Jižní Súdán je jako jedna velká laboratoř. Tento – od 9. července 2011 – nový stát na mapě světa má jedinečné šance na rozvoj, ale zároveň balancuje na okraji propasti. Dokáže tato rozlehlá země využít potenciál nerostného i přírodního bohatství k užitku jejích obyvatel a stát se úspěšným učebnicovým africkým příkladem? Nebo se chytí do pasti a tak jako mnohé jiné rozvojové státy se nakonec bude zmítat v bludném kruhu násilí a vnějších i vnitřních konfliktů, korupce a kmenového klientelismu? A jaký smysl má a měla desetiletá práce slovenských organizací v této zemi?
Marián Čaučík, ředitel kolednické akce Dobrá novina, z jejíž sbírky se v Jižním Súdánu pomáhá stavět nemocnice a financovat školy, je optimista. „Vidím pokrok, kterého se dosáhlo za těch více než deset let, co tam působíme. I když z pohledu evropských norem není obrovský, v porovnání s tím, co tam bylo, přesněji nebylo, jde přímo mílovými kroky,“ říká Čaučík. Jihosúdánská vláda by mu za jeho aktivitu na Slovensku ve prospěch Jižního Súdánu možná jednou měla udělit čestné občanství země.
Ale, samozřejmě, vláda Jižního Súdánu má nyní po vyhlášení nezávislého státu a převzetí plné zodpovědnosti za jeho osud úplně jiné starosti. Například se zajištěním takových „běžných“ věcí jako je síť alespoň základních a středních škol, příprava učebních osnov a opatření učebnic, síť nemocnic a zdravotnických zařízení, ale také asfalt alespoň na hlavních cestách a na přistávacích drahách letišť, či vybudování studní, zavlažovacích zařízení, vodovodů, elektrických zařízení a rozvodů.... Nic z toho v Jižním Súdánu dlouhé roky nebylo. Školy, nemocnice, studny začaly postupně stavět ještě během války nevládní organizace. V Jižním Súdánu se vše přitom buduje v situaci, kdy drtivá většina obyvatel nikdy nechodila do školy a kromě stavu války nic jiného nepoznala.
Stopy války
Válka mezi severem a jihem Súdánu (kdysi největší stát Afriky) trvala s přestávkami od vyhlášení nezávislosti na britské koloniální vládě v roce 1956 až do podpisu mírové dohody v roce 2005. Na jejím základě získal Jižní Súdán autonomii a v lednu 2011 se uskutečnilo referendum o budoucím statutu země. Téměř 99 procent obyvatel Jižního Súdánu se rozhodlo pro nezávislost. Chartúm výsledky referenda respektoval.
Dlouholetá občanská válka však kromě obětí na životech a „ztracených generacích“ zanechala i další následky. Nedůvěru a s ní související nevyřešené otázky vzájemných vztahů mezi někdejšími znepřátelenými stranami. Ty – naneštěstí – mohou vést k novým konfliktům a celkové nestabilitě v regionu.
V den, kdy se Súdán rozdělil a vznikl Jižní Súdán, nebyly mezi severem a jihem jasně vytýčeny hranice. Spor je zejména o pohraniční oblast Abyei, kde jsou naleziště ropy a která se také měla v referendu rozhodnout, zda zůstane pod správou severu nebo se připojí k jihu. Referendum bylo odloženo a pár týdnů před rozdělením Súdánu ji obsadila armáda severu. Tisíce lidí se opět daly na útěk, než se obě strany nakonec dohodly na vytvoření demilitarizovaného pásma a rozmístění etiopských jednotek OSN.
Vyřizování si účtů z dob války nebo možná krvavá předehra o to, jaké bude etnické složení území, se zároveň odehrála v Jižním Kordofánu – v Núbijských horách a na Modrém Nilu na severní straně hranice. Nevládní organizace hovořily o etnických čistkách ze strany Chartúmu či dokonce o genocidě. Na jejich varování se však ve světě, který řeší hrozbu rozpadu eurozóny, zapomnělo.
Nepřátelství mezi severem a jihem se projevuje i v jejich ekonomických vztazích. Jižní Súdán pospíchal se zavedením vlastní měny, ale bude ji třeba stabilizovat. Musí si také zajistit obchod se sousedními zeměmi, včetně té na severní straně hranice. Přerušení obchodu mezi severem a jihem zapříčinilo již před rozdělením Súdánu nedostatek potravin v Jižním Súdánu a prudce zvýšilo jejich ceny.
Dlouho zůstala nevyřešena také otázka ropy. Její bohatá naleziště jsou hlavně v Jižním Súdánu, rafinerie jsou však na severu, kudy vedou i ropovody až do přístavu Port Sudan v Rudém moři. Bez jednání se severem by se Jižní Súdán prostě nedočkal základního příjmu do svého rozpočtu. Vybudování ropovodu opačným směrem – do Keni – také bude nějaký čas trvat.
Sama ropa přitom není pro Jižní Súdán spásou. Zkušenosti z jiných rozvojových států říkají, že naopak skrývá v sobě past korupce, špatné správy státu a nezodpovědného rozpočtového plánování, či umělého vyvolávání krvavých konfliktů jako i závislosti na ceně této komodity na světových trzích.
