Postmoderní identita člověka a výchovy V životě a vývoji lidské společnosti má výchova mimořádně důležitou úlohu. Umožňuje, aby se kulturní dědictví, které vytvořily předchozí generace, uchovalo a dále znásobovalo. Výchova přispívá ke společenskému vývoji a pokroku, protože bez ní by každá generace vlastně začínala od začátku a jen by opakovala život předchozí generace, tak, jako je tomu u zvířat. Lidská společnost se však právě díky výchově neustále vyvíjí. Výchova je současně jedním z podstatných znaků, kterými se život v lidské společnosti odlišuje od života ostatních živých bytostí.

Sociálně-výchovná činnost rozvíjí sociální schopnosti pro účinné začlenění se v rodině, škole a hlavně v lidské společnosti. Klade důraz na sociální schopnosti, které usnadňují život člověka ve společnosti. Je to důležitá činnost pro pozitivní začlenění. Sociální činnost je činnost zaměřená na rozvoj sociálních schopností člověka pro účinnou participaci v rodině, ve škole, na pracovišti, sledování a hodnocení chování dětí metodami, technikami a postupy odpovídajícími současným poznatkům sociální pedagogiky a stavu praxe, sociální poradenství, socioterapie, používání diagnostických metod sociální pedagogiky. Výchova je profesionální (cílevědomé a odborné) rozvíjení pozitivních možností, psychických funkcí a procesů osobnosti člověka. Výchova je základním pojmem v pedagogické teorii a v pedagogické praxi. Současně patří k nejsložitějším procesům v lidské společnosti.

Pokud hledáme odpověď na otázku, co bylo příčinou, že se člověk vymanil ze zákonitostí živočišné říše a začal konat typicky lidským způsobem, musíme vycházet především z úvah vědců a z rozličných nálezů. O tom, jak vypadala výchova v nejranějších stupních vývoje lidské společnosti, nemáme totiž téměř žádné zprávy. Mimo jiné také proto, že písmo, jako jeden z prostředků historického poznání, pomocí kterého bychom mohli získat hlavní svědectví, vzniklo poměrně pozdě.

Vznik výchovy jako typicky společenské činnosti se nejprve vysvětloval z biologického hlediska. Vědci porovnávali chování zvířat s chováním člověka a poukazovali na to, že určité náznaky výchovného působení nacházíme již u zvířat. Jiní autoři se snažili vysvětlit základ společenské výchovné činnosti z psychologického hlediska. Vycházeli z rozličných vlastností psychiky člověka, které se ve vývoji postupně projevovaly a člověk se naučil předávat je jiným (Schavel, 2009). Zatímco vyčleňování člověka ze živočišné říše probíhalo statisíce let, společenský vývoj od chvíle, kdy člověk začal s pracovní činností, probíhal poměrně rychle.

V procesu pracovní činnosti vznikala potřeba výchovy jako specifické činnosti člověka. Člověk právě při ní prokázal schopnost, která nemá páru v celé živočišné říši, a to schopnost cílevědomě a plánovitě předávat své zkušenosti. Postupně měnil i svůj vztah k prostředí a vytvářel si své vlastní, nové společenské prostředí. Praktická potřeba připravit každého jednotlivce na život a práci ve společenském celku jako je rodina, kmen či národ, však nezůstávala stále na stejné úrovni (Čáp, 1996, s. 34).

Historie výchovy v prvobytně pospolné společnosti byla zaměřena na předávání vědomostí dospělých dětem, které byly potřebné k zachování života a pro rozvíjení potomstva. V prvobytně pospolné společnosti probíhala výchova jako jednoduché napodobování a účast dětí na pracovní činnosti dospělých. Na tomto stupni žili lidé společně ve skupinách, společně pracovali a opatřovali si obživu, společně se starali o děti a nebyly mezi nimi rozdíly.

