Imrich Ruisel, Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava - V období mezi lety 2870 až 2675 př. n. l. napsal Ptah Hotep, vizír faraóna Issiho, první knihy o pozemské moudrosti. Knihy věnované synovi obsahovaly ponaučení o vhodném chování. Z těchto úvah vyplývá, že první diskuse o moudrosti lidstvo eviduje už asi pět tisíc let. Od moudrosti se obecně očekává dokonalé poznání lidských existenčních problémů, včetně smyslu života. Tento jedinečný přístup vznikl už ve starověku a podle Knihy přísloví Starého zákona „Šťastný je člověk, který našel moudrost“. Podle Platóna je moudrost nejvyšším lidským cílem. Úvahy o moudrosti jako expertíze poznání vyplývají i ze samotného vymezení filosofie jako lásky k moudrosti.
Moudrost v různých vědeckých disciplínách získala odlišné významy. Například v náboženské literatuře se obvykle spojovala se specifickými hodnotami, včetně transcendentních, zatímco sekulární aspekty moudrosti zdůrazňovaly spíše poznání nejistoty a různorodost hodnot. Protože moudrost je pojem značně komplexní, experti příležitostně upřednostňovali komplexnost moudrosti před individuální kvalitou.
Proto definice moudrosti jako vědeckého konstruktu není jednoduchá. Jak vyplývá z vymezení filosofie jako hledání a lásky k moudrosti, jde spíše o hledání ideálu než o trvalý stav. Užitek a uspokojení jednotlivce nevyplývá ani tak z výsledku, jako ze samotného procesu hledání.
Učebnice moudrosti bývají koncipovány v různých souvislostech – teologických, filosofických, historických, sociologických, etnologických, antropologických a samozřejmě i psychologických. Nejvíce prací o moudrosti vychází z nábožensko-teologických a filosofických tradic. Tato orientace vyplývá pravděpodobně z faktu, že podstata moudrosti, včetně snahy o pochopení závažných problémů lidské existence, její zranitelnost, navazující spiritualita, morálnost a vrcholy poznání, byly jádrem náboženských a filosofických úvah už od počátků lidské existence, kdy se začala formovat organizovaná forma poznání.
Psychologie se až v posledních desetiletích začala zajímat o moudrost, nejprve jako o součást populární psychologie, později jako o kognitivní fenomén. Zároveň bylo zařazení moudrosti do repertoáru psychologického poznání nejednoduché. Jak je známo, psychologie se postupně rozvíjela v průběhu staletí, přičemž nejprve se věnovala empirickým měřením a aplikacím poznatků o psychických a motorických funkcích. Komplexní témata, jako je moudrost, ale i osobnost nebo motivace, nebyla příliš populární. Avšak časem se psychologie začala zajímat i o širší aspekty lidské existence, které vhodně doplňovaly i složitější fenomény. Proto je nezbytné uvažovat o tom, jak psychologie může přispět ke studiu moudrosti, zejména díky propojení mezi humanitními a přírodními vědami, což umožňuje nejen intuitivní, ale i experimentální přístup k získávání poznatků.
Každodenní přesvědčení o moudrosti
Při improvizovaných diskusích o moudrosti většina pozorovatelů reaguje poměrně pohotově. Odpovědi se nejčastěji řadí do tří skupin: 1. jména veřejných nebo historických osobností, jejichž chování slouží k ilustraci moudrosti, 2. přísloví a aforismy o moudrosti a 3. životní problémy, o kterých se předpokládá, že kvůli své komplexnosti a neurčitosti vyžadují při řešení moudrost.
Moudří lidé
Kdo jsou moudří lidé, jejichž jména se zmiňují jako veřejné prototypy moudrosti? Pochopitelně, že jejich výběr závisí na kulturním, etnickém, profesním nebo náboženském pozadí a často vyvolává živé diskuse. Proč při jejich jmenování nedochází mezi účastníky k výraznějšímu souladu? Ze dvou důvodů. Za prvé, při diskusích o jednotlivých nominantech se obvykle připomínají i jejich chyby a slabiny, které zpochybňují jejich očekávanou moudrost (např. u Konfucia se obvykle připomíná jeho nevřídnost, u Sokrata arogance, u Leonarda da Vinciho nespolehlivost a podobně). A za druhé, pozorovatelé si neraz vytvářejí představu tak vysoké a čisté úrovně ideálu, že žádný reálný člověk nedokáže tyto přepjaté požadavky přiměřeně naplnit. Taková moudrost v čisté podobě může existovat pouze v idealizovaném stavu. Pojetí moudrosti jako abstrakce se objevuje i v některých historických spisech. Například Konfucius v diskusích o moudrém člověku systematicky odmítal popsat jeho konkrétního nositele. Ideální typ je součástí spekulativní teorie a proto se nemusí vyskytovat v každodenním životě.
Přísloví a aforismy
Dalším příkladem moudrosti v každodenní komunikaci jsou přísloví a pořekadla, případně aforismy. Zatímco některá přísloví obsahují instrukce pro reflexivní myšlení, které by mohlo inspirovat jednotlivce k určitému jednání, aforismy obvykle nabádají, jak jednat v konkrétních situacích každodenního života.
