Pokud si představíme situaci, ve které za námi přijde blízký kamarád ocitající se ve vlastním trápení, pravděpodobně se mu budeme snažit pomoci a poskytnout rameno k vyplakání. Pokud si ale představíme, že se v podobné situaci nacházíme my sami, nereagujeme stejně. Řekneme si slova, která bychom se neodvážili říct svým nejbližším. Málokdo umí v době trápení k sobě přistupovat se stejnou sebeláskou, jakou nabízí jiným. Často se mylně domníváme, že nejen jsme udělali chybu, ale zároveň se domníváme, že my sami jsme chybou. Proč je pro nás mnohem náročnější věnovat si laskavost a vřelá slova, i přesto, že si vlastní kritikou ubližujeme? Právě v tom spočívá rozdíl mezi pociťovaným soucitem k jiným a sebesoucitem.
Samotný sebesoucit pochází ze soucitu, jehož léčivé vlastnosti jsou popisovány po staletí (Gilbert, 2009). Tibetský filozof, dalajláma, se o soucitu vyjadřoval jako o zdroji spokojenosti a štěstí. „Pokud chcete, aby byli ostatní šťastní, zaměřte se na soucit. Pokud chcete být sami šťastní – zaměřte se na soucit.“ (Dalai Lama, 2001). Soucit podle Wanga (2005) představuje moderní neurohormonální síť vynořující se ze základních mateřských instinktů sloužících k ochraně slabého a zranitelného lidského jedince. K dosažení tohoto náročného cíle byla potřebná spolupráce více osob, která byla podnícena právě pociťovaným soucitem ke zranitelnému jedinci, což vedlo k podnícení získání podpory i od dalších členů klanu. Soucit znamená ochotu přiblížit se k nepříjemným emocím osoby vyžadující si pomoc. Při soucitu je nutné odhodlání, s jakým si vědomě všímáme utrpení a bolesti, namísto odvrácení zraku a vyhýbání se těmto emocím. Soucit v sobě nese přenesení pozornosti k utrpení v kombinaci s touhou zmírnění tohoto trápení (Gilbert, 2020).
Hlavní představitelkou tohoto pojmu je Neffová (2023), která sebesoucit operacionalizovala jako dvojdimenzionální konstrukt skládající se ze sebesoucitného a nesebesoucitného reagování, přičemž obě dimenze se skládají ze tří složek, které odrážejí vzájemně si kontrastující póly (sebeláska vs. sebeodsuzování, společná lidskost vs. izolace, všímavost vs. nadměrná identifikace). Sebesoucitné reagování je definováno jako pozitivní aspekt sebesoucitu, který zahrnuje vřelé chování k sobě, uvědomění si faktu, že mýlit se je lidské, a rovněž neodsuzující sledování vlastních myšlenek a emocí. Na druhé straně, nesebesoucitné reagování reprezentuje nepřítomnost sebesoucitu, což odrážejí kontrastující póly, mezi které patří sebekritické chování k sobě, vnímání vlastních chyb a emocí jako jedinečných a pohlcení vlastním selháním. Pokud vidíme někoho, kdo se trápí a prožívá smutek či utrpení, naplňuje nás zvláštní hřejivý pocit – soucit. Ostatním dokážeme projevit útěchu a projevit podporu, často je ale mnohem náročnější podobnou něhu projevovat i sám sobě. Výzkum autorů Koroniová et al. (2020) naznačuje, že soucit je poměrně známý konstrukt, na druhé straně, sebesoucit je lidem víceméně neznámý. Je mnohem jednodušší přijímat soucit od blízké osoby, než být soucitný sám k sobě. Mnohým osobám může přijít sebesoucitné reagování nepřirozené a složité. Zároveň Baranková (2023) prokázala významnou náročnost vizualizovat si sebe jako postavu, která by nám měla nabídnout vřelá slova. Všímavost odráží schopnost uvědomovat si vlastní emoce s odstupem a neutrálním, nezaujatým postojem bez toho, aniž bychom se za své pocity odsuzovali. V protikladu s ní se v teorii Neffové (2023) objevuje nadměrná identifikace charakterizující stav, kdy v dobách tísně osoba bojuje s vlastními emocemi, které si nechce připustit. Všímavost nás učí své emoce pojmenovat a následně přijmout fakt, že námi pouze přicházejí a odcházejí, namísto jejich maladaptivního potlačování nebo ignorování. Sebeláska odráží laskavý způsob projevu k sobě, podobný tomu, jak bychom reagovali na blízkou osobu během náročného období, nebo jak bychom chtěli, aby reagovala směrem k nám. Společná lidskost reprezentuje uvědomění si toho, že každá osoba zažila podobné chvíle utrpení a zklamání. Tato skutečnost nám pomáhá cítit se ve svých emocích a náročném období méně osaměle a izolovaně. V konečném důsledku, každý z nás dělá chyby, je to součást lidské zkušenosti. Společnou lidskost Neffová (2023, s. 196) charakterizovala výrokem: „Reagujeme, jako by se něco pokazilo, a zapomínáme na to, že být člověkem znamená čelit výzvám a být zranitelným.“