Lidské jedince vychovávala celá společnost, jejich příprava na život, ač jednoduchá, byla všestranná a jejich práva i povinnosti byly stejné. Prvobytně pospolná společnost se postupně rozpadla, a tím se skončila i počáteční jednotná, všestranná a všeobecná výchova všech členů společnosti. Od těch dob se stalo pravidlem, že většina dětí dostávala jen tu nejnutnější výchovu, zúženou na přípravu na práci, zatímco menší skupina dětí, pocházejících z vládnoucí třídy, dostávala výchovu mnohem pečlivější (Laca, 2010, s. 298). Příprava na iniciace byla začátkem institucionální výchovy, zatím neměla pevný systém, jednoduchost života to nevyžadovala.

Výchova v otrokářské společnosti měla za následek rozvoj pracovní činnosti, pracovních nástrojů a společenský rozvoj výrobních sil vedl ke vzniku společenské dělby práce. To znamená, že se oddělila tělesná a duševní práce, vzniklo soukromé vlastnictví a společnost se rozdělila na třídy. Třídní charakter společnosti poprvé vzniká v otrokářské společnosti.

Výchova v antickém Řecku byla založena na šlechtě a rolnictvu. Vytvářely se tak dvě základní konvekce při výchově jedinců, které byly podmíněny rodovou svérázností stavu a byly od sebe velmi odlišné. Tyto formy ovládly i přísně aristokratický vojenský stát Spartu a svobodně-demokratický právní stát, jehož reprezentantem se staly Athény. Výchova ve Spartě měla vojenský charakter, vládla v ní vojenská disciplína a byla zcela veřejná.

Původní výchova v starém Římě byla na bázi rodinné výchovy. V římské výchově a pedagogice vynikalo řečnictví, státní patriotismus, ale pronikaly i ostatní filozofické názory z Řecka. Specifickým rysem římské výchovy bylo poznání římských zákonů, čímž se v dějinách pedagogiky začíná klást důraz na právní výchovu a utváření právního vědomí občana. Poslední období římského impéria se vyznačuje stále větším vlivem křesťanství na výchovu a vzdělání.

V období začínajícího kapitalismu vznikaly nové požadavky na vzdělání a tím se začala měnit i výchova. Rozvíjející se průmysl v 18. a 19. stol. vyžadoval, aby ti, kteří pracují v továrnách, byli alespoň částečně vzdělaní a připravení na náročnější způsoby práce. Proto se v mnoha zemích zaváděla elementární všeobecná školní docházka, která platila i pro děti dělníků a bezzemků. Třídní a stavovský ráz výchovy se ještě výrazněji projevil v takzvané dvojkolejnosti (dualizmu) školství.

Výchova v socialistické společnosti byla v naší společnosti velmi dlouho zaužívaná a jejími základními principy byly jednotnost, státní i bezplatné školství, založené na marxisticko-leninském vědeckém světonázoru, jednota výchovy a vzdělání.

Jak můžeme vidět, výchova vznikala a vyvíjela se v procesu lidské společnosti, určovaly ji a určují společenské potřeby a zájmy. Její cíle, formy jakož i prostředky se měnily se změnami společenského zřízení. Výchova je zprostředkování schopností, dovedností a postojů, které existují v dané společnosti a které se pro její trvání a další rozvoj pokládají za důležité dalším generacím. Výchova neboli edukace je součást výchovné skutečnosti, činnost směřující k získání a zdokonalení schopností a vlastností člověka. Výchova je působení na procesy lidského učení a socializace s cílem přeměny člověka po všech stránkách, s cílem přetvořit člověka z bytosti společenské na bytost kulturní (Pasternáková, 2010).

Změny, kterými v průběhu svých dějin procházela společnost, působily i ve výchově. Ovlivnily její cíl, postupy i obsah. Výchova se vyvíjela současně s vývojem společnosti, a proto ji označujeme za historický jev. Když sledujeme vývoj výchovy, vycházíme z členění vývoje lidské společnosti na základní období daná stupněm vývoje výrobních vztahů. Podle toho také hovoříme v dějinách výchovy postupně o výchově v pravěku, starověku, středověku a v novověku, nebo konkrétněji o výchově v prvobytně pospolné společnosti, o výchově v otrokářské společnosti ve velkých otrokářských říších jako byly starověký Řím a antické Řecko, dále výchova prvních křesťanů, výchova ve feudální společnosti, v kapitalistické, socialistické až po současnost.

