Láska a rodinná komunikace Motto: „Láska je život, chraň ji do posledního dechu."

Komunikace v rodině

Mistrovství v interpersonální komunikaci v rodině je pro člověka potřebné proto, že schopnost optimálně komunikovat je neoddělitelnou součástí životní kompetence k rodinnému životu. Schopnost optimálně komunikovat je důležitý osobnostní předpoklad a významný vklad do toho, jakou podobu, výsledek a dopad má interpersonální komunikace na rodinný život v jednotlivých rodinách.

Rodina je místem prvotního a celoživotního ukotvení člověka v sociální, psychologické a duchovní realitě života. Jako intimní sociální skupina stojí a padá na schopnosti, připravenosti a ochotě každého z členů rodiny k tomu, aby si osvojili a plnili úkoly v rámci kompetenční hierarchie v rodině.

Rodina má být tím pravým místem pro život každého člověka, místem nezištného a láskyplného sdílení duchovní, psychické i tělesné energie jejích členů v rámci nejužšího psychologického prostředí rodiny. Rodina je jedinečná a neopakovatelná sociální bytost, ve které jsou seskupeni jedineční a neopakovatelní členové rodiny. Rodina je více či méně kompaktní a soudržný celek a více či méně fungující systém rodinné konstelace, která je důsledkem meziosobních (interpersonálních) vztahů, komunikace v rodině a činností i jednání členů rodiny (otce a matky, dětí, prarodičů, širšího příbuzenstva).

Rodina jako jedinečná skupinová bytost o sobě vydává svědectví prostřednictvím chování a jednání jednotlivých svých členů, tak uvnitř samotné rodiny jako i navenek, mimo prostředí rodiny. Je to viditelné svědectví rodinného života každé jednotlivé rodiny. Avšak svědectví rodin a jejich jedinečnost se neprojevuje vždy jen pozitivně. V dnešních sociálních, kulturních, psychologických, zdravotních a dalších podmínkách života rodin, projevy jedinečnosti života rodiny bývají stále častěji negativní. Rodiny přestávají být tím nejlepším místem pro rozvoj jednotlivých členů rodiny. A to je vážný problém přetrvání a přežití rodin jako bezpečného „hnízda" pro lidskou bytost na tomto světě.

Schopnost komunikovat jako kompetence pro rodinný život1

Rodinný rozvoj záleží na vývinu členů rodiny. Komunikační rozvoj člověka se chápe jako proces, který probíhá od raného věku po celý život člověka. Interpersonální komunikace je procesem sociálního učení se, který zahrnuje všechny etapy vývinu myšlení, prožívání a chování osoby vzhledem k rodinnému životu a k životu v dalších a pro život důležitých sociálních skupinách.

Úroveň komunikační vyspělosti lidí pro rodinný život záleží na psychologické, sociální a duchovní úrovni členů rodiny. Interpersonální (mezi - osobní) komunikace v rodině je vzájemné sdílení: Energie - Pocitů - Myšlenek - Citů - Hodnot - Postojů - Zájmů - Nálad všech členů primární (užší) rodiny.2

Důležitou kompetencí pro rodinný život je podle nás psychologická kompetence, která spočívá v osobnostní způsobilosti v prvé řadě rodičů, tedy otce a matky v rodině. Být osobnostně kompetentním člověkem v rodině znamená dosahovat psychickou dospělost, resp. zralost vlastní osobnosti v roli manžela-manželky, partnera-partnerky, matky-otce. Neméně důležitou kompetencí pro rodinný život je sociální kompetence, čili způsobilost k sociální komunikaci, k interpersonální komunikaci, k navazování interpersonálních vztahů v primární rodině, a také v širším okruhu příbuzenstva a pro členy rodiny významných sociálních skupin.