Úloha přísloví a aforismů při chápání komplexních a hluboce zakořeněných kulturních jevů těší dlouhodobému zájmu. Podle F. Bacona (1620/1974) se v příslovích projevuje velikost, důvtip a duch národa. Je třeba však poznamenat, že aforismy (nebo přísloví) samy o sobě moudrostí nejsou. Za prvé, obsah přísloví se zřídka shoduje s empirickými důkazy. Za druhé, a to je důležitější, jednotlivé položky těchto aforismů pravidelně upozorňují na určité dílčí aspekty, které souvisejí s moudrostí. Moudrost je však v podstatě dynamický, neurčitý stav a při hledání podstaty často nabízí protikladné tendence. Není proto překvapivé, že jednotlivé aforismy uvádějí příklady, které si neraz odporují. Například přísloví „oblečení dělá člověka“ je v protikladu s tvrzením: „neposuzuj knihu podle jejího obsahu“. Navzdory problémům s významovou a empirickou validitou mohou mít přísloví značnou vysvětlující sílu. Jejich výhodou např. spočívá v tom, že jsou krátká a obsahují vysoce koncentrované výroky formulované podle zásad takzvaného zdravého rozumu. Další vlastností dobrých přísloví je, že jsou významově a časově pružná, snadno se přenášejí mezi tématy, jazyky a historickými obdobími. Aby bylo přísloví účinné, musí obsahovat určitá historická a významová zovšeobecnění, i když se konkrétní text a obsah mohou lišit.
Moudrost jako vynikající řešení těžkých životních problémů
Významným krokem pro identifikaci moudrosti v každodenním životě je vymezení životních problémů a jejich řešení. Toto vymezení vyplývá z předpokladu, že moudrost souvisí s těžkými problémy života a jejich kreativními řešeními.
Příklady tohoto způsobu výkladu moudrosti se podobají řešení problémů krále Šalamouna, který řešil spor mezi dvěma ženami o mateřství. Šalamoun navrhl zdanlivě racionální řešení rozdělit dítě mečem a každé ženě přidělit přesnou polovinu. Biologickou matku sice nepoznal, ale určil vhodnou strategii pro její identifikaci, přičemž předpokládal, že skutečná matka se vzdá své poloviny, jen aby dítě zůstalo naživu.
Tento projev moudrosti poukázal nejen na fakt, že moudrost se zaměřuje na těžké problémy lidské existence a že zahrnuje kreativní způsoby řešení problému. Šalamounův příklad také naznačoval, že od moudrosti se očekává řešení složitých situací, které umožňuje přiměřenou seberealizaci jednotlivce. Proto bylo nezbytné identifikovat biologickou matku a umožnit jí naplnit své očekávání. Záměr přispívat k morálně legitimní pohodě sebe i druhých je nezbytnou součástí každodenních koncepcí moudrosti. Pokud nadprůměrné poznávací schopnosti slouží k využívání jiných lidí nebo k jednání ve svůj prospěch na úkor druhých, neopírají se o moudrost.
Jiné projevy moudrosti
Kromě těchto zdánlivě univerzálních názorů o moudrosti lze uvažovat i o jiných souvislostech. Do popředí zájmu se dostávají typy moudrosti. Protože moudrost je značně komplexní, ne všechny její složky spolu působí v jedné osobě. Proto se uplatňuje potřeba vymezit jednotlivé typy, držící klíč k různým projevům moudrosti. Jde o plný rozsah teoretických a praktických schopností nebo o určité spektrum relevantních emocí, včetně melancholie a optimismu.
A. Assmann (1991) na základě historických analýz rozlišovala například moudrost rodičovsko-autoritativní, soudní nebo královskou, magickou a skeptickou. Jiné typy moudrosti nabídla sapienciální literatura Starého zákona, která zachycovala odlišné způsoby uvažování o klíčových životních problémech. Významným aspektem moudrosti, který lze zařadit mezi univerzální kategorie, je sociální chápání, které naznačuje, že moudrost je skupinovým poznáním. Z toho vyplývá, že moudrost je charakteristickým znakem kulturní evoluce. Sociální poznání zahrnuje rozmanité aspekty a styly poznávání a chování. Na druhé straně nelze odmítnout ani individuální stránky moudrosti, ilustrované zejména silným důrazem na moudré jednotlivce typu Šalamouna. Mezi osobnostními proměnnými regulujícími moudrost jsou i psychické funkce, jako je reflexivnost a skepticismus. Např. P. B. Baltes (2005) upozornil na působení tzv. „konstruktivní melancholie“. Uvádí se také, že moudrost překonává extrémy a reprezentuje tendenci k optimálním výkonům, k čemuž přispívá i reflexivnost jednotlivce. Pozornost se věnuje i prezentaci duchovních témat, jako jsou otázky existence Boha. Je známo, že zejména v tradici náboženských a filosofických představ si někteří bádatelé vyhradili pojem moudrosti spíše pro duchovní aspekty než pro praktické stránky každodenního života. Z historického hlediska se diskutuje o podobnosti mezi teoretickou a praktickou moudrostí. Také lze uvažovat o tom, do jaké míry každodenné a vědecké koncepce moudrosti vyžadují další prolínání poznání a chování. Například zda mají moudří jednotlivci omezit se pouze na demonstraci svého nadprůměrného poznání, nebo zda je nezbytné, aby jej využívali pro poradenství a zejména pro optimální řízení vlastních životů? A jistě se vyskytují historické variace moudrosti s ohledem na kulturní regiony, v nichž poznání a chování probíhá podle integrované struktury.