Společnost je jeden z nejčastěji používaných pojmů v každodenním životě, zvláště ve vědě. Co je to společnost? Jak ji chápat? Společnost je pojem v nejširším slova smyslu. Je synonymem pro lidstvo jako celek, pro lidský rod, pro největší společenskou skupinu, do které se může člověk zařadit. Společnost je historické společenství lidí charakteristické vzájemnými vztahy, existující na určitém území a typické pro danou historickou etapu. V antice se o společnosti uvažovalo na úrovni polis, která byla identická s občanskou společností. Aristoteles ji definoval jako polis – soběstačné společenství. Položil základní otázku: Co tvoří její podstatu, původ její jednoty, podmínky její kontinuity v čase. Ve středověku se neodlišovala společnost od politického společenství. Jedinec patřil k církvi a určitému politickému společenství. Rodina měla specifické postavení přirozené skupiny. Rozlišení politického společenství prezentovaného státem a společností se objevilo až v renesanci a vrcholilo v 17. až 19. století. Tehdy byl stát vnímán jako podstatný, ale přece jen jako segment společnosti. G. W. F. Hegel vytvořil pojem občanská společnost jako protiváhu pojmu stát. Společnost podle K. Marxe není suma individuí, ale suma společenských vztahů mezi nimi. Nejdůležitějšími jsou výrobní vztahy (Keller, 1997, s. 31). Místo abstraktního pojmu společnost používá K. Marx pojem – společensko-ekonomická formace. Tento pojem má přesně vystihnout konkrétně historický typ uspořádání společenských vztahů.

V současnosti existují v sociologické literatuře různá pojetí společnosti. Například společnost jako struktura, t. j. síť sociálních institucí; společnost jako rekurence, t. j. opakování a permanentní řešení přežití, čili vzorce chování, hodnoty a normy, které se krystalizují v institucích a působí dlouhodobě. Tím se mohou částečně vyloučit sociálně-patologické jevy.

Sociologie používá pojem společnost v souvislosti s bližším označením – globální společnost, moderní společnost, tradiční společnost atd. Všeobecně platí, že pojetí pojmu společnost závisí od základních teoretických východisek uživatele. Společnost je výsledkem dlouhodobého historického, přírodního a společenského vývoje, který se stále vyvíjí. Je to možné vidět na procesu modernizace společnosti v současném období.

Vývoj a modernizace společnosti v posledních desetiletích vyvolává nemálo znepokojujících otázek: Jak lze chápat vývoj společnosti, poznamenaný neustálými procesy modernizace a zároveň doprovázený narůstající anomií? Existuje vztah mezi oběma procesy? Je narůstající počet sociálně-patologických jevů nevyhnutelným průvodním jevem modernizace, jejíž institucionální principy spočívají v demokratizaci společnosti, tržním hospodářství a vzniku občanské společnosti, kde hlavní úlohu sehrává postmoderní společnost.

Postmoderní společnost bývá charakterizována jako pluralistická. Pojem postmoderní společnost označuje duchovní a společenskou klímu současné lidské společnosti. Je zde určitá snaha o reflexi. Tato společnost je proti uniformitě. Často i proti všem fungujícím nástrojům společenské kontroly. Odmítá absolutno v jakékoli oblasti – v umění, politice, mezilidských a sociálních vztazích. Klade důraz na imaginativní pocity, v nichž se prolínají heterogenní světy a které směřují k dělení moci a k podporování mnohotvárnosti současných životních kulturních a vědeckých koncepcí i sociálních vztahů.

