Myslet, prožívat a jednat zde a nyní. Výzva pro vzdělávání dospělých

Myslet, prožívat a jednat zde a nyní. Výzva pro vzdělávání dospělých Naše současnost je známa životním kontextem lidí, který lze nazvat „globalizovaná sociální psychika.“ Lidé žijí svůj život v prostředí sofistikovaného síťování a nedostižné nabídky způsobů materiální spotřeby, zábavy, sociální komunikace i sociálních vztahů, které jsou velmi silně zaměřeny na obyvatelstvo hlavně ekonomicky vyspělých zemí a tímto obyvatelstvem jsou také ochotně přijímány.

Obrazně řečeno, dnešní lidé v ekonomicky vyspělých státech mají trvalý pocit duchovního hladu, pocit psychického hladu, pocit tělesného hladu.
Čím se vyznačuje dnešní doba „hladného ducha“? Ve skutečnosti je všeho materiálního a často téměř či opravdu duchovního a duševního mnoho, a lidé přesto prožívají nedostatek naplnění potřeb svého vlastního ducha, vlastní duše i vlastního těla.
Avšak pravdou je, že lidé mají mít právo a zároveň i reálnou možnost:

• Rozvíjet a chránit svého ducha a duchovnost, protože neprojdou bez své duchovní energie víry a smyslu života a bez své duchovní síly.
• Rozvíjet a chránit svou duši a duševnost, protože neprojdou bez své psychické energie myšlení, emocí, citů, hodnot, postojů a činů a své duševní síly.
• Rozvíjet a chránit své tělo a tělesnost, protože neprojdou bez své tělesné životní energie, zdraví a tělesné síly.

Názor o propojenosti ducha, duše a těla člověka podkládáme tvrzením Longchenpa, tibetského učitele 14. století, který popsal tři aspekty neposkvrněné nebo bezchybné existence člověka takto (In: D. Boadella, 1996, s.10,11):

• Nedělitelnost – integrace trhliny uvnitř člověka a jeho integrace do jeho prostředí.
• Radost – fundamentální zkušenost s tím, jak nebýt rozdělený, nebýt sám proti sobě.
• Vyzařování – kvalita, která vyjadřuje radost z bytí a jednoty ducha, žijícího půvabem.

V případě, že jsou tyto tři primární kvality neposkvrněné - bezchybné existence člověka od sebe „odtržené“, Longchenpa tvrdí, že „se otáčejí“ a toto otáčení se vysvětluje takto:

• Otočení se radosti – snižuje bioenergetickou hladinu, vede k ovládání člověka libidem a pudy, k pocitu nespokojenosti, ke ztrátě slasti a k touze myslet jen v pojmech účelovosti.
• Otočení se vyzařováním – zvyšuje tep srdce, zosilňuje rozrušení a nechuť, zvýrazňuje oddělení se od základních postojů, vnáší zmatení a narušuje klid člověka.
• Otočení se nedělitelností – se projevuje tupostí, ztrátou lesku a depresívní, malátnou, lenivou a těžko pochopitelnou duší člověka.“

Podle H. Guentera (In: D. Boadella, 1996, s. 11):

• Primární, tedy „neroztržený“ životní proces vede k vyšším organizačním formám psychiky člověka s optimálním stavem hodnot a flexibilním otevíráním osobních hranic.
• Nedělitelnost je svou podstatou neentropická a podporuje otevřenost bytí.
• Sekundární, tedy „roztržený“ proces je však uzavřený do sebe, motá se v bludném kruhu a vede k tuhnutí, ztrátě energie, nemoci a smrti. Ztráta integrity člověka je entropická.

Přistavme se u vážného tvrzení, že „ztráta integrity člověka je entropická.“ Ptáme se, co to může znamenat pro bytí člověka?

Existence a funkčnost člověka spočívá v principu integrace. Narušení integrace člověka, tedy striktního uspořádání komunikace a vztahů člověka je aktem rozštěpení se (oddělení, dezintegrace). Neintegrovat se (duchovně, psychicky, tělesně, sociálně) člověk ztrácí svou celistvost a nemůže dál dobře fungovat, případně nemůže fungovat vůbec.