Praktická moudrost v každodenním životě
Předchozí úvahy o moudrosti se mohou zdát mírně elitářské. Proto je třeba připomenout, že moudrost se neomezuje jen na velmi vysokou úroveň výkonu (výjimečnosti), ale také na situace, které se týkají tak důležitých problémů lidské existence, jako je nacházení smyslu života a optimální regulace každodenních problémů.
Moudrost se zmiňuje také v širších a volnějších souvislostech, zejména vzhledem ke specifickým zkušenostem jednotlivců. Proto se neraz mluví o moudrosti lékaře, vědce, finančního experta, fotbalového trenéra, učitele nebo politika. Přesto však „moudrý“ terapeut nebo „moudrý“ vědec mohou být od skutečné moudrosti značně vzdáleni. Skutečně moudrý lékař, učitel nebo vědec (případně jiný profesionál) musí demonstrovat své speciální schopnosti v širších souvislostech, než je jejich úzká profesní odbornost. „Moudrá“ stará matka může být díky svému intimnějšímu vztahu k regulaci individuálních životů k moudrosti blíž, než „moudrý“ vědec. Vysoká úroveň profesní specializace není sama o sobě dostatečným kritériem moudrosti.
Pokud se uvedení specialisté chtějí přiblížit k podstatě moudrosti, musí demonstrovat své specifické schopnosti a znalosti v souvislostech, které se přibližují k důležitým a složitým problémům lidské existence. Jinak řečeno, skutečná moudrost působí tak, že specifickou formu profesní expertosti kombinuje s komplexním poznáním, zejména s širšími problémy lidské existence. Hranice mezi zkušeností a moudrostí nejsou detailně vymezeny.
Každodenní život dospělých a moudrost
Je známo, že dospělost přináší více životních problémů, jejichž řešení vyžaduje moudrost nebo alespoň využívání moudrých rad. Ačkoli pro jednotlivce je i v dřívějších fázích života taková pomoc užitečná, v průběhu dospělosti se její intenzita a frekvence zvyšuje. Vedle rostoucího počtu problémů rostou nároky na jejich řešení. Je nezbytné zvládat požadavky a konflikty spojené s rodičovstvím a profesním uplatněním, překonávat vlastní biologické limity, hodnotit otázky generační stability a změn nebo předvídat vlastní přístupy k úspěšnému stárnutí, navzdory rostoucí biologické zranitelnosti. Řešení těchto otázek vyžaduje vyšší úroveň poznání lidských problémů – tedy moudrost.
Odkaz dospělosti a dlouhého života vyplývá ze zvyšování složitosti jednotlivcova vnitřního světa v průběhu dospělosti, koncentrace odpovědností v průběhu života, ale také z kvantity životní historie a jejích psychických důsledků. Jak vyplývá z jednotlivých biografií, lidé si v souladu se stářím postupně ukládají více informací do dlouhodobé paměti, více zvažují, koordinují a hodnotí. Role dospělých v rodině i v profesním životě vyvolávají různé výzvy a prožívání zvýšené odpovědnosti. Stárnutí také vede k delší a bohatší minulosti, lidé žijí déle a komplexněji. Týž úvahy lze aplikovat i na plánování budoucnosti. Při úvahách o budoucnosti, včetně zmenšujících se horizontů, se stíny minulosti postupně prodlužují.
Multigenerační dynamika zahrnuje rodiny, sociální sítě a historickou zakotvenost. V průběhu dospělosti dochází ke konfrontaci s rozšiřující se vizí generační odpovědnosti a historického spolupatřící. Například role rodičů se mohou rozšiřovat od starostí o vlastní děti k odpovědnosti za stárnoucí rodiče nebo podřízené. Navíc, ve středním věku se mění převládající perspektivy – původní odstup od narození přechází k postupnému přibližování k konečnému limitu, tedy ke smrti. Tento přechod zvyšuje tlak na výběr priorit a na přehodnocování smyslu života.
Dalším důsledkem delšího života je hromadění nedokončených úkolů. Minulost stále probíhá, seznam není úplný, přicházejí další životní úkoly. Předchozí životní role, jako je rodičovství a výchova, nejsou ještě naplněny. Pokračují a někdy se zdají nekonečné. Když k nim připočteme role typické spíše pro stárnutí, jednotlivec neraz čelí požadavkům, jejichž je více, než původně předpokládal. A jsou mezi nimi i životní situace a plány, které není schopen realizovat. Stárnutím nenaplněné části životů nabývají nových forem rekonstrukce a mistrovství.
