K normativním zdrojům osobní svobody Johna Stuarta Milla: mezi individuální a kolektivní autonomií

Úvod

Problematika osobní svobody představuje jednu z ústředních témat moderního politicko-filozofického diskurzu, přičemž právě v prostředí liberálního myšlení hrají normativní zdroje tohoto pojmu zvláštní a v mnoha ohledech stále nedostatečně doceněnou roli. Diskuse o původu, legitimitě a rozsahu osobní svobody nás opakovaně vracejí kromě děl klasiků (John Locke, Thomas Hobbes, Jean-Jacques Rousseau) k dílu Johna Stuarta Milla O svobodě, v němž koncepce osobní svobody tvoří jeden ze základních pilířů sociálního liberalismu. Napětí mezi individuálními nároky svobody a kolektivními požadavky společnosti se tak jeví jako trvale přítomná filozofická výzva, která je imanentní součástí i moderní liberální reflexe. V kontextu těchto úvah je třeba připomenout, že otázka svobody se v dnešních debatách, má-li zůstat konceptuálně konzistentní, nesmí izolovat od dimenze sociální odpovědnosti, která doplňuje liberální pojmy autonomie a nezávislosti o aspekt společenské provázanosti individua s komunitou (Švec, 2022). Liberalizmus se neprojevuje pouze jako ochránce individuálních oprávnění před zásahy autority, ale také jako normativní rámec reflektující nezbytnost sociální kooperace, redistribuce či solidarity. V tomto smyslu představuje Millovo myšlení příklad napětí mezi individualistickým a sociálním rozměrem svobody. Řada interpretací, včetně jeho utilitaristické reflexe spravedlnosti, poukazuje na to, že konflikt mezi osobní svobodou a kolektivními nároky není projevem jakési „nedotaženosti“ argumentace, ale inherentním znakem sociálního liberalismu (Kahn, 2012).

Zkoumání normativních zdrojů osobní svobody u Milla proto přirozeně směřuje k otázce, do jaké míry lze individuální autonomii chápat jako hodnotu nadřazenou kolektivnímu dobru, nebo zda naopak existují společenské situace, v nichž je legitimní, aby kolektivní zájmy omezovaly osobní svobodu jednotlivce. Moderní pluralitní demokracie jsou v posledních desetiletích opakovaně konfrontovány s tímto napětím, od problémů veřejného zdraví a sociální spravedlnosti, přes regulaci projevu až po otázky ekonomických externalit. I proto zůstává Millovo dílo předmětem neustálé reinterpretace a jeho koncepce svobody nabízí široký potenciál pro obhajobu z pozic jak klasického, tak sociálního liberalismu. Vzhledem k uvedenému klademe v textu otázku, jaké jsou normativní zdroje Millovy koncepce osobní svobody a jakým způsobem tyto zdroje formují v jeho teorii napětí mezi individuální a kolektivní autonomií. Uvedené napětí nabývá zvláštní relevance díky skutečnosti, že Millovo rané chápání individuální svobody bylo výrazně individualistické a elitářské, zatímco v pozdější tvorbě lze pozorovat postupný přerod k sociální a kolektivní odpovědnosti. Takové interpretace podporují závěr, že Mill není filozofem rigidního individualismu, ale autorem, který do liberální tradice vnáší pluralismus, v němž klade důraz na individualitu, na utilitaristické hledisko společenského dobra, na epistemologický rozměr hledání pravdy a zároveň na sociální rozměr založený na kooperaci.

Cílem tohoto příspěvku je proto představit interpretaci, která propojí uvedené normativní zdroje, vysvětlí jejich vnitřní souvislosti a následně analyzuje konflikt mezi individuální a kolektivní autonomií jako konstitutivní prvek sociálního liberalismu.

Millův sociální liberalismus a role svobody

Mill představuje klíčovou osobnost při snaze pochopit přechod od klasického elitářského liberalismu 19. století k jeho sociální podobě, která začíná reflektovat nejen negativní vymezení svobody, ale také ty sociální předpoklady, bez nichž nelze hovořit o reálném uplatnění autonomie v životě jednotlivce. Hovoříme o rozvoji koncepce pozitivní či účinné svobody, o které hovořili již Rousseau, Humboldt, Constant, Tocqueville či Saint-Simon, přičemž poslední jmenovaný sice nebyl liberál, avšak ke konceptu potřeby sociálního rozměru liberalismu zajisté přispíval. Mill v druhé polovině své tvorby akcentoval především v díle Kapitoly o socialismu, že liberalismus nelze redukovat na čistě individualistickou doktrínu, protože vedle ochrany individuálních oprávnění zahrnuje také prvky sociální kooperace, solidarity a odpovědnosti vůči druhým. Mill se v tomto smyslu jeví jako paradigmatický představitel toho typu liberálního myšlení, které přesahuje hranice striktně vymezené negativní svobody a rozvíjí hlubší koncept individuality a společenského rozvoje.

