Kohabitace jako novodobý fenomén partnerského soužití – konkurence k manželství?

Úvod

Slovensko (jako ostatní postkomunistické státy) zažívá po roce 1989 dynamické proměny rodinného chování, což se odráží i v diverzitě rodinných forem. Dominantní typ tzv. nukleární rodiny tvořené dvěma (sezdanými) rodiči a dítětem/dětmi se v procesu změn rodinného chování rozšiřuje o takové formy, jako je např. rodina tvořená jednou dospělou osobou nebo neformální partnerské dvojice. Skutečnost je taková, že typ nukleární (manželské) rodiny je stále častěji nahrazován jinými typy rodinného, resp. partnerského soužití. Je zřejmé, že nabývají větší legitimitu a význam jiné typy domácností, od různých typů nemanželského soužití přes programovaný život mimo rodinné svazky či manželství až po soužití homosexuálů a rodiny lesbiček s adoptivním dítětem. Jak uvádí Možný (2006, s. 191), kulturní tlak na jeden, určitý všeobecně závazný model rodiny zeslábl. Hledají se různá řešení a různí lidé se různě rozhodují podle svých přirozených preferencí, a protože k založení rodiny jsou třeba dva, součástí výběrového párování se stále více stává vyjednávání o modelu rodiny, ke kterému pár směřuje.

Sociální instituce rodiny prochází v současné individualizované společnosti změnami: mění svou formu a strukturu, nabírá nové funkce, změny nacházíme v oblasti demografických procesů, v oblasti rodičovských rolí, rodinných vztahů… V procesu změn důležitou roli sehrává sociální politika směřovaná vůči rodinám a další nové společensko-politické podmínky, které vytvořily prostor pro diverzifikaci rodinných forem, včetně nárůstu nesezdaných soužití jako jednoho z typických současných trendů v rodinném chování.

Kohabitace jako fenomén současného rodinného života

Kohabitace představuje takovou formu soužití dvou dospělých partnerů rozdílného pohlaví, kteří v delším časovém období žijí spolu jako muž a žena, společně bydlí a společně hospodaří, aniž by byli sezdáni. V takovém svazku mohou žít i děti jednoho nebo obou partnerů (Mládek – Širočková, 2004). Podle Lehotské (2012) se ve stále větší míře předpokládá i přítomnost dětí, které se do kohabitace narodí nebo pocházejí z jiného vztahu nebo manželského svazku biologického rodiče. Děti mohou být pro kohabitující ve více případech součástí motivace, proč vstupují do manželství. I přesto, že není univerzálně používaná definice, existují kritéria, podle kterých je možné soužití dvou osob opačného pohlaví považovat za kohabitaci. Trost (1979) hovoří o následujících: 1. společný sexuální život, 2. sdílení domácnosti nebo bytu, 3. společná ekonomika.

Neformální partnerské svazky – kohabitace se během posledních desetiletí masivně rozšířily ve většině postindustriálních států a staly se běžnou formou partnerského soužití. Vysvětlující příčiny jsou různé. Mládek a Širočková (2004) za významné faktory rozšiřování počtu a intenzity kohabitací považují zvyšování vzdělanostní úrovně ženské části populace, vyšší zaměstnanost žen, která zajišťuje jejich vyšší ekonomickou nezávislost, vysokou efektivitu aplikovaných metod antikoncepce spolu s liberalizací zákonů o interrupcích. Smock a Gupta (2002, In Lehotská, 2012) zobecňují, že změny nastaly na kulturní úrovni, tzn. vyšší důraz se klade na individualismus, snížila se religiozita a změny nastaly i na ekonomické úrovni, tzn. lepší uplatnění žen na trhu práce a jejich vyšší ekonomická nezávislost. Podle Rabušice (2001) příčinou rozšiřování nesezdaného soužití může být změna tradičního vzorce, jak se ocitnout v manželském svazku. Tradiční vzorec Rabušic uvádí následovně: láska – chození – svatba – pravidelný sex – děti. A právě fázi mezi chozením a svatbou nahrazuje nesezdané soužití. Možný (2006) se přiklání k názoru, že nesezdaná soužití vznikla jako důsledek transformace společenských norem. Jejich důsledkem je odkládání manželství do vyššího věku a do té doby je partnerský život prožíván převážně v kohabitaci, která částečně nahrazuje manželství. Autor tvrdí, že i přesto, že se nesezdané soužití vysoce toleruje a považuje se za alternativu vůči manželství, ještě neznamená, že to vypovídá o budoucí osobní volbě mladých lidí.