Válka však přinesla do Jižního Súdánu i jiné zlo. Dostupnost zbraní a „účinnější“ způsob jak ukrást krávy nebo naopak potrestat jejich zloděje. Bitky a boje mezi jihosúdánskými kmeny a klany se tak ostřejší. Krvavější.
Tradice pasteveckých kmenů
Největší jihosúdánský kmen tvoří Dinkové. Žijí tradičním způsobem hrdých pastevců, kteří si zakládají na stádech svých krav. Bohatství počítají ne podle výše účtu v bance (banky v Jižním Súdánu donedávna nebyly), ale podle počtu krav ve svém stádě. I za dívku nebo ženu, se kterou se muž chce oženit, musí zaplatit přímo celým stádem. Krávy nechovají na maso, zabíjejí je jen při speciálních příležitostech. V tzv. „cattle camps“, kde je soustřeďují a v období sucha s nimi putují za vodou, je často hlídají ti nejlepší a nejbystřejší z osady před potenciálními zloději od vzdálených sousedů.
V „táborech s dobytkem“ žijí asi stejně jako před staletími. Rozdíl je zřejmě v tom, že teď tu nosí otrhaná trička a před útokem zlodějů se chrání kalašnikovy. Lidé v osadách i táborech jsou ohroženi podvýživou – ženy, děti, muži. Jejich strava je velmi jednoduchá – kravské mléko a proso. „Ženy nemají žádné vzdělání, nevědí, co mají dát dětem jíst. A pokud i vědí, nemají to,“ říká pediatrička Adriana Ondrušová z Trnavské univerzity, která také zná Jižní Súdán ještě z dob války.
Zejména kmeni Dinků chybí vztah k půdě a schopnost ji obdělávat. Jižní Súdán by přitom díky úrodné půdě mohl být „obilnicí“ i pro země východní Afriky, které stále častěji trápí dlouhá sucha a tento rok vedly k hladomoru. Změna v Jižním Súdánu však přichází jen postupně. Ale je pravda, že je vidět. V táboře u osady Agangrial, asi 70 kilometrů od regionálního centra Rumbek (kam se po polní cestě dá dostat asi za tři hodiny) bylo před rokem vidět již políčka s kukuřicí. Většinou je však obdělávaly jen ženy. Zarostlé řádky kukuřice poklepu okopávaly zakřivenou holí, která se jen z dálky podobala motyce...
Ženy to tu mají mimořádně složité. Nejenže je na nich celá starost o domácnost a musí dělat v podstatě všechno. Podle odhadů žena v Jižním Súdánu statisticky mnohem pravděpodobněji zemře při porodu, než dokončí střední školu. Z množství porodů jsou ženy podvyživené a vyčerpané. I ve školách je stále velmi málo dívek a do školy chodí většinou jen dokud je otcové neprovdají. „Muži se těší, když mají hodně dcer, protože když je provdají, dostanou krávy. Snaží se je provdat za co nejbohatšího, aby dostali hodně krav. Takto si i 60letí starci kupují 16leté dívky. Ty, i kdyby chtěly od muže odejít, nemají kam – rodina, ani společnost ji nepřijme,“ říká profesorka Ondrušová z Trnavské univerzity.
Špička díky lidem ze Slovenska
Jižní Súdán by i slovenští představitelé měli brát jako specifickou zemi. Nejen proto v jakých podmínkách tento stát vznikl, ale také proto, že SlovakAid a slovenské organizace tam nezačínají od nuly bez předchozích zkušeností. Zkušenost se životem a prací v komplikovaných podmínkách Jižního Súdánu má již asi stovka lidí ze Slovenska. Většina z nich jsou lékaři, kteří tam byli vysláni přes Trnavskou univerzitu a Vysokou školu sv. Alžběty. I proto se o slovenské zkušenosti v Jižním Súdánu v sektoru zdravotnictví při plánování rozvojové pomoci zajímá i Evropská komise.
Súdán patřil k prioritním zemím oficiální slovenské rozvojové pomoci SlovakAid od začátku jejího poskytování v roce 2004. Letos byly ze státního rozpočtu v rámci programu SlovakAid schváleny 4 projekty nevládních organizací pro Jižní Súdán v hodnotě téměř milion eur (kromě zdravotnických projektů Trnavské univerzity, Magna Děti v nouzi a o. z. SAVIO byl schválen i projekt eRka/Dobré noviny odborného školícího centra pro budoucí techniky). Jižní Súdán tak „poskočil“ v žebříčku teritoriálních priorit slovenské rozvojové pomoci a vyčleněných financí na druhé místo (po Keni). Sektorovými prioritami SlovakAid v Jižním Súdánu jsou zdravotnictví, školství a rozvoj venkova.
Zvýšení zájmu o Jižní Súdán ze strany SlovakAid má několik důvodů. Například ten, že Slováci se tam mají čím pochlubit. Adriana Ondrušová s neskrývanou hrdostí hovoří o tom, že nemocnice v kdysi misionářské osadě Mapuordit, kterou pomohli vybudovat a zajistit lidé ze Slovenska, dnes patří k nejlepším v rámci celého Jižního Súdánu. „Opravdu jsme tam špička,“ zdůrazňuje. I když – z pohledu obyvatele Slovenska a slovenských standardů byste ji za špičku možná neoznačili.