Rozvoj členů rodiny v komunikaci3

Optimální interpersonální komunikaci se lidé přiučují po celý život. Potřebují si ji cíleně osvojit a trvale kultivovat i členové rodiny. Smyslem usměrnění a cílené přípravy rodičů v oblasti interpersonální komunikace v rodině je vést je k přednostnímu zaměření se: na rodinnou komunikaci v atmosféře domova; na otázky o základních hodnotách života člověka a rodiny; na otázky týkající se jedinečných talentů členů rodiny; na jejich vzájemnou lásku projevenou v jejich vzájemné komunikaci v rodině, v chování a v činech každého člena rodiny.

Moudrost - Odvahu - Střídmost – Trpělivost lze chápat jako projev psychické a sociální úrovně prožívání, chování a jednání psychicky vyspělých rodičů, kteří mají šanci skrze sebe pozvedat celou rodinu.4 Právo na lidskou důstojnost rodiny a jejích členů je spojeno s otázkami o základním cíli rodinného života v dnešní době, která rodině v určitém smyslu nepřeje, ba co více rodinu degraduje.

Stejně jako jednotlivých osob, i rodin se týkají otázky o základním cíli lidského života. Jsou to otázky spojené s hledáním pravého bytí člověka i pravého bytí rodiny. Na tomto místě považujeme za potřebné uvést důležité životní otázky českého filozofa J. Patočky5, které jsou adresné i pro současnou rodinu: - Proč stojí za to žít v rodině? Máme pro co žít v rodině? - Na co je rodina na světě? Kdy a jak stojí za to skutečně žít v rodině? - Kdy je člověku v rodině dobře? - Kdy se dá říct, že život některé rodiny je skutečně dobrý? - Kdy se dá říct, že život některé rodiny se podařil – že to byl vydařený život?

Představa o dobrém životě, o kvalitě života v rodině, zahrnuje v sobě psychologické, etické i sociální priority, které se odvíjejí z představy lidí o rodině jako místě realizace své osoby. Rodina se sotva obejde bez určité filozofie života rodiny, která je úzce spojena s centrálními hodnotami a s prožíváním členů rodiny. Při vzniku nové rodiny je úzce spojena především s filozofií života partnerského páru, který zakládá rodinu.

Způsob komunikace v rodině, který poškozuje rodinný život6

V komunikaci členů rodiny se mohou vyskytnout dva způsoby nespokojenosti ze sociální interakce: Jde o komunikační invazi a komunikační deprivaci.7

  1. V případě komunikační invaze se členu rodiny vnucuje něco, co nechce a nepřeje si. Nakonec reaguje tak, že přijme co mu je vnuceno a ustoupí ze svých požadavků. Tehdy odborně řečeno jde o psychologický jev introjekce. Osoba jakoby proti své vůli „spolkla" vnucený názor, postoj, projevy druhého a podobně. Pokud se to týká rodiny, pak je takové přijetí osobou komentováno, že ustoupit je třeba kvůli zachování dobrého soužití a klidu v rodině. Avšak člen rodiny může na nátlak reagovat i invazí vůči někomu a něčemu. Tehdy odborně řečeno jde o psychologický jev projekce. Osoba svou nevoli z nátlaku na sebe, aby přijala vnucený názor, postoj, věc, city a podobně, reaguje domáháním se své pravdy, útokem (slovně i doslovně). Pokud se to týká rodiny, pak je invaze osobou komentována tak, že ustoupit lze odtud - potud, že už se nedá dále ustupovat, že nikdy neustoupí, bez ohledu na následky v soužití a v narušení klidu v rodině.
  2. Ke stavu komunikační deprivace dochází tehdy, když osobě není vyhověno v její základní sociální potřebě mít s členy rodiny láskyplný funkční vztah. Obvykle nerozumí komunikačním pastem v rodině, nastraženým nejčastěji za pomoci manipulativní komunikace. Osoba reaguje na situaci, ve které je frustrována ústupem nebo útokem. Pokud je pasivní, pak ustoupí od svých potřeb a požadavků na úkor sebe. A naopak, pokud je aktivní a asertivní až agresivní, pak se domáhá naplnění svých potřeb a požadavků i na úkor druhých.

