Slovensko mělo pověst ošklivého káčátka nebo černé díry Evropy a později i v zahraničí o něm začali mluvit jako o vzoru pro jiné země. O zkušenosti Slovenska mají přitom zájem samy země, které jsou na podobné cestě reforem a změn jako kdysi Slovensko. „Sami o ně žádají. Chtějí se inspirovat a v mnoha případech kopírovat. A my jsme v pozici těch, kteří sdílejí svůj copyright,“ říká státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí SR Milan Ježovica.

Předávání zkušeností ze změny politického a ekonomického modelu je netradičním způsobem rozvojové pomoci. Proč jsou transformační zkušenosti součástí slovenské rozvojové pomoci?

Rozvojová pomoc resp. rozvojová spolupráce má několik cílů. Prvním je to, že jí zapichujeme slovenskou vlajku ve světě a šíříme dobré jméno této země a jejích obyvatel. Další věc je, že pomoc by zároveň měla být efektivní. To znamená, že by měla vytvářet určité kapacity v zemi, s níž spolupracujeme, a zároveň by měla pomáhat i Slovensku tím, že v delší perspektivě vytvoří více příležitostí. Tím, že v rámci rozvojové spolupráce se předává i část zkušeností nebo to, co nazývám slovenským příběhem, se šíří nejen naše dobré jméno, ale také se rozšiřuje ekonomický a politický prostor, v němž se denně pohybujeme. A chceme také, aby rozvojová pomoc přispívala k vytváření nových příležitostí pro naše firmy a experty z mimovládních organizací, byznysu nebo z akademického prostředí a k vytváření propojení mezi našimi univerzitami a institucemi ze zahraničí.

Je přirozené, že chceme, aby se země, se kterou spolupracujeme, co nejvíce přiblížila prostoru, v němž žijeme my. Tedy aby byla demokratická a svobodná, aby se v ní dodržovala lidská práva, aby v ní fungovala tržní ekonomika. Věříme, že v zemích, kde se dodržují principy pluralitní demokracie a lidských práv, je prostor přirozeně širší i na to, abychom si vytvářeli nové příležitosti a z těchto příležitostí profitovali.

To zní dost pragmaticky.

Poskytování rozvojové pomoci není formou charity, ale velmi dobrá a užitečná věc, která je přínosná pro obě strany. Pro zemi, které pomoc poskytujeme, i pro nás. Pomoc poskytujeme z peněz našich daňových poplatníků a máme zájem, aby přinášela osoh. Nemateriálně v tom, že se šíří dobré jméno Slovenska a zviditelňuje se slovenská vlajka, ale aby přinášela osoh i v materializované formě - v lepší spolupráci a příležitostech.

Co je ten slovenský příběh?

Slovenským příběhem je zkušenost Slovenska po roce 1989, ale i zkušenost po roce 1998. Tedy všechny strukturální změny, kterými jsme prošli - nastartování ekonomiky, restrukturalizace bank, důchodová reforma, daňová reforma a všechna opatření, která jsou dnes každodenní součástí reality Slovenska. Tento náš příběh má ještě jednu nemateriální stránku. O Slovensku se v polovině 90. let mluvilo v zahraničí nevábně. V lepším případě jsme byli ošklivým káčátkem Evropy, v horším případě její černou dírou. Potom, když jsme cítili, že se nám Evropa vzdaluje, a rozhodli jsme se, že chceme vidět jiný typ politiky, přičemž vláda dostala silný mandát od voličů a našla rozhodnost tento typ opatření prosazovat, začalo se Slovensko přibližovat zemím, od kterých předtím odpadlo. Začalo se také ukazovat jako dynamická země, kde se daří kreativním novým řešením, země, která má jasno v tom, co chce. Toto je naše transformační zkušenost i s tou specifickou nemateriální stránkou. Z jistých procesů jsme vypadli. A vlastním úsilím jsme se do nich nejenže vrátili, ale dokonce i v zahraničí o nás se mluví jako o vzoru pro další země. A to není nadsázka. Mnohé země mají podobné problémy jako měl Slovensko na začátku 90. let a naše řešení mohou být pro ně inspirací.

Například?

Koncem 90. let jsme si v parlamentu nedokázali zvolit prezidenta. Teď mají v Moldavsku podobný problém. Situace, která existovala na Slovensku, a to, kde se nachází Moldavsko teď, je velmi příbuzná. Neříkám, že je totožná, protože se nedá říct – toto je slovenský model a ten se bude aplikovat v jedné podobě, ale je to podobná situace. Naše vtedajší řešení – přijetí ústavního zákona o přímé volbě prezidenta - je jistým způsobem inspirující. A Moldavci se o něj zajímají.

Kdy jste si vy osobně poprvé uvědomili, že Slovensko se změnilo a své zkušenosti může nabídnout ostatním?

S otázkou, jak Slovensko řešilo některé věci, jsem se setkal už na začátku 90. let ve Washingtonu. Kubánská exilová komunita se velmi zajímala o to, jak jsme se na Slovensku či v Československu vypořádali s dědictvím konfiskace majetku během komunistického režimu. Zajímají se o to, protože jsme řešili věci, které byly nové. Co se týče novější doby, v podstatě při všech jednáních, která mám v zahraničí - zejména v zemích Východního partnerství a západního Balkánu, je velký dopyt po slovenské zkušenosti.

Takže zájem je hlavně na jejich straně?

Sami si to žádají. Není to tak, že chodíme jakoby s taškou, z níž vytahujeme naše zkušenosti jako zajíce z klobouku a klademe je na stůl. Slovenský příběh není něco, co jsme si vymysleli, nebo něco, co by byla akademická konstrukce, která se zrodila v knihovně. Je to realita, kterou pozorně vnímají země na podobné cestě, jakou jsme prošli my. Chtějí se jí inspirovat a v mnoha případech kopírovat. A my jsme v pozici těch, kteří sdílejí svůj copyright.

Které státy mají o slovenskou zkušenost zájem?

Ty, které posouvají ekonomiku, snaží se o silnější pluralitní demokracii, chtějí, aby u nich fungovala silná občanská společnost, vláda práva a ochrana lidských práv. A přirozeně jsou to země, které by se výrazně chtěly přiblížit k Evropě nebo se stát součástí EU.

V jakých sektorech může slovenská zkušenost nejvíce pomoci?

Sektorový záběr je široký, zahrnuje posilování kapacit v oblasti veřejných financí, místní správy, reformu státní správy, vedení přístupových jednání s EU, komunikaci s občanskou společností, posilování občanské společnosti. Na Ukrajině, v Moldavsku a v Černé Hoře a předtím v Srbsku funguje velmi úspěšný projekt Národního konventu, který pomáhá vnitřnímu dialogu v těchto zemích. Pomáhá tomu, aby země věděly, jaké cíle si mají stanovit v jednáních s EU a také aby do tvorby národních strategií a plnění cílů, které si stanoví, dokázaly zahrnout všechny aktéry. To znamená, aby otázka vstupu do EU nepatřila jen vládám, ale i podnikatelům, akademikům, aktivistům z mimovládních organizací. Jde o to, aby fungoval dialog, v němž se rodí užitečná řešení pro danou zemi. Samozřejmě, hlavní odpovědnost zůstává na zvolené vládě dané země.

Dokedy bude Slovensko schopné poskytovat tyto zkušenosti? Nedocházejí nám „pamětníci“ změn?

Nejde o pamětníkové připomínání si toho, co se podařilo, ale o hledání dobrých řešení pro reálné výzvy, které stojí před jinými zeměmi. Každá z těchto zemí se zabývá praktickými otázkami a musí hledat co nejvhodnější řešení. Slovensko bude pro ně zajímavé dovede, dokud budeme zemí, která je schopná hledat řešení a uplatňovat kreativní řešení i na své vlastní problémy tady doma, na Slovensku. Pokud toto dokážeme, tak se slovenský příběh nestane pamětníkem. Stále bude živým příběhem, s nímž se dá pracovat a který výrazně přispěje k tomu, že slovenská vlajka v zahraničí se ještě více zviditelní.

Daniela Balážová

Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Jar 2011. Vydává ho Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (MVRO), která je združením právnických osob - střešní organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských mimovládních organizací, které se zaobírají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.