Úvod

Diskurz digitálních médií představuje jedno z nejdynamičtěji se transformujících prostředí současné komunikace, v němž jazyk nabývá nových funkčních kvalit, často odlišných od těch, které mu byly připisovány v tradičních formách veřejné výměny informací. Zatímco klasická filosofie jazyka analyzuje jazyk jako konstrukt umožňující uchopení reality, její popis či logickou strukturalizaci, digitální média posouvají komunikaci do rovin, kde je jazyk stále méně prostředkem porozumění a stále více nástrojem performativity, emocionální mobilizace či symbolické dominance. V tomto smyslu je zkoumání jazyka v digitálních médiích zároveň zkoumáním podmínek, v nichž vzniká a šíří se manipulace založená na jazyku. Jedním z prvních problémových bodů současného prostředí je již samotná povaha mediálního prostoru, která je radikálně odlišná od tradiční komunikace.

Jak uvádějí Slavkovský a Kutaš (2013), moderní chápání jazyka je úzce spjato s tzv. „obratem k jazyku“, prostřednictvím něhož se jazyk stává médiem našeho myšlení i našeho vztahování se ke skutečnosti, přičemž jeho analýza se v mnoha případech jeví jako cesta k řešení nebo demaskování pseudoproblémů vznikajících z jeho nesprávného používání. Tento přístup je typický pro moderní analytickou tradici, avšak digitální prostředí odhaluje nové komplikace, a to, že jazyk se zde nepoužívá primárně k objasňování skutečnosti, ale ve velké míře k vytváření, rámcování či udržování verzí reality. Tento posun výstižně popisuje Moravčíková (2020), když uvádí, že postpravdivá éra přinesla eskalaci demagogie, dezinformací, konspiračních narativů a jiných forem manipulačního působení, přičemž digitální platformy zásadně mění mechanismy šíření těchto obsahů a zvyšují jejich účinnost.

Jazyk, který je v tradičním chápání prostředkem racionální výměny informací, se v digitálních médiích stává nositelem emocionálně nasycených podnětů, které mají často za cíl regulovat afektivní stavy příjemců bez ohledu na racionální argumenty. Zvláště důležitým faktorem je v této souvislosti vznik a dominance tzv. nových jazykových her, které jsou podmíněny rychlostí a hybridní multimodalitou digitálního prostředí. Jak upozorňují Aleksić a Stamenković (2018), tyto rysy vytvářejí předpoklady pro vznik nových komunikačních konvencí, v nichž se zvýrazňuje emocionalita a snižuje prostor pro argumentační komplexnost. Právě v kontextu manipulace je tato transformace mimořádně důležitá. Fischer (2022) ukazuje, že cílem mnoha manipulačních kampaní v online prostoru není přesvědčit příjemce pomocí racionálně validních argumentů, ale aktivovat jeho afektivní predispozice a mobilizovat ho prostřednictvím přeexponovaných emocionálních podnětů, a to strachu, hněvu, rozhořčení nebo pocitu ohrožení. Jazyk v digitálních médiích tak nabývá povahy nástroje aproximativního jednání, což v praxi znamená, že jeho cílem není zprostředkovat poznání, ale podmínit reakci.

Z filosofického hlediska jde o zásadní posun. Připustíme-li Wittgensteinovu tezi, že „význam slova je jeho používání“, musíme zároveň připustit, že digitální média mění samotné podmínky používání jazyka, a tedy i povahu významu. Jazyk se zde stává entitou formovanou algoritmy, logikou pozornosti a ekonomickými zájmy platforem. Bradley Warfield (2023) proto oprávněně konstatuje, že online diskurz se vyznačuje „eticky ochuzenou interaktivitou“, v níž kvalifikovaná pozornost nahrazuje dialogičnost a snižuje schopnost vést komunikační praktiky směřující k vzájemnému porozumění. Tato pozorování naznačují, že jazyk v digitálních médiích nelze chápat jen jako technickou nebo lingvistickou kategorii. Je nezbytné ho chápat v širších epistemických, sociálních a axiologických souvislostech, které rámcují jeho účinky v podmínkách dnešního mediálního prostředí. Jak připomíná Marek Mikušiak (2018), jazyk je situován mezi logikou a psychologií právě proto, že nese stopy kognitivních procesů a zároveň formuje sociální interakce, které mohou být, stejně jako v případě digitálních médií, významné i z hlediska moci, ideologie a manipulace.