Podle Halamové et al. (2018) není sebesoucit i přes mnohé benefity stále vnímán jako společensky žádoucí a akceptovatelný. Dokonce i samotní terapeuti, kteří šíří osvětu o tomto konstruktu, někdy zažívají psychologické bariéry bránící jim v možnosti zapojit se do praktik sebesoucitu (Barton, 2019). Dosavadní poznatky poukazují na to, že sebesoucitné reagování přináší mnoho benefitů včetně ochrany před nárůstem úzkosti ve stresujících obdobích (Jiménez-Gómez et al., 2022), pomáhá nám naučit se přijímat vlastní chyby (Ferrari et al., 2018), zároveň také posiluje interpersonální, mezilidské vazby (Šeboková & Filipčíková, 2020). Otázkou zůstává, proč se i přes mnohé benefity mnoho lidí k sobě sebesoucitně nechová? Jedním z mnoha vysvětlení je existující společností konstruované stigma vůči sebesoucitu a laskavému chování k sobě jako takovému. Stigma odráží pocity hanby a znevážení, obecně rozlišujeme tři typy stigmatu – sociální, strukturální a vnitřní (Moser, 2023). Sebesoucit může být širokou veřejností vnímán jako projev litování se nebo přílišného soustředění se na sebe sama. Tyto negativní postoje a názory na sebesoucit ze strany společnosti představují základ sociálního stigmatu. Podle autorů Chwyl et al. (2020) mohou tyto negativní přesvědčení o sebesoucitu bránit v jeho používání. Autoři Chwyl et al. (2020) prokázali, že lidé k sobě nechtějí být soucitní, protože se obávají ztráty motivace („když přijmu své nedostatky, stanu se pasivním“), lenosti („když na sebe nebudu dostatečně přísný, nikdy se nezlepším“) a nezodpovědnosti („když si přestanu připisovat vinu, nic tím nezměním“). Osoby mají často pocit, že projevem sebesoucitu se staví do pozice oběti, která jen hází vinu na svět, zůstává pasivní a spokojí se s dostatečně dobrým výsledkem. Problém ve společnosti nastává v momentě, kdy budou jednotlivci vnímat sebesoucit jako slabost. Proto se budou zdráhat ho využívat, a tím mohou být více náchylní k nadměrně sebakritickému reagování. Chwyl et al. (2020) však prokázali, že taková negativní přesvědčení vůči sebesoucitu je možné manipulovat v experimentální studii. Respondenti si nejprve mysleli, že se zúčastní výzkumu zaměřeného na dosahování cílů, avšak po náhodném rozdělení do dvou skupin si měli možnost přečíst dvě různé verze falešného časopisu: (a) sebesoucit podporuje zdravý vztah k sobě a pomáhá učit se z vlastních chyb; (b) sebesoucit brzdí růst a vede ke slabší sebedisciplíně. Autoři prokázali, že účastníci, kteří měli možnost přečíst si časopis s pozitivním náhledem na sebesoucit, vykazovali vyšší skóre v sebesoucitném reagování, když si měli představit, jak budou na sebe reagovat během hypotetické situace (např. představuji si, že jsem se učil na zkoušku, ze které jsem nakonec neuspěl). Pokud si však jedinec zvnitřní negativní přesvědčení a stereotypy vycházející ze společenské stigmatizace, může dojít k rozvoji sebestigmatizace, která se následně projevuje v jeho prožívání i chování (Moser, 2023). Podobně, zdrženlivost vůči sebelásce může podle nás vycházet i z raných zkušeností v raném dětství a dospívání, během kterého nás reakcím na vlastní selhání učili zejména rodiče. Pokud jedinec vyrůstá v prostředí podporujícím chlad a kritiku vůči sobě, není překvapivé, pokud si tyto vzorce myšlení a chování jedinec nese s sebou až do samé dospělosti. Taková osoba se nikdy nemusela setkat s možností, jak na selhání a vlastní chyby reagovat jinak než sebakritikou.