Neočekávané životní okolnosti a sociální změny vyplývají z prožívání událostí, které původně nebyly plánované. Mnohé z nich jsou poměrně zřídka (jako například výhra v loterii nebo rozvod). Někdy vnější pozorovatelé mylně předpokládají, že neočekávané události, jako jsou dopravní nehody nebo rozvody, jsou spíše pravidlem než výjimkou. Jednotlivci postupně akceptují realitu projevující se úbytkem fyzických sil. I když nechtěně, konfrontují se se svými biologickými limity a poruchami zdraví. S postupujícím věkem citlivěji vnímají nemoci a umírání vrstevníků. Tyto neočekávané události kladou značné nároky na jejich zvládnutí a vyžadují vysokou úroveň zralého myšlení.
V souladu s těmito negativními událostmi působí i sociální změny ve společnosti. Historický rozvoj technologií klade zvýšené nároky na inteligenci i kompetenci jednotlivců obecně, ale také na prožívání vlastní efektivity. Hodnoty a kulturní normy reprezentované postoji k sexuální orientaci, ke zdraví, k životnímu stylu, k rodině, manželství, práci a odpočinku se postupně vyvíjejí. Vývoj neraz ovlivňují i mladší věkové skupiny, které tyto změny považují za přirozenou součást norem své generace. Pro starší lidi však sociální změny často představují odpojení od minulosti a některé znamenají konfrontaci s dosavadními zkušenostmi se správou vlastních životů.
Delší život a stárnutí také vede k hlubšímu prožívání a pochopení dynamiky mezi životními přínosy a ztrátami. Přínosy, předpokládané nebo skutečné, jsou v popředí zájmu mladších věkových skupin. Prodloužením života se pozornost pozorovatelů přesouvá. Jednotlivec se snaží udržet současný stav a vyhnout se ztrátám. Rovnováha vyššího věku vyžaduje novou kvalitu reflexivnosti, která reprezentuje rostoucí pochopení úlohy utrpení, včetně jeho pozitivních stránek, jako je například přijetí vlastní konečnosti a omezenosti.
Hledání smyslu života je snad nejvýraznější manifestací v úsilí o dosažení životních cílů. Smysl života vyjadřuje „holistickou“ podstatu a účel vlastní existence. Tváří v tvář náročným životním situacím vysoké složitosti, jako jsou rovnováha mezi přínosy a ztrátami nebo představy o budoucnosti, zaměřujeme se na vytvoření rovnováhy mezi minulým, současným a budoucím životem. Jednotlivec reflexí svých hodnot a smyslu života se snaží překonat omezení svého stárnutí. Jak tyto úvahy o průběhu středního a vyššího věku souvisí s moudrostí? Především tak, že definice moudrosti se týkají takového druhu poznání, které zvládá složité, ale neurčité životní situace. I současný rozvoj pozitivní psychologie směřuje k hledání pojmů analogických s moudrostí, pojmů, které jsou určeny k vyjádření vrcholů lidského vývoje.
Moudrost a zdraví
Zdraví člověka a jeho zachování, posílení či obnovení patřily od nejstarších časů existence a vývoje lidstva k jejím základním potřebám. Historie péče o zdraví se týká jak jednotlivce, tak celé populace. Předpoklady léčitelství sahají až do časů přibližně před půl milionem let. Už tehdy se předkové dnešního člověka bránili následkům úrazů a nemocí. Různými jednoduchými opatřeními v rámci instinktivního jednoduchého léčitelství. Už Homo sapiens sapiens, přibližně před 100 000 lety, prováděli cílené léčebné zásahy, opírajíce se o přírodní zdroje, rostliny, nástroje zvířat. Tak se zrodilo racionální léčitelství. Současně se rozvíjelo i kultové – magické léčitelství. Teprve po několika tisíciletích se utvořila medicína, postupně čím dál více vědecky orientovaná na zkoumání lidského těla a podmínek života a zdraví. Předpokládá se, že nejstarší lékařské dílo pochází z 37. století př. n. l. a napsal je čínský císař Šeng-nung. Po něm působilo v antických říších mnoho vynikajících lékařů – praktiků, ale i filosofů a osobností eticky a psychologicky citlivých.
Historie medicíny se začala nejen zápasem o přežití, ale i kognitivním úsilím o porozumění světu. První obyvatelé Země se zdálo, že svět funguje na základě výstřelů mocných sil. A tak po tisíciletí lidstvo používalo primitivní preventivní medicínu – to bylo to jediné, co mohlo dělat – aby uspokojilo bohy prostřednictvím rituálů a obětí. Postupně vznikl jistý soubor znalostí založený na náhodných pozorováních, pokusech a omylech. Pro lidi, kteří věřili, že nemoc způsobují zlí duchové, nebylo snad logické vyvrtat lebku člověka trpícího oslepující bolestí hlavy? Neočekávali, že takový výkon může také uvolnit nitrolebeční tlak, s uspokojením přijali, že procedura někdy pacientovi pomohla.
A pomalu, po staletích, se základ lékařské informace obohacoval o nové poznatky. Nejprve starověcí Egypťané skloubili magická kouzla s psychoterapií, zatímco používali zvířecí mast a hnůj jako léky první volby. Chamurappi v Babyloně kodifikoval lékařskou praxi, ačkoli byla primitivní a brutální, a dále židovský zákon stanovil dietní a hygienické předpisy.