Člověk a postmoderní společnost

Postmoderní společnost je společnost po moderní etapě společnosti, která je pojímána a vychází z modernismu. Nedůvěřuje „konstruktivnímu racionalismu“, odmítá ideu pokroku, předvídatelné a plánované budoucnosti. Je to společnost bez univerzálního hodnotového systému, společnost ohrožená různými katastrofami (ekonomickými, ekologickými, sociálními apod.). Je výrazem sebereflexe společnosti ve stavu krize. Německý filozof R. Panwits použil termín postmoderní již v roce 1917. Do popředí klade oproti modernímu dekadentovi a nihilistovi „sportovně“ vytvrzeného, národně uvědomělého a nábožensky probuzeného „postmoderního“ člověka, který formuje společnost ke svému obrazu (Bauman, 2002, s. 29). Postmoderní společnost označuje za postmoderní přítomnou etapu vývoje občansko-společenské kultury – období přechodu od národně státního myšlení a zájmů ke globální interakci.

V postmoderní společnosti se často setkáváme s různými společenskými problémy, které se povolují a v některých případech i akceptují, např. legalizace drog, různé formy soužití mezi lidmi, tabuizace sexu a jiné. Další velkou úlohu sehrává svoboda. Dnešní lidé, ať je to mládež nebo dospělí jedinci, jsou snadno hodnotitelní jako zápasící s vlastním vědomím svobodného rozhodování a tradičním kulturním dědictvím, náboženstvím, morálkou či etikou, výchovou atd.

Svoboda člověka v dnešní společnosti už dávno neznamená neomezenost, ale správné reagování na skutečnosti života podle vlastního uvážení s plným vědomím odpovědnosti. Takto se svobodný člověk dneška může opravdu ptát, proč mu má společnost přikazovat nebo zakazovat to či ono jen proto, že to tak říká někdo (Grenz, 1997).

A už vůbec nerozumí, proč by měl podle něčeho, s čím nesouhlasí, konfrontovat svůj život a své kroky. Není to spíše otázka sekularismu, globalizace a hlavně postmoderní společnosti jako hrozby pro lidi? Je to zoufalým výkřikem nad uvědomující si skutečností ztrácené kontroly nad lidskými jedinci ve společnosti, kde přichází problém v podobě sociálně-patologických jevů v postmoderně. „Problém postmodernismu je ve zvládnutí plurality, heterogenity a jiných životních způsobů, hodnot, životních zkušeností, ve speciálně vědních disciplín a celospolečenských vývojových trendů tak, aby to přispívalo k důstojnosti života člověka v lidské společnosti“ (Mühlpachr, 2008, s. 18). Málokdo si uvědomuje rizika a nebezpečí postmoderního jevu na směřování lidské společnosti. Myslíme, že ani postmodernismus není klíčovým řešením pro vývoj naší kultury a společnosti, protože prvky postmoderního myšlení negativně zasahují nejen obecnou sociálně-kulturní rovinu společenského života, ale zasahují i speciální oblasti, morálku, školu, politiku apod.

Někdy se zdá, jako by člověk vedle rychlého rozvoje poznání, vědy a techniky zapomněl na sebe. A přitom jen on dává smysl zkoumání vesmíru, objevům v genetice, pokroku v medicíně i novým technickým výdobytkům.

Co to vlastně je ten člověk? A od kdy je vlastně člověk člověkem, ať už jako lidské pokolení nebo jednotlivec? Má vůbec smysl se na to ptát, nebo je to jen nějaká zbytečná filozofická spekulace? Co z toho máme? Co s těmito otázkami má postmoderna a výchova člověka?

Řešení otázky kdo nebo co je člověk, sice provází celé dějiny, nikdy se to však nezdálo být takovým problémem jako dnes. V průběhu dějin se objevilo množství koncepcí, byly formulovány různé definice, ale dnes se nám nabízí otázka, zda se vůbec dá diskutovat o problému „co je to člověk“. Už zde se dostáváme k prvnímu rozporu. Křesťanství tvrdí, že má jasnou odpověď na otázku člověka. Bible je v určitém smyslu celá o člověku, o jeho původu, o smyslu jeho existence. „Objektivní pohled na osobnost člověka může vzniknout pouze jako výsledek komplexního přístupu (Hučík et. al., 2009 s. 7).