Podíváme-li se na to z jiné perspektivy, sebesoucit může pro některé opravdu působit jako sobecká technika na zvládání těžkých časů. Vyžaduje si určitou úroveň sebelásky a jemnosti vůči sobě, což nemusí být pro každého příjemné a realistické. Myslíme si, že právě v tom spočívá skutečná síla soucitu k sobě. Důvodem je, že ve chvíli, kdy dokážeme přijmout své chyby a nedostatky, dokážeme o sobě přemýšlet bez hodnocení, kritiky a nepříjemných slov, až tehdy se určitým způsobem stáváme silnějšími. Převládající sociální normy v současnosti kladou vyšší důraz na odolnost a emocionální chladnost. Stereotypy a celkový pohled na sebesoucit formují také kulturní a společenské rozdíly ve světě. Podle autorů Montero-Marin et al. (2018) kultura ovlivňuje zejména to, jak člověk reaguje na sebe v případě selhání a vnímání chyb, zda společnost od něj očekává sebakritické chování, a v neposlední řadě také to, zda je selhání chápáno jako přirozená součást učení, nebo jako příčina hanby. Výzkum autorů naznačuje, že v určitých kulturách je právě sebakritika, nikoli sebesoucit, využívána jako způsob regulace negativních emocí a selhání, která funguje jako prostředek k motivaci ke změně chování. Podle autorů Robinson et al. (2016) má západní kultura pochybnosti o hodnotě sebesoucitu a obecně ho nepodporuje jako ctnost, přičemž nejčastější představy o sebesoucitu zahrnují například vnímání konstruktu jako projevu slabosti, přílišného povolování či sobectví a dokonce i jako podkopávání motivace. Montero-Marin et al. (2018) naznačují, že úlohu ve formování sebesoucitu sehrává také kontext širších společenských a kulturních hodnot. Autoři vycházeli z modelu kulturních dimenzí od Hofstedeho (2016), na základě kterého se domnívají, že pokud žije jedinec ve společnosti, která zdůrazňuje spíše individualismus, soutěživost a dosahování úspěchu, osoba může svou sebehodnotu spojovat právě s výkonem. Takové prostředí může vytvářet podmínky, ve kterých lidé na selhání reagují s větší sebakritikou, izolováním se a negativním hodnocením sebe sama. Jako teoretický příklad uvádějí autoři USA, která se podle Hofstedeho modelu dá definovat jako individualistická (podporující osobní nezávislost a osobní úspěchy) a maskulinní (zdůrazňující zaměření na výkon a soutěživost) kultura, ve které měly negativní složky sebesoucitu výraznější roli při vysvětlování konstruktu sebesoucitu. Zároveň je ale nutné podotknout, že značná část zmíněných výzkumů je založena na sebeposuzovacích dotaznících sebesoucitu, které s sebou nesou určité riziko snahy jevit se v lepším světle.
