Dojem, že během používání smartphonu (a mobilní komunikace prostřednictvím něj) nás nikdo neruší, je mylný. A i když nám tento fakt o narušování soukromí předkládají jako varování experti na informační a komunikační technologie (IKT) i odpovědná média, často ho ignorujeme. Lektor kritického myšlení, Ján Markoš, který začátkem října vedl v Bratislavě přednášku pro členy CASD a ADRA Slovensko na téma dezinformací na internetu a potřeby kritického myšlení, tuto skutečnost několikrát zmínil. Abychom si skutečně uvědomili, že během komunikování přes mobilní telefon či osobní počítač připojený na internet nikdy nejsme sami.
Internetové aplikace si o nás ukládají příliš mnoho informací
Chceme-li nebo ne, všechny informace, které vyhledáváme a které sdílíme s našimi známými, jsou zaznamenávány. Tvůrci versus příjemci zpráv je vždy velmi nerovný boj. Málokdo četl různá upozornení, která na nás vyskočí, když otevíráme nová okna webových stránek. Zpravidla bez dlouhého uvážení a přečtení celého oznámení odklikneme souhlas (například s podmínkami zpracování osobních údajů či používání tzv. „cookies"). Nechceme být zbytečně paranoidní a věříme, že naše kroky nebudou nikým ostře sledovány a zneužity v náš neprospěch. Ale mýlíme se.
V roce 2017 si jistá novinářka od pracovníků firmy provozující populární seznamovací aplikaci vyžádala data, která o ní shromáždili a uchovávají. Na to má (jako každý občan Evropské unie) právo podle zákona o ochraně údajů. K jejímu překvapení obdržela osm set stran, hustě potištěných jejími citlivými informacemi, tajnostmi a intimnostmi, které si vyměňovala s potenciálními partnery v rámci „on-line" seznamování a randění. Během celého období, kdy byla novinářka v této seznamce aktivní, aplikace každý jeden detail z aktivity a komunikace ukládala.
Lidé se dokáží příliš snadno otevřít v prostředí zdánlivé anonymity internetu a svěřit se se svými citlivými údaji, toužbami či fotografiemi – v zájmu najít společnou řeč a zaujmout spřízněnou duši. Seznamovací aplikace zneužívají tento fenomén snadného předávání informací o sobě, protože data nelze cítit. Namlouváme si, že vše, co o sobě naklepeme do klávesnice, se časem někam vytratí, a že toho vlastně vůbec není tak moc. Když se to ale před vámi objeví v tištěné podobě, snadněji vás to vyděsí. A možná poučí: více si střežit své soukromí.
Ve virtuálním světě se však dějí i jiné věci, než jen sbírání citlivých údajů o nás všech. V anonymním virtuálním prostoru jsme odvážnější, zapojujeme se do různých diskusí (často směřujících až ke kyberšikaně) a vyjadřujeme se více útočně – myslíme si totiž, že nejde o nic vážného, že to není opravdové, a že po internetu přece nikomu nemůžeme ublížit. V neposlední řadě se na internetu čím dál častěji manipuluje s fakty a informacemi na stránkách, které pak vedou například k ovlivňování průběhu a výsledků voleb.
V roce 2016 se jeden student z malého makedonského města Veles, poznamenaného vysokou nezaměstnaností a masovou emigrací, obohacoval tím, že šířil pozměněné a nepravdivé informace, tedy dezinformace na webu a ve Facebookových skupinách, které se věnovaly americké politice. Příspěvek byl sdílený osm setkrát a chlapec na základě tzv. „clickbaitingu" vydělal své první větší peníze. Odkopl školu a vidina snadno vydělaných peněz (z klikavosti a následné reklamy) ho zlákala na cestu výroby a šíření nepravd. S velkou pravděpodobností tím ovlivnil i výsledky voleb 45. prezidenta Spojených států amerických, když po svém upravoval a přizpůsoboval údaje v desítkách článků publikovaných na pravicových amerických stránkách. Jak později přiznal, netrápilo ho, že psal lživé výmysly a ovlivnil tak volební myšlení i chování prostých lidí, kteří jím zmanipulovaným informacím věřili (a podle toho poté volili). Chtěl jednoduše vydělat.
Podobné věci se dějí nejen v USA, ale i v Evropě. V předvolebním období nás dostihnou také podobné, kompletně vyfabrikované články o konkrétních kandidátech a kandidátkách, obsahující chytlavé nadpisy – údajně „šokující odhalení" – s graficky upravenými fotkami, publikované na konspiračních webech a následně šířené na sociálních sítích. Chtíc nechtíc na ně narazíme všichni, a nejen proto, že zavěšení na internetu trávíme osm, deset i více hodin denně.
K internetu přistupujme jako k veřejnému prostoru
Jak se bránit proti takovéto manipulaci a sledování našich aktivit na internetu? Během přednášky Ján Markoš zmínil několik kroků. Je třeba brát internet vážně a přistupovat k němu jako k veřejnému prostoru, kde se čím dál více setkáváme a komunikujeme. Je třeba také odlišovat zábavu od sebevzdělávání a pátrání po skutečných informacích a zprávách v médiích utvářejících mínění. Je třeba si také nastavit v prohlížeči dostatečnou ochranu soukromí formou blokování reklamy a tzv. „trackování" aktivity na síti. Je třeba umět postavit se za důstojnost každého člověka i seskupení lidí – nepřihlížet a nepřispívat k jejich lynči, ať už jde o subkulturu, etnickou menšinu, diskriminovanou skupinu na okraji společnosti, ale i investigativní novináře či aktivisty z mimovládního sektoru. Pokud narazíte na zprávu, která je vnitřně rozporuplná a zjevně nadává na nějakého člověka či skupinu, zcela jistě jde o konspiraci.
Kromě těchto pěti kroků je také důležité zůstat pánem svého času – umět svůj čas strávený „on-line" aktivitami správně manažovat a udržet v rozumné míře. Je zároveň důležité, i když čím dál složitější, umět omezit tento čas připojení na síť a věnovat se místo toho jiným, smysluplnějším činnostem v „off-line" prostoru. Čtení knih, turistiku, běh, plavání nebo cvičení jógy pěstují jen ti nejvíce sebedisciplinovaní. Přitom volnočasové (tělo i ducha kalící) aktivity, dále dobrovolnictví v komunitě a čas strávený rozhovorem s blízkými či v kruhu rodiny, by neměly být výjimečností, ale spíše pravidelností a dobrým návykem.
Ve virtuálním světě hledáme více zábavy a méně poznání
Nejdůležitější je však přiznat si závislost na komunikaci ve virtuálním prostředí. Připojení na internet přes data a všudypřítomnou „wi-fi" nás láká téměř nepřetržitě kontrolovat stav svých účtů na síti a vyřídit e-maily či (často nepodstatné) zprávy téměř okamžitě. Na internetu trávíme čas vyhledáváním zábavy, ne poznání. Místo sportovních aktivit či komunikace z očí do očí se utíkáme ke hraní počítačových her, sledování videí „influencerů" na internetu a k chatování se známými (i neznámými) na sociálních sítích.
Jsme zavaleni informacemi, které nestíháme třídit. Denně rozdáme desítky až stovky lajků pod fotkami takzvaných přátel a svůj život potřebujeme pravidelně dokumentovat právě na Instagramu či Facebooku. Ale reálně ho zapomínáme žít a prožívat. Bez mobilu už neumíme udělat ani krok, nikam vycestovat. Ve škole nedáváme pozor na výklad – učitele bychom raději sledovali na displeji mobilu, než naživo před tabulí... Ve Francii už používání mobilů během výuky dětem zakázali. Mimochodem, věděli jste, že děti a mládež ve Velké Británii tráví více hodin denně před televizními obrazovkami nebo před displeji tabletů, než spánkem?
Vypěstovat z kritického myšlení životní styl
Příprava na tzv. odvykačku od „on-line" života může znít jako příliš silné či přehnané slovní spojení, ale účastníci a účastnice Markošovy přednášky mu dali za pravdu. Potřebujeme si v sobě vybudovat schopnost unést složitost světa (unést vědomí, že ne všechno víme) a schopnost zdravě pochybovat; také se umět ptát, argumentovat a nacházet odpovědi v slušné diskusi. Lektor zdůraznil, že v oblasti kritického myšlení je důležité: používat matematiku (čísla, data, statistiky) a pojmy, ne dojmy; ověřovat si zdroje rychle se vynořujících se informací a sledovat jen pár smysluplných novin; umět propojovat souvislosti.
Ján Markoš přítomné povzbudil k tomu, aby nevěřili lživým zprávám a lžím, i když ty se snadněji, rychle a lacino vyrábějí (na míru konkrétním cílovým skupinám příjemců) a také se lépe šíří sítěmi. Doporučil jim, aby si vypěstovali z kritického myšlení návyk. Jen tak se lze vyvarovat poslušnému přijímání polopravd až úplných nepravd a dalšímu šíření neověřených informací, poplašných falešných zpráv, dezinformací. Markoš v rámci kurzů pro PDCS přednáší o kritickém myšlení jako o životním stylu. Možná to je ta správná cesta – jak nesejít z (virtuální) cesty a nenechat se zlákat neetickými zkratkami v podobě poplašných „hoaxů" a vyfabrikovaných „fake-news" na internetu.
Tuto akci pomohl zorganizovat ředitel ADRA Slovensko Daniel Kaba, aby tak spolu se svými kolegy posílil kapacity v oblasti mediální výchovy, IKT gramotnosti a bránění se proti šíření lží, mýtů a mylných přesvědčení. Neboť právě ty se internetem šíří rychle a mají negativní dopad na širokou veřejnost. V budoucnosti se nepochybně opět vrátíme, resp. zaměříme v plánování přednášek na podobná témata, neboť zvyšování povědomí veřejnosti v této oblasti není krátká a jednorázová aktivita.
Autorky článku: Veronika Leitmanová a Boba M. Baluchová, ADRA Slovensko Foto: CASD a ADRA tým