Jeho dílo rané tvorby On Liberty představuje nejvýrazněji formulovanou podobu koncepce svobody, která se stala jedním ze základních referenčních bodů liberálního myšlení. Mill v tomto díle chápe svobodu především jako ochranu jednotlivce před nepřiměřenými zásahy společnosti či politické autority v otázkách, které se týkají jeho vlastní osoby. V úvodní kapitole přitom výslovně uvádí, že předmětem jeho zájmu není metafyzická svoboda vůle (Mill, 2001). „Jediná část chování kohokoli, za kterou je odpovědný společnosti, je ta, která se týká ostatních (...) Nad sebou samým, nad svým vlastním tělem a myslí je jednotlivec suverénní“ (Mill, 2001, s. 14). Je proto otázkou, jak normativně zdůvodnit takové hranice společenské kontroly, které jsou kompatibilní s maximálním rozvojem lidské individuality a zároveň působí na pozadí liberální tradice spojené s utilitaristickým chápáním blaha jednotlivce i společnosti, přičemž nemáme na mysli ryzí utilitarismus Benthama, od kterého se Mill odklonil.

Je třeba zároveň připomenout, že Millovo myšlení vychází z konkrétního historického kontextu. Devatenácté století bylo poznamenáno zásadními transformacemi politických a společenských struktur, a to individualizací a formováním občanské společnosti, přičemž Mill tyto změny reflektuje jako filozof, který sice navazuje na klasický liberalismus, ale zároveň reaguje na nové formy společenských hrozeb, které nazývá „zla kapitalismu“. Jednou z nejvýraznějších obav, které artikuluje, je tzv. sociální tyranie většiny, která se může projevovat nejen prostřednictvím státních zásahů, ale také subtilnějšími formami společenského tlaku a konformity. „Společnost může vykonávat a také vykonává své vlastní příkazy (...) praktikuje sociální tyranii, která je mnohem hrozivější než mnohé druhy politického útlaku, protože ačkoli obvykle není podporována takovými extrémními tresty, ponechává méně možností úniku, proniká mnohem hlouběji do detailů života a zotročuje samotnou duši“ (Mill, 2001, s. 9). „Při tomto argumentu se filozof opírá o pojem ‚tyranie většiny‘, který přebírá od Alexise de Tocquevilla. Podle autora tedy nestačí jen jednoduchá ochrana jednotlivce prostřednictvím institucí – ty dovedou ochránit před porušováním zákona, ale nedovedou ochránit před dominancí jednoho ‚správného‘ názoru, jehož vykonavatelem se podle Milla státní instituce stávají“ (Švec, 2022, s. 95). Ochrana individuality v jeho raném díle O svobodě proto nabývá nový rozměr. Nejde pouze o omezení autority státu, ale také obranu před mocí společenského usuzování.

Současná sekundární literatura (například Riley či Kahn) přitom upozorňuje, že Millovu teorii spravedlnosti a svobody nelze pochopit bez kontextu jeho specifického typu utilitarismu (Kahn, 2012). V tomto ohledu Mill nekopíruje tradiční (benthamovský – pozn. autora) utilitaristický rozhodovací postup, který by se opíral o mimořádně bohaté informace o užitku a směřoval k výpočtu souboru pravidel maximalizujících celkový pocit užitku. Spíše se zdá, že má na mysli demokratický společenský rozhodovací proces, v rámci kterého se agregují rozmanité preferenční pořádky, jaké lze očekávat od rozumných, byť omylných jednotlivců usilujících o bezpečí, a které tito jednotlivci formují a vyjadřují ve vztahu k různým možným souborům pravidel (Riley, 2012, s. 161).

Millova představa svobody stojí ve schematické podobě na třech hlavních normativních pilířích, které vycházejí ze základního předpokladu o tom, že: „(...) Jediným účelem, pro který lze oprávněně uplatňovat moc nad kterýmkoli členem civilizované společnosti proti jeho vůli, je zabránit újmě jiných“ (Mill, 2001, s. 13). Pro Millovu koncepci svobody z toho vyplývá, že:

a) Prvním pilířem je princip, podle kterého je jediným oprávněným důvodem zasahovat do svobody jednotlivce zabránění škodě druhým. Mill ve druhé kapitole díla O svobodě formuluje známou tezi: „Jediným cílem, pro který lze spravedlivě omezit svobodu jednání jednotlivce, je sebezáchova ostatních“ (Mill, 2001, s. 69).

b) Druhým pilířem je individualita, které Mill připisuje zásadní význam. Individualita je nejen projevem svobody, ale také hlavním zdrojem morálního a intelektuálního rozvoje člověka. Ve třetí kapitole O svobodě explicitně konstatuje, že individualita patří mezi prvky blahobytu (Mill, 2001). Jeho chápání individuality výrazně přesahuje soukromý rozměr, je vnímána jako společenský produktivní zdroj, který se později stane klíčovým bodem sociálně-liberální argumentace.

c) Třetím pilířem je rozměr společenského bytí. Mill nevidí jednotlivce jako izolovanou bytost, ale jako člena společnosti, v níž rozmanitost životních stylů a pluralita forem života představují nezbytné předpoklady civilizačního rozvoje. Jak ukazuje Mousourakis, tento postoj úzce souvisí s Millovým falibilismem, tedy přesvědčením, že člověk je omylný, jeho poznání je neúplné, a proto pluralita představuje nejen společenskou devízu, ale epistemickou nezbytnost (Mousourakis, 2013). „Z Millova pohledu jsou nejistota, otevřenost a neprůhlednost součástí konceptu člověka; na každém jednotlivci bude vždy něco nejistého a nepochopitelného“ (Mousourakis, 2013, s. 392).

K sociálnímu rozměru Millovy filozofie připojujeme ještě jeden důležitý dodatek. Existují dva relevantní argumenty, které zdůvodňují Millův přechod z klasického k sociálnímu liberalismu. První je v zásadě neakademický, spojený s manželským svazkem s Harriet Taylor Millovou, která v autorovi probudila určitou míru citu pro spravedlnost a rovnost – tak sociální jako v otázkách rovnosti pohlaví. Udává se, že mnohá díla by bez Harriet Taylorové buď nevznikla, nebo vznikla v úplně jiné podobě. Druhým argumentem, který je v sekundární literatuře opomíjen, ale my ho považujeme za absolutně klíčový, dokonce takový, který předchází argumentu prvnímu, je akceptace fenoménu „přírodní loterie“, kterou více proslavil John Rawls, avšak tento terminus technicus nevymyslel ani nebyl jeho původním tvůrcem. Byl jím právě John Stuart Mill a právě toto je argument, kterým dal za pravdu i socialistům, a který výrazně mění klasicko-liberální postoj autora na postoj sociálního liberála. Mill se k přírodní loterii vyjadřuje na více místech, přičemž ocitujeme nejrelevantnější z nich: „Nejsilnější ze všech určujících okolností je narození. Velká většina je tím, čím se narodila. Vedle narození jsou další hlavní příčinou úspěchu v životě náhoda a příležitost (...) pracovitost a šikovnost by nestačily, kdyby také nespolupůsobily příležitosti a šťastné náhody, které se přihodí pouze malé skupině lidí“ (Mill, 2005, s. 684). A dále také tvrdí: „Jen málo lidí se narodí do velkého bohatství a mnozí se narodí do chudoby (...) většina lidí už není zotročena (...) mocí zákona, ale chudoby (...) (lidé jsou – pozn. autora) vyloučeni nahodilostí narození jak z radostí, tak i duševních a morálních výhod, které jiní dědí bez námahy a nezávisle na zásluhách“ (Mill, 2005, s. 677).

Normativní zdroje osobní svobody ve filozofii J. S. Milla

Normativní zdroje osobní svobody v Millově filozofii nepramení z jediného principu, ale z vícevrstevné a vzájemně provázané struktury jeho morálně-politického myšlení. Mill neobhajuje svobodu výlučně jako přirozené právo subjektu, ačkoli některé pasáže jeho díla O svobodě mohou na první pohled působit téměř naturalisticky. V Millově případě jde o zdroj normativity vyplývající z prolínání utilitaristicko-morálních a socio-ekonomických proměnných, které Millovu teorii výrazně odlišují od klasických obhájců přirozených práv, jakož i od striktně hedonistických či ekonomizujících verzí utilitarismu či klasického liberalismu (Jeremy Bentham, Adam Smith). Mill není myslitelem jednostranného výkladu svobody „od“, ale autorem, který v rámci liberalismu prosazuje propojení individuální autonomie, utilitaristického užitku, sociální odpovědnosti a veřejného zájmu. Pravděpodobně i z tohoto důvodu je Millova filozofie označována za eklektickou. S tímto tvrzením kritiků však nesouhlasíme s argumentem, který nejednou využíváme na obranu Rawlsovy teorie v jiných textech. Mimochodem, hovoříme o tom Johnu Rawlsovi, který od Milla převzal dva principy spravedlnosti stejně jako terminus technicus „přírodní loterie“ a také měl v úvodu své nejvýznamnější práce Teorie spravedlnosti podle kritiků příliš ambiciózní plány ve smyslu spojení egalitarismu, deontologie a liberalismu. Zmiňovanou kritiku považujeme spíše za nedostatek morální fantazie a kanonické či ideologizující představy o významech uvedených pojmů (deontologie, egalitarismus, sociální spravedlnost, rovnost). Zjevně nemožná spojení Mill ve svých dílech mimořádně vyčerpávajícím způsobem vysvětluje a obhajuje až do nejpůvodnějších důsledků, přičemž často vede polemiku sám se sebou a při oponování sobě samému využívá veškerý svůj argumentační aparát.

I. normativní zdroj: Svoboda jako dlouhodobé (maximalizované) dobro a rozvoj člověka a společnosti

Diskuse o normativních zdrojích, resp. o utilitaristickém odůvodnění svobody v Millově filozofii je v sekundární literatuře přítomna již desítky let. Mill v díle O svobodě sám zdůrazňuje, že jeho argumentace se neopírá o abstraktní právo, ale o dlouhodobé dobro rozvíjejícího se člověka v co nejširším smyslu (Mill, 2001). Millův utilitarismus však není redukován na maximalizaci potěšení, zakládá se na rozlišování mezi vyššími a nižšími požitky, přičemž svoboda, individualita a rozvoj lidských schopností patří mezi ty nejkvalitnější formy dobra. Tarrant v této souvislosti ukazuje, že Mill rozumí utilitě jako hierarchické a mnohovrstevné kategorii, která umožňuje obhájit i zdánlivě absolutní princip svobody, aniž by se dostal do rozporu s vlastním utilitaristickým východiskem (Tarrant, 2004). „Millova koncepce užitečnosti není ani redukcionistická, ani čistě agregativní; je strukturována kvalitativními rozdíly, které umožňují svobodě fungovat jako princip odolný vůči jednoduché maximalizaci“ (Tarrant, 2004, s. 5)

Pro Milla má osobní svoboda dvojí utilitaristický rozměr, na jedné straně individuální, protože jednotlivec může dosáhnout plnohodnotného rozvoje svého potenciálu pouze v prostředí, v němž je autonomní, na druhé straně celospolečenský, protože společnost jako celek profituje z rozmanitosti životních experimentů, byť i těch chybných (Mill, 2001). „Ryzí liberálním prvkem autorovy filozofie je fakt, že v opozici vůči některým kolegům, především z konzervativních řad, prosazuje John Stuart Mill ochranu i ‚zlých‘ nebo jinak společensky nepohodlných názorů“ (Švec, 2023, s. 5). Jeho argumentace se zakládá na přesvědčení, že potlačováním názorů autorita (stát) připravuje společnost o nové pohledy na různé problémy. „Pouze pěstování individuality produkuje nebo může produkovat dobře rozvinuté lidské bytosti (...) a ty jsou hlavními ingrediencemi společenského pokroku“ (Mill, 2001, s. 58–59). Tím pádem pro Milla svoboda není pouze individuálním právem, ale zároveň mechanismem produkce vyšší formy společenské utility. Riley například interpretuje tento aspekt následovně: Millův utilitarismus se v analyzovaných pasážích vyznačuje výrazným perfekcionistickým posunem, protože lidské štěstí váže na rozvoj vyšších intelektuálních, morálních a estetických schopností. Vyšší požitky, které jsou neoddělitelné od uplatňování těchto schopností, mají podle Milla kvalitativní nadřazenost nad všemi formami tělesného nebo čistě smyslového uspokojení a zakládají normativní chápání důstojného lidského života (Riley, 2012, s. 158–161).

II. normativní zdroj: svoboda jako otevřenost vůči zpochybňování

Druhý zdroj normativity navazuje na Millův epistemologický falibilismus, který zdůrazňuje Mousourakis (2013). Mill podle něj vychází z přesvědčení, že lidské poznání je trvale neúplné a omylné, a proto musí zůstat otevřené neustálému zpochybňování a revizi, což se u něj stává normativním požadavkem společenského a politického života (Mousourakis, 2013, s. 387).

Z této epistemologické pozice vyplývají tři normativní teze.

a) Zaprvé, nikdo nemá privilegovaný přístup k pravdě; pluralita názorů a svoboda projevu jsou proto nezbytné nejen z hlediska individuální autonomie, ale také z hlediska společenského poznání. Mill opakovaně zdůrazňuje, že i chybný názor může obsahovat část pravdy nebo být nezbytný k jejímu objasnění, jako například v této části: „I názory, které jsou částečně chybné, obsahují části pravdy; a jen střetem protichůdných názorů má zbytek pravdy šanci být doplněn“ (Mill, 2001, s. 18).

b) Zadruhé, rozvoj poznání je možný pouze v podmínkách otevřené diskuse, přičemž monopol na pravdu vede ke stagnaci, což Mill považuje za jeden z nejvážnějších společenských problémů.

c) Zatřetí, individuální životní experimenty představují zdroj nových poznatků, inovací a morálního pokroku, kde svoboda tak není pouze ochranou individuálního prostoru, ale zároveň epistemologickým předpokladem společenské dynamiky.

Svoboda projevu, otevřená diskuse a možnost experimentování se způsoby života u Milla nepředstavují jen individuální práva, ale plní zásadní epistemologickou funkci ve společnosti. Potlačování názorové plurality vede nejen k omezení jednotlivce, ale především k oslabení kolektivní schopnosti rozlišovat pravdu od omylu a korigovat vlastní přesvědčení. Mill proto odmítá jakýkoli nárok na definitivní uzavření diskuse a zdůrazňuje, že umlčení názoru poškozuje společnost jako celek. „Je-li názor správný, lidé se okrádají o možnost napravit chybu pravdou; je-li nesprávný – a to je neméně důležité –, ztrácejí jasné chápání a lepší uvědomění si pravdy, která se rodí v konfrontaci s omylem“ (Mill, 2005, s. 66). Právě v tomto smyslu se svoboda u Milla stává normativní podmínkou epistemologického pokroku a společenského vývoje.

III. normativní zdroj: člověk jako bytost, která se rozvíjí v rámci společnosti

Svoboda není individualistickou izolací, ale způsobem, jakým se jednotlivec může účastnit na kolektivním civilizačním procesu. Mill uvádí, že: „Lidé nejsou jako ovce; jejich dobrota není otázkou pouze poslušnosti, ale rozvoje vnitřních zdrojů jednání“ (Mill, 2001, s. 63). Millovo chápání svobody se nevyčerpává v negativním smyslu nezasahování, ale zahrnuje také aktivní rozměr rozvoje lidské individuality v rámci občanské společnosti. Společnost má přirozený zájem na rozvoji individuality, protože profituje z talentů, kreativity a kritické reflexe svých členů. Millovo chápání svobody se postupně posouvá od čistě individualistického modelu k sociálně orientovanému liberalismu, v němž se rozvoj jednotlivce uskutečňuje v nezbytném vztahu ke společnosti. Svoboda už není chápána výlučně jako ochrana před zásahy, ale jako podmínka rozvoje lidských schopností v rámci společenských struktur. Mill rozlišuje sféru, ve které má jednotlivec plnou autonomii, od sféry, která „se týká jejího prospěchu“, čímž zakládá normativní vztah mezi individuálním seberozvojem a společenským dobrem. „Jednotlivci by měla patřit ta část lidského života, v níž jde hlavně o něj samého; společnosti zase ta část, která se týká jejího prospěchu“ (Mill, 2005, s. 136). Tento posun umožňuje chápat svobodu i v jejím pozitivním významu – jako schopnost jednotlivce uplatňovat své možnosti v rámci občanské společnosti, čímž se Millovo myšlení stává jedním z východisek sociálního liberalismu. Mill zároveň upozorňuje, že rozvoj individuality vyžaduje určitá společenská omezení, která však nepředstavují popření svobody, ale její předpoklad. Jak výslovně uvádí: „Určitá omezení jsou však potřebná – abychom předešli zasahování silných povah do práv jiných (...) pro jednotlivce však existuje jejich plná náhrada, spočívající v rozvoji společenské stránky jeho podstaty“ (Mill, 2005, s. 121). Svoboda jednotlivce je tak u Milla neoddělitelná od sociálního rámce, který umožňuje rozvoj schopností všech členů společnosti a brání dominanci jedněch nad druhými.

Konflikt mezi individuální a kolektivní autonomií v sociálním liberalismu

Konflikt mezi individuální a kolektivní autonomií nelze v Millově filozofii interpretovat jako nahodilé napětí či důsledek nedotažených argumentačních linií, spíše jde o imanentní vlastnost sociálně-liberálního myšlení, která přirozeně vyplývá ze způsobu, jakým Mill chápe jednotlivce, společnost a vztahy mezi nimi. Individuální svoboda představuje pro Milla základní předpoklad rozvoje člověka, ale zároveň uznává, a to dokonce již v raném díle O svobodě, že společnost disponuje legitimními zájmy, které mohou za určitých okolností oprávněně zasahovat do autonomie jednotlivce. Zopakujeme tedy citát z předchozí podkapitoly: „Jednotlivci by měla patřit ta část lidského života, v níž jde hlavně o něj samého; společnosti zase ta část, která se týká jejího prospěchu“ (Mill, 2005, s. 136). Respektive: „Existuje však oblast jednání, v níž má společnost – na rozdíl od jednotlivce – nanejvýš jen nepřímý zájem, pokud vůbec nějaký. Tato oblast zahrnuje všechny ty části života a chování člověka, které se týkají výlučně jeho samotného, nebo – pokud se týkají také jiných – jen s jejich svobodným, dobrovolným a neoklamaným souhlasem a účastí. Když říkám ‚jen jeho samotného‘, myslím tím přímo a v první řadě; protože cokoli, co se týká samotného jednotlivce, může prostřednictvím něj ovlivnit i jiné, a námitka, která by se mohla zakládat na této souvislosti, bude posouzena později“ (Mill, 2002, s. 35).

Mill v této souvislosti nikdy netvrdí, že individuální autonomie je absolutní hodnotou. Její hranice vymezuje jednak princip neškodění a jednak širší společenské důsledky jednání jednotlivce na ostatní jednotlivce a na společnost. Právě v těchto konsekvencích vzniká prostor pro konflikt mezi osobní svobodou a kolektivní autonomií, protože společnost není a ani nemůže být chápána jako soubor izolovaných jednotek, ale jako struktura vzájemně provázaných jednotlivců, která vyžaduje určitou míru disciplíny, kooperace, předvídatelnosti a vzájemné koordinace s ohledem na Millův cíl – rozvoj individua.

V úvodu díla O svobodě opakovaně upozorňuje, že společnost může být nebezpečnější než formální politická autorita. Na druhé straně však Mill (časově chronologicky) čím dál tím více akcentuje potřebu pozitivní svobody a zpochybňuje absolutórium nedotknutelnosti osobní svobody. Tradiční interpretace principu nezasahování do svobody jednotlivce sice předpokládají zdánlivě jasnou hranici mezi legitimním a nelegitimním zásahem do jeho svobody, avšak tato hranice je ve skutečnosti výrazně variabilní a v mnoha oblastech sporná, což si autor dostatečně uvědomuje. Mill sice obhajuje téměř absolutní svobodu slova, ale zároveň připouští, že existují situace, v nichž může být omezení odůvodněno poškozením zájmu veřejnosti.

Zvláštním problémem, který Mill explicitně nerozpracovává, je skutečnost, že mnohé formy jednání nemají škodlivé následky na konkrétní jednotlivce, ale na společnost jako celek. Jde o tzv. kolektivní externality, které se projevují kumulativně a často opožděně. Millova koncepce společnosti jako dynamického systému, v němž se jednotlivci nepřetržitě ovlivňují, znamená, že svobodu nelze chápat izolovaně, její normativita je nezbytně provázána se sociálními normami. Pro zvýraznění napětí uvádíme několik přímých citací z originálů Millových děl: „Každý, kdo od společnosti přijímá ochranu, je jí za toto dobrodiní dlužníkem“ (Mill, 2005, s. 136). V dodržování této zásady dokonce Mill přitvrzuje, když přichází se dvěma principy chování jednotlivců ve společnosti:

„(A) Jednotlivci vzájemně nepoškozují své zájmy, které jsou podle zákonů nebo nepsané dohody právy.

(B) „Každý ponese svůj podíl (pevně stanovený podle nějakého spravedlivého principu) na pracích i obětech, potřebných k ochraně společnosti nebo jejích členů před škodami a útrapami. Společnost má právo vymáhat dodržování těchto podmínek od těch, kdo se pokoušejí odmítat jejich plnění“ (Mill, 2005, s. 136).

Mimochodem, když jsme zmiňovali dva principy spravedlnosti Johna Rawlse, jimiž se inspiroval právě u Johna Stuarta Milla (a čemu se v současné politické filozofii nepřipisuje potřebná vážnost ani pozornost), jedná se právě o tyto dva body. Mill zde jednoznačně říká, že za ochranu a možnosti, které společnost nabízí, jednotlivec jednoduše musí společnosti něco odevzdat podle spravedlivého principu. To, co je spravedlivý princip, Mill sice nevyřešil, ale na tuto otázku odpovídá jeho následovník Rawls o sto let později s principem redistribuce v Teorii spravedlnosti.

V omezování svobody však autor rozhodně nekončí. Uvedli jsme, že to, co se týká jednotlivce, je podle autora jeho záležitostí a v případě, že si i škodí, společnost není oprávněna mu v tom bránit. A právě zde dochází k dalšímu případu eklekticismu, kdy Mill na jiném místě přiznává, že: „I když člověk svými neřestmi a pošetilostí nezpůsobuje přímou újmu jiným, přesto škodí svým příkladem a měli by ho přinutit kontrolovat se kvůli těm, které by pohled na něj, případně odhalení jeho chování, mohly pokazit nebo zmást“ (Mill, 2005, s. 142–143).

Ve čtvrté kapitole díla O svobodě Mill uvádí, že jednotlivec je povinen nést následky svého jednání, pokud zasahuje do zájmů jiných, přičemž společnost má právo stanovit normy i tam, kde jde o kolektivní odpovědnost. „Člověk je odpovědný společnosti za ty své činy, které se týkají zájmů jiných; v těchto případech je jednotlivec odpovědný společnosti“ (Mill, 2001, s. 72). Mill uznává, že individuální svoboda musí být zasazena do širších sociálních podmínek, které umožňují její realizaci a činí z ní skutečnou, nikoli pouze formální možnost.

Současné diskuse však ukazují, že Millův princip vyvolává otázky, na které neexistuje jednoznačná odpověď. Mill zásadně odmítá tzv. tvrdý paternalismus, protože jeho argumentace, opírající se o uvedené normativní zdroje svobody jednotlivce, poukazuje na to, že zásahy do autonomie oslabují individuální i společenské dobro, že nikdo nemá privilegovaný přístup k pravdě o dobrém životě lépe než samotný jednotlivec a že společnost jako celek profituje z různorodosti životních forem, kterou paternalistické politiky systematicky potlačují.

Millovo chápání svobody, jeho normativní zdůvodnění individuality a princip neškodění se staly předmětem rozsáhlé filozofické diskuse, která neochabuje ani v 21. století. Současné interpretace (Kahn, Švec, Riley, West…) totiž ukazují, že Millova teorie nepředstavuje pouze historický příspěvek k formování liberálního myšlení, ale zůstává živým a analytickým zdrojem argumentů ve sporech o hranice osobní svobody, o kompetence státu či podobu občanské společnosti. Mill je z uvedených důvodů (kombinace klasického a sociálního liberalismu, utilitarismu, elitářství) vystaven kritice z více směrů, které zpochybňují jeho důraz na individualismus, na utilitaristická východiska a aplikovatelnost principu neškodění v moderních komplikovaných společnostech.

Komunitaristé v této souvislosti tvrdí, že Millova koncepce individuality nedostatečně reflektuje sociální provázanost člověka. Identita podle nich není volbou ani projektem autonomního subjektu, ale je formována historickými, kulturními a komunitními vazbami.

Na opačném konci kritického spektra stojí libertariánské výhrady, podle nichž Mill není dostatečně liberální ve striktně negativním chápání svobody. Libertariáni kritizují Milla za utilitaristický základ jeho argumentace, který podle nich relativizuje svobodu a její deontologická východiska tím, že ji chápe jako prostředek k individuálnímu či společenskému dobru, nikoli jako absolutní právo, které nelze porušit ani ve jménu individuálního či kolektivního prospěchu. Rovněž tak z liberálního hlediska pramení kritika o tom, že princip neškodění je příliš široký a ponechává prostor pro nebezpečné interpretace. Například argument, že jakékoli chování s negativními externalitami lze regulovat, může mít za následek podle liberálů socialistická řešení, k nimž se Mill skutečně na konci svého života v Kapitolách o socialismu přiklání.

Moderní sociální liberalismus je proto v mnoha ohledech možné chápat jako pokračování Millovy tradice po linii Rousseau – Mill – Hobhouse – Dewey – Rawls. A to navzdory tomu, že Mill je jako jediný z uvedených utilitarista a většina uváděných autorů by se v základních otázkách o svobodě jednotlivce shodla jen v tom, že mu formálně deklarovaná (negativní) svoboda v občansko-politické společnosti nepostačuje a společnost či stát má sehrávat aktivní roli. Zatímco libertariáni odmítali jeho utilitaristická východiska jako ohrožení osobní autonomie (Nozick), sociální liberálové se usilovali rozšířit jeho konceptuální rámec o teorie spravedlnosti (Rawls). Tyto reinterpretace ukazují, že Millova teorie svobody nabízí dostatečně pružný normativní základ, který nám umožňuje uvažovat o rovnováze mezi individuální autonomií a sociálními závazky i v podmínkách současných demokratických společností.

Závěr

Předložená studie se snažila prokázat, že normativní zdroje osobní svobody v myšlení Johna Stuarta Milla nelze adekvátně uchopit ani v rámci reduktivního výkladu klasického liberalismu, ani prostřednictvím zjednodušeného utilitarismu. Millova koncepce svobody se opírá o vícevrstevnou normativní strukturu, v níž se systematicky propojují utilitaristické chápání dlouhodobého lidského rozvoje, epistemologický falibilismus a sociálně-ontologické vymezení člověka jako bytosti formované pluralitou společenských vztahů. Svoboda tak u Milla nepředstavuje izolované individuální oprávnění, ale normativní mechanismus umožňující individuální i společenský pokrok.

Analýza zároveň prokázala, že Millův utilitarismus nelze redukovat na maximalizaci okamžitého užitku. Jde o perfekcionisticky strukturované chápání dobra, v němž svoboda, individualita a rozvoj vyšších lidských schopností nabývají kvalitativní prioritu. Epistemologický falibilismus hraje klíčovou roli tím, že zbavuje jednotlivce i kolektiv nároku na definitivní poznání pravdy, čímž zakládá normativní potřebu svobody projevu, otevřené diskuse a pluralismu životních forem jako podmínek společenského učení a korekce omylů.

Ukázalo se také, že Millovo chápání individuality není atomistické. Jednotlivec je vždy situován do společenského rámce, který jeho svobodu umožňuje i limituje. Napětí mezi individuální a kolektivní autonomií proto nepředstavuje teoretický deficit, ale imanentní znak sociálního liberalismu, který reflektuje strukturální ambivalenci moderních pluralitních společností. Millova filozofie svobody tak přesahuje rámec klasického liberalismu a nabízí normativní model, v němž se individuální autonomie a sociální odpovědnost vzájemně podmiňují. Právě tato integrace činí z Millova myšlení trvale relevantní konceptuální zdroj pro reflexi současných sporů o hranice osobní svobody a legitimnost veřejných zásahů v demokratických společnostech.

Autor: Mgr. Jakub Švec, PhD. Filozofický ústav Slovenskej akadémie vied, v. v. i., Oddelenie výskumu normativity a ľudských práv

Dedikácia projektu: Článok vznikol v rámci projektu VEGA2/0118/24 – Sociálna povaha normativity ako východisko vysvetlenia vzťahu individuálnej a kolektívnej autonómie.

Zoznam bibliografických odkazov:

KAHN, L. 2012. Mill on Justice. USA: United States Air Force Academy. 233 s. ISBN 978-1-349-36681-1.

MILL, J. S. 2001. On Liberty. Kanada: Batoche Books Limited. 109 s. ISBN 978-0-375-75918-5.

MILL, J. S. 2002. On Liberty. In: The Basic Writings of John Stuart Mill. (Poznámky a komentáre: Dale E. Miller, predhovor: J. B. Schneewind). New York: The Modern Library, 2002, 400 s. ISBN 978-0-375-75918-5.

MILL, J. S. 2005. Logika liberalizmu. (prel. E. Višňovský). Bratislava: Kalligram. 882 s. ISBN 80-7149-783-5.

MOUSOURAKIS, G. 2013. Human Fallibilism and Individual Self-Development in John Stuart Mill's Theory of Liberty. In: Etica & Politica / Ethics & Politics, roč. XV., č. 2, str. 386-396.

RILEY, J. 2012. Happiness and the Moral Sentiment of Justice. In: Kahn, L. (ed.). Mill on Justice. Colorado: United States Air Force Academy. ISBN 978-1-349-36681-1.

ŠVEC, J. 2022. Sloboda ako spoločenská zodpovednosť (aj) v kontexte sociálneho liberalizmu Johna Stuarta Milla. In: ŠVIHURA, L. (ed.) Filozofické cesty z neistoty – podoby zodpovednosti. Bratislava: Slovenské filozofické združenie pri SAV, 2022, 239 s. ISBN 978-80-974367-0-4.

ŠVEC, J. 2023. K problematike možností a limitov obmedzení slobody prejavu v raných filozofických reflexiách liberalizmu Johna Stuarta Milla - Paradoxy a perspektívy In: MKD revue, roč. X., č. 2, str. 1-10. ISSN: 1339-777X.

TARRANT, I. 2004. Did John Stuart Mill Reconcile Commitment to Liberty with Admittance of a Single Value Utility? Working Paper. University of Sheffield: Department of Economics. 28 s. ISSN 1749-8368.