Člověka vnímáme, chápeme, respektujeme jako holistickou (celkovostní) bytost. Integrita je klíčem ke zdravé existenci a neintegrita je klíčem k zániku živého systému – člověka. Jakékoli bytí musí v určitém tvaru a určité kvalitě dané existence „držet pohromadě“.

Narušená integrita člověka se projeví jako duchovní, duševní a tělesný disharmonický stav nebo patologický stav. V takovém stavu člověka “nyní je oslabené nejen potěšení a radost, ale také vyzařování. Oči přestávají svítit a kůže je jako těsto. Celkově chybí život.“ (In: D. Boadella, 1996, s. 11.)

Vycházejíce z přesvědčení, že „hladný duch“ dnešní doby, který se podílí na chudobě ducha, duše i chudobě sociální a materiální, je spojen s narušenou osobní integritou a sociální integritou lidí.

Sociální vzdělávání vychováním, vzděláváním, poradenstvím má potenciál tomu zabránit, aby se lidé „otáčeli“ od své podstaty, která dovedně spočívá v nedělitelnosti, radosti, vyzařování osoby. To je základ dobrého a zdravého života. Současné žití lidí se v mnohém jeví jako jejich vybočení od vlastní podstaty a tím i od dobrého života. Účelem sociálního vzdělávání je pomáhat lidem, aby dozráli duchovně, psychicky a sociálně. Podpořit jejich kompetence pro život a odpovědnost za vlastní život.

Důsledkem duchovní krize v společnosti je zásah do společenského vědomí a následně i do individuálního vědomí. Ve vědomí se snáze usazují entropické myšlenky, jejichž následkem je ničivé jednání. V životě společnosti hraje důležitou roli účinná sociální etika. Jen tak lze očekávat, že se neetická rozhodnutí a jednání jednotlivců a skupin nebudou považovat za normální projev. A naopak, že se etické jednání bude považovat za nenormální projev. Nemělo by se to dít v současném věku lidstva, kdy „věda vstoupila do ‚lidského věku‘, kdy veškerá síla vědeckého poznání bude směřovat k člověku jako ke svému hlavnímu objektu. To však vyžaduje rozumné a humanitní sociální podmínky, z nichž vzroste nový étos vědy“ (I. Frolov, 1987, s. 74) a zároveň si podotýkáme, že nevyroste pouze étos vědy, ale i étos sociálního chování a jednání lidí.

Zmíněný autor dále konstatuje: „V této fázi si člověk možná uvědomí svou jedinečnost, moudrost a humanitu, ale my dnes neumíme posoudit, jaké důsledky z toho vyplynou.“ Humanistický přístup předpokládá (s.73), „nové vědecké a filozofické pojetí smyslu lidského života a zároveň celostní, morální a sociální pokrok lidstva dnes i v budoucnu. Na této cestě bude muset člověk rozhodně ještě mnohé změnit a překonat.“

Prevence disharmonických a patologických stavů života lidí

Vyjádření I. Frolova nás vedou k otázce: Co může život lidí položit? Možná se život ptá takto:

• Jak jsme se podíleli na tvorbě života na Zemi?
• Proč a jak jsme ubližovali sobě i druhým?
• Co jsme ze svého talentu odovzdali životu na Zemi?
• Co jsme dali ze své duše druhým lidem a životu na Zemi?
• Jak jsme se naučili nepodléhat degradaci života lidí a čelit manipulacím a pokusům o zcizování člověka?
• Jak jsme se postavili na odpor proti skrytému zesměšňování duše a ducha a osobní identity?

Život každého člověka se neměří množstvím výsledků jeho činností, úspěchy v osobní kariéře ani nabytým vlastnictvím materiálních statků, ale měří se tím, kolik moudrosti a dobra svým tvořivým žitím odovzdává životu na Zemi.

