Úvod
Z biologického hlediska chápeme monogamii jako exkluzivní reprodukční společenství dvou osob stejného druhu. Nejčastěji ji spojujeme s romantickou láskou. Je to pro mnoho lidí hlavní důvod uzavřít manželský svazek. Povinná monogamie byla zavedena kolem roku 1000 u Židů. Toto opatření bylo původně zavedeno jen jako zkouška, přesto přetrvává dalších tisíc let. I když je sporné, zda ji můžeme označovat za pevný pilíř partnerství (Uzel, 2010, s. 56).
Jak lidem byla přirozená polygamie, která byla pro kočovné kmeny praktická. Teprve s rozvojem zemědělství se lidé usadili a vytvářeli trvalé svazky. Podpořila to také průmyslová revoluce, která dovolila ženám větší finanční nezávislost, a tak se změnila i podstata vztahů. Je zajímavé, že polygamii téměř neznáme v moderních průmyslových společnostech. Spojuje se hlavně s primitivními komunitami, ať už v minulosti, nebo dnes. Na scénu se po průmyslové revoluci dostala romantická láska. Je omylem myslet si, že vztahy byly v historii zakládány převážně na ideálech lásky. V minulosti to bylo hlavně z hospodářských, ekonomických nebo politických důvodů (Dallaire, 2009, s. 34). ,,V středověku žil pár spolu zhruba dvacet let (od patnácti do pětatřiceti) a přežití záviselo na tom, jak byly v páru rozděleny úlohy" (Dallaire, 2009, s. 35). Dnes očekáváme, že manželé budou žít společně čtyřicet, padesát let. Navzdory vědeckým znalostem o soužití lidí v minulosti (od starověku až po novověk), například o nemonogamních společenstvích, se stále objevují publikace vyvracející tuto skutečnost. Mnoho autorů a autorek píše o monogamních společenstvích třeba už ve starověkém Egyptě (Lewinsohn, 1992, s. 16-17).
Někteří autoři dále uvádějí, že monogamní páry tvořili i první lidé, kteří opustili Afriku. Tyto vztahy mohly být monogamní právě proto, že byly „méně nákladné“ ve srovnání s polygamními vztahy. Jenže je těžké se domnívat skutečné uspořádané polygamie v dobách prvních společenství. Dobové páry a svazky byly spíše náhodné a tekuté (slovo tekuté používáme v tom smyslu, v jakém jej označuje A. Giddens).
Monogamie
Nejvíce sporným bodem monogamie je právě její „přirozenost“, jak na to odkazuje sociální konstruktivismus. Pro sociální konstruktivismus je příznačné chápání sexuality jako sociálně konstruované (Marková 2009, 2007 a i.). „Přestože se sexualita jeví jako něco přirozeného, normálního a biologicky daného, v historii prošla více proměnami, během nichž její přirozenost a normalita nabývala mnoha podob“ (Marková, 2012, s. 19). Monogamie je vnímána jako něco permanentního a přirozeného pro západní civilizaci (Conley, Moors, Matsick a Ziegler, 2012, s.1). V našem kulturním prostředí monogamie stále platí jako morální norma a mnoho lidí předpokládá, že to platilo po celou historii lidstva a kultur a že je to stav, který nám dává příroda jako jediný správný. Při zkoumání problematiky však vidíme, že tomu tak není. V minulosti, případně i dnes v malých společenstvích původních obyvatel, vidíme, že monogamie není a nebyla normou. My ji však považujeme za stabilní součást partnerského soužití a společnosti. Ať už kmene Inuitů, domorodců z Afriky, Indiánů z Ameriky dokládají, že i nemonogamní vztahy mohou fungovat a jsou prospěšné pro společenství. Jak píší autoři článku A Critical Examination of popular About the Benefits and Outcomes of Monogamous Relationships: Bible jednoznačně toleruje nemonogamii ve více případech, když biblický patriarchové Abraham, Jákob a David měli více manželek (Conley, Moors, Matsick Ziegler, 2012, s. 1). Různé studie a dokumenty ukazují, jak mohou páry fungovat i při střídání partnerů, respektive s více partnery současně. Ryan a Jethá (2014, s. 332) píší o lidech z Melanésie. Ještě před kolonizací ostrovů ze strany evropských křesťanů se sexualita domácího obyvatelstva projevovala odlišně. Ženy přirozeně dosahovaly orgasmu vícekrát, zatímco muž jen jednou. Po několika letech manželství však mužům začínal klesat zájem o vlastní ženy. Jako obranu proti tomu si měli mladé konkubíny, které byla žena v domácnosti přijímala. Považovali je za symbol společenského postavení. Muži poznamenávají, že bez mladých žen by nebyli tak sexuálně aktivní ve vyšším věku (Ryan, Jethá, 2014, 332).