Mnozí autoři (např. Tydlitátová, 2011; Možný, 2006) uvádějí, že kohabitace, tedy soužití partnerů opačného pohlaví bez uzavření manželského svazku, nejsou novým jevem. V jisté omezené míře se vyskytovaly již v dávnější minulosti, ale pro konzervativní veřejné mínění, náboženské odmítání a z důvodu ekonomické nevýhodnosti v porovnání s manželstvím nebyly příliš rozšířeny. Zlom nastal v průběhu 60. let 20. století, zatímco u nás na Slovensku se situace začala ubírat podobným směrem z politických důvodů asi až o 20 let později po pádu komunistického režimu. Podle Možného (2006, s. 257) manželství na zkoušku nebylo ničím neobvyklým, na začátku 80. let minulého století asi třetina snoubenců už spolu bydlela před svatbou. Průměrné nemanželské soužití však trvalo nejčastěji asi rok a vedlo k svatbě. Bylo to častější ve velkoměstech, tím častěji a déle, čím nižší byl socioekonomický status páru. Je tedy nesporné, že přibývá počet párů žijících v nemanželském soužití a pozvolna se mění i povaha jeho charakteru. Ještě v generaci matek dnešních mladých lidí platila silná tradiční představa, podle které pokud žena otěhotní, legitimizuje se narození dítěte svatbou. Více než devět z deseti dětí se rodilo v manželství, celá polovina prvorozených dětí se rodila do osmi měsíců po svatbě, tzn. byla zplozena za svobodna. Od začátku 90. let slábne potřeba legitimizovat početí dítěte svatbou, což dokazuje fakt, že podíl těhotných nevěst postupně klesl. Tento fakt také potvrzuje skutečnost, že nemanželské soužití je veřejným míněním všeobecně přijímáno.

O míře rozšíření nesezdaných soužití nám napovídá i podíl dětí narozených mimo manželství. Ten po roce 1989 kontinuálně a bez přerušení stoupá. Zatímco v období těsně po revoluci tento ukazatel udával hodnotu necelých 10 %, v roce 1991 19,7%, v roce 2009 již hodnota překročila 31%. V porovnání se západoevropskými zeměmi je tento podíl relativně nízký. Nejvyšší hodnoty tohoto ukazatele dosahují země severní Evropy (Dánsko 44,6%, Norsko 49,3%, Švédsko 55,3%) (Tydlitátová, 2011).

Z množství klasifikací a typů kohabitací autoři Mládek – Širočková (2004, s. 426) identifikovali dva hlavní typy: I. Předmanželské kohabitace jako formy partnerství, ve kterých se partneři dohodli na soužití a s určitou pravděpodobností se jejich vztah zformalizuje uzavřením manželství. Podle intenzity a vývoje partnerských vztahů autoři rozlišují dva subtypy: kohabitace jako testovací partnerství („manželství“ na zkoušku“), kohabitace jako předstupeň manželství, kde jsou charakteristické silnější vazby a přesvědčení o budoucím společném manželství. II. Kohabitace – dlouhodobá účelová soužití, při kterých partneři mají společnou domácnost a nemají v úmyslu svůj vztah zformalizovat uzavřením manželství, vědomě se zřekli zformalizování svého svazku.

