Mladí lidé jsou dnes ze všech stran bombardováni tím, jak být krásnější, chytřejší, úspěšnější. Sociální sítě a média nám nabízejí deset rad pro šťastný život, deset rad pro zdravější život, deset rad pro efektivnější život, jak zaujmout, jak prorazit, jak se nikdy nevzdávat... Právě tomuto známému výrazu „never give up" v souvislosti s dosahováním cílů mladých dospělých se budeme věnovat. Protože pod vlivem rychlé západní kultury občas zapomínáme na to, že u nedosažitelných cílů je někdy lepší, funkčnější a dokonce zdravější od takovýchto cílů upustit, a tak ušetřit zdroje potřebné pro dosahování jiných, reálnějších cílů.
Dvacátníci v období Mladé dospělosti
Mladá dospělost je v odborné literatuře vymezena věkovým rozpětím mezi 20. a 30. rokem života. Označuje vývojové období, které je mezistupněm mezi adolescencí a dospělostí. Mladý dospělý se postupně vymaňuje z rodičovské regulace a uplatňuje vlastní seberegulační chování. Tím získává svobodu a mění se z závislého adolescenta na nezávislého mladého dospělého (Tanner, 2006). V této souvislosti Salmela-Aro (2010) upřesňuje, že období mladé dospělosti je nejdůležitější pro stanovování si dlouhodobých životních cílů. Je dobré, aby si jednotlivci řídili své životy plánováním a sledováním cílů po celý životní cyklus, avšak v období mezi 20. a 30. rokem tyto procesy ovlivňují nejen jejich aktuální životní situaci, ale zejména jejich další směřování (Nurmi, 2004).
Vývojové období mladé dospělosti je možné definovat pomocí pěti základních znaků (Arnett, 2015). Prvním znakem je objevování identity. Podobně jako v adolescenci mladý dospělý pokračuje v hledání a zkoumání možností, které mu život nabízí. Arnett objasňuje, že ve srovnání s adolescencí toto období nabízí větší prostor pro ukončení vývoje identity, protože v tomto věku dochází k osamostatnění od rodičů, větší svobodě a emancipaci jedince. Druhým znakem je nestabilita. Nestabilita je u mladých dospělých běžná (Macek, Bejček, & Vaníčková, 2007). Mladí dospělí si uvědomují nezbytnost alespoň rámcového plánu pro život, avšak tyto plány rychle a flexibilně mění (Brandstätter & Herrmann, 2015). Projevuje se to i tím, že mladí zkoušejí více zaměstnání, nebojí se změny bydlení, střídají partnery či mění životní styl (Winpenny et al., 2020). Třetím znakem je zaměření na sebe, které podněcuje budování soběstačnosti a autonomy jedince. Podle Arnetta je zaměření na sebe mezi 20. a 30. rokem života nejsilnější za celý život jedince. Čtvrtým znakem je prožívání meziobdobí. Mladý dospělý se už necítí být ani adolescentem, ale ještě ani dospělým. Uvědomuje si svou částečnou závislost v rozhodování nebo v ekonomicko-finanční oblasti. Taktéž vnímá, že není plně připraven sám odpovídat za své chování. Posledním znakem je definování mladé dospělosti jako věku možností, příležitostí a experimentování. Ze všech vývojových období mladá dospělost nabízí nejširší škálu otevřených možností a příležitostí. Mladý člověk v tomto věku má prostor experimentovat, avšak postupně si musí uvědomit dopad svých rozhodnutí a převzít za ně odpovědnost.
Kromě zmíněných znaků se mladý dospělý musí vypořádat i s významným sociálním tlakem v podobě očekávání naplňování specifických vývojových milníků: osamostatnění, ukončení vzdělání, zaměstnání, budování partnerství, vstup do manželství a založení rodiny (Shulman & Nurmi, 2010). Dosahování alespoň některých zmíněných vývojových milníků je sociálně očekávané a je pro mladé lidi předpokladem úspěšného vstupu do dospělosti, znakem adaptace na roli dospělého (Negru, 2008). Mladým dospělým se však nedaří naplňovat všechny společenské tlaky, proto Arnett (2015) označuje tento věk i termínem „vynořující se dospělost".
Krize při dosahování cílů a naplňování sociálních očekávání u dvacetiletých
Studie (Ranta, Dietrich, & Salmela-Aro, 2014) ukazují, že osobní cíle mladých dospělých jsou zejména vzdělávání a hledání povolání. Třetím nejdůležitějším cílem je budování romantických vztahů. Kromě dosahování zmíněných vývojových milníků považují za důležité také sledování cílů zaměřených na osobní růst a budování volnočasových aktivit (Salmela-Aro et al., 2012).
Tvorba cílů a jejich následné dosahování je přirozenou tendencí každého člověka. Stejně přirozenou součástí následování cílů jsou však i překážky na této cestě. Ne všechny cíle probíhají hladce. Některé cíle se dokonce v důsledku překážek ukážou jako nedosažitelné (Sheldon & Elliot, 1999). Akumulací opakovaných selhání či vícerých překážek při dosahování cíle se jedinec ocitá v situaci, která se označuje jako akční krize. Brandstätterová, Herrmann a Schülerová (2013) akční krizi definují jako kritickou fázi při dosahování cíle, během níž se jedinec rozhoduje, zda se o dlouhodobě sledovaný, hůře dosažitelný cíl bude nadále ucházet, nebo by bylo lepší, kdyby se cíle vzdal. Akční krize se obecně vnímá negativně, protože může vést k upuštění od vytouženého cíle. Negativním důsledkem akční krize bývá rozhodovací konflikt mezi zájmy jedince a jeho cíli; zredukování prostředků na dosažení cíle; snížení hodnoty a žádanosti sledovaného cíle nebo dochází k znehodnocení cílové dosažitelnosti (Herrmann, Brandstätter, & Wrosch, 2019). Avšak akční krize má i svá pozitiva. Aktivizuje seberegulační procesy jedince a objektivizuje sledování cíle tím, že jedinec začne přehodnocovat náklady a přínosy dosahovaného cíle (Herrmann, Baur, Brandstätter, Hänggi, & Jäncke, 2014). Akční krize může zprostředkovat časné „vystřízlivění" a rychlé přerušení dosahování zejména nereálného nebo nedosažitelného cíle. Tím umožní ušetřit zdroje, které bychom jinak marným usilováním se o nedosažitelný a nereálný cíl promrhali.
Čopková a Kováčová Holevová (2021) zkoumaly determinanty akční krize u 264 mladých lidí na Slovensku, ve věkovém rozpětí 15 – 30 let, kde zdůrazňují, že v závislosti na charakteristických životních výzvách tohoto vývojového období se prožívání akční krize týká zejména vztahových a akademických cílů. Avšak svou pozornost kromě typu osobního cíle přesměrovávají spíše na typ překážek. Zároveň s překážkami spojená triáda: negativní emoce, „musím" motivace a konflikt cíle, byla identifikována jako faktor rizika prožívání krize. Můžeme to považovat za potvrzení výzkumu Milyavské a kol. (2015), kteří zjistili, že jedinci motivovaní „musím" na rozdíl od „chci" motivace zaznamenali větší množství překážek při dosahování svých cílů. Výskytem krize mladých dospělých, pojmenované také jako „čtvrtživotní krize", se u našich sousedů v České republice zabývá Millová a Svárovská (2020). Autorky poukazují na to, že průběh čtvrtživotní krize u českých mladých je srovnatelný s jinými zeměmi, kde se tomuto konceptu věnují více než na území Česka (a Slovenska).
Akční krizi je možné překonat třemi způsoby. V případě, že člověku stále záleží na sledovaném cíli, navzdory překážkám zmobilizuje své zdroje a pokračuje v dosahování cíle. Druhou alternativní reakcí je, že v dosahování cíle pokračuje, avšak mírně ho poopraví. Poslední strategii překonání akční krize reprezentuje ukončení, upuštění od dosahování problematického cíle a následné přesměrování zdrojů (např. času, energie, peněz, znalostí) do nového, alternativního cíle.
Preference těchto tří způsobů je individuální a může variovat. Wrosch a Miller (2009) však překvapivě zjistili, že jedinci, kteří dokázali ukončit zejména velmi problematické dosahování cílů, měli lepší kvalitu života než ti, kteří problematický cíl jen pozměnili. Upouštění od cíle je velmi relevantní i u mladých dospělých, protože samotné dosahování cílů je důležitou součástí formování jejich identity. Může mít podobu experimentování a zkoušení nových možností, které jim život přináší, nebo reakcí na ne vždy vnitřně motivované cíle, které od nich společnost jako od „dospělých" vyžaduje. Do hry vstupují i situační překážky, které akutně znemožňují uskutečnitelnost daného cíle. Pro někoho to může být neúspěšné studium, lpění na nedosažitelném povolání, umělé prodlužování dlouho nefungujícího vztahu nebo investování do nerentabilního ekonomického úsilí. Upuštění od vytouženého cíle bývá provázeno i pocity selhání, avšak když ho následuje tvorba nového cíle, z dlouhodobé perspektivy zlepšuje subjektivní pohodu jedince (Wrosch, Miller, Scheier, & Brun de Pontet, 2007).
Závěr
Časné odpoutání se od dosahování zejména nedosažitelného cíle představuje adaptivní strategii s vizí „lepší budoucnosti". Ve studii s mladými dospělými Brandstätterová a Herrmann (2015) poukázali na to, že akční krize vedla k upuštění od původního cíle a opětovnému zapojení se do žádoucích alternativ, čímž byl zajištěn pokrok na cestě jedince k formování identity. Adaptační funkce akční krize byla uplatněna, a tak se přehodnocení dosahování a následné upuštění od cíle ukázalo jako přínos. Mladí dospělí se mohli zavázat k atraktivnějším cílům, což mělo vliv na jejich štěstí a rozvoj identity. Výzvou pro další výzkum zůstává prozkoumání upuštění od sociálně očekávaných vývojových milníků. Stále je nezodpovězená otázka, zda vzdání se vybraných vývojových cílů je pro mladé dospělé prospěšné, či nikoli. Podobně zodpovězení otázky, jak podporovat dosahování sociálních milníků navzdory překážkám, které mohou vstupovat do jejich dosahování.
MSc Natália Sabolová Katedra psychologie, Filozofická fakulta, Univerzita P. J. Šafárika v Košicích Grantová podpora: APVV-19-0284 Faktory výběru a dosahování dlouhodobých cílů u mladých lidí v období přechodu do dospělosti
Seznam bibliografických odkazů
Arnett, J. J. (2015). Emerging adulthood: The winding road from the late teens through the twenties (2nd ed.). New York, NY: Oxford University Press.
Brandstätter, V., & Herrmann, M. (2015). Goal disengagement in emerging adulthood: The adaptive potential of action crises. International Journal of Behavioral Development, 1-9. doi:10.1177/0165025415597550
Brandstätter, V., Herrmann, M., & Schüler, J. (2013). The struggle of giving up personal goals: Affective, physiological, and cognitive consequences of an action crisis. Personality and Social Psychology Bulletin, 39(12), 1668–1682. doi:10.1177/0146167213500151
Čopková, R., & Kováčová Holevová, B. (2021). Procesy a determinanty krízy v dosahování cíle. Publikovaná monografie, Katedra psychológie, Filozofická fakulta, Univerzita Pavla Jozefa Šafárika, Katedra ekonómie, Ekonomická fakulta, Technická univerzita v Košiciach, Košice.
Herrmann, M., Baur, V., Brandstätter, V., Hänggi, J., & Jäncke, L. (2014). Being in two minds: The neural basis of experiencing action crises in personal long-term goals. Society for Neuroscience, 9(6), 548-561. doi: 10.1080/17470919.2014.933715
Herrmann, M., Brandstätter, V., & Wrosch, C. (2019). Downgrading goal-relevant resources in action crises: The moderating role of goal reengagement capacities and effects on well-being. Motivation and Emotion, 43(4), 535–553. doi:10.1007/s11031-019-09755-z
Macek, P., Bejček J., & Vaníčková, J. (2007). Contemporary Czech emerging adults: Generation growing up in the period of social changes. Journal of Adolescent Research, 22 (5), 444-475. doi:10.1177/0743558407305417
Millová, K., & Svárovská, Š. (2020). Čtvrtživotní krize, její výskyt a prediktory u českých mladých dospělých. Psychologie a její kontexty, 11(2), 73–90. doi:10.15452/PsyX.2020.11.0011
Negru, O. (2008). Personal goals: Structures and processes in adult development. Cognitie, Creier, Comportament/Cognition, Brain, Behavior, 12(3), 265–283. Retrieved from https://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.1089.50&rep=rep1&type=pdf
Nurmi, J.-E. (2004). Socialization and self-development: Channeling, selection, adjustment and reflection. In R. Lerner & L. Steinberg (Eds.), Handbook of adolescent psychology (pp. 85-124). New York, NY: Wiley.
Ranta, M., Dietrich, J., & Salmela-Aro, K. (2014). Career and romantic relationship goals and concerns during emerging adulthood. Emerging Adulthood, 2(1), 17-26. doi:10.1177/2167696813515852
Salmela-Aro, K. (2010). Personal goals and well-being: How do young people navigate their lives? In S. Shulman & J.-E. Nurmi (Eds.), The role of goals in navigating individual lives during emerging adulthood. New Directions for Child and Adolescent Development (pp. 13–26). Chichester, United Kingdom: John Wiley and Sons Ltd
Salmela-Aro, K., Read, S., Nurmi, J.-E., Vuoksimaa, E., Siltala, M., Dick, D. D., …Rose, R. J. (2012). Personal goals and personality traits among young adults: Genetic and environmental effects. Journal of Research in Personality, 46(3), 248–257. doi:10.1016/j.jrp.2012.01.007
Sheldon, K. M., & Elliot, A. J. (1999). Goal striving, need satisfaction, and longitudinal well- being: The self-concordance model. Journal of Personality and Social Psychology, 76(3), 482–497. doi:10.1037/0022-3514.76.3.482
Shulman, S., & Nurmi, J. E. (2010). Understanding emerging adulthood from a goal setting perspective. In S. Shulman & J.-E. Nurmi (Eds.), The role of goals in navigating individual lives during emerging adulthood. New Directions for Child and Adolescent Development (pp. 1–11). doi:10.1002/cd.277
Tanner, J. L. (2006). Recentering during emerging adulthood: A critical turning point in life span human development. In J. J. Arnett & J. L. Tanner (Eds.), Emerging adults in America: Coming of age in the 21st century (pp. 21–55). Washington, DC: American Psychological Association. doi:10.1037/11381-002
Winpenny, E. M., Winkler, M. R., Stochl, J., van Sluijs, E. M. F., Larson, N., & Neumark- Sztainer, D. (2020). Associations of early adulthood life transitions with changes in fast food intake: A latent trajectory analysis. International Journal of Behavioral Nutrition and Physical Activity, 17(1), 1-11. doi:10.1186/s12966-020-01024-4
Wrosch, C., & Miller, G. E. (2009). Depressive symptoms can be useful: Self-regulatory and emotional benefits of dysphoric mood in adolescence. Journal of Personality and Social Psychology, 96(6), 1181–1190. doi:10.1037/a0015172
Wrosch, C., Miller, G. E., Scheier, M. F., & Pontet, S. (2007). Giving up on unattainable goals: Benefits for health? Personality and Social Psychology Bulletin, 33(2), 251–265. doi:10.1177/0146167206294905