Pokud se jedinec ocitá v náročném období, například během mladé dospělosti, kdy čelí mnoha očekáváním ze strany rodiny a společnosti (osamostatnění se, hledání práce nebo partnera), vytváří se na něj určitý tlak, který může podle Ferrari et al. (2018) u jedince vyvolat chování pohybující se mezi dvěma extrémními póly. Jednou z možných reakcí na přehnaná očekávání může být buď maladaptivní perfekcionismus, nebo extrémní neangažovanost, kterou autoři označili jako „vzdání se“. Tento typ perfekcionismu jedince tlačí do neustálé snahy o naplnění představ, které jsou mu kladeny z různých zdrojů. V určité míře slouží perfekcionismus jako motivace posouvající osobu k dosažení cílů, avšak jeho patologická forma bývá podle autorů Egan et al. (2011) spojována se sebekritikou, obavami z chyb a strachem z negativního hodnocení jinými. Do této roviny nastupuje soucit se sebou samým jako alternativní způsob reagování na vlastní nedostatky a nenaplněná očekávání. Místo sebekritizování a výčitek, kvůli nesplnění přehnaně vysokých standardů, se můžeme pokusit chovat se k sobě se soucitem, laskavostí a porozuměním (Ferrari et al., 2018). Dostupné výzkumy (Ferrari et al., 2018; Neff, 2023) naznačují, že právě díky soucitu se sebou samým se jedinci, zejména mladí dospělí, mohou naučit reagovat na své nedostatky méně kriticky, a tím zmírňovat negativní důsledky vlastních perfekcionistických obav. Neffová (2011) v tomto kontextu zdůrazňuje rozdíl mezi soucitem se sebou samým a sebeúctou. Zatímco sebeúcta může souviset s pozitivním hodnocením vlastní osoby a porovnáváním se s ostatními, soucit se sebou samým nevyžaduje, aby člověk vnímal sebe jako bezchybného nebo lepšího než ostatní. Soucit se sebou samým tak může představovat užitečný způsob zvládání perfekcionistických obav, protože osobě umožňuje dosahování svých cílů i bez neustálého podmiňování vlastní hodnoty dosahovanými výsledky a úspěchem.
Soucit se sebou samým nám nezaručí absenci negativních pocitů nebo selhání. Při lidské zkušenosti nejde o to, abychom se vyhnuli chybám, jde o to, jak se k těmto selháním postavíme, a jak se o sebe během náročných chvil postaráme. Podle nás sebelítost staví osobu do zranitelné pozice plné zoufalství, ztráty naděje a nepříjemných emocí, ve kterých se doslova začne topit. Během sebelítosti se osoba obviňuje a ztotožňuje se s vlastními chybami. Člověk má tendenci samého sebe během prožívání náročných emocí opustit. Nepříjemné pocity jako smutek, zklamání a frustrace mohou vyvolat pocity hanby, kvůli kterým osoba „nechce mít sama se sebou nic společného“, což může vést k pocitům odcizení (z anj__. alienation) od svých emocí, a v konečném důsledku i odcizení od samého sebe. Naopak, při soucitu se sebou samým osoba zůstává při sobě, nekriticky a s odstupem zpracovává emoce, za které se neodsuzuje, a které se i přes jejich negativní náboj nesnaží potlačit. Na rozdíl od sebelítosti, soucit se sebou samým poskytuje chvíli na ponoření se do vlastních emocí, ale zároveň i následné vynoření se z nich. Osoba se s odstupem mysli dokáže na chvíli zastavit a akceptovat to, co aktuálně prožívá, aniž by své selhání vnímala jako definující a nekonečné. Reagování se soucitem se sebou samým slouží k zachycení a podržení emoce, ale rovněž vytváří prostor na odstup, který osobě pomůže vidět situaci z jiné perspektivy. Sebelítost často osobu klade do pozice oběti, kvůli čemuž osoba izoluje vlastní zkušenost, a rovněž i sebe, jako výhradně jedinečnou. Často při tom zapomíná, že podobné emoce a situace zažily i jiné osoby. Právě uvědomění společné lidskosti nám pomáhá na vlastní emoce s akceptací, ne s tak ostrou kritikou. V konečném důsledku, mýlit se je lidské a chyby jsou projevem lidské existence (Neff, 2023).
Rozdíl mezi těmito konstrukty se rýsuje i v jejich míře kontroly nebo toho, do jaké míry má osoba pocit, že dokáže aktuální situaci změnit. Jak jsme již psali výše, při sebelítosti se člověk doslova identifikuje s vlastními emocemi, považuje je za vnitřní kompas. Osoba například věří, že kvůli nezvládnuté zkoušce už nikdy neuspěje. Tím si vytváří vnitřní šablony a definuje si hranice toho, co zvládne a dokáže. Tyto hranice se v reálném životě mohou manifestovat do podoby sebenaplňujícího proroctví. Lze předpokládat, že hlavním rozdílem je pocit provázející různé způsoby reagování k sobě. Při sebelítosti člověk ztrácí naději, „vědomě“ se klade do pozice bezmocné oběti. Soucit se sebou samým může osobu mobilizovat ke změně, protože vlastní emoce a chyby nevnímá jako překážky, ale jako signál toho, co je potřeba změnit. Sebelítost nás vede k vnímání slabých stránek jako slabých míst způsobujících nám trápení. Soucit se sebou samým tyto temné stránky osobnosti (z anj__. shadow) pomáhá odhalit a nabízí nám návod na růst a práci na nich. Sebelítost bývá často spojena s pocitem slabosti, zatímco soucit se sebou samým může spíše podněcovat zranitelnost, ale i sílu osoby. Náročné životní období bychom mohli přirovnat k moři, které musí osoba přeplavat. Sebelítost by v tomto obraze mohla představovat kotvu, která člověka udržuje v blízkosti prožívaného utrpení a ztěžuje pohyb vpřed, zatímco soucit se sebou samým může představovat záchrannou vestu, která drží osobu nad hladinou a poskytuje mu oporu. Je jen na nás, který prostředek si při zápase s mořem vybereme.