Podle Lehotské (2012) nejčastějším druhem kohabitace je kohabitace před manželstvím. Většinou jde o páry, které mají plány se vzít a tento druh vztahu se nejvíce podobá manželství, co se týče kvality vztahu. Nej méně je dlouhodobých kohabitací, která je partnery vnímána jako alternativa k manželství a často v ní žijí páry ve středním věku, které jsou složeny z rozvedených nebo ovdovělých partnerů, mají již zkušenost se životem v manželství a z různých důvodů nemají zájem opětovně do něj vstupovat. Mladí svobodní lidé jsou nositeli tohoto způsobu partnerského soužití častěji ve formě, kde je cílem spíše otestování partnera a vzájemné kompatibility pro budoucí partnerské, resp. manželské soužití než definitivně společný partnerský život mimo manželství. Motivací pro uzavření manželství u spolu žijících partnerů bývá poměrně často těhotenství partnerky, resp. rozhodnutí partnerů o založení rodiny.

S uvedeným korespondují zjištění, ke kterým dospěla Fialová et al. (2000, s. 68), podle které nemanželské soužití – jako soužití na zkoušku, tzn. jako přechodný stav „chození“ před manželstvím preferuje 68% respondentů, zatímco celoživotní nemanželské soužití 9% dotázaných. Autorka zároveň podotýká, že nemanželské soužití před svatbou není tak rozšířeno, jak by odpovídalo přání mladých lidí. Mladí lidé si vytvořili nový ideál partnerského vztahu: nejprve spolu žijí a manželství uzavřou později. Impulzem k svatbě je často těhotenství ženy nebo alespoň rozhodnutí mít dítě. Autoři výše citovaného výzkumu se ptali na důvody k výběru zvolené varianty života. Obě varianty nemanželského soužití lidé volili kvůli možnosti snadného rozchodu. Lidé preferující celoživotní nemanželské soužití na něm oceňovali, že jim poskytuje nezávislost, zatímco ti, co ho chápali jen jako přechodný stav, jako možnost lépe poznat partnera jako budoucího manžela a vyzkoušet pevnost vzájemného vztahu. Tito lidé předpokládají, že pokud si „vyzkouší“ společný život před svatbou, do jisté míry se tak přesvědčí o možné úspěšnosti či neúspěšnosti budoucího manželství, i když realita ukazuje, že tento předpoklad není správný.

Soužití bez manželství je často zdůvodňováno pocitem svobody ze strany kohabitujících partnerů. Na druhé straně při takových vztazích existují úskalí, na která předem nemyslí. V souvislosti s rozšiřováním kohabitací je proto třeba poukázat na důležitou skutečnost, tzn. že na Slovensku kohabitace není v zákoně explicitně popsána a definována nejsou práva kohabitujících. Pokud se například jednomu z partnerů něco stane, druhý partner nemá žádné právní nároky, například v případě majetkového vypořádání, v případě nemoci nebo smrti partnera, v případě dědictví nebo spoluvlastnictví majetku. Pro manžele tyto souvislosti zákon automaticky ošetřuje. Takové soužití není zákonem ani zakázáno, ale není ani zákonem upraveno. Kohabitující partneři nemají rovnocennou pozici jako manželští partneři. Tento stav je zřejmě výsledkem převážně konzervativního a tradičního postoje obyvatel Slovenska a jejich preferování manželství jako jediného možného způsobu dlouhodobého soužití partnerů. Přesto však kohabitace na Slovensku byla, v současnosti se vyskytuje a její výskyt bude pravděpodobně vyšší v budoucnosti. Filadelfiová (2005) uvádí, že nejen rodiny se musí měnit, aby se přizpůsobily nové realitě, ale také kulturní normy, veřejná politika a právní systém spolu s jinými institucemi se musí adaptovat na nové rodinné vzory. A právě toto v případě nesezdaného soužití chybí, jelikož nesezdané soužití není právně upraveno jako manželský svazek.