To znamená, že sexuální nebo partnerská exkluzivita není normou v každém společenství. Jedním z hlavních argumentů pro monogamii je to, že chrání romantický vztah. Dodává mu nádech výjimečnosti a exkluzivity. Asi nejznámější definici nabízí Evropské centrum pro prevenci a kontrolu chorob. ,,Vzájemná monogamie znamená, že souhlasíte s sexuální aktivitou pouze s jednou osobou a tato osoba souhlasila, že bude sexuálně aktivní pouze s vámi“ (CDC, 2009).
Podle nedávných průzkumů Terri D. Conleyové z Michigan State University na otázky o výhodách monogamie odpovídali respondenti takto: „Většina účastníků (61 %) se zmiňuje, že mít jednoho partnera vidí jako výhodu. Více než třetina uvedla emocionální bezpečí a spolehlivost. Přibližně jedna třetina (29 %) uvedla jako důležitou pohodě ve vztahu a jistou lehkost ve vztahu (mít někoho po ruce, s kým můžeme trávit čas). 59 % respondentů uvedlo, že monogamie je prospěšná pro zdraví (fyzické, sexuální). Vyjadřují to tak, že není nutné nosit kondomy a sexuální život s partnerem je pestřejší. 19 % uvedlo jako výhodu absenci násilí a bezpečnost. Více než polovina uvedla, že monogamie podporuje důvěru ve vztahu a 46 % lidí se shoduje, že tento vztah jim dává v životě smysluplnost. Dále byly uvedeny jako pozitivní i: romantika, vášeň, erotika“ (Conley, 2013, s. 9).
Pokud je osoba s jedním partnerem po celý život, znamenalo by to, že má za život jen jediného sexuálního partnera. Ve většině průzkumů se objevuje názor, že člověk nedokáže udržet sexuální vztah tak dlouhé období jen s jednou osobou. To bývá problémem a otřásá standardním pohledem na partnerské vztahy. Lidští jedinci nejsou sexuálně monogamní druh (Barash, Lipton, 2002, s.2). „Ve všech společnostech, kde je institucionalizovaná monogamie, existují i institucionalizované formy nevěry. Čím přísnější je monogamie, tím jsou propracovanější“ (Možný, 1990, s. 71).
Jako lidé inklinujeme k psychické monogamii. Přesnější termín pro označení lidí je tedy sériová monogamie. To znamená být věrným aktuálnímu partnerovi/partnerce. Po ukončení předchozího vztahu je partner/partnerka znovu věrný/á novému partnerovi, ale klasická monogamie znamená mít během života opravdu jen jednoho partnera. Pokud by například zemřel, už si nemůžeme najít jiného/novou.
Máme tendenci předpokládat, že monogamie je morální, že musí existovat nějaký rozdíl mezi tím, zakázat partnerovi mít dalšího přítele a zakázat mít dalšího partnera. Chalmers (2018, s. 226) k tomuto problému přistupuje konstruktivisticky a má za to, že zakázat partnerovi další partnery je stejně nemorální a analogicky porovnatelné se zakazováním dalších přátel. Tvrdí proto, že monogamie sama o sobě je nemorální (Chalmers, 2018, s. 226). Opustit naše přátele kvůli partnerovi by znamenalo zásadní změny v našem společenském životě. Často vidíme zbytečné napětí ve vztahu způsobené přehnanými očekáváními od partnera/partnerky. Mnoha vztahům prospěly právě volnější pravidla a možnost navázat i mimomanželský kontakt. Harry Chalmers (2018) tvrdí, že monogamie spočívá v omezení přístupu k nemorálním skutkům v podobě dalšího partnera. Chalmers považuje tradiční zařazení monogamie za nedostatečné, protože prý omezuje přátelství. Křesťanští autoři naproti tomu usuzují a prosazují ideál monogamie. Děje se tak především z důvodu náboženského statusu a ideálu rodiny. „O monogamní ideál je třeba vědomě pečovat“ (Drápal, s.67, 2013).