Postmoderna se spíše kloní k tomu, že se na to odpovědět nedá, ba dokonce, že samotná otázka nemá velký smysl. Moderní koncepce předpokládala existenci objektivního světa a možnost jeho poznání. Postmoderna se pojmu reality zříká a tím odmítá i možnost objektivního poznání (Wojtyła, 2001, s. 45).

Dnes často slyšíme, že každý je „sám sebou“, má „svou pravdu“, protože žije ve „svém světě“, do kterého mu nikdo jiný nevidí. Každý si tedy může „pravdu“ interpretovat po svém, v důsledku čehož se pak podsouvá takové chápání „tolerance“, podle kterého nejen každý člověk, pokud je svobodnou lidskou bytostí, má právo na svůj názor, ale – a to je kontraproduktivní – každý názor, pokud je vysloven člověkem, má stejný nárok na platnost. Potom každý, kdo je přesvědčen o správnosti svého názoru či postoje, je prohlašován za netolerantního, protože si dovolí tvrdit, že se někdo druhý mýlí. Takto chápaná „tolerance“ nakonec znamená nemít žádný názor, protože nač mi bude takový, který stejně nemá nárok na platnost, pokud nesmí s jiným názorem polemizovat (Coreth, 1996). Pokud mají všichni stejnou pravdu, pak vlastně pravda neexistuje. Život ale přináší množství situací, které nás nutí se s tím nespokojit, ale hledat odpověď. Jsou to situace, v nichž se třeba nějak rozhodnout a toto rozhodnutí má také své vážné důsledky. Jsou to situace, v nichž obrazně či doslovně „jde o život“.

Co je člověk? Pokud tedy chceme vůbec hledat odpověď na tuto otázku, musíme vycházet z předpokladu, že je to možné. Souvisí to s takovými složitými filozofickými problémy, jako například otázka, co je vlastně předmětem našeho poznání. Je to skutečný svět kolem nás, nebo jen obsahy, stavy, případně produkty našeho vědomí? Maxim Gorkij napsal: „Člověk – to zní hrdě.“ Ale proč? Kolik dobra vykonal! Vytvořil úžasná, obdivuhodná a velkolepá díla. Procházel se již po Měsíci, noří se do hlubin moře a do hloubek tajemství struktury hmoty. Zkoumá vesmírné dálky a zkracuje vzdálenosti mezi lidmi na zemi. Dokázal vyléčit zákeřné choroby a vytvořit obdivuhodná umělecká díla. Ale také kolik zla, nespravedlnosti a krutosti znají lidské dějiny! Již dávno jsme schopni zničit život na celé Zemi. Umíme s využitím vědeckých poznatků mučit druhé a vymývat mozky. Někteří se snaží jedno i druhé vysvětlit evolučními zákonitostmi a bojem o přežití.

Dějiny lidského sebevědomí představují velkolepou fresku, kterou člověk maloval v situacích neotřesitelné sebedůvěry i úzkostného znejistění. Příliv poznatků ze strany věd o člověku a jeho jistota, že zná pravdu o sobě, nestály v přímé úměře. Nadále zůstával pro sebe tajemstvím, protože člověk cítil, že jeho ohraničené možnosti sahají do nekonečna (J. Jaspers). V době znejistění nabývala na intenzitě otázka: Co je člověk? Na jejím řešení, t. j. na vypracování souvislostí mezi filozofií „i společností“ a člověkem, který znejistěl, který se ptá a který tyto souvislosti nachází, byli z větší části zainteresováni odborníci s různým postojem k systémům tradiční filozofie a lidské společnosti.