Kohabitace jako hromadný společenský fenomén mají relativně krátkou historii. Na Slovensku se pouze postupně vytvářejí potřebné ekonomické, materiální, společenské, psychologické předpoklady pro rozšiřování kohabitací. Lze však oprávněně předpokládat, že v budoucnosti se bude tento socio-populační jev, jako významná součást změn demografického chování, rozšiřovat.

Rozdílnost mezi kohabitací a manželstvím

Vzhledem k zaměření našeho příspěvku se nám zdá důležité objasnit rozdíl mezi kohabitací a manželstvím. Podstatný rozdíl se nachází ve společenském statusu. Jedinci, kteří žijí v kohabitaci, se neidentifikují jako manželé a nevnímá je tak ani společnost (Thornton et al., 2007). Plaňava (1998) považuje za hlavní rozdíl, že v nesezdaném soužití chybí rituál, jakým je svatba. Dalším významným rozdílem je rozdíl v ukončení svazku. Pokud manželství zaniká rozvodem, je zákonem určeno majetkové vypořádání manželů v souladu s jasnými právními nařízeními. Zatímco při zániku nesezdaného soužití nejsou stanovena taková pravidla jako při zániku manželství.

Hamplová a Pikálková (2002) shrnuly rozdíly mezi manželstvím a kohabitací následovně:

• pro lidi žijící v nesezdaném soužití je typické, že jsou orientováni hlavně individualisticky a pro lidi žijící v manželském svazku je typické, že mají společenský mrav,
• v manželství mají společné investice, zatímco v nesezdaném soužití je to víceméně založeno na momentálním přínosu partnera,
• rodinné hodnoty v nesezdaném soužití méně přijímají a rovněž je méně pravděpodobné, že by v takovém soužití mohli vytvořit silný a dlouhotrvající vztah.

Diferenciaci mezi kohabitací a manželstvím se věnoval Nock (1995), který podrobil analýze 2493 manželských párů a 499 kohabitujících párů. Z jeho výzkumů vyplývá, že kohabitace trvá kratší dobu oproti manželství, přičemž je třeba upřesnit, že jeho analýza byla omezena na ty páry, které nežijí spolu více než 10 let. V případě manželství byla průměrná délka 5,4 roku a u kohabitace 2,9 roku.

Výzkum postojů k nesezdanému soužití

Kolik je dvojic, žijících spolu bez oddacího listu, se dá jen těžko zjistit. Giddens (1999, s. 179) uvádí jako příklad Švédsko, kde to bylo v roce 1900 jen 1% dvojic, zatímco dnes je to asi 40%. V každém případě se jedná o trend a jejich počet zjevně roste. Co však můžeme zjistit s jistotou, je rostoucí tolerance společnosti vůči nim. Co bylo před několika desítkami let nemyslitelné, je dnes obvyklé. V názorech slovenské veřejnosti na neformální soužití partnerů nelegalizované svatbou jednoznačně převažuje akceptace. Podle Bútorové a Filadelfiové (In Bútorová et al., 2008, s. 66) v roce 2006 jen malá část lidí (15%) odsuzovala takové chování jako neomluvitelné, zatímco až 59% ho schvalovalo.

S uvedenými výsledky korespondují výzkumná zjištění, která jsou výsledkem diplomového šetření (Šulíková, 2014), realizovaného pod autorkiným vedením. Výzkum, zaměřený na zjišťování postojů k nesezdanému soužití u tří generací, měl za cíl zjistit míru tolerance, resp. akceptace respondentů vůči nesezdanému soužití a následně komparovat názory tří generací na nesezdané soužití. V daném výzkumu jsme předpokládali, že generace mládeže v porovnání s generací rodičů a prarodičů bude ve větší míře akceptovat nesezdané soužití jako formu rodinného soužití. Uvedená hypotéza se nám potvrdila, což dokazují následující výsledky:

• Generace mládeže v porovnání s generací rodičů a prarodičů ve větší míře akceptovala nesezdané soužití (kohabitaci) jako nejvhodnější formu rodinného soužití. Zatímco mládež uvedla kohabitaci jako preferovanou formu soužití v 58% a manželství v 40%, generace rodičů kohabitaci v 40% a manželství v 60%. Nejméně akceptující postoj se projevil v generaci prarodičů, což vyjadřuje poměr: kohabitace 26%, manželství 74% jako preferované formy rodinného života.
• Mladí lidé preferují nový ideál partnerského vztahu: nejprve spolu žijí a manželství uzavřou později. Vnímání kohabitace jako soužití „na zkoušku“ před svatbou potvrzují výsledky, podle kterých 84% respondentů z generace mládeže a 76% z generace rodičů akceptuje kohabitaci před svatbou, jen 40% respondentů z generace prarodičů akceptuje kohabitaci jako formu předmanželského partnerského soužití.
• Na základě výzkumných zjištění se můžeme domnívat, že kohabitace neznamená konkurenci k manželství, právě naopak, často se vnímá jako „předstupeň“ manželství. Usuzujeme tak na základě souhlasu s výrokem „Bylo by dobré, kdyby se lidé žijící bez svatby rozhodli vzít“. Téměř polovina respondentů (54% mládeže, 40% rodičů, 50% prarodičů) vyjádřila souhlas s daným výrokem, což je důkazem vysoké preference manželství. I v současné době si manželství uchovává vysokou hodnotu, o čemž svědčí, že téměř dvě třetiny ze všech tří generací respondentů (mládež 78%, rodiče 66%, prarodiče 76%) je nepokládá za zastaralou instituci, ale právě naopak, i v současné společnosti má podle respondentů velký význam.

Závěrem můžeme konstatovat pozitivní zjištění, že nesezdané soužití není konkurencí k manželství. Vyplývá to z postojů tří generací, i když pochopitelně nejvíce akceptující postoj ke kohabitaci zaujali respondenti z generace mládeže. Vzhledem k tomu, že zakládání rodiny je jejich budoucím životním cílem a tato etapa života je teprve čeká, je žádoucí a nezbytné výchovné působení v oblasti výchovy k manželství a rodičovství s cílem, aby se manželství a rodinný život staly pro mladé lidi jejich nejvyššími životními hodnotami.

Z výzkumu vyplývá, že manželství má pro respondenty význam. Považujeme to za velmi důležité zjištění, které nám potvrzuje, že i když vznikají alternativní formy rodinného soužití, manželství je považováno za velmi významné a nesezdané soužití je považováno v mnoha případech jen za jakousi formu soužití před svatbou, ale ne jako dlouhodobou alternativu. Jelikož velikost naší výzkumné vzorky byla ohraničena určitým počtem respondentů (100 studentů středních a vysokých škol, 50 rodičů, 50 prarodičů), nelze tento výsledek pojímat jako postoj celých generací, spíše jako východisko k plánování výchovného působení, resp. k další výzkumné činnosti.

Závěr

Nepochybujeme o tom, že rodina bude nadále přetrvávat jako velmi důležitá instituce, čili nemění se její obsah, ale spíše forma. Přestože je kohabitace stále více rozšířeným a akceptovaným jevem v porovnání s minulostí, nepovažujeme ji za konkurenci k manželství, což dokazují i výše uvedená výzkumná zjištění. Manželství si nadále zachovává svou vysokou hodnotu a většina mladých lidí má stále v úmyslu vstoupit do manželství.

Nesezdané soužití může sloužit jako významný prostředek sociálního učení a prostředek přípravy na soužití v párovém vztahu. Může pomoci zvýšit sociální zralost „mladých dospělých“, přispět k vhodné volbě budoucího partnera pro založení rodiny. Je zřejmé, že kohabitace přinejmenším zvyšuje věk v době první svatby a prvního porodu“ (Rabušic, 2001, s. 199). Nemanželské soužití není nutně odmítáním manželství, protože dvojice většinou plánují jednou uzavřít manželství. Jistý počet prvorozených dětí, které se narodí bez uzavření manželství rodičů, se nakonec ocitá v rodině, ve které rodiče dodatečně manželství (po narození dítěte) uzavřeli.