Podle zmíněného autora není možné vést přátelství s ženou, která je něčí manželkou. Autor se domnívá, že takové přátelství za zády jejího manžela je značný problém. Neuznává paradigma „svobody v manželství“ a tvrdí, že flirt s manželkou někoho je problematický jev.
Kyle York (2019, s. 1) ve svém článku dále ukazuje, proč tři tradiční pilíře monogamie mohou být celkově spolehlivé, ale i proč nejsou ospravedlnitelné a omezují partnerský vztah. Monogamii lze vnímat jen jako projev stále zavedeného pohledu na romantickou lásku, nebo z etického hlediska jako morální jistotu. Některé argumenty, podle McMurtyho (1972), překračují běžné způsoby chápání monogamie a tvrdí, že více nástrojů a složek monogamie je nemorálních. Chalmers (2018) tvrdí, že romantické a sexuální vztahy jsou samy o sobě důležitým lidským dobrem. Proč tedy nebýt šťastný i za svého partnera, když si najde dalšího partnera/přítelkyni? Je třeba vnímat rozdíl mezi mít dobrého přítele/ku a mít dalšího partnera/ku. Pokud mají partneři ve vztahu velkou volnost, může se stát (z pohledu tradičních biologických zastánců monogamie), že vztah se zhroutí. Může se stát, že s příchodem dalšího partnera zanevřeme na toho předchozího a vztah se rozpadne. Podle Chalmersa (2018) by ale ani tato skutečnost neměla vadit, když jde o dobro partnera a pokud bude šťastný, měli bychom být i my šťastní.
Většina problémů monogamie se soustředí kolem sexuality a vztahů. Několik autorů se domnívá, že z monogamie bychom mohli vyjmout sexuální potěšení. Pro lidi je náročné udržet jeden sexuální vztah během let manželství. Autoři si kladou otázku, zda se z náhodného sexuálního zážitku nemůže časem stát komplexní citový vztah, jímž by trpěl i náš dlouhodobý partner. Chalmers (2018) tvrdí, že se nemáme čeho obávat, protože energeticky náročnější je rozhodně citový, emoční vztah oproti sexuálnímu.
Teorie exkluzivity
Exkluzivita podle sociální teorie znamená vyloučení dalších partnerů/partnerek ze vztahu. Je to pravidlo mít výlučně jediného partnera/ku, s nímž/nou sdílíme buď společenský, emocionální nebo sexuální život. Výhodou takové exkluzivity z pohledu monogamních partnerů může být soukromí ve vztahu, intimita, možnost znát o sobě všechna data, integrita a láska. Naopak morální problém může nastat, když mají sex dva kamarádi, kteří nesdílejí společnou intimitu a soukromí (York, 2019, s. 8). Exkluzivita je podle sociologů západní společnosti důležitá zejména pro zachování potomstva, stabilitu párových a manželských vztahů. Většina společenství od manželů očekává sexuální aktivitu. Očekávání se mění podle kultury, náboženských nebo jiných zvyklostí. Mnoho společností se bojí sdílení času a lásky mezi dalšími partnery.
Pro srovnání, když si najdeme nového přítele/ku nebo když se nám narodí další dítě, ostatní zkrátka neutrpí naší láskou či pozorností. Proč se tak bojíme být s dalším člověkem, ať už ve vztahu, nebo jen při rande? Většina se chová klasicky, monogamně, a navzdory vnitřním neshodám nerozvíjí v sobě myšlenky, o nichž nyní píšeme. Společenská diskuse není nakloněna podobným tématům. Doteď to hraje náboženský koncept a zastánce tradiční rodiny (což je neuchopitelný koncept, směrovaný především na politické spektrum). „Ukázalo se však, že ženatí muži, kteří mají mimomanželské poměry, mají vyšší hladinu testosteronu než vzorní manželé“ (Ryan, Jethá, 2014, s.331). Mužům takový stav přináší do manželství větší spokojenost a štěstí. Na druhé straně pouze třetina žen s mimomanželským poměrem se vyjádřila podobně. Domníváme se, že z mužské perspektivy tento stav vztahům prospívá, ze ženské to není jednoznačné.