Způsob zdravé komunikace a interakce je takový, že se osoba pohybuje někde mezi invazí a deprivací v prožívání a jednání, taková komunikace se nazývá dialog – to znamená obousměrná interpersonální komunikace.8 Komunikační kontakt člověka s člověkem v rodině

Za nejvýznamnější psychologické „kanály" kontaktu člověka s člověkem považuje David Boadella9:

  • pohled (resp. oči)
  • zvuk (resp. hlas)
  • dotyk (resp. nohy jako kontakt se zemí a ruce jako kontakt s druhými bytostmi a věcmi).

Rozvoj osobnosti členů rodiny podporují takové vztahy a komunikace v rodině, které členům rodiny umožňují vyjádřit svou osobnost spontánně. Optimální svoboda a optimální možnosti sebavyjádření členů rodiny napomáhají ke zvýšení jejich sebeúcty, tedy toho jak prožívají svou osobu. Pokud je sebavyjádření člověka blokováno, je brzděna i jeho celková spontánnost, jeho projevování se, jeho emoce, jeho tělesná pohyblivost, jeho životní energie.

Život v rodině – změna v životě10

Objevování své osobnosti v rámci rodiny se děje v rámci sociální a společenské situace života rodiny a také v mezích osobní situace členů rodiny.

Společenskou situaci rodiny vyjádříme slovy Carla Gustava Junga11: „Člověk je sice přesvědčen o tom, že jsme na významné křižovatce věků, domnívá se však, že příčinou této křižovatky bylo rozštěpení a sloučení atomu, nebo kosmické rakety. Jako obvykle se přehlíží, co se zároveň děje v lidské duši". Domníváme se, že tento způsob nahlížení dost významně ovlivňuje i postoj lidí dneška k rodinnému životu.

Členové rodiny si ne vždy uvědomí, že osobní situace a její prožívání kterýmkoliv členem rodiny, má významný vliv na prožívání a jednání rodiny jako celku. Členové rodiny mohou prožívat, i za podmínek dobrého rodinného života, pocit osamělosti i odcizení. A přitom to rodina nepostřehne. Pocity osamělosti některého z členů rodiny se neobjeví jen tak. Nevyplývají jen z toho, „že by člověk kolem sebe neměl lidi." Ale spíše spočívají v tom, „že s nimi nemůže sdílet záležitosti, myšlenky a pocity, které se mu jeví jako důležité."12 K pocitu osamělosti některého z členů, i v dobře fungující rodině, možná vystihuje toto vyjádření myslitele Lao-c13: „Všechno je jasné, jen já jsem nejasný."

Co je tedy rodinný život? Jak jsou lidé připravováni na cestu do intimity prožívání rodiny? A jsou připraveni na cestu do života rodinné konstelace vztahů a komunikace? Do manželského a rodinného života se mnozí lidé vydávají zcela nepřipravení. Rodinný život však nemohou žít podle toho stejného programu jakým se řídili jako lidé bez manželských a rodinných závazků.

Jednotliví členové rodiny by měli vědět, že jejich životní styl se v rodině více či méně významně změní. Rodina se stává důležitým životním prostorem, za který se musí platit určitá daň tím, že se jim občas a do jisté míry zúží vztahy a komunikace s okolím. Rodina je dobrodiním především pro ty, jejichž rodinný život podporuje k rozvoji jejich osobnosti. Avšak trestem se může jevit například takovým osobám, které obviňují sebe i druhé a své nezpracované trápení promítají do rodiny. A to má nepříznivý dopad na soužití všech členů rodiny.