Ze sociologických výzkumů vyplývá, že v některých případech je kohabitace dlouhodobou alternativou partnerského soužití vůči manželskému soužití, v jiných případech představuje pouze předstupeň manželství, čili ji nevnímáme jako konkurenci k němu. Výsledky našeho výzkumu nám dovolují souhlasit s názorem Džambazoviče (2003, s. 243), podle kterého nesezdané soužití není vážným ohrožením pro manželství, „protože většina mladých lidí vnímá nesezdané soužití jako vhodný předstupeň manželství a jen menšina z nich předpokládá, že by se svým partnerem žila v neformálním svazku trvale“.

Autor: PaedDr. Eleonóra Mendelová, PhD. Katedra pedagogiky PF UKF

Literatura

BÚTOROVÁ, Z., et al. 2008. Ona a On na Slovensku, zaostrené na rod a vek. Bratislava : Inštitút pre verejné otázky. 2008. 365 s. ISBN 978-80-89345-10-6.

DŽAMBAZOVIČ, R. 2003. Rodina a demografický vývoj. In Sopóci, J. a kol.: Slovensko v 90. rokoch. Osem pohľadov. Bratislava : Univerzita Komenského. 2003. s. 84-153. ISBN 80-223-1732-2.

FIALOVÁ, L., et al. 2000. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha : Slon. 2000. 163 s. ISBN 80-85850-87-7.

FILADELFIOVÁ, J. 2005. Demografická situácia a správanie rodín vz. verejná politika v SR. In Sociológia. ISSN 1336-8613, 37 č. 5, s. 387-418.

GIDDENS, A. 1999. Sociologie. Praha : Argo. 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4.

HAMPLOVÁ, D. – PIKÁLKOVÁ, S. 2002. Manželství, nesezdaná soužití a partnerský vztah. In Mansfeldová, Z. – Tuček, M. Současná česká společnost. Praha : Sociologický ústav AV ČR. 2002. s. 127-147. ISBN 80-7330-009-5.

LEHOTSKÁ, V. Kohabitácia: prehľadová štúdia. [online]. [cit. 2013-09-25]. Dostupný z WWW: http://www.saske.sk/cas/zoznam-rocnikov/2012/1/5970/.

MLÁDEK, J. – ŠIROČKOVÁ, J. 2004. Kohabitácie ako jedna z foriem partnerského spolužitia obyvateľstva Slovenska. Sociológia, ISSN 1336-8613, 2004, roč. 36, č. 5, s. 423-454.

MOŽNÝ, I. 2006. Rodina a společnost. Praha : Slon. 2006. 312 s. ISBN 80-86429-58-X.

NOCK, S.L. 1995. „A Comparision of Marriage and Cohabiting Relationships.“ Journal of Marriage and Family, ISSN 0192-512-X, 1995, 16 (1): 53-76.

PLAŇAVA, I. 1998. Spolu každý sám v manželství a rodině. Praha : NLN. 1998. 296 s. ISBN 80-7106-292-8.

RABUŠIC, L. 2001. Kde ty všechny děti jsou? Praha : SLON. 2001. 266 s. ISBN 80-86429-01-6.

ŠULÍKOVÁ, P. 2014. Kohabitácie ako novodobý fenomén partnerského spolužitia. Diplomová práca. Nitra: PF UKF.

THORNTON, A. et al. 2007. Marriage and cohabitation. Chicago: University of Chicago Press. 2007. 443 s. ISBN 978-0-226-79866-0.

TROST, J. 1979. Unmarried cohabitation. Västeras: International library. 1979. 206 s. ISBN 91-85898-00-7.

TYDLITÁTOVÁ, G. 2011. Pluralizácia rodinných foriem na Slovensku ako predmet demografickej analýzy v regionálnej optike. Sociológia, ISSN 1336-8613, 2011, roč. 43, č. 1, s. 28-56.