Podobná témata jsou veřejně tabuizována. Odborníci a odbornice by měli dostat větší prostor a reflektovat přirozený společenský vývoj.
Lepší je žít ve svazku, kde si zakazujeme sobě nebo partnerovi další partnery, nebo je lepší takového partnera vyřadit ze vztahu? Tato otázka je vzácná a odpovědi na ni nebývají vůbec brány vážně. Jedna perspektiva připouští určitou toleranci nežádoucího stavu, když partnerovi zakážeme jednat podle jeho vůle; druhá zas říká, proč žít v takovém svazku, který nám nepřináší radost. Ve společnosti, kde navíc chybí možnost rozvodu, se může jeden z partnerů cítit jako v pasti. Nevzniká láska, ale nenávist a opovrhování druhou osobou. Jedná se o reálné nebezpečí. Nebo je lepší obětovat se ve vztahu pro vyšší dobro a budovat dlouhodobý vztah s možnými dalšími kompromisy?
Nedávné americké studie ukázaly, že 4 % až 5 % lidí v partnerském vztahu se domluvilo na tom, že nebudou monogamní. Partneři si povolili jiné sexuální nebo romantické vztahy (Conley, Moors, Matsick a Ziegler, 2011, 2012; Moors, Edelstein a Conley, 2012, s.5). Pro srovnání, různá kmene obyvatel Tibetu, indických ToDů, severoamerických Haidů nebo Inuitů akceptují mimomanželský poměr mužů i žen. Co může být smrtelným prvkem i při západní civilizaci, ale v smyslu exkluzivity, nikoli polygamie či polyandrie. Ženy i muži v těchto i dalších komunitách mohou mít i více sexuálních partnerů, ale jejich partneři o tom musí vědět. Oba partneři jsou si dané situace vědomi. Naopak ve západní civilizaci drtivá většina partnerů svůj sexuální styk tají. Vedlo by to k narušení vztahu. Když byli přirození lidé konfrontováni s naší realitou, byli velmi překvapeni, proč se muž nebo žena nezeptá na možnost sexuálního styku s jiným člověkem. Podle jejich morálky je to správné.
George Murdock, americký etnograf zmapoval více než 1200 lidských společenství po celém světě. Pro laickou veřejnost bylo zarážející zjištění, že jen 186 z nich žije výhradně monogamně, což představuje 15 %. V trvalé polygynii žije 48 % (453) společenství (Uzel, 2009, s. 256). Ne vždy jsou tyto mimomanželské kontakty tolerovány, pro štěstí zúčastněných osob. Někdy jsou dovoleny výjimky, například: „u kolumbijských Goahirov (Goarijo), Orokajů (Orokaiva) do nich vstupují v době iniciačních rituálů, i když v běžné situaci je cizoložství zakázáno. Manžel z Talensie, který je impotentní, zase může své ženě dovolit mimomanželský styk, aby si zajistil potomstvo“ (Skupnik, 2010, s.201). Například i u kamerunských Banenů, kde manželka může mít styk s jakýmkoli mužovým příbuzným, nebo u kmene Mendů v západní Africe. Muž může ženu nabídnout svému příbuznému. Synové těchto mužů mají občas i sexuální styk s otcovými ženami, avšak ne se svou vlastní matkou. S podobnými znaky se setkáváme v mnoha kmenech. Jsou to projevy pohostinnosti, uvolněnějších mravů a podobně (Skupnik, 2010, s. 201).