Rodina je jedinečná sociální skupina, která vytváří jedinečné rodinné prostředí. Komunikace a rodinné vztahy mají umožnit členu rodiny být autentickou a integrovanou osobou, to znamená být sám sebou a být psychicky i tělesně zdravým člověkem. Pro rodinu jako skupinovou bytost platí zákonitost sebeorganizace rodiny, což znamená pohyb rodiny od méně vyvinuté komunikace a vztahů k více vyvinuté komunikaci a vztahům. Rodinný život je proces, který zákonitě směřuje z minulosti do budoucnosti rodiny.

V rodině má panovat láskyplná rodinná komunikace a láskyplné rodinné vztahy, pokud se má rodina udržet pohromadě. Rodina má být podnětným duchovním, psychologickým a sociálním prostředím, které podporuje v rozvoji, motivuje k životnímu rozletu a citově naplňuje členy rodiny. Rodina má být láskyplným místem pro život dětí i dospělých.

Co je láska? Autentická vyjádření studentek14

V průběhu přednášky ze studijního předmětu Edukační sociální poradenství (v dubnu 2016) jsme nečekaně oslovili 12 studentek Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity, aby v dané chvíli písemně zaznamenaly své spontánní odpovědi na předem připravených 7 otázek, které jsme formulovali na téma Láska. Na každou ústně položenou otázku měly vzápětí, bez dlouhého přemýšlení, písemně odpovědět. Jejich odpovědi uvádíme v původním znění, bez komentáře, s ústním svolením studentek. V tomto příspěvku vybíráme odpovědi pouze na jednu z otázek. Za vzácnou upřímnost a projevenou moudrost v odpovědích patří mým studentkám velké poděkování.

Co je láska?

Spontánní písemné vyjádření studentek:

  • „Láska je dobrotivá. V lásce se snažíme člověku pomáhat a máme se rádi. Je to krásný pocit, když můžeme objmout člověka, kterého máme rádi a víme, že v něm máme stále oporu. V lásce se člověk obětuje kvůli tomu druhému, aby se on měl lépe než já."
  • „Láska je slovo s obrovskou mocí, láska dokáže hýbat světem, umí vyčarovat úsměv na tváři, láska umí vyvolat smutek na duších i uvnitř, láska je krásný cit mezi dvěma lidmi."
  • „Láska je cit. Láska je když se mají 2 lidé nebo více lidí rádi mezi sebou. Láska má mnoho podob, může to být láska mezi dětmi a rodiči – rodičovská láska. Láska mezi partnery."
  • „Láska je BŮH. Je to cit, který dělá lidi šťastnými. Je mnoho druhů lásky – partnerská, rodičovská. Rodičovská láska je nejkrásnější a nejsilnější láska ze všech. Když lidé nemyslí jen na sebe, ale záleží jim i na jiných."
  • „Láska je mít někoho rád. Starat se o něj, pomáhat mu. Láska se neprojevuje jen slovy „Miluji Tě", ale hlavně skutky, jak se o tu osobu staráme, bojíme se o ni, ochraňujeme ji. Láska je velmi důležitá, bez ní se nám žije těžko. Nemusí to být jen láska k příteli, ale i k BOHU, blízkým osobám a tak."
  • „Láska je čistota, nevinnost, křehkost malého miminka. Láska je, když vám stiskne prst a přestože ještě neumí mluvit, jeho očička vyzařují lásku. Je to jeho vůně, úsměv, polibky a doteky. Žádná jiná láska není čistší. Láska k muži je trochu jiná, přesto je to láska. Je to bolest, když pláče a smích, když se směje."
  • „Láska je cit, v každém případě to vnímám jinak. Jemné pohladění rodičovské lásky. Láska je všude kolem nás, je vnímaná někdy i bolestivě."
  • „Láska je cit, který vzniká mezi lidmi po vzájemném poznávání se."
  • „Láska je cit, který prožíváme ať už v manželství, rodině, ke kamarádům, nebo k našemu městu a kraji. Láska je spravedlivá, trpělivá, nemyslí na zlé, nevytahuje se a nezávidí."
  • „Láska je, když pomáháte člověku nezištně, že nečekáte od toho žádnou odezvu. Je to velmi čistý a krásný cit k druhému člověku. Když se člověk obětuje pro toho druhého."
  • „Láska je krásný pocit, emocionální stav, vztah mezi osobami, z mého pohledu i vztah ke zvířátkům, určitá citová vazba, něha, objekty, pěkná slova, když někoho máme rádi, milujeme, filantropie – láska k člověku – vážíme si lidí, pomůžeme."
  • „Láska je silná citová vazba, založená na silné fyzické nebo duchovní přitažlivosti, zpravidla spojená s přáním být s danou osobou SPOLU. Člověk nemůže žít bez lásky. Člověk, který nemiluje pomalu umírá. Všechno co má duši bez lásky žít nemůže."