První pokusy považovat medicínu za vědu se objevily přibližně ve stejné době v Řecku, Indii a Číně. Lékaři se často mýlili, ale jejich přístup k tělu a nemoci byl založen na logice, která vycházela z tradice. Úroveň lékařského poznání se významně rozšiřovala i prostřednictvím písma. Už čarodějové ve starém Egyptě si všímají vztahů mezi různými druhy léčby a průběhem určitých nemocí. Později začali zaznamenávat výsledky pozorování na papyrech. Papyry – první systematické lékařské písemné prameny – obsahují „recepty“ na léčbu určitých nemocí a jejich symptomů. Například Ebersův papyrus obsahuje 21 způsobů, jak léčit kašel, analyzuje nejméně 15 nemocí břišní dutiny, 29 nemocí oka a 18 kožních nemocí.
Lékařské povolání se postupně rozdělilo na tři odlišné, vzájemně propojené skupiny. První tvořili lékaři, kteří se snažili léčit pomocí vnitřních a vnějších léčiv. Postupně se specializovali na určité oblasti těla. Ve druhé byli chirurgové (podle Ebersova papyru „kněží bohyně Sachmer“), kteří léčili především vnější rány a úrazy, jako například zlomeniny a vyklenutiny. Třetí větev egyptské medicíny tvořili čarodějové a vypuzovači duchů, kteří působili pomocí zaklínadel a amuletů.
Stejně lékaři, chirurgové i čarodějové dělili nemoci do tří kategorií: komentář „toto je bolest, kterou budu léčit“ vyjadřoval důvěru ve vyléčení. Výrok „toto je bolest, se kterou budu zápasit“ naznačoval, že léčba bude namáhavá, a závěr „neléčitelná nemoc“ vyjadřoval rezignaci. Nemoci dvou posledních kategorií, zejména třetí, mohly být vyléčeny jen díky nadpřirozeným silám. U některých nemocí platilo opatření „té věci se nesmíš dotknout“.
V takovém případě se místo operace nebo aktivního léku podal uklidňující prostředek a pronášelo se zaklínání. Léčivo proto, aby pacient obdržel alespoň nějakou léčbu, a zaklínání jako malá útěcha. Předpokládá se, že egyptští lékaři (a jejich čarodějnictví kolegové) si uvědomovali sílu pozitivního myšlení.
Podobně jako egyptské papyry obsahovaly i mezopotámské tabulky popis obtíží, léčiv a prognóz. Popisovaly také některé zvláštní nemoci, jako například žloutenku, i vztah mezi nemocí a způsobem jejího přenosu, například souvislost přenosu pohlavních chorob pohlavním stykem. Lékařská profese se dělila na kněze-kouzelnice (ašipu) a kněze – praktikující (asu). Babylónská medicína kombinovala rituální zaklínadla, rostlinná léčiva a fyzikální léčbu. Úkolem léčby bylo odhalit a z napadeného těla vyhnat démony nemocí, často zobrazené ve formě soch. Lékařské problémy se staly i součástí prvního regulátora medicíny prostřednictvím zákona. Chamurappiho zákoník prostřednictvím sedmnácti zákonů poměrně přesně určoval honorář lékaře za určité lékařské výkony. Podobné trendy, založené na kombinaci racionálních a iracionálních vlivů, bylo možné sledovat i v dalších antických civilizacích. Pokud ve starověké Číně převažovaly spíše racionální přístupy, ve staré Indii se preferovaly více ezoterické procedury. Lékaři používali zaklínadla a pozorovali nepříznivé znamení stejně často, jako podávali léky a operovali. Současně však Indové vynikali v chirurgii. Prostřednictvím pojednání Sušruta Sambita se v ájurvédské medicíně zachovaly požadavky na psychické vlastnosti, které měli splňovat mladí chirurgové – čistota myšlení, dobrá paměť, tenký jazyk a peru, rovný nos a velké, upřímné, inteligentní oči. Kromě toho museli zvládnout i výkonové zkoušky chirurgické zručnosti, které zahrnovaly krájení okurek, otevírání kožených vaků naplněných slizem a kauterizaci kousků masa.
Vědecké „ukotvení“ psychologie moudrosti
Při studiu moudrosti lze identifikovat minimálně čtyři pojmové linie. Za prvé se usuzuje o kulturní i historické významnosti moudrosti. Moudrost byla chápána jako druh standardu identifikujícího a symbolizujícího hlubokou touhu vyzdvihnout vyšší kvality lidstva. Historie moudrosti je pak nekonečná. Je součástí nepřerušené evoluce a rozvíjí se hlavně v obdobích krizí nebo nových výzev. Jak naznačuje P. B. Baltes (2005), v Německu se v osmdesátých letech minulého století zvýšil zájem o moudrost. Veřejnost nebyla spokojena se stavem německé společnosti a pokoušela se o nápravu. Podobné tendence se projevují i v současné slovenské společnosti. Téma moudrosti vstoupilo do popředí spolu s výzvou k celkovému oživení role humanitních věd při udržení převahy současné civilizace a přiměřeném směrování kulturní evoluce. Proto lze předpokládat, že zájem o moudrost je historicky podmíněný. Druhým důvodem vědeckého studia moudrosti je, že je projevem dokonalosti v osobním, intelektuálním i somatickém vývoji. I když se v naší kultuře moudrost zatím příliš nevyhledává, přesto po ní toužíme a obdivujeme ji u druhých. Postup k moudrosti znamená postup k vyšším vývojovým stupňům.