Následek duchovního, duševního a tělesného hladu lze rozpoznat:

• Na úrovni ducha jako duchovní hlad v podobě poruchy duchovního zvládání života, projeví se v ztrátě víry v život (nechuť žít), v ztrátě naděje spojené se smyslem života (bezvýchodiskovost v žití), ve ztrátě lásky k životu (znecitlivění v žití). V důsledku toho lidé trpí psychickými a tělesnými onemocněními. U člověka je narušená spirituální energie.
• Na úrovni duše jako duševní (psychický) hlad v podobě poruchy psychického zvládání života, projeví se v poruchách myšlení, v poruchách cítění, v poruchách motivací, tedy potřeb, motívů a cílů jednání, v poruchách psychické regulace a hodnocení vlastního jednání. V důsledku toho lidé trpí psychickými a tělesnými onemocněními. U člověka je narušená psychická energie.
• Na úrovni těla jako tělesný hlad v podobě poruchy tělesného zvládání života, projeví se v psychosomatických poruchách a nemocích; v poruše příjmu potravy; v látkových a nelátkových závislostech; v civilizačních chorobách (onemocnění srdečně-cévního systému, nádorová onemocnění). V důsledku toho lidé trpí psychickými a tělesnými onemocněními.

U člověka je narušená tělesná energie. Pro vysvětlení je třeba dodat, že energie není teoretický konstrukt, ale reálná síla, která působí. Dispoziční prognostik S. Sohr (2000, s.131) konstatuje, že „energie je síla“ a působí tak v tělesné, duchovní i duševní oblasti.

Následující text psaný kurzívou uvádíme z díla D. Boadelly (1996, s. 12 - 13), abychom čtenářům poskytli vysvětlení pojmů duše, ducha, které v tomto příspěvku často používáme. Vyberáme vyjádření významných vědců a odborníků.
D. Boadella konstatuje, že jemný rozměr bytí uznává stále více fyziků...

Podle fyzika D. Bohma: „Existuje vztah a vzájemná výměna mezi vnějším základem našeho denního života (tedy naším existenciálním putováním v určitém těle, v průběhu určitého času a na určitém místě) a vnitřním základem ... našich archetypálních vzpomínek, představ, snů a dalších oblastí hluboké vnitřní reality, která transcenduje mimo čas i prostor.“

Psycholog C. G. Jung tuto jemnou dimenzi nazval oblastí JA a oblastí Jástva a H. Ali mluvil o člověku Ducha a člověku Světa.

S. White psal o vztahu „zahuštěného“ vesmíru tuhé hmoty k „nezahuštěnému“ vesmíru, který se neustále nachází za všemi podobami vesmíru.

Biolog R. Sheldrake provokoval vědecký svět touto hypotézou: „Vytváření tvaru a hmoty není určováno jen známými biochemickými a fyzikálními procesy, ale i přesně nenlokalizovanými morfologickými poli. Ta nepřenášejí žádnou rozpoznatelnou energii, ale komunikují vzorce, koncepce a informace.“ Sheldrakeova hypotéza podporuje názory mnoha náboženství, že jemnější roviny bytí organizují níže ležící roviny. Stejně tak, jako vlnění samo obsahuje existenci částic.

Psychofyzik H. Andrade (dříve než Sheldrake) představil „biologicky organizovanou matrici,“ tedy jemné informační pole, které řídí a tvaruje podobu fyzikálního těla.
Pojem duše je slovenský překlad řeckého slova psyché a latinského slova anima.

D. Boadella (1996, s. 15 - 16) uvádí některé významy duše – psyché, z nichž citujeme následující: duše je nevědomí (osobní a transpersonální), nadvědomí, vědomí, protiklad těla, život těla.

Psychoterapeut D. Boadella používá slovo duše (1996, s.16) k vyjádření „tvorby a formování hlubokého, pro osobu významného centra v průběhu její pouti životem. V tomto smyslu nemůže být naše duše oddělena v průběhu života v těle od naší somatické zkušenosti.“

Sebeidentifikace jako nejvýznamnější faktor rozvoje člověka

Prvotním úkolem sociálního vzdělávání je z našeho pohledu (M. Machalová, 2014):
Učit lidi, a navzájem se naučit žít tak, aby jsme neubližovali sobě, neubližovali druhým lidem, neubližovali všeho živého na naší planetě Zemi.

Hlavní okruhy sociálního učení lidí jsou podle našeho přesvědčení témata spojená se sebeidentifikací:

• Hledání odpovědi na otázku Kdo jsem? To znamená poznání a pochopení vlastní osobní identity.
• Hledání odpovědi na otázku Odkud přicházím? To znamená poznání a pochopení vlastní duchovní identity.
• Hledání odpovědi na otázku Co je mým životním úkolem v kruhu lidí? To znamená poznání a pochopení vlastní sociální identity.
• Hledání odpovědi na otázku Co smím a co nesmím? To znamená poznání a pochopení vlastní morální identity.