Shrnutí

V příspěvku jsme se zaměřili na komunikační kompetenci v rodině, která je základem pro psychologicky i sociálně zdravý rodinný život. Rozvoj členů rodiny záleží ve velké míře na způsobu jejich vzájemné komunikace. Zdůrazňujeme potřebu věnovat pozornost kvalitě komunikace v rodině a poukazujeme na poškozující, zraňující komunikaci, kterou je – komunikační invaze a komunikační deprivace. Způsob komunikace rodinných příslušníků tváří v tvář, předurčuje povahu soužití v rodině. Význam lásky v rodině a v životě ilustrujeme autentickými písemnými odpověďmi univerzitních studentek na otázku: Co je láska?

V tomto příspěvku jsme se zaměřili na komunikační kompetenci v rodině, která je základním předpokladem pro rodinný život. Rozvoj členů rodiny závisí na způsobu jejich interpersonální komunikace. Poukázali jsme na postoj komunikace v rodině, který poškozuje rodinný život – komunikační invazi a komunikační deprivaci. Komunikační lidský kontakt s lidmi je předpokladem pro rodinný život, protože určuje povahu soužití v rodině. Význam lásky v rodině a v životě ilustrují autentická vyjádření o lásce studentek univerzity.

Autor: Prof. PhDr. Mária Machalová, CSc.

1MACHALOVÁ, Mária. 2011. Komunikácia v sociálnej práci. Prešov Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovskej univerzity. ISBN 978-80-555-0328-8. 2 TAMŽE. 3 TAMŽE. 4 MACHALOVÁ, Mária. 2011. Komunikácia v sociálnej práci. Prešov PBF Prešovskej univerzity. ISBN 978-80-555-0328-8. 5 PATOČKA, Jan.1996. Péče o duši. s.143.Praha Oikoyhmenh. 6 MACHALOVÁ ,Mária. 2011. Komunikácia v sociálnej práci. Prešov PBF Prešovskej univerzity. ISBN 978-80-555-0328-8. 7 BOADELLA, David. 1987. Lifestreams. An Introduction to Biosynthesis. London-New York Routladge – Kegan – Paul. s. 6. ISBN 0-7102 – 1145-7. 8 MACHALOVÁ, Mária. 2011. Komunikácia v sociálnej práci. Prešov PBF Prešovskej univerzity. ISBN 978-80-55-0328-8. 9 BOADELLA, David. 1987. Lifestreams. An introduction to Biosynthesis. London - New York Rouladge – Kegan - Paul. ISBN 0-7102-1145-7. 10 MACHALOVÁ ,Mária. 2010. Biodromálna psychológia pre pomáhajúce profesie. Brno IMS. ISBN 978-80-87182-10-9. 11 JUNG, Carl Gustav.1994. Duše moderního člověka. Brno Atlantis. s. 286. ISBN 80-7108-087-X. 12 TAMŽE. s. 300. 13 LAO-C.´ 1996. TAO TE ŤING. Bratislava Nestor. ISBN 80-88801-19-2.