Z financí od dárců ze Slovenska a také ze SlovakAid vznikla při nemocnici v Mapuorditu i odborná zdravotnická škola pro přípravu ošetřovatelů. Ale to nemusí být všechno. „Jednou bychom tam možná mohli zřídit i lékařskou fakultu,“ říká Ondrušová, která zažila vůbec první adepty na ošetřovatelství v Mapuorditu.
V začátcích se snažili najít takové, kteří uměli alespoň trochu anglicky a jakžtakž číst. Pro místní lidi tehdy přitom nebylo přirozené ani něco takového, že do práce se musí chodit pravidelně – ať se vám chce nebo prší. A léky z nemocnice se nedávají kravám. „Když porovnám to, co bylo v roce 2004 a co je teď, nastal obrovský pokrok. Umí zajistit žílu, podat léky, když se jim něco nezdá, zavolají lékaře... Chtějí se učit. Jsou velmi snaživí a když se na něco zeptají, je to otázka, která stojí za to,“ porovnává Ondrušová.
Se zajištěním výuky budoucích ošetřovatelů a lékařů je to podobné jako s parafrázovaným příslovím – nedávejte lidem ryby, ale naučte je lovit. V tomto případě se to týká zdravotnické péče a přípravy lékařů i zdravotníků, ale v Jižním Súdánu chybí kvalifikovaná pracovní síla v podstatě v každém sektoru a oboru. Jak říká profesorka Ondrušová, Jižní Súdán je země, kde toho hodně chybí, ale zároveň má velký potenciál.
I proto se většina lidí, kteří v Jižním Súdánu pracovali, shoduje v tom, že země potřebuje v první řadě investice do vzdělání. Počínaje základní osvětou a základními školami, do kterých často chodí i dospělí, protože během války na to neměli příležitost.
Odpovědnost
Nějaký čas potrvá, než se mapy Afriky překreslí a statistické žebříčky OSN oficiálně upraví. Už teď je však jasné, že Jižní Súdán se hned po svém vzniku zařadil do kategorie nejméně rozvinutých zemí světa.
Obyvatelé této země velmi toužili po nezávislosti. Tak moc, že je neodradily ani obavy některých mezinárodních pozorovatelů a otázky typu, zda jsou na to připraveni. Mnozí možná od vyhlášení nezávislosti čekali zázrak. Po vyhlášení samostatnosti jim však prezident Salva Kiir Mayardit místo o zázraku hovořil o vzdělání, zvláště dívek a žen, nutnosti pracovat, či přímo morální povinnosti obdělávat úrodnou půdu. A také o boji proti korupci, která se „jiným slovem nazývá krádež“. Ale také o tom, že „koza chcípla, není koho obviňovat“.
Odpovědnost za rozvoj Jižního Súdánu už nenese vláda v Chartúmu, ale vláda, která zatím sídlí v Jubě. Ze strany zbytku světa by zas v této situaci bylo dost nezodpovědné věnovat se Súdánu a Jižnímu Súdánu krátkodobě, jen na základě vlastních (ekonomických, politických či jiných) zájmů a potom je nechat napospas, ať si problémy řeší sami. Má Jižní Súdán šanci?
Rozloha: 619 745 km² (bez sporných území) Hlavní město: Juba (v budoucnu Ramciel) Vyhlášení nezávislosti: 9. července 2011 Počet obyvatel: 8,26 milionu (2008) Podíl lidí do 30 let: 72 % (51 % do 18 let) Hustota obyvatelstva: 13 na km² Oficiální jazyk: angličtina Náboženství: křesťanství, islám, tradiční náboženství Měna: jihosúdánská libra
Ekonomika a sociální ukazatele Jižního Súdánu: Zdroj příjmu do státního rozpočtu: ropa (97,8 %) Hlavní dárci pomoci: USA, EU, Norsko, Kanada Míra chudoby: 90 % obyvatel pod hranicí chudoby Podíl obyvatel venkova: 84 % Podíl obdělávané úrodné půdy: 4 % Přístup k vodě: 55 % Přístup k sanitaci: 6,4 % Rozpočet na sociální služby: 14 % celkového rozpočtu Přístup k základním zdravotnickým službám: 20 % Míra dětské úmrtnosti: 102 na 1000 narozených Míra úmrtnosti dětí do 5 let: 135 na 1000 narozených (každé sedmé dítě) Míra úmrtnosti matek: 20,5 na tisíc porodů (jedna z nejvyšších na světě) Ne gramotnost dospělých: 73 % (92 % žen) starších 15 let
(Zdroj: http://www.goss.org, South Sudan Joint EU/MS Programming document 2011 – 2013)
Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc – Podzim 2011. Vydává ho Platforma nevládních rozvojových organizací (MVRO), která je sdružením právnických osob – zastřešující organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských nevládních organizací, které se zabývají především zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí. http://www.mvro.sk