Ale když se v životě člověka objeví situace, tranzity, události, problémy, kterým osoba nerozumí a nechápe je, protože „od určité hloubky mystéria reality, jim nemůže rozumět“, pak „možná musíme odložit svoji obvyklou identitu, pokud chceme odhalit svoji nejhlubší identitu. Podobný paradox řekl Ježíš svým žákům: kdo chce zachránit svůj život, musí ho ztratit.“ (D. Boadella, 1996, s. 22.)

Smysl sociálního učení člověka vyjádříme úlohami, kterým se nikdo z lidí nemůže vyhnout, i kdyby to chtěl. Člověk má podle nás tyto životní úkoly:

1. Úkol: Vyniknout z oceánu vlastní nevědomosti a duševní tmy a uvědomit si svou osobu prostřednictvím sebapoznání. Vést rozhovory se sebou a vyslýchat se sám sebe: v co věří, co prožívá, co činí. Pro prostředek slouží sebaspytování.
   V této souvislosti si dovolíme použít slova D. Boadelly (1996, s. 22-23), který přesně pojmenovává to, co považujeme za důležité i my: „všechno, co stojí mezi naší podstatou a jejími projevy v našem každodenním životě, je stín. Prožíváme většinu našeho života ve tmě. Ale stín chce být viděn. Je hladový po světle...stín nám může ukázat cestu, jeho prst ukazuje na překážku, kterou musíme odbourat. Jeho prst ukazuje také na světlo, které je za tou překážkou.“
   Poučení: Krishna Murti řekl: „Když chceš vyřešit nějaký problém, nepokoušej se ho řešit, ale sedni si a skutečně se na něj podívej. Dej mu světlo.“
2. Úkol: Respektovat a důstojně, pravdivě a poctivě naplňovat své vlastní poslání člověka na této Zemi prostřednictvím seberealizace.

Rozhodujícím hlediskem celoživotního učení se lidí není ani ekonomické hledisko, ani profesní hledisko, ani kariérní hledisko, ale je jím hledisko rozvoje nadání člověka k vlastnímu životu v podobě systémové schopnosti člověka žít.

Hlavní úloha života z pohledu sociálního vzdělávání člověka je být duchovně, psychicky, sociálně vyspělým člověkem v souladu se svým genotypem a kulturním dědictvím předků. Člověk má naplnit povinnost učit se od početí až po hrob, ba i po hrob. Kdo za nás zvládne přechod z časného života v hmotném světě do života po pozemském životě?

Co je výsledkem učení lidí

Je jím poznání, které je u každého člověka transformováno do jeho vlastní racionální, citové, mravní zkušenosti. Poznání je u každého člověka originální a jedinečné, a proto absolutně nepřenositelný. Poznání osoby se musí interiorizovat, tedy člověk musí zvnitřnit, osvojit si to, co poznává. Jen tehdy, když je něco nějaké poznání interiorizováno (osvojeno), člověk získal vědomost, tedy se něco naučil tak, že to umí.

Vědět je vyšší úroveň psychické regulace a fungování člověka, který je celostní (holistickou) duchovní, psychickou a tělesnou bytostí. Vědět znamená poznání transformovat do života jednáním člověka prostřednictvím jeho rozumu (myšlení, cítění, hodnocení) a srdce (intuice, cítění, hodnocení).

Člověk jako celostná bytost vždy myslí, cítí a hodnotí. Ať už když poznává, i když ví, a také když jedná. Člověk je autentická bytost s vlastním přemýšlením, prožíváním, moudrostí, ale také se svou vlastní duševní nezralostí.

Na co má být zaměřeno sociální vzdělávání člověka?

Na formování schopnosti lidí k životu s tím záměrem, aby byli schopní, pohotoví a odvážní chránit:

• svou jedinečnou identitu,
• svou autonomii a důstojnost,
• svůj přirozený rozum a autentické myšlení,
• svou schopnost tvořit a být tvořícím člověkem.

Pokud jsou lidé toho schopní, stávají se duchovně a psychicky vyspělými osobami, které cítí, myslí, hodnotí a jednají jako sociální a kulturní osoby. Komunikují a uskutečňují sociální role a identifikují se s duchovními hodnotami společenství v souladu se svými hodnotami, přičemž naplňují svou osobní historii lidské bytosti na Zemi.

Význam sociálního vzdělávání lidí

Sociálním vzděláváním lze podpořit lidi v jejich motivaci k tomu, aby se stali seberealizujícím se lidmi. Tvorce humanistické psychologie A. Maslowa, ve svých holisticko – klinických studiích vymezil charakteristiku seberealizujících se lidí takto: (Maslow, A. 1970, s. 153 - 174. In: Hall, C. S. - Lindzey, G., 1997, s. 175):

• Jejich životní orientace je realistická.
• Akceptují sebe, jiné a svět lidí vůbec, i přírodu takovou, jaká je.
• Jsou spontánní v chování a jednání, v komunikaci, v mezilidských vztazích.
• Zaměřují se spíše na řešení rozmanitých problémů a úkolů života než na svou osobu.
• Vytvářejí kolem sebe sociální atmosféru nestrannosti, nezaujatosti, velkorysosti.
• Mají intenzivní potřebu být sami se sebou, mít své soukromí.
• Lidi, věci, situace i problémy vidí nově, nejsou stereotypní.
• Většinou mají mystické nebo spirituální, ne však jen náboženské, zážitky.
• Identifikují se s lidstvem, mají cit pro společenství a sociální zájem.
• Upřednostňují hluboké lidské vztahy jen s několika lidmi, a to mimořádně milovanými a milujícími, před povrchními vztahy s mnoha lidmi.
• Uznávají a řídí se demokratickými hodnotami a postoji.
• Mají spíše filozofický než ironizující a sarkastický smysl pro humor.
• Jsou vysoce tvořiví. Odmítají konformitu vůči kultuře.
• Prostředí spíše transcendují, tedy duchovně ozvláštňují, než by se s ním pouze vyrovnávali.

Životní vývojové a rozvojové úkoly a epocha netrpělivosti

V životě lidí jednotlivců i společenství existuje mezi generacemi propojení, provázanost a pouto, které nelze vymazat. Právě naopak, ve zájmu sociálního zdraví společnosti je třeba respektovat a podporovat provázanost sociálních skupin. Všechny generace plynou v jednom proudu času. Přesto mají generace své vlastní životní vývojové úkoly, které vycházejí z jejich genotypu, a stejně tak mají své vlastní rozvojové úkoly, které vycházejí z kulturního, sociálního a vzdělávacího prostředí, v němž žijí. Generace lidí jsou vedeny k tomu, aby realizovaly své jedinečné socializační, výchovné a vzdělávací úkoly v daném čase a prostředí. Současnost poskytuje realizaci životních rozvojových úkolů lidí v podobě neodbytného množství možností a typů seberealizace. Zároveň však společenská atmosféra, krize v postmoderní společnosti, podmínky zabezpečení každodenního života v mnohém lidi omezují a potlačují.

A. Carpentier, (1987, s. 169) označil současnost za „epochu netrpělivosti.“ Souhlasíme s ním. Přesně vystihl to, co máme na mysli ve vztahu k důležité úloze sociálního vzdělávání lidí dneška. Volně převedeme slova A. Carpentiera takto: Naše epocha probíhá ve znamení netrpělivosti. Celý svět se někam rozbíhá. Celý svět chce ihned ochutnat plody svého snažení. Jedni chtějí nahromadit majetek, jiní dosáhnout úspěchů. Umeník i vědec si chce co nejrychleji osvojit celé bohatství uměleckých a vědeckých prostředků, aby během dvou až tří let uskutečnil průlom v rozvoji malířství, hudby, literatury nebo vědy a zvládl rychlým skokem průlom ve své profesní kariéře. Každý jednotlivý člověk i každý lidský kolektiv pociťuje tajný a neuhasitelný žízeň po novém, ať už v umění, vědě, výrobní sféře či osobní kariéře.

Vyjádření A. Carpentiera doplňujeme naším názorem na „epochu netrpělivosti“: Příčinu těchto jevů v společnosti a v lidském chování je třeba hledat také v snižování hodnoty lidské osobnosti ve společnosti vůbec. Lidí se často nedostává seberealizace, která jim náleží. Přesto mají lidé životní úkol se realizovat a tímto způsobem odovzdat životu to, co dostali do náruče. Svůj dar i talent mají zúročit celoživotním úsilím, aby tvořivou seberealizací odovzdávali své duchovní a duševní dary. Lidé mají povinnost a také právo vzdělávat se, pracovat, tvořit pro sebe i pro druhé a mají právo na optimální podmínky i dostatečnou materiální, sociální, kulturní a duchovní podporu. Je přece známou pravdou, že „není lepšího osudu pro člověka než dobře naplnit své poslání.“ (Montaigne)

Čím může přispět sociální vzdělávání dospělých?

Sociální vzdělávání dospělých je výchovnou, vzdělávací a poradenskou pomocí lidem, aby:

• Sebeuvedomení, protože mají být si vědomi toho, kdo jsou, jaké mají duchovní poslání v životě, jak mají jednat a co mají ve svém žití tvořit.
• Sebeúcta, protože mají být si vědomi toho, že jsou jedinečné a neopakovatelné lidské bytosti obdarované jedinečným talentem a energií lásky k sobě a k druhým.
• Sebareflexe, protože mají mít uvědomění odpovědnosti za své myšlení, chování a jednání, které zanechávají ve světě nevymazatelnou stopu jejich citů, myšlenek a činů.
• Odvaha duchovně a duševně napredovat a zůstat u vlastní osoby, to znamená mít jasno v hlavě, pracovat poctivě, nebát se, zanechat pravdivé svědectví vlastního života, starat se o duši, dodržovat morálku, být odpovědným člověkem.

K čemu sociálně vychovávat a vzdělávat lidi dneška?

Odpověď na otázku zní: Empaticky a odborně kompetentně, tj. moudře podporovat celoživotní učení lidí ve prospěch jejich osobního rozvoje a s velkou respektem k jejich jedinečným duchovním, psychickým a tělesným talentům.
Život konkrétního člověka ani zdaleka nespočívá v opakování či parafrázování života druhých lidí, ale má být autentickým sebeděním a individuálně jedinečným způsobem bytí člověka v daném čase a v daných životních kontextech.

Autorka: Prof. doc. PhDr. Mária Machalová, CSc.
Inštitút výchovy a športu – IVŠ, Bratislava
Literatura

BOADELLA,D. 1996.: Soma , Jáství a Prapůvod. In: Energie & Charakter. Vedecký časopis. Roč.1, č.1, s.8-26.

CARPENTIER,A.,1987. Epocha netrpezlivosti. In: Budúcnosť v prítomnosti. Bratislava: Aurora, s.169.

FROLOV,I.,1987. Budúcnosť ľudstva. Humanistické aspekty pokroku vo vede. In: Budúcnosť v prítomnosti. Bratislava: Aurora, s. 74.

HALL,C.S.- LINDZEY,G. 1997. Psychológia osobnosti. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. ISBN 80-08-00994-2.

MACHALOVÁ,M. 2004. 2006. Psychológia vo vzdelávaní dospelých. Bratislava: Rádio Print,1.vyd.ISBN 80-969339-6-5; Bratislava: Gerlach Print,2.vyd. ISBN 80-89142-07-9.

MACHALOVÁ,M. 2011. Biodromálna psychológia pre pomáhajúce profesie (sociálnych pracovníkov, sociálnych pedagógov a andragógov) Brno: Institut mezioborových studií IMS. ISBN 978-80-87182-10-9.

MACHALOVÁ,M. 2013. Preventívna sociálna práca – Edukačná paradigma v sociálnej práci. Prešov: Prešovská univerzita. ISBN 978-80-555-0932-7.

MACHALOVÁ,M. 2014. Edukačná sociálna práca. Prešov: Prešovská univerzita. ISBN 978-80-555-1118-4.

MASLOW,A. H.1970. Motivation and personality (2nd ed.). New York: Harper.

SOHR,S.2001. Legenda o životě. Havířov: Dimensis.