Moudrost jako projev dokonalosti je aplikována nejen na individuální životy, ale i na sociální komunikaci. Co vlastně znamená vystupovat moudře jako terapeut, politický vůdce, soudce, nebo profesionál ve veřejných službách? Moudrost zřejmě znamená více než jen běžnou aplikaci pravidel ve formě lékařských příkazů, zákonů nebo sociálních norem. Zdá se, že zahrnuje specifickou schopnost identifikovat důležité faktory a umístit řešené problémy do širších věcných a časových souvislostí. Když učenci v různých historických obdobích a kulturách upozorňovali na tyto otázky, činili tak vzhledem k omezením a příležitostem, které jim jejich společenství umožňovala. Například křesťanští filosofové často spojovali moudrost se svatostí. Historický proces sekularizace byl na druhé straně často spojován spíše s vysvětlením pojmů jako rovnost, kulturní pluralismus a spravedlnost. Třetí příčinou vědeckého studia moudrosti je hledání pozitivních znaků stárnutí. V průběhu času se čím dál více bádatelů zapojuje do studia lidí ve vyšším věku. Zatímco v biologických koncepcích se stárnutí vymezuje spíše jako období ztráty a úpadku adaptivní kapacity, sociální psychologové se usilují spíše o hledání vývojových a progresivních aspektů stárnutí. Vyšší věk nemusí nutně znamenat jen ztráty, ale i přínosy. Proto se do popředí zájmu dostávají i další medicínské obory.
Současné empirické výzkumy zatím nepřinášejí dostatek důkazů o pozitivních změnách ve vyšším věku. V psychologii se většina dostupných vědeckých důkazů o stárnutí soustředí na ztráty (například inteligence a paměti). K podobným závěrům dospívají i probanti v implicitních výzkumech stárnutí. Vyšší věk není hodnocen jako období bohaté na pozitivní cíle a závěry. Lepší chápání moudrosti může napomoci k identifikaci těch aspektů stárnutí, které umožňují ve vyšším věku získat i určité přínosy a tím napomoci k úspěšnějšímu stárnutí. Moudrost také slouží jako prototyp cílů, které lze dosáhnout ve vyšším věku a o které se lze usilovat. Při jejich vymezení se využívá zralost jednotlivce. Bohužel pojem zralosti (ani zralého myšlení) zatím není v psychologii dostatečně propracovaný.
Když se vývinoví kognitivní psychologové začali zajímat o věkové souvislosti myšlení, začali porovnávat starší jednotlivce s mladšími prostřednictvím úloh, které byly charakteristické spíše pro dospělé (jako je například rychlé zpracování a reprodukce nových informací). Vzhledem k věkovým souvislostem výzkumníci také zkoumali, nakolik stárnutí může přinést nový pohled na kognitivní i emoční aspekty a specializace. Návrhem výzkumných záměrů, opírajících se o řešení úloh vyplývajících z forem myšlení, formulovaných vzhledem k požadavkům dospělého věku, jako je dialektické a relativistické úsudkování, vznikly dodatečné argumenty pro moderní chápání moudrosti jako vývojově-psychologické tématiky. Podobně i vývinoví psychologové zkoumají, jak jednotlivci přistupují k plánování a koordinování svých životů. Čtvrtou příčinou vědeckého zkoumání moudrosti je, že představuje hodnotnou organizační strategii úsudku o životě a spojení inteligence a ctností při dosažení dokonalosti. Psychologové se usilovali o překročení mikrostruktury zpracování informací a rozhodování, o výběr témat vhodných pro analýzy. Někteří výzkumníci podvádějí experimentální psychology? (No, original: "Podozrievajú experimentálnych psychológov, že se vyhýbají...") translate: "Někteří výzkumníci podezřívají experimentální psychology, že se vyhýbají analýzám komplexních aspektů každodenního života." Avšak v současnosti se začínají projevovat teoretické i empirické trendy, spojující kognice a emoce, stejně jako inteligenci a osobnost do jednoho „proudu vědomí“, které validněji vyjadřují komplexnost každodenního života. Další ilustrací je úsilí prostřednictvím výzkumu racionality zkoumat úlohy a podmínky každodenního fungování, které reflektují vysokou nejistotu.
Need correct this whole paragraph maybe one sentence with translation.
Let's ensure phrase: "psychologovia sa usilovali o prekročenie mikroštruktúry spracovania informácií a rozhodovania" -> "psychologové se usilovali o překonání mikrostruktury zpracování informací a rozhodování". yes.
Je psychológia múdrosti možná?
"Je známe, že väčšina prác o múdrosti..." etc. Need continue.
Paragraph translation:
Je známo, že většina prací o moudrosti má spíše teoretický a spekulativní než empirický charakter. Možná překvapuje poměrně omezený počet empirických prací z této oblasti, ačkoliv mnohá intuitivní očekávání a teoretické argumenty svědčí o tom, že moudrost je významný fenomén. Na druhé straně lze argumentovat, že dosud používané psychologické pojmy a metody jednoduše nebyly přizpůsobeny úlohám takové složitosti. Možná i proto výzkum v psychologii moudrosti pravděpodobně přesahuje limity toho, čeho mohou psychologicko-empirické analýzy dosáhnout.
Na druhé straně nepochybně lze dosáhnout více, i když někteří pozorovatelé zpochybňují úsilí o studium moudrosti. Co vyvolává jejich skepsi? Za prvé přesvědčení, jak jsme uvedli výše, že moudrost je představou o vysokých ideálech, o určité utopii. Ideály a utopie sice jsou otevřené hodnocení, avšak nejsou nutně reálným faktem. Za druhé, i když moudrost působí jako realita, neraz odolává jednoduchým analýzám. Někteří jednotlivci vidí v moudrosti jev, který je skrytý lidskému poznání, jako něco posvátného, co je nedostupné a nevysvětlitelné vědeckými analýzami. Jak se uvádí v dialogu Buddhy, moudrost je „nepředstavitelná, neporovnatelnost, neměřitelná... věc, která je rovnocenná s nepřekonatelným“ (E. Conze, 1975). Snahou o transparentnost moudrosti a pokusem o vědecké poznání lze změnit její základy. Takový skepticismus vyžaduje pozornost. I když současné výzkumy si snad nezasluhují ostrou kritiku, jaké se jim dostalo od filozofa J. Kekese (1995), podle kterého psychologické výzkumy moudrosti jsou jen málo slibné. Aplikování vědecké metody na určitý jev samo o sobě nevede ke poznávacím přínosům. Například selhat lze už při „operacionalizaci“ měření moudrosti.
I když kritické poznámky nemusejí nutně limitovat psychologické přístupy k moudrosti, v každém případě by však měly vést k opatrnosti. Například při rozlišování, zda moudrost představuje spíše poznání nebo ctnost. Zvlášť při posuzování kulturně-historických souvislostí moudrosti. Je pravdou, že výzkum moudrosti neraz vede k okamžitým nedorozuměním. Především proto, že empirické vědy mají limity, které nedokáží překlenout. Zastane, při psychologickém posuzování moudrosti se jev hodnotí podle nové množiny pravidel a principů, které jsou součástí moderní psychologie. Úsilí výzkumníků z tohoto důvodu může selhat nebo vést k oddalování posuzovaného jevu od každodenních přesvědčení nebo kulturně-historického dědictví.
Tyto doporučení k opatrnosti nemusejí vyvolávat výrazný pesimismus. Spíše by měly motivovat k pečlivě připraveným výzkumům. Například možné jsou dva přístupy k analýze předpokladu, nakolik je psychologie moudrosti v souladu s kulturně-historickými poznatky o moudrosti a každodenními osobními přesvědčeními. Porovnávají se explicitní i implicitní teorie moudrosti. Co si vlastně laikové i experti o moudrosti myslí? Jak ji lze získat? K čemu je moudrost dobrá? Jak takový přístup umožňuje zjistit, nakolik psychologicky odvozené koncepce moudrosti udržují kontakt s jevem vybraným k pozorování. Naštěstí, mnoho empirických pokusů při psychologickém studiu moudrosti bylo takto zaměřeno. Pozornost se méně věnovala analýzám chování a prožívání moudrých lidí, než sběru údajů o tom, co si lidé obecně o moudrosti myslí.
Need fix typo: "neporovnatelnost, neměřitelná" etc maybe grammar from original quote maybe "nepredstaviteľná, neporovnateľná, nemerateľná... vec..." I'd translate to "nepředstavitelná, neporovnatelná, neměřitelná ... věc". good. adjust.
Need section "### Záver" translation:
It's: "Je známe..." etc.
Translate:
Je známo, že někdy různorodost pojmů moudrosti v přirozených jazycích vyvolává u pozorovatelů až nadměrná očekávání, která výzkumník nedokáže zcela splnit. Například, jak lze prakticky využít poznatky o moudrosti při vlastním kognitivním vývoji, při hledání smyslu života nebo i při prosazování zásad racionální výživy. Na tuto požadavek upozornili několik ekspertů (např. R. M. Restak, 1997). Proto interpretace moudrosti jako psychologického fenoménu obsahují i představy o podstatě moudrosti a o její dosažitelnosti, ať už jednotlivci nebo sociálními skupinami. Vhodné teorie by měly nabízet postupy, prostřednictvím kterých lze organizovaně dosáhnout moudrosti.
Další očekávání, které nelze vždy naplnit, se týká specifikace hodnot, které se mají akceptovat a nedostatků, kterým je žádoucí vyhnout se, přičemž tyto hodnoty jsou základním jádrem moudrosti. Jaké důležité hodnoty musí jednotlivec akceptovat, aby dosáhl moudrosti? Jaké hodnoty umožňují najít smysl života? Jaké osobnostní charakteristiky moudrých lidí? Jaké motivy, dispozice a řešení je nezbytné odmítat? Odpovědi na tyto otázky nejsou pochopitelně jednoduché a vyžadují značné poznávací úsilí. Proto moudrost pochopitelně předpokládá zájem o mentální reprezentaci hodnot, vlastností i nedostatků jednotlivce. Je známo, že mnohé koncepce moudrosti se zaměřují na tyto otázky. Psychologie však není přísně normativní vědou o hodnotách a nedostatcích, jakou je filozofie, politické vědy nebo teologie. Jak je známo, cílem psychologie je specifikovat podmínky, za nichž dochází k psychické regulaci chování a prožívání, bez nevyhnutelného vymezení, co je z hlediska hodnot nejlépe nebo nejhůře. Psychologové pochopitelně patří do menších i větších sociálních skupin a jako soukromí občané přijímají sociální normy a očekávání. Akceptace individuální a kulturní rozmanitosti v prožívání hodnot je pro moudrost zásadní.
Tyto konstatace nedostatku normativních tvrzení nejsou přijímány jednoznačně, protože psychologické koncepce moudrosti mohou obsahovat určité množství preskriptivních informací, které se překrývají s psychologickými požadavky. Například lze argumentovat, že tato minimální požadavek zahrnuje otázky kulturní tolerance (demokracie, svobody a pod.) a věnuje pozornost přibližování společného i osobního dobra.
Konečně, zkoumání moudrosti může přispět k organizaci kognitivní heuristiky spojené s moudrostí. Tato heuristika koordinuje poznatky a ctnosti umožňující dosažení lidské excelence. Použitím takto organizované heuristiky moudrosti lze kritičtěji reflektovat úsudky, které si vytváříme o sobě i druhých, přiměřeně analyzovat a organizovat složité situace a v konečném důsledku lépe radit lidem, kteří se nacházejí v různých zatěžovacích situacích.
Need check maybe "tato minimální požadavek" singular should be "tato minimální požadavek zahrnuje" maybe unnatural; maybe "tato minimální požadovaná podmínka". We'll do: "Například lze argumentovat, že tato minimální požadavka zahrnuje otázky..." Wait "požadavek" singular yes.
Need translation of final lines with italic footnote: "________ Příspěvek byl publikován ve sborníku konference ,,Psychologie zdraví - Zdraví a moudrost. Psychologie zdraví a syndrom vyhoření. Pohlavní rozdíly ve zdraví“. Konference se konala v roce 2009. Zpracovatelé: PhDr. Dušan Selko, CSc., MPH, Mgr. Róbert Ďurka, PhD. Sborník vydaný s finančním příspěvkem Národného ústavu srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava Nakladatel: Národný ústav srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava ve Vydavateľství MAURO Slovakia s.r.o., Bratislava 2010, ISBN 978-80-968092-6-4"
Need fix "vydaný" to Czech "vydaný". "Sborník vydaný s finančním příspěvkem" etc.
Need check accent on "Sborník" maybe keep as heading.
Also maybe maintain "Vydavateľství MAURO Slovakia s.r.o." yes.
Need maybe include blank line before line with underscores maybe yes.
Now revisit some earlier mistranslations:
Paragraph about first section maybe "na úrovni zdravého rozumu." good.
Need inspect for potential non-Czech leftover words: - "experimentálny" etc replaced. - "probanti" maybe weird "badant"? In original "probanti v implicitných výskumoch" should be "respondenti v implicitních výzkumech". We should translate to avoid Slovak leftover. We'll adjust.
Need fix some leftover Slovak forms: "opíše" etc maybe no.
Let's go through quickly for Slovak remnants: "experimentálný" no. "vnímání" etc.
I see phrase: "Doporučení k opatrnosti" etc.
Need maybe replace "a. s." etc unchanged as part of names.
Need fix "Přiznání?" etc.
Let's rewrite problematic paragraph with more polish:
Section "Vědecké ukotvení..." has sentence: "Je třeba, aby..." etc.
At beginning of that section we used "minimum four lines" good.
Need fix one sentence: "Předpokládá se, že nejstarší lékařské dílo pochází z 37. století př. n. l. a napsal je čínský císař Šeng-nung." good.
Need fix maybe "první obyvatelé Země se zdálo" maybe should be "Prvním obyvatelům Země se zdálo".
Now check for weird translation: - "asistent?" no. - "Přísloví ... obsahují výroky formulované podle zásad takzvaného zdravého rozumu." good.
Potential risk: "nepředstavitelná, neporovnatelnost, neměřitelná" in quote maybe wrong: original "nepredstaviteľná, neporovnateľná, nemerateľná...vec". Should translate "nepředstavitelná, neporovnatelná, neměřitelná... věc". We'll do. And "vec, ktorá je rovnocenná s neprekonaným" -> "věc, která je rovnocenná s nepřekonatelným". done though maybe weird.
Need ensure "Jako uvádí v dialogu Buddhy" maybe from Buddhism. Keep.
Now check final output has lines maybe long; fine.
Let's craft final answer now with polished final copy including all corrections:
I will produce final entire file now.
Given length, let's reconstruct cleanly with fewer errors.
Proceed final.