Teoretický rámec

Digitální prostředí nevytváří jen nové technické možnosti komunikace, ale modifikuje samotné epistemické, pragmatické a axiologické rámce, v nichž jazyk působí. Teoretický rámec tohoto článku stojí proto na dvou pilířích, prvním jsou klasické koncepty filosofie jazyka, které umožňují analyzovat strukturu a fungování jazyka jako nositele významu, a druhým jsou moderní přístupy zkoumající jazyk v podmínkách digitální komunikace, které poukazují na jeho mediatizaci, afektivitu a algoritmickou modulaci.

Filosofie jazyka poskytuje tradici, v níž se jazyk chápe jako nástroj konstituování reality a zároveň jako médium myšlení. Slavkovský a Kutaš (2013) připomínají, že obrat k jazyku na přelomu 19. a 20. století znamenal zásadní proměnu filosofického zájmu, a to, že jazyk se stal nejen objektem reflexe, ale je klíčem k řešení filosofických problémů, které jsou často důsledkem nepochopení jeho fungování.

Jak uvádí Morris (2007, podle Slavkovský & Kutaš, 2013), John Locke, který významně ovlivnil přemýšlení o vztahu mezi myšlením a jazykem, se dá podle autora shrnout do souboru osmi tezí, které představují základní východiska jeho chápání jazykové funkce a jejího vztahu k mentálním obsahům. Právě tyto teze se staly místem, kde se pozdější filosofie jazyka, zejména v analytické tradici reprezentované Fregem a dalšími autory, rozhodla buď pokračovat, nebo se vůči nim explicitně vymezit. Morris (2007, s. 21) takto zahrnuje Lockova východiska: (L1) jazyk je určen svou funkcí; (L2) jeho základní funkcí je komunikace; (L3) komunikovat má myšlení; (L4) slova označují komponenty komunikovaného obsahu; (L5) těmito komponenty jsou ideje; (L6) ideje jedné osoby nejsou přímo vnímatelné jinou osobou; (L7) vztah mezi slovem a tím, co označuje, je arbitrární a (L8) slova sama o sobě nemají smysl (Morris, 2007, podle Slavkovský & Kutaš, 2013, s. 21). Moderní filosofie jazyka však z těchto tezí přijala pouze některé. Jak Morris (2007) ukazuje, analytická tradice navázala zejména na teze o funkčnosti jazyka, o jeho komunikačním určení a o arbitrárnosti jazykového znakového systému, tedy konkrétně na teze L1, L2, L7 a L8, zatímco Lockovu teorii idejí jako mentálních reprezentací významu odmítla. Tyto posuny v chápání jazyka zároveň ukazují, že jazyk nelze analyzovat bez ohledu na podmínky, v nichž nabývá svou funkčnost a účinnost. V současnosti je nezbytné rozšířit výklad a přístup i na současná dnešní komunikační prostředí, v nichž jazyk funguje, například taková digitální média nám takovou možnost nabízejí.

Wittgensteinova sentitivní teze, že „význam slova je jeho používání v jazyku“, nabývá zvláštní relevance v kontextu digitálních médií. Je-li význam odvozen od použití, pak změna digitálního prostředí a jeho formálních struktur, rytmů, komunikačních konvencí nevyhnutelně vede ke změně významových možností samotného jazyka. V online prostoru se používání jazyka vyznačuje diskontinuitou a hybriditou a přeexponovanou emocionalitou, což zásadně mění i pragmatický rozměr komunikace. To může znamenat, že jazyk v digitálním prostoru není rozšířením tradičního jazyka, ale vytváří nové jazykové hry s vlastními normami, jejichž součástí je i potenciál manipulace založené na afektivní rezonanci (Fischer, 2022).

Zásadní význam pro pochopení jazyka v kontextu mediální manipulace mají také klasické logicko-sémantické koncepce Fregeho a Russella. Fregeho rozlišení mezi smyslem a významem ukazuje, že jazykový výraz má nejen referenční, ale také kontextuální a kognitivní rozměr. Právě tento kognitivní rozměr je v digitálních médiích intenzivně využíván manipulačními strategiemi, tzn. že jazykové formy, které evokují určité mentální obrazy nebo afektivní interpretace, se stávají účinnými nástroji ovlivňování. Podobně Russellův důraz na přesnost a logickou analýzu výpovědí představuje kontrast k nepřesnosti a intencionalitě mnoha online komunikátů, přičemž právě jejich logická defektnost je často zdrojem manipulačního potenciálu.

Austin a Searle posunuli filosofii jazyka směrem k pragmatice tím, že ukázali, že jazyk není jen popisem, ale také akcí. Řečové akty se v digitálním prostředí projevují mimořádnou intenzitou, například některé komunikační záměry mluvčího, jako sliby, obvinění, hodnocení, jsou zesíleny algoritmy, a jiné procházejí okamžitou proměnou na účinky, které náš výrok u posluchače způsobí, například šok, strach, potěšení a podobně. Digitální platformy tak vytvářejí situaci, v níž pragmatické efekty fungují s rychlostí a dosahem, které v tradičním prostředí nebyly možné. Jazyková manipulace se proto stává otázkou nejen obsahu, ale také kontextu, načasování a algoritmické modulace těchto prvků.

Zatímco klasická filosofie jazyka umožňuje pochopit jazyk jako systém, moderní mediální teorie ukazují, jak se tento systém transformuje v prostředí technologické infrastruktury. Digitální média vytvářejí hybridní prostor, v němž se jazyk stává nejen výrazem individuálních intencí, ale také produktem platformové logiky (Slavkovský, Kutaš, 2013).

Sociální média mají obrovskou přitažlivost i pro rodiny, přičemž podporují každodenní online komunikaci, například přes Instagram, YouTube či Facebook. Více než pětina studentů je „online“ 4 hodiny denně a více, a více než polovina rodin používá společný online chat. Tento trend ukazuje, že digitální prostředí významně ovlivňuje každodenní interakce a vytváří rámce, kde jazyk slouží nejen k informování, ale také k afektivní mobilizaci a sociálnímu ovlivňování (Gužíková, Pošteková, 2025).

Jak uvádějí Aleksić a Stamenković (2018), jazyk digitálních médií je formován interaktivitou a participativností publika, přičemž nové komunikační formy, jako komentáře, statusy, hashtagy a memy, vytvářejí vlastní stylistiku a pragmatiku odlišnou od tradičních médií. Jazyk zde přestává být tedy stabilním textovým útvarem, ale stává se takřka prchavou, dynamickou a situovaně vznikající performancí, tedy tím, jak jazyk v praxi skutečně používáme. Fischer (2022) upozorňuje, že současné manipulační strategie cíleně využívají afektivní predispozice příjemců, přičemž jazyk funguje jako spouštěč emocionálních reakcí, ne jako nositel racionálního argumentu. Digitální platformy vytvářejí tzv. afektivní prostředí, v němž se emocionální signály šíří rychleji a efektivněji než racionální výpovědi. To také zásadně mění pragmatiku online komunikace, a to tím, že úspěšná výpověď není ta, která je argumentačně silná, ale ta, která vyvolá afektivní odezvu, jako je například hněv, strach nebo morální pobouření.

Warfield (2023) charakterizuje diskurz sociálních sítí jako eticky ochuzený, protože digitální platformy upřednostňují interakce s krátkou pozorností, instantním emocionálním dopadem a minimální dialogičností, tedy přesným opakem toho, co by podporovalo porozumění či společný smysl pro realitu. Z filosofického hlediska jde o transformaci komunikačních podmínek, v nichž se narušuje schopnost vést argumentativní diskurz a nahrazuje se kulturou fragmentovaných, monologických reakcí.

Erika Moravčíková (2020) zdůrazňuje, že digitální média jsou katalyzátorem postpravdivé situace, v níž se pravdivost stává méně důležitou než emocionální přesvědčivost či ideologická kompatibilita informace. Manipulace je v tomto kontextu přirozeným důsledkem prostředí, v němž se racionální argumentace dostává do ústraní. Mikušiak (2018) nám nabízí důležité metodologické upozornění, a to takové, že jazyk je situován mezi logikou a psychologií, protože není jen formálním systémem, ale zároveň také součástí mentálních procesů a sociálně podmíněných interpretací. Digitální média tuto dvojakost ještě zvýrazňují tím, že jazyk je v nich současně ovlivňován pravidly algoritmů, psychologickými reakcemi i sociální dynamikou online komunit. Manipulační strategie se proto realizují souběžně na úrovni sémantiky, pragmatiky i afektivity, a stále méně lze tyto roviny od sebe oddělit.

