Existuje mnoho mýtů o tom, že žena se zdravotním postižením nemůže porodit zdravé dítě, které bude bez zdravotního postižení. Posloucháme například mýtus typu: „Žena s dětskou mozkovou obrnou a s epileptickými záchvaty porodí těžce postižené děti.“
Jsem příkladem opaku těchto výše zmíněných mýtů. Jsem žena, manželka a matka s fyzickým zdravotním postižením a porodila jsem dvě krásné, zdravé děti.
Pojďme ale nejprve na začátek tohoto mého příběhu.
Pocházím ze Slovenska (ze srdce střední Evropy). Narodila jsem se v devadesátých letech minulého století. V těch letech ještě Slovensko nepatřilo do Evropské unie. V této malé, ale o to krásnější zemi se už tehdy rodilo mnoho dětí se zdravotním postižením, ale o to hůře se těmto dětem žilo na venkově, kde byl přístup ke zdravotní péči, k rehabilitacím a podobné pomoci komplikovanější. V těch časech byly také nastavené horší podmínky pomoci pro děti a lidi se zdravotním postižením z Úřadu práce, sociálních věcí a rodiny, nebo od posudkových lékařů.
Moji rodiče se mnou chodili na rehabilitační cvičení až do sousední České republiky. Tam se dětem se zdravotním postižením věnovali o mnoho více než například u nás na Slovensku.
Jak roky plynuly, vyrostla jsem z základní a střední školy, ale rozhodla jsem se, že opustím svou rodnou oravskou vesnici a přestěhuji se do hlavního města – Bratislavy. Tam jsem absolvovala vysokou školu v oboru sociální práce, konkrétně ve studijním programu Misijní a charitativní práce.
Pět let studia nás naši vysokoškolští profesoři naučili nejen teoretických znalostí, ale od začátku nás motivovali k dobrovolnické činnosti. Protože jsem vždy měla blízko k sociální skupině lidí se zdravotním postižením, věnovala jsem svou dobrovolnickou činnost v domech sociálních služeb s lidmi se zdravotním postižením. Dalo mi to velmi mnoho, hlavně proto, že jsem mohla vnímat, jak teoretické poznatky fungují nebo nefungují v praxi. Proto je velmi dobré, když mladí lidé získávají své praktické dovednosti během studia. Je jedno, jakou sociální skupinu lidí si vyberete, ale alespoň budete vědět, čemu se budete chtít po studiu věnovat.
Během pěti let studia nás naši vysokoškolští profesoři naučili nejen teoretické znalosti, ale od začátku nás motivovali i k dobrovolnické činnosti. Protože jsem vždy cítila blízko k lidem se zdravotním postižením, svou dobrovolnickou činnost jsem věnovala domům sociálních služeb. Tato zkušenost mi dala velmi mnoