„Byla jsem připravená na to, že lidé v Keni budou chtít, abych je vzala se sebou do Evropy, nebo že budu pro ně zvláštní. Že to nebude všechno růžové, ale že bude i černé,“ říká Mirka Triznová. Doktorka doktorského studia managementu vztahů se zákazníkem na Univerzitě Mateja Bela pracovala tři měsíce v Keni v rámci projektu Dobrovolníci pro Afriku 2010 organizace eRko – HKSD. Projekt byl součástí širšího programu Platformy MVRO na vysílání dobrovolníků.
Jaký byl tvůj první dojem z Keni? Lidé byli velmi srdeční, velmi milí. Ale to jsem čekala. Příjezd do země byl výborně zorganizovaný. Měly jsme úvodní víkend pro dobrovolníky v Nairobi. Nemusely jsme kulturní šok v sobě zpracovávat samy. Lidé, kteří tam žili déle, nám vysvětlovali, proč se věci v Keni dějí tak, jak se dějí. Když víš, jaká je příčina různých situací, lépe to dokážeš pochopit a není to tak udivující.
Začala jsi v Nairobi v projektu Euphrasia Women Centre. Jaká byla tvá role? Projekt Euphrasia má tři aktivity. Jednou je dvouletá střední škola pro znevýhodněné dívky ze slumů. Druhou cílovou skupinou jsou matky s dětmi, kterým centrum nabízí ubytování maximálně na šest měsíců. Pracovníci se snaží, aby se dívky mohly plnohodnotně vrátit do života. Hledají jim ubytování, pomáhají pátrat po příbuzných. Třetí aktivitou je výroba klasických suvenýrů, aby se mohly uživit samy. Když jsem tam přišla, eRko bylo jediným sponzorem projektu. Bylo třeba najít další sponzory a s nimi způsoby, jak financovat centrum nebo samostatné dívky.
Jak jsi přispěla k plánům na získávání sponzorů? Neexistovala žádná evidence dívek, se kterou by se dalo konkrétně pracovat při hledání zdrojů. Plánovali jsme různými způsoby oslovovat potenciální sponzory a k tomu jsme potřebovali v počítači profily dívek. Jejich tvorba byla mou úlohou. Jejich focení byla veselá zkušenost. Některé se styděly, jiné se velmi smály. Dělala jsem základní prezentace jejich příběhů. Když jsem patnáctkrát napsala „sirota“, už mi nebylo veselo. Uvědomila jsem si, jak máme dobře, když nemusíme řešit smrt rodičů kvůli AIDS nebo ukončení školy ve třídě kvůli penězům.
Z Nairobi ses přesunula do Kisoka, na sever země, kde jsi pracovala na projektu s mentálně a fyzicky postiženými dětmi. Jaká byla tato zkušenost? Kisoko bylo úplně jiné než hlavní město. Projekt je na místě, které jsem ani nenašla na mapě. V místní diecézi měly sestry několik projektů s postiženými dětmi. Jejich přístup k nim spočívá v tom, že se na děti nepohlíží jako na hendikepované. Spíše jsou vnímány jako děti s jakousi výzvou navíc, kterou musí v porovnání s ostatními překonat. Platí tam heslo: Ne soucit, ale možnost. Nářek je to nejhorší, co může člověk udělat. Funguje tam několik škol, každá jako samostatný projekt pro děti podle typu postižení. Já jsem pracovala v projektu, který fungoval jako internátní škola, kde bylo i ubytování, jídelna, školka a škola.
Co jsi tam dělala? Trávily jsme čas s dětmi. Já – dobrovolnice a asi 40–50 dětí. Děti měly různé výzvy, od Downova syndromu až po fyzické výzvy. Ráno jsem byla od dětí obvešená jako vánoční stromeček a šla do školky. Snažila jsem se věnovat dětem veškerou svou pozornost a sdílet ji, aby si na sebe nezištily. Někdy stačilo jen zůstat u nich, sedět, být přítomna.
Jak vnímají takovéto děti lidé v Keni? Řeknu příklad z vlastní zkušenosti. Sestry pořádají setkání s rodiči, vytvářejí skupinu rodičů, kde se mohou rodiče podělit o své zkušenosti. Když mě jednomu otci představily jako dobrovolnici z Evropy, řekl mi: „Vy takové děti v Evropě určitě nemáte.“ Evropa je vnímána jako symbol něčeho pozitivního. V Keni vnímají výzvy u dětí jako něco špatného, co mají jen oni v Africe.
S čím to souvisí? Vycházíme z ekonomických podmínek, které tam jsou. Když má rodina čtyři děti a jedno z nich má takovou výzvu, i kdyby velmi chtěly, nemohou s ním zůstávat doma a rehabilitovat. A stejně musí jít na pole. Další věc je, že to není stejně schopné dítě, takže ho někdy nechávají rodiče bokem, nestarají se o něj.
Jak přistupují k dětem v projektech? V projektu mají děti časový prostor. Sestry nechají dítě prát 20 minut jedno tričko pro ten pocit – tenhle úkon jsem zvládla i já. Když jsem tam byla, přišlo do projektu jedno malé dívka úplně zabalené do koule. Roztáhli ji tak, že je už na vozíku. Nechodí, ale už jsme si kreslily. Nebo můj malý „frajer“ Aaron. Měl zkrácenou nohu, nemohl chodit, jen se plazil po všech čtyřech. Vždy jsem se ho snažila brát k sobě, protože vždy zůstával bokem. Stal se takovou mou „srdcovkou“, protože se o mně nebál jako ostatní děti. Teď jsem se dozvěděla, že ho operovali a nohu už má takovou, že by mohl chodit s berlí. On byl i na zemi velmi rychlý, ale takto to bude lepší.
Jak vnímáš rozvojovou pomoc po zkušenosti z Kene? V Keni jsem měla možnost vidět, že to opravdu funguje. Peníze se nepropadají tak, jak se o tom mluví ve velkých kauzách o rozvojové pomoci, v nichž se řeší, že prostředky nejdou tam, kam mají. V Keni jsem opravdu viděla, že peníze z Dobré noviny se používají správně.
Co ti přinesly dva měsíce dobrovolnické práce v Keni? Hodně přátel, hodně dobrých lidí. Přehled v tom, jak a kde se pomáhá. Možná i zamyšlení nad tím, že když pomáháš, musíš si to dobře promyslet, jakým způsobem to budeš dělat. Nejprve, jestli ten člověk to chce, a pak, jestli to opravdu pomůže. Někdy může být efekt opačný. Člověk si zvykne a zleniví, přestane se starat sám o sebe. A rozvojová pomoc má být o rozvoji.
Když se podíváš na svou zkušenost zpětně, s čím by měl jít dobrovolník do terénu? S tím, že nespasí svět. Když jsme měli setkání dobrovolníků, byli tam další dobrovolníci z Evropy a byli zklamáni z toho, že lidé je neposlouchají a věci nefungují tak, jak by chtěli. Byli zklamaní. Myslím, že dobrá je zdravá pokora. Ne ve smyslu, že nic nezvládnu, ale spíš, že udělám maximum, co mohu. Nepočkávat, že se změní svět nebo Afrika. Člověk může věci měnit, když začne u sebe, ale nemůže měnit všechny kolem sebe.
Text: Magdaléna Vaculčiaková Foto: Archiv M. Triznovej
Vysílání dobrovolníků do rozvojových zemí
Na Slovensku zatím neexistuje systém stabilní podpory programů na vysílání dobrovolníků do rozvojových zemí v rámci rozvojové pomoci. Dobrovolníky podle svých možností připravují a vysílají několik slovenských neziskových organizací. Platforma MVRO ve spolupráci se čtyřmi z nich (Človek v ohrození, eRko – HKSD, Tabita a SAVIO) vyslala loni devět dobrovolnic do Kene, Gruzie, Mongolska a Vietnamu. V rámci společného projektu, financovaného přes Slovak UNDP Trust Fund a program SlovakAid, připravila také doporučení pro oficiální instituce k vytvoření mechanismu stabilní podpory vysílání slovenských dobrovolníků do rozvojových zemí. Na Slovensku dosud nebylo upraveno ani právní postavení dobrovolníků. Řešit to bude Zákon o dobrovolnictví, který upraví i povinnosti vysílající organizace. Do platnosti by měl vstoupit od ledna 2012.
Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Jaro 2011. Vydává ho Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (MVRO), která je sdružením právnických osob – střešní organizací 32 (25 řádných členů a 7 pozorovatelů) slovenských mimovládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.