Motto: Nejsložitější částí studia článků o humoru je rozhodnout se, jestli to autoři myslí vážně nebo jen žertují. Povzbuzeni mottem tohoto příspěvku nabízíme pohled Josepha Palladina a Mitchella Handelsmana na osobnostní poruchu nedostatečného (možná sníženého a možná poškozeného) humoru (Humor-Impaired Personality Disorder). Klíčovými znaky této poruchy jsou: neschopnost usmívat se nebo smát se, chybění porozumění nebo ocenění mnoha nebo všech forem humoru, rigidita. Přímé diagnostické testy zjišťující přítomnost symptomů (např. dotazníky) jsou nepoužitelné, protože tito jedinci nemají vhled. Proto se informace sbírají od signifikantních druhých.

Pro určení diagnózy se u jedince musí vyskytnout 3 z následujících kritérií v průběhu 6 měsíců.

  • Pokusil se a selhal během vyprávění vtipu a uchýlil se k větě: „Měl jsi tam být!“.
  • Minimálně 3krát řekl větu: „Aspoň jednou bys nemohl být vážný?“.
  • Nemůže se dočkat, až se dostane domů z práce nebo ze školy, aby se mohl dívat na předpověď počasí.
  • Nikdy se neusmívá. (Pokud je tento symptom přítomen, pak kritéria vyžadují už pouze jeden další symptom ke stanovení diagnózy.)
  • Jsou přítomna neobvyklá přesvědčení (např., že úsměv nebo smích je ekvivalentní vypuštění (tělesného) plynu na veřejnosti).
  • Taková přesvědčení nejsou ostatními lidmi interpretována jako slabý pokus o vtip.
  • Čte psychologický bulletin jen tak pro pobavení.
  • Není schopen pochopit koncept klubu komiků.
  • Pokud je členem fakulty nebo student: navštěvuje všechny pracovní porady a entuziasticky nabízí čtení a opravu rukopisů.
  • Pokud je členem fakulty: považuje porady fakulty za vrcholný bod týdne. Stává se viditelně rozzlobený, pokud je porada ukončena bez stanovení data a času další porady.
  • Pokud je studentem: podtrhne nebo zvýrazní více než 55% učebnice v libovolném předmětu.

Co se týče léčby této poruchy, zatím není znám lék. Uskutečnilo se několik pokusů zaměřených na zpomalení a zmírňování progrese. Jedním z přístupů je strukturování prostředí těchto jedinců, aby nemohli nakazit další. Autoři (Palladino, Handelsman, 1996) svůj příspěvek o lidech s osobnostní poruchou nedostatečného humoru ukončují poznámkou, že tito lidé vedou produktivní život, jsou např. děkany fakult, redaktory nebo předsedy psychologických asociací. Lidé s osobnostní poruchou nedostatečného humoru jsou neschopní usmívat se a rozumět humoru. Většina lidí je však schopna smát se a říká se o nich, že mají „smysl pro humor“.

Smysl pro humor

Steve Wilson (1996) smysl pro humor přirovnává ke gravitaci, k síle, kterou nemůžeme přímo pozorovat našimi pěti smysly, ale jejíž účinky jsou stálé a neoddiskutovatelné. Nemůžeme vidět, ochutnat, dotknout se, cítit nebo slyšet smysl pro humor, ale určitě můžeme cítit jeho účinky. Tentýž autor na jiném místě (Wilson, 2009) mluví ne o „smyslu pro humor“, ale o „smyslech pro humor“. Několik příkladů smyslů pro humor: abstraktní, bizarní, burleskní, cynický, dětinský, ďábelský, duchaplný, fraškovitý, šaškovský, groteskní, hysterický, inteligentní, nevázaný, nekonvenční, morbidní, oplzlý, parodický, rozjařený, rozveselený, sardonický, sarkastický, satirický, sebeshazovačný, selský, suchý, šašovský, šibalský, praštěný, troufalý, unikátní, zábavný, zlomyslný, jovialní. Autor dále dodává, že kdybychom se naučili ocenit rozdíly ve smyslech pro humor, tak bychom mohli zvýšit toleranci a snížit hostilitu ve světě (Wilson, 2009). Humor je vážná věc a vyžaduje přísný, odborný přístup. Studium humoru se uskutečňuje prostřednictvím gelotologie (z řeckého gelos – smích). Tato disciplína se zabývá studiem humoru a smíchu a jejich fyziologickými a psychologickými vlivy na lidské tělo.

Léčivá síla humoru

Výzkumy prokázaly, že humor a smích podporuje mnoho fyziologických změn: stabilizuje krevní tlak, masíruje vnitřní orgány, stimuluje cirkulaci, usnadňuje trávení, zvyšuje přísun kyslíku do svalů, snižuje svalovou tenzi a podporuje celkový pocit well-beingu (Seaward, 1992). Potvrzen je také pozitivní vliv humoru a smíchu na imunitní systém (Wilson, 1996; McGuire, 1999; Berk, Felten, Tan, Bitman, Westengard, 2001; Bennett, Lengacher, 2007). Během smíchu se zvyšuje počet NK buněk (NK znamená natural killer, tedy přirozený zabíječ), které ničí nádorové nebo infekcí napadené buňky a také se zvyšuje počet T-lymfocytů, které napadají infekční agens (Wooten, 1996; Nešpor, 2002). Je důležité vědět o pozitivním vlivu humoru a smíchu na lidské tělo, pro psychologa je však zajímavější věnovat se humoru ve vztahu k psychoterapii. Carbelo a Jáuregui (2006) poukazují na to, že humor může být použit k usnadnění kontaktu mezi pacientem a terapeutem, například humor může pomoci při vytváření komunikace mezi nimi, k posílení terapeutického vztahu nebo ke snížení potenciální hostility nebo anxiety. Autoři dále uvádějí, že analýza toho, jak pacient používá humor, může pomoci při diagnostice. Důležitá témata pacientova duševního života se totiž objevují ve vtipech, které vypráví. Carbelo a Jáuregui (2006), vycházejíce z prací Kubieho a dalších autorů, poukazují na to, že využití humoru v terapii může mít také své kontraindikace. Humor může být použit k vyhnutí se komunikaci o bolestivých pocitech, což může vyústit v inhibici nebo stagnaci terapeutického progresu. Pokud pacient interpretuje terapeutův humor jako sarkastický nebo bez respektu k němu resp. k jeho rodině nebo sociální skupině, může to pacient interpretovat jako útok, což může vést ke vzniku konfliktu nebo k hostilitě (Carbelo a Jáuregui, 2006).

Mohli byste se zeptat: „Jak používat humor při terapii (léčení) lidí?“ Přiblížíme si dva konkrétní přístupy. Prvním přístupem je humordrama. Jednou ze základních charakteristik nás lidí je, že se rádi smějeme na jiných lidech, vysmíváme se jiným lidem. Nejsme však rádi, pokud se jiní lidé smějí nám nebo se z nás vysmívají. Někteří lidé mají až chorobný strach ze zesměšnění, který se nazývá gelotofobie. Titze (2007) při pomoci lidem s gelotofobií používá humordrama, které je variací psychodramatu a jehož dvěma základními nástroji jsou klaunská redukce a hravá absurdita. Obě techniky jsou vyvinuty k eliminování perfekcionistického přístupu jedinců, kteří se chtějí vyhnout situacím, ve kterých se mohou jevit směšně. V humordramatu mohou lidé s gelotofobií radostně sdílet mnoho hravých a nebrzděných aktivit, které se mohou jevit směšné nebo trapné z perspektivy perfekcionistického dospělého.

Další přístup k využití humoru nám ukazuje David Granirer (2005(a)) prostřednictvím svého projektu Stand Up pro mentální zdraví (Stand Up For Mental Health). Stand Up comedy je specifický formát humoru. Jde o nejrychlejší a nejefektivnější způsob vyvolání smíchu. Cílem komika je dosáhnout, aby se lidé smáli během jeho vystoupení co nejčastěji (měří se to počtem zasmání za minutu). To vyžaduje stručnost a dobrou pointu. David Granirer učí lidi s duševními chorobami, jak se „stand up comedy“ dělá. Jeho cílem je zvýšení sebeúcty těchto lidí a také boj proti veřejné stigmatizaci. Jak říká: „Je něco neuvěřitelně uzdravujícího na tom, když mluvíte k plné místnosti lidí o tom, kdo jste, a bavíte se s nimi. Vede to k odkopnutí studu. A k myšlence: Vždyť nejsem až tak špatný.“ (Granirer, 2005(a)).

Práce – humor – stres

„Práce je vážná věc, která s humorem nemá nic společného!“; „Práce má cenu pouze když při ní trpíte!“; „Slibuji Vám pouze krev, pot a slzy (Winston Churchill)!“ Takové nebo podobné věty často slyšíme z úst nadřízených (šéfů, bossů). Pomalu si však začínáme uvědomovat, že práce nás zabíjí. Japonci v 80. a 90. letech 20. století zažívali tak vysokou hladinu stresu, že zavedli nový pojem „karoshi“, který znamená „náhlou smrt z přepracování“ (Wilson, 1995; McGhee, 2009). McGhee (2009) odhaduje, že 20% až 50% pracovního dne průměrného amerického pracovníka se ztrácí kvůli stresu, nudě a všeobecné nespokojenosti s prací. Zmíněný autor uvádí následující 4 stálé zdroje stresu v každém zaměstnání:

  • Udržet krok se změnou – pracovníci se naučili nesnášet změny, protože nemají konce. Než stihneme něco naučit, už je tu něco ještě novějšího.
  • Udělat více za méně – snižování počtu zaměstnanců znamená dvě věci – ti, kteří zůstali, se obávají, že je to stejně čeká, a snížený počet zaměstnanců znamená zvýšený nával práce pro ty, kteří zůstali. Závěr: obávající se zaměstnanci se mají učit nové věci a přebírat novou odpovědnost ve stejném čase.
  • Dělat věci rychleji – hned, jak se ukončí jeden projekt, druhý už čeká na okamžité vyřízení.
  • Přetížení informacemi – Internet a e-maily nám nedovolí ani den volna, stačí si pouze vzpomenout na tu horu zpráv, která nás čeká po víkendu (McGhee, 2009).

Wilson (1998) odkazuje na Freda Pryora, když říká, že zdraví a šťastní zaměstnanci pracují a nešťastní mají tendenci hlásit nemoc. Pro zaměstnance je dobré, pokud je zdravý a šťastný, což je výhodné i pro zaměstnavatele. Co tedy udělat, aby byli zaměstnanci šťastní, zdraví a spokojení? Wilson (2009) navrhuje zřízení Uh-Oh oddílů. V „Uh-Oh“ situaci jsme tehdy, když něco cítíme v žaludku a v hlavě se ozve hlas říkající: „Uh-Oh“. Jsou to signály hrozícího stresu. Členové oddílu mají mít po ruce červené klaunské nosy; když je někdo v „Uh-Oh“ situaci, mají ho obklíčit a parodicky čtyřikrát zazpívat „Uh-Oh! Uh-Oh! Uh-Oh! Uh-Oh!“. Trvá to pouze 30 sekund (Wilson, 2009). Komu to ještě nestačí, ať se poučí z následujících myšlenek, které uvádí Baum (1996) a které mohou pomoci vnést trochu humoru do osobního nebo pracovního života:

  • Usiluj o přidání humoru do každodenních aktivit. Nemusíš ho rezervovat pouze na speciální příležitosti.
  • Udělej něco, co příjemně překvapí spolupracovníky a členy rodiny.
  • Zaměř se na pozitivní formy humoru. Sarkasmus, zesměšňování a jiné negativní formy humoru obvykle slouží k vytvoření špatných emocí.
  • Oceň přirozeně se objevující humor doma i v práci. Lidé dělají zvláštní a směšné věci – někdy záměrně, často náhodou. Pokus se ocenit tyto momenty.
  • Experimentuj s pozitivními a přiměřenými vtipy. Vyzkoušej je nejdříve doma a pak v práci.
  • Usmívej se a směj se častěji. Praktikuj „humorobic“. Smích napomáhá tvorbě endorfinů – biochemické substance, která vede k dobrým pocitům.
  • Buď citlivý k tomu, co kolegové nebo členové rodiny považují za směšné a co ne. Nedovol, aby se něco pro tebe směšného obrátilo ve špatnou zkušenost pro druhého.
  • Uvolni se. Nenech se vystresovat událostmi, které nejsou důležité.
  • Pokus se oddělit práci (profesní život) od osobního života. Naplánuj si zábavné aktivity s rodinou během volných hodin.
  • Uvědom si, že jediná věc, která je stálá ať už v práci nebo doma, je změna. Snaž se být co nejflexibilnější, abys mohl změnit, když to bude potřeba.
  • Pozoruj stresující a negativní situace, abys mohl rozhodnout, co můžeš kontrolovat a co ne.
  • Pokus se netrápit tím, co si lidé myslí. Zkus být trochu praštěný, divoký a zvláštní – možná se to naučíš mít rád (Baum, 1998).

Komu to ještě stále nestačí, ať se podívá na 71 vyzkoušených způsobů, jak vnášet humor do pracovní aktivity (Wilson, 2009). Samozřejmě je nebudu všechny uvádět, pravdu řečeno neuvedu ani jeden, protože by to unavilo každého čtenáře a v neposlední řadě mě pisatele (rozuměj autora tohoto příspěvku). Únavné a nudné by neměly být ani vysokoškolské přednášky či příspěvky (prezentace) na konferencích. Na internetové stránce www.write-out-loud.com se v článku „Jak používat humor efektivně (Dobrý vtip je velmi dobrý. Špatný může být katastrofální)“ můžeme dočíst, kromě jiného, že humor láme bariéry, humor zrelaxuje publikum, upozorní je, aby poslouchali, aby dávali pozor, humor přidává „šťávu“ do prezentace, humor uvolňuje tenzi, humor spojuje lidi. David Granirer (2005(b)) říká, že vtip by měl obsahovat alespoň jeden z těchto dvou elementů – nadsázku nebo překvapení (je vhodné se o tom přesvědčit). Vtip dále sestává ze dvou komponentů – nastavení (uvedení situace) a pointa. Uvedení situace je krátké představení tématu (20 – 30 sekund), které by nemělo být myšleno žertovně, protože potom druhá část vtipu – pointa – nemá s čím být v kontrastu. Pointa by tedy měla obsahovat neočekávaný obrat. Potud to byly myšlenky Davida Granirera, nyní následuje náš příklad: Vtip nemusí mít pointu (uvedení situace). I když nevadí, pokud ji má (pointa).

Místo závěru

Pokud jste čekali i něco jiného, tak nepřestávejte čekat! Vydržte! Možná se dočkáte už v dalším z mých příspěvků týkajících se psychologie humoru. Pokud se přece jen nemůžete dočkat, tak se poraďte se svým lékařem (psychologem, psychiatrem), zda nejste neurotičtí, nebo se nechte inspirovat seznamem internetových stránek, které najdete po seznamu použité literatury. Oscar Wilde jednou řekl: „Život je příliš důležitý na to, abychom ho brali vážně.“ A já dodávám: „Pokud přece jen chcete brát život vážně, tak ho berte s humorem!“

Róbert Ďurka, Centrum pedagogicko-psychologického poradenstva a prevencie, Michalovce

Příspěvek byl publikován ve sborníku z konference ,,Psychológia zdravia - Zdravie a múdrosť. Psychológia zdravia a syndróm vyhorenia. Rodové rozdiely v zdraví“. Konference se konala v roce 2009. Zpracovatel: PhDr. Dušan Selko, CSc., MPH, Mgr. Róbert Ďurka, PhD. Sborník vydán s finančním příspěvkem Národného ústavu srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava Vydavatel: Národný ústav srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava ve Vydavateľstve MAURO Slovakia s.r.o., Bratislava 2010, ISBN 978-80-968092-6-4