Literatura poukazuje na významný vztah mezi reagováním se soucitem se sebou samým, psychickou pohodou a optimálním psychologickým fungováním jedince (Neff, 2011; Šeboková & Filipčíková, 2020). Pokud se dokážeme do vlastního utrpení vcítit s pochopením a laskavostí, těžké chvíle a nepříjemné emoce můžeme překonat s větší lehkostí. Je skutečně podstatné, abychom své pocity a selhání neignorovali nebo neodsuzovali, protože díky soucitu se sebou samým se k sobě můžeme přiblížit blíže a samotné utrpení vnímat jako součást lidské zkušenosti. Stejně důležité, jako být respektující a empatický k blízkým osobám, je i chovat se s citem a laskavostí k sobě. Každý z nás je jen člověk, který je z času na čas zranitelný a potřebuje oporu.
Závěr
V životě se nedokážeme vyhnout utrpení a prožívání negativních emocí. Soucit se sebou samým funguje ve vztahu k sobě jako deštník. Ten sice nezabrání tomu, aby pršelo, ale dokáže nás ochránit před tím, abychom nezmokli ještě více. Podobně, i reagování se soucitem se sebou samým nám nezaručí úplnou eliminaci smutku a zklamání, no přesto nám pomůže je prožít s větším odstupem a klidem. Při náročných chvílích někdy jiným říkáme, aby se „neopouštěli“. Stejně důležité, jako stát při sobě a být na sebe pyšný tehdy, když se nám daří, je stát při sobě a neopouštět se zejména ve chvílích, když děláme chyby a selháváme. Právě v takovém okamžiku je podstatné podat pomocnou ruku sám sobě, setrvat a neopouštět se. Soucit se sebou samým není projevem sebelítosti, je projevem síly vyžadujícího uvědomění si vlastních nepříjemných emocí ve spojení se snahou toto utrpení zmírnit.
Obrázek č. 1, č. 2 – soucit se sebou jako deštník - soucit se sebou funguje ve vztahu k sobě jako deštník. Nezabrání tomu, aby pršelo, ale dokáže nás ochránit před tím, abychom nezmokli ještě víc.
Autorka: Mgr. Diana Stanková
Autorka působí jako doktorandka na Katedře psychologie na Filozofické fakultě, Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.
Grantová podpora: VEGA 1/0145/23, APVV-23-0548
Seznam bibliografických odkazů
BARÁNKOVÁ, Martina. 2023. Prístupy k skúmaniu súcitu. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, 2023. ISBN 978-80-223-5557-5.
BARTON, Heather. 2019. An exploration of the experiences that counsellors have of taking care of their own mental, emotional and spiritual well‐being. In Counselling and Psychotherapy Research. 2019, roč. 20, č. 3, s. 516–524.
DALAI LAMA. 2001. An Open Heart: Practising Compassion in Everyday Life. Ed. Nicholas VREELAND. London : Hodder & Stoughton, 2001.
EGAN, Sarah. J. – WADE, Tracey. D. – SHAFRAN, Roz. 2011. Perfectionism as a transdiagnostic process: A clinical review. In Clinical Psychology Review. roč. 31, č. 2, s. 203–212.
FERRARI, Madeleine – YAP, Keong – SCOTT, Nicole – EINSTEIN, Danielle A. – CIARROCHI, Joseph. 2018. Self-compassion moderates the perfectionism and depression link in both adolescence and adulthood. In PloS One. 2018, roč. 13, č. 2.
GILBERT, Paul. 2009. Introducing compassion-focused therapy. In Advances in Psychiatric Treatment. 2009, roč. 15, č. 3, s. 199–208.
GILBERT, Paul. 2020. Compassion: From its evolution to a psychotherapy. In Frontiers in Psychology. 2020, roč. 11, čl. č. 3123.
HALAMOVÁ, Júlia – BARÁNKOVÁ, Martina – ŠOKOVÁ, Bronislava – KORÓNIOVÁ, Jana. 2018. Consensual qualitative research on free associations for compassion and self-compassion. In Human Affairs. 2018, roč. 28, č. 3, s. 253–270.
HOFSTEDE, Geert. 2016. Culture's consequences: Comparing values, behaviors, institutions, and organizations across nations. In Collegiate Aviation Review. 2016, roč. 34, č. 2.
CHWYL, Christina – CHEN, Patricia – ZAKI, Jamil. 2020. Beliefs about Self-Compassion: Implications for Coping and Self-Improvement. In Personality and Social Psychology Bulletin. 2020, roč. 47, č. 9, s. 1327–1342.
JIMÉNEZ-GÓMEZ, Laura – YELA, José R. – CREGO, Antonio – MELERO-VENTOLA, Alejandra R. – GÓMEZ-MARTÍNEZ, María Á. 2022. Effectiveness of the Mindfulness-Based Stress Reduction (MBSR) vs. the Mindful Self-Compassion (MSC) Programs in Clinical and Health Psychologist Trainees. In Mindfulness. 2022, roč. 13, č. 3, s. 584–599.
KORÓNIOVÁ, Jana – HALAMOVÁ, Júlia – TAŇKOŠOVÁ, Nikoleta. 2020. Level of self-criticism and changes in imagery among participants attending Emotion Focused Training for Self-Compassion and Self-Protection. In Československá Psychologie. 2020, roč. 64, č. 5, s. 608–624.
MONTERO-MARIN, Jesus – KUYKEN, Willlem – CRANE, Catherine – GU, Jenny – BAER, Ruth – AL-AWAMLEH, Aida. A. – AKUTSU, Satoshi – ARAYA-VÉLIZ, Claudio – GHORBANI, Nima – CHEN, Zhuo Job – KIM, Min-Sun – MANTZIOS, Michail – SANTOS, Danilo N. Rolim – LÓPEZ, Luiz C. Serramo – TELEB, Ahmed A. – WATSON, P.J. – YAMAGUCHI, Ayano – YANG, Eunjoo – GARCIA-CAMPAYO Javier. 2018. Self-compassion and cultural values: A cross-cultural study of self-compassion using a multitrait-multimethod (MTMM) analytical procedure. In Frontiers in Psychology. 2018, roč. 9, čl. 2638.
MOSER, Barbara. 2023. A Story of Self-Stigma, Shame, and a New Direction with Self-Compassion. WISE Initiative for Stigma Elimination. Dostupné na: https://eliminatestigma.org/a-story-of-self-stigma-shame-and-a-new-direction-with-self-compassion/
NEFF, Kristin D. 2011. Self-compassion, self-esteem, and well-being. In Social and Personality Psychology Compass. 2011, roč. 5, č. 1, s. 1–12.
NEFF, Kristin D. 2023. Self-Compassion: Theory, Method, Research, and Intervention. In Annual Review of Psychology. 2023, roč. 74, č. 1, s. 193–218.
ROBINSON Kelley J. – MAYER Selina – ALLEN Ashley Batts – TERRY Meredith – CHILTON Ashley – Leary Mark R. 2016. Resisting self-compassion: Why are some people opposed to being kind to themselves? In Self Identity. 2016, roč. 15, č. 5, s. 505–524
ŠEBOKOVÁ, Gabriela – FILIPČÍKOVÁ, Laura. 2020. Sebasúcit vo vzťahu k optimálnemu prosperovaniu u študentov psychológie. In Pomáhajúce Profesie. 2020, roč. 3, č. 1, s. 41–50.
WANG, Sheila. 2005. A conceptual framework for integrating research related to the physiology of compassion and the wisdom of Buddhist teachings. In GILBERT, Paul (ed.). Compassion: Conceptualisations, research, and use in psychotherapy. New York : Routledge, 2005, s. 75–120.