Jednou z nejvýraznějších manipulačních technik v digitálním prostředí je rámování (tzv. framing), které spočívá v tom, že jazyk vybírá, zvýrazňuje až zastírá vybrané aspekty událostí. Již v tradičních médiích byl rámovací jazyk součástí žurnalistické praxe, avšak digitální prostředí posouvá tuto techniku na novou úroveň. Jak uvádí Moravčíková (2020), v postpravdivé éře nabývá rámovací jazyk podobu účelové selekce informací, jejímž cílem je podpořit ideologicky kompatibilní interpretaci světa, přičemž jazyk je často prostředkem vyvolání strachu, ohrožení nebo křivdy či ponížení.

V kontextu filosofie jazyka jde o jev, který lze vysvětlit Wittgensteinovou tezí o vázanosti významu na používání. Pokud digitální média používají určitý jazykový rámec opakovaně a v homogenním komunikačním prostředí, formují tím samotnou interpretační schéma reality. Samotný jazyk tak nepopisuje realitu, ale řídí přístup uživatelů sociálních sítí a dalších digitálních médií k tomu, co se považuje za relevantní, naléhavé nebo pravdivé. Rámování, které bylo kdysi nástrojem redaktorů, je v současnosti decentralizované a vykonávané každým uživatelem, přičemž algoritmy upřednostňují rámce s nejvyšší afektivní hodnotou. Jak ukázal Fischer (2022), účinnost manipulačního rámce roste úměrně také s jeho schopností mobilizovat afektivní stavy, zejména hněv a strach, což vede k rozšíření obsahu, který by při racionálním hodnocení nemusel být významný nebo vůbec pravdivý.

Digitální média podporují používání jazykových forem, které cíleně zkreslují referenční vztah mezi jazykovým výrazem a realitou. Ke dvěma nejčastějším patří eufemizace (zjemnění výrazu – pozn. autora) a hyperbolizace (zveličení, zvýšení významu – pozn. autora). Eufemismy slouží k maskování negativních jevů neutrálnějšími formulacemi, které redukují jejich závažnost. V online prostoru se objevuje zejména na politické scéně a v komunikaci, reklamě a PR diskurzu, kde je jejím cílem formovat pozitivní interpretaci beze změny samotného faktického stavu. Získávají manipulační charakter právě tehdy, když se využívají k systematickému přesouvání interpretace reality, například při vyhýbání se odpovědnosti nebo při legitimizování kontroverzních rozhodnutí. V případě hyperbolizace jde o opačný jev, kde jde o jazykovou přehnanost a zveličení, které zvyšuje intenzitu významu. Digitální prostředí jí přeje, protože hyperbolické výroky jsou výkonnější v konkurenčním boji o pozornost uživatele sociálních sítí. Jak upozorňují Aleksić a Stamenković (2018), jazyk digitálních médií je charakterizován zhutněním, expresivitou a dramatizací, které jsou důsledkem stylistických posunů způsobených multimodálním prostředím online komunikace. Podstatou je, že v obou případech je cílem jazykového zkreslení vytváření interpretačních posunů ve prospěch záměrů komunikátora, kde dochází tedy k manipulaci na úrovni sémantiky i pragmatiky.

Digitální platformy mění jazyk také tím, že deformují jeho kontextové vazby. Jazyková manipulace je obzvláště efektivní, když je výpověď vytržena z kontextu, což umožňuje její reinterpretaci ve prospěch různých narativů. Warfield (2023) poukazuje na to, že online komunikace vytváří prostředí, v němž dochází k etické i diskurzivní degradaci interakce, a to tak, že fragmentované vstupy nahrazují dialog, což vede ke ztrátě schopnosti kriticky hodnotit význam výpovědí v jejich celistvosti. Jazyková fragmentace tak umožňuje selektivně používat citáty, vizuální prvky či fakta tak, aby vytvářely dojem relevance nebo pravdivosti tam, kde reálně chybí. Čím v současnosti tato dekontextualizace podporuje také rychlé šíření hoaxů či konspiračních narativů. Moravčíková (2020) uvádí, že jednou z typických črt digitálních médií je cirkulace izolovaných výroků, které se samy stávají nositeli ideologických významů bez ohledu na jejich původní intenci nebo přesnost. Samotný manipulační jazyk nabývá svou účinnost proto, že je vložen do architektury, která zvýhodňuje afektivní obsahy. Z filosofického hlediska bychom se mohli ptát nejen na to, jak se jazyk používá, ale kdo rozhoduje o tom, které jazykové formy zůstanou viditelné, prominentní a sociálně účinné.

Proč se emocionálně laděný jazyk šíří rychleji?

Digitální platformy jsou založeny na metrikách interakce a predikce, čili jejich cílem je udržet pozornost uživatelů co nejdéle. Ony nepracují se sémantickým obsahem, ale s jeho sociálním výkonem, a to se zajímavostí, interakcí či predikcí angažovanosti. A to v praxi znamená, že algoritmy rozhodují o tom, kterým jazykovým aktům bude umožněno působit a které zůstanou v pozadí. Warfield (2023) upozorňuje, že systém sociálních sítí vytváří prostředí, v němž komunikace není směřována k porozumění, ale k maximalizaci pozornosti, přičemž samotný systém řídí distribuci a rozšíření diskurzu takovým způsobem, který může být eticky ochuzený.

Ukazuje se, že právě afektivně nabité jazykové projevy mají nejvyšší míru angažovanosti, protože spouštějí emocionální reakce, které uživatele motivují k interakci, ať už v podobě sdílení, komentování nebo přímé reakce (Fischer, 2022). V mediálním prostředí se jádrem problému stává nejen obsah nepravdivých nebo manipulačních tvrzení, ale především způsob jejich multiaplikačního šíření, které podkopává tradiční normy epistemické autority a pravdivosti (Moravčíková, 2020). Algoritmy tím přímo ovlivňují to, které výpovědi získávají status pravděpodobných nebo společensky relevantních.

Jelikož algoritmicky zvýhodněné komunikační formy jsou právě ty, které jsou afektivní, polarizující až dramatické, manipulace přestává být výjimkou, ale stává se v společenském diskurzu normou. Algoritmy se tak v digitálním prostoru stávají neviditelnými spoluaktéry komunikace.

Netřeba však zapomínat také na nového komunikačního (strojového) aktéra, který v současnosti zásadně mění jazykové, epistemické i normativní podmínky digitálního diskurzu, a to na AI. Pokud v předchozích částech článku byly algoritmy chápány zejména jako modifikátory viditelnosti jazykových projevů, v případě AI jde o kvalitativně jiný fenomén. Umělá inteligence začíná jazyk produkovat, čímž vstupuje do samotného centra procesů tvorby významu. „Navzdory mnoha benefitům přináší také četné výzvy, které si vyžadují důslednou reflexi. AI má potenciál měnit způsob myšlení, učení, ale také mezilidských vztahů. Studie mapuje rizika využívání AI ve vzdělávání z pohledu etiky, kognitivního vývinu i společenských dopadů, a to s cílem přispět k lepšímu porozumění tomu, jak technologie formují (a deformují) naše vzdělávací prostředí.“ (Pošteková, 2025, s. 348).

Řečové akty tak, jak je definovali Austin a Searle, předpokládají existenci mluvčího subjektu, který má intenci něco tvrdit, slíbit či vyvolat. V případě AI však tento intencionální rámec absentuje, protože žádnou intenci nemá. Zde vzniká jakýsi ontologický paradox řečového aktu bez mluvčího subjektu. Pokud však jazyk působí performativně, jak to ukazují Fischerovy (2022) analýzy afektivních účinků online komunikace, pak AI může vyvolávat perlokuční efekty i bez intencionality, což znamená, že tradiční rozlišení mezi úmyslnou a neúmyslnou manipulací přestávají být udržitelná, protože uživatel může být emocionálně, ideologicky nebo i epistemicky ovlivněn textem, který nemá žádného mluvčího autora. A tedy umělá inteligence jako strojový aktér může vyvolat reakci, přičemž však již nenese za ni jazykovou ani morální odpovědnost. „Tento proces zahrnuje nejen technické aspekty jako syntéza řeči, mimika a empatie simulovaná přes algoritmy, ale také symbolický posun, v němž se AI začíná chápat jako subjekt schopný interakce s lidmi téměř na rovnocenné úrovni“ (Pošteková, Brisudová, 2025, s. 149).

Ačkoli se umělá inteligence často prezentuje jako technologie s vysokým potenciálem zefektivňovat procesy, rozšiřovat dostupnost služeb a podporovat nové formy sociální interakce, její integrace do komunikačních a rozhodovacích struktur zároveň otevírá zásadní etické a společenské otázky. Jednou z nejviditelnějších je postupná eroze autenticity komunikace, a to tak, že automatizované odpovědi, prediktivní algoritmy a generovaný obsah mohou narušovat spontánnost mezilidských výměn, oslabovat emocionální hloubku interakce a podkopávat také vztahovou důvěru, která stojí v jádru sociální koexistence (Pošteková, Brisudová, 2025).

Jak bylo výše nastíněno, ačkoli umělá inteligence jako strojový aktér může vyvolat reakci u uživatelů, na druhé straně však již nenese za ni jazykovou ani morální odpovědnost. Při selháních rozhodovacích procesů AI totiž často není jasné, kdo nese za to morální nebo právní následky. Tato nejasná architektura odpovědnosti vytváří stav normativní neuchopitelnosti, v němž tradiční etické rámce přestávají poskytovat oporu a možnost korekce.

Závěr

Úvahy, které byly načrtnuty, naznačují, že jazyk v digitálním prostředí nelze chápat jako jednoduché pokračování tradičního komunikačního modelu, ale jako komplexní a neustále se měnící systém, který je úzce spjat s technologickou povahou médií. Digitální platformy neovlivňují jen to, co je řečeno, ale také to, jak a za jakých podmínek může být použitý jazyk účinný. Tato podmíněnost způsobuje, že významy přestávají být stabilní a stále více podléhají dynamice pozornosti, rychlosti reakce či emocionálního naladění uživatelů. V takovém prostředí nabývají manipulační strategie nový charakter, a to tak, že nevznikají jen jako záměrné pokusy o zkreslení, ale také jako přirozený důsledek komunikačních mechanismů, které digitální technologie upřednostňují a reprodukují. Zvláštní rozměr získává situace s nástupem umělé inteligence, která vstupuje do komunikace jako producent jazyka bez intencionálního rámce. Jde tak o zásadní zlom v tom, komu a čemu v dnešní komunikaci připisujeme autorskou odpovědnost či záměr.

Autorka: Mgr. Katarína Brisudová Žilinská univerzita v Žiline, Ústav mediamatiky a kultúrneho dedičstva

Bibliografie

ALEKSIĆ, D. & STAMENKOVIĆ, I. The Language of Media in the Digital Age. In.: Balkan Social Science Review, vol. 12, pp. 101 -103, 2018

AUSTIN, J. L. Ako niečo robiť slovami. Bratislava : Kalligram, 2004

FISCHER, A. Manipulation and the Affective Realm of Social Media. In.: JONGEPIER, F. & GUŽIKOVÁ, L. & POŠTEKOVÁ, B. Sociálne siete – spájajú alebo rozdeľujú rodinu? = Social Networks – Do They Unite or Divide the Family? In: KOCHANOWICZ, A. M., WITKOWSKI, M. & JORG, D. (eds.), Family Dynamics in a Changing World: Support, Challenges, and Adaptation. Dąbrowa Górnicza: Wydawnictwo naukowe akademii WSB, s. 189–199, 2025.

KLENK, M. (ed.) The Philosophy of online manipulation. New York and London: Research in Philosophy and Technology. pp. 327-352, 2022

FREGE, G.: Über Sinn und Bedeutung. In.: Zeitschrift für Philosophie und philosophishe Kritik, pp. 25-50, 1892

MIKUŠIAK, M. Filozofia jazyka medzi logikou a psychológiou. Trnava: Trnavská univerzita v Trnave. s. 207, 2018

MORAVČÍKOVÁ, E. Media Manipulation And Propaganda In The Post-Truth Era. In.: Media Literacy and Academic Research. Vol. 3, No. 2, pp.37, 2020

MORRIS, M.: An Introduction to the Philosophy of Language. New York : Cambridge University Press, pp. 5 – 20, 2007

POŠTEKOVÁ, B.; BRISUDOVÁ, K. Umelá inteligencia ako nástroj dehumanizácie? In.: ŠVEC, J. & HOREMUŽ, M. (eds.). K otázkam súčasnosti z perspektívy humanitných a sociálnych vied. s. 149-164, 2025

POŠTEKOVÁ, B. Implementácia umelej inteligencie v školstve na Slovensku: súčasný stav, hrozby a etické implikácie. In: HOMOLOVÁ, M. & POŠTEKOVÁ, B. (eds.), Premeny poznania: most medzi vedami I. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku, VERBUM – vydavateľstvo KU, s. 347–359, 2025.

SLAVKOVSKÝ, A. R. & KUTÁŠ, M. Úvod do filozofie jazyka. Trnava: Filozofická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave. s. 114, 2013

SEARLE, J. R. Myseľ, jazyk, spoločnosť. Bratislava : Kalligram, 2007

WARFIELD, B. Digital Technology and the Problem of Dialogical Discourse in Social Media. In.: Techné: Research in Philosophy and Technology. Vol. 27, no. 2, pp. 220-239, 2023