Závěr

Novověká sociálně-společenská mobilita přináší vedle radikální plurality také připravenost na změny a otevřenost pro něco nového. Přináší však také rezervovanost vůči tradicím, nárokujícím si na akceptování a závaznost. Postmoderní myšlení zasahuje všechny lidi. Mladé, i věkově pokročilé dnešní společnosti. Snažíme se proto poukázat na řešení pro široký okruh konzumentů. Protože i oni musí umět hledat své místo a svůj dlouhodobý a pozitivní cíl. Musí umět napředovat, vnímat to, co je hodnotné (co je dobré, co prospěje společnosti) a nesmějí měnit svůj vkus podle postmoderního tlaku. Je velmi těžké zřetelně vystihnout problematiku postmoderního jevu ohledně sociální patologie a předložit jednoznačné aprioristické znaky, protože jasný obraz o postmodernismu ztěžuje pojmový pluralismus o společnosti. Není snadné ani podat celistvou základní charakteristiku postmoderní společnosti, protože je široce obsáhlá celá geneze postmodernismu a jeho vývinu.

Společnost se v každém období svého života usilovala o to, aby měla kontrolu nad výchovou a aby výchovné působení bylo oporou vládnoucí třídy. Výsledky, které společnost svým výchovným působením dosahovala, vedly k přesvědčení, že moc výchovy je tak obrovská, že jejím prostřednictvím lze působit nejen na každého jednotlivce, ale současně i na celou společnost. V rozvoji pedagogického myšlení vznikaly práce, které se zabývaly vlivem výchovy na společnost k lepšímu.

Autoři: PaedDr. Slavomír Laca, PhD. Thlic. Peter Laca Seznam bibliografických odkazů

Bauman, Z.: Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON, 2002. 165 s. ISBN 80-86429-11-3. Coreth, E.: Co je člověk? Praha: Zvon, 1996, s. 216 ISBN 80-7113-170-9. Čáp, J.: Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV, 1996, s. 302 ISBN 80-85866-15-3. Grenz, S. J. Úvod do postmodernismu. Praha: Návrat domů, 1997. Hučík, J., Hučíková, A.: Kazuistika v sociálnej práce, Bratislava: VŠZaSP, 2009. s. 203. ISBN 978-80-89271-66-5. Keller, J.: Úvod do sociologie. 1997. Praha: SLON, 1997. 184 s. ISBN 80-85850-25-7. Laca, P: Dejinný pohľad na pôvod, vývoj a náboženstvo starých Slovanov. In: Theologos č. 1/2010, s. 297-310 ISSN 1335-5570. Mühlpachr, P.: Sociopatologie pro sociální pracovníky. 2008. Brno: MSD, 2008. 194 s. ISBN 978-80-7392-069-2. Pasternáková, L.: Metódy výchovy uplatňované v rodinách. In: Vychovávateľ č. 6, roč. 58, Bratislava: Educatio, 2010. ISSN 0139-6919. Schavel, M.: Psychosociálne aspekty poradenstva a pomoci rodinám so zadlžením. Zborník príspevkov z Medzinárodnej konferencie: Sociálna a ekonomická núdza – bezpečnosť jedinca a spoločnosti. Bratislava: VŠZaSP, 2009. s. 555 ISBN 978-80-89271-63-4. Wojtyla, K. Człowiek i moralność I. Lublin: KUL, 2001. ISBN 83-7306-024-3.

Publikace autora článku: PaedDr. Slavomír Laca, PhD

Základy sociální pedagogiky - Sociální pedagogika prochází neustálým vývojem v souvislosti s vývojem celé společnosti, která je poznamenána společenskými změnami souvisejícími především s rostoucí technikou, automatizací a globalizací světa, ale také s narůstajícím množstvím sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vybrané kapitoly z etiky pro sociálně-zdravotnické profese - V současnosti můžeme konstatovat, že je velký nárůst přibývajících vědeckých poznatků o člověku jako o rozumném individuu na úrovni lidské populace, až po různou problematiku. Vystupují do popředí stále nápadněji mnohoraké a komplikované etické otázky ohledně lidského života.