Úloha sexuální exkluzivity ve vztahu podle jejích zastánců nemá být jen instrumentální částí, měla by mít expresivní a symbolickou funkci. Láskyplné vztahy jsou pro nás nesmírně důležité, ale stejně zranitelné, protože nám na druhém člověku záleží. Mackeever (2017, s. 7) tvrdí, že víme, že nás partner za nevěru může kdykoli opustit. K stabilitě vztahů v některých společnostech přispívají také konvence, které pomáhají držet vztah pohromadě. Společnosti se silnou tradicí a rodinným soužitím vedou důkladněji sledovat situaci a tímto způsobem usměrňovat pár. Výhradní právo na sexuální styk s partnerem je pro nás (západní kultura) ideálem. „Taktéž dalších 44 % společností odsuzuje nejen mimomanželské vztahy žen, ale i mužů, a ti mohou být za porušení zákazu trestáni, občas i velmi přísně“ (Skupnik, 2010, s. 202). V ostatních kulturách manželky více méně tolerují chování svých mužů.
Pokud pár vnímá sexuální exkluzivitu jako pozitivum a dohodli se, že ho budou sdílet výhradně spolu, pak si navzájem dokazují rozumnost a důležitost této skutečnosti. Pokud tomu tak není, jeden z páru se může cítit ukřivděný už jen proto, že se oba nedohodli na této exkluzivitě. Vnitřní rozpoložení takové osoby, její sebejistota, může být podlomená, protože ve skutečnosti nevíme, zda její partner to jen nechce řešit, nebo má vnitřně jiné zájmy. Pokud jsou dohodnuti na exkluzivitě a jeden z partnerů podvede toho druhého, ten podvedený se může cítit násobně hůře. Nejen že byl podveden, ale i dohoda mezi nimi byla porušena. Wasserstrom (1998, s. 149–150) uvádí, že sexuální exkluzivita může mít i instrumentální hodnotu, a to v tom smyslu, že udržuje partnerský svazek pohromadě. Stejně jako instrumentální hodnotu může mít i symbolickou hodnotu, tím že vyjadřuje oddanost, loajalitu a věrnost partnerovi.
Největší hrozbou mít více partnerů najednou je podle průzkumů žárlivost. (Conley, Moors, Matsick, Ziegler, 2012, s. 6). Problém je v tom, že nevěru je poměrně snadné dokázat, ale dokázat věrnost je podstatně náročnější. I když to nevyzní, jeden z partnerů, který je žárlivý, se stává otrokem emocí a není možné, aby mu ten druhý jakýmkoli projevem lásky a věrnosti skutečně dal najevo, že ho/ne jí nepodvádí. Dostáváme se do začarovaného kruhu, dokazování lásky a žárlivostních scén, které neskončí. Žárlivost je původním jevem nízké sebedůvěry (White a Mullen, 2005). Podle výzkumů (Conley, Moors a kol., 2012) víme, že ve skutečnosti je míra žárlivosti nižší v tom případě, když se partneři dohodli na nemonogamii. Výzkum Ritchieho a Barkera (2006) zjistil, že polyamorní společenství vyvinula nová označení pro různé pocity a aspekty žárlivosti. Setkávají se s pocity diskomfortu nebo nejistoty při sexuální aktivitě jejich partnera s někým jiným. Musí dělat kompromisy pro potěšení z partnera, který má jiné partnery, ale většina těchto pocitů je méně traumatická než v monogamním vztahu. Podle některých autorů vyvolává žárlivost strach ze ztráty v materiálním i emočním smyslu. Jiná teorie zdůrazňuje žárlivost jako strach nebo hněv objevující se v případech, kdy někdo jiný ohrožuje jeho vlastní zdroje, či přízeň. Sociální teorie vysvětluje pojem žárlivosti v procesu sociálního učení. V procesu dospívání si lidé nastavují hodnotové žebříčky, které formuje hlavně naše výchova. Bylo prokázáno, že muži ve srovnání se ženami kladou větší důraz na sexuální aktivitu. Ženy dávají větší váhu emocionální intimitě (Houston, 1981). Mužská sexualita je více simultánní, ženská je více sériová.
Pro mnoho lidí je sexualita fundamentální součástí jejich vztahů. Tato skutečnost platí jak u mužů, tak u žen, u mladých lidí i těch ve středním věku, ať už jsou ženatí nebo žijí v partnerském svazku. Vliv tohoto faktoru je tak silný, že ho právem považujeme za jeden z integračních prvků stability vztahu (Sprecher, 2002). Také zde existují zjištění, že změny v sexuálním životě často navazují na změny ve vztahu jako takovém. I když sexuální spokojenost přináší ve vztahu uspokojení, dosud neexistuje žádný přímý důkaz, že je to ve skutečnosti sexuální spokojenost, která vztah zlepšuje, nebo zda je to spíš dobrý a uspokojivý vztah, který zlepšuje kvalitu sexu. Kromě toho ale víme, že fyzická intimita, mazlení, objímání či hladění mají velmi pozitivní a účinný vliv na sexuální spokojenost, a to zejména u dlouhodobých manželství (Heiman, 2011).
Výzkumy ukazují, že nízká míra emocionálního uspokojení ve vztahu předpovídá vysoký stupeň nevěry (Sprecher, 2002).
Více průzkumů dokazuje, že polyamorní lidé jsou tolerantnější a otevřenější různým vztahům. Společnost je však k těmto lidem stále uzavřená a polyamorii jako takovou je stigmatizována, zejména u lidí s monogamním přesvědčením. Polyamorni lidé jsou pak pokládáni za posedlé sexem, sobecké, nedospělé nebo nezodpovědné. Společnost nevěří, že polyamorie dokáže fungovat. Jenže tyto páry ukazují, že to jde a tvrdí, že se dá milovat i více než jeden člověk. Někteří autoři říkají, že polyamorie je jeden z odpovědných způsobů nemonogamního soužití. „Zastánci těchto uspořádání našli způsoby, jak zahrnout do svých životů další vztahy, aniž by museli jeden druhému lhát a ničit si primární partnerství“ (Ryan, Jethá, 2014, s. 346). Nakonec výzkumy na vzorku starších mužů dokazují, že tito muži, kteří mají pravidelný a častější sex (v dlouhodobém vztahu to bývá často s milenkou), oplývají vyšší hladinou testosteronu. U mužů, kteří sex nemají, hrozí čtyřnásobně vyšší riziko, že budou trpět klinickou depresí, infarktem a rakovinou. Zvyšuje se riziko Alzheimerovy choroby a dalších forem demence (Ryan, Jethá, 2014, s. 335–336). Většina mužů se pak dostává do konfliktu mezi uspokojením svých sexuálních tužeb (jako přirozený jev člověka) a společenským očekáváním být věrný a udržet si stabilní vztah. Kvůli zaužívaným konvencím jsou muži tlačeni do nepříjemných situací a mohou si vybrat mezi: lhaním (zatajováním), nebo věrností, vzdáním se sexu s dalšími ženami, rozvodem a začít nový život s druhou ženou. Ani jedna z těchto možností nemusí přinést zamýšlené ovoce.
Závěr
Koncept monogamie, který byl akceptován v minulosti a dodnes přetrvává, je zřejmě fungujícím pojivem dvou lidí. Stejně jako demokratický režim, který je nedokonalý, ale aktuálně jej považujeme za nejlepší, je i monogamie zatím nejbezpečnějším konceptem partnerského soužití. Společnost se otevírá novým výzvám a čelí novým otázkám. Proto je vhodné hovořit o různých jiných způsobech a řešeních partnerských problémů v monogamním vztahu. Tento text nenabádá ke změně zaužívaných způsobů soužití, ale ukazuje, s jakými problémy se potýkáme. Uvádí různé jiné scénáře a modely řešení těchto partnerských dilemat.
Autor: Mgr. Boris Kňažko Katedra obecné a aplikované etiky FF UKF v Nitre Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu VEGA 1/0426/18: Psychologické, socio-kulturní a biologické zdroje lásky.
Seznam použité literatury
BARASH, LIPTON,; RYAN, JETHÁ, 2010, in A Critical Examination of Popular Assumptions About the Benefits and Outcomes of Monogamous Relationships, Pers Soc Psychol Rev published online, 2012, Sage
CONLEY, T. D., MOORS, A. C., MATSICK, J. L., ZIEGLER, A, 2012; Kipnis, 2004; Perel, 2006, in A Critical Examination of Popular Assumptions About the Benefits and Outcomes of Monogamous Relationships, Pers Soc Psychol Rev published online, 2012, Sage
CONLEY, T. D., MOORS, A. C., MATSICK, J. L., ZIEGLER, A, 2013. University of Michigan, 2013. The Fewer the Merrier?: Assesing Stigma Surrounding Consensually Nonmonogamous Romantic relationships. Analyses of Social issues and Public policy, Vol. 13.
DALLAIRE, Yvon, Láska a sexualita v trvalém vztahu. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-523-3
DRÁPAL, D. Vztahy, sex, rodina. Velký rozvrat a cesta k obnově. Praha: Návrat domov, 2013. s. 266, ISBN 978-80-7255-304-4 HEIMAN, J.R. Long, J.S. Smith, S.N. FISHER, W. Sand, M.S. Rosen, R.C. Sexual satisfaction and relationship happiness in midlife and older couples in five countries. Arch. Sex. Behav. 2011, s. 40
HOUSTON, N. 1981. Romanticism and eroticism among Black and White college students. Adolescence 16
CHALMERS, H. 2018. Is monogamy morally permissible? 2018. DOI 10.1007/s10790-018-9663-8, https://philpapers.org/rec/CHAIMM-2
MCMURTY J., “Monogamy: A Critique,” The Monist, Vol. 56, No. 4, 1972: 587-599; and Hallie Liberto, "The Problem with Sexual Promises," Ethics 127, no. 2 (January 2017) MACKEEVER, N. 2017. ‘Is the Requirement of Sexual Exclusivity Inconsistent with Romantic Love?’ The Journal of Applied Philosophy 34(3), s. 353–369.
MOŽNÝ, I. Moderní rodina - mýty a skutečnosti. Brno: Blok, 1990. s. 184, ISBN 80-7029-018-8
LEWINSOHN, R. Světové dějiny sexuality. Praha: Naše vojsko, 1992. s. 304
MARKOVÁ, D. 2007. Predmanželská sexualita v kontextech sexuálnej diverzity a variability. Bratislava: Regent, 2007, 246 p. ISBN 978-80-88904-59-5.
MARKOVÁ, D. 2009. Sexualita, normy a sexuální deviace. In: ONDREJKOVIČ, P. a kol. Sociální patologie. Bratislava: VEDA, 2009, p. 240-264. ISBN 978-80-224-1074-8.
MARKOVÁ, D. 2012. O sexualitě, sexuální morálce a současných partnerských vztazích. Nitra: Garmond, 2012, 262 p. ISBN 978-80-89148-76-9.
RITCHIE, A., & BARKER, M. 2006. “There aren’t words for what we do or how we feel so we have to make them up”: Constructing polyamorous languages in a culture of compulsory monogamy. Sexualities, 9 (5), 584-601.
RYAN, Ch., JETHÁ, C. Na počátku byl sex. Šamorín: Zelený kocour, 2014. s. 444. ISBN 978-80-89761-00-5
SKUPNIK, J. Antropologie příbuzenství, 2010. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. s. 402. ISBN 978-80-7419-019-3
SPRECHER, S. Sexual satisfaction in premarital relationships: Associations with satisfaction, love, commitment, and stability. J. Sex. Res. 2002, 39, 190–196.
UZEL, R. Intimní slasti a strasti. Praha: Ikar 2009. 288 s. ISBN 978-80-249-1247-9, str.256. UZEL, R. Nevěra a co s ní. Praha: Petrklíč 2010. 159s. ISBN 978-80-7229-241-7, str. 62. 20
WASSERSTROM, R. 1998. ‘Is Adultery Immoral?’ in R. B. Baker, F. A. Elliston and K. J. Winninger (eds) Philosophy and Sex. New York: Prometheus Books, s. 139–150.
White, G.L., Mullen, P.E. 2005. Žárlivost – teorie, výzkum a klinická strategie. Praha: Triton. s. 424. ISBN 80-7254-708-9
YORK, K., 2019. Why monogamy is morally permissible: Defense of some common justifications for monogamy. Springer Nature B.V. 2019. https://doi.org/10.1007/s10790-019-09727-z