za správné rozlišování mezi „já“ a „ne-já“. Pokud je zmíněná funkce „orientace v prostoru“ utlumena, například ve spánku nebo při meditaci, schopnost rozlišovat je znefunkčněna, což má za následek prolínání reality a fantazie, pocit „v těle“ a „mimo tělo“.

• BBC Culture - Zombi národ

• YouGov - Existují duchové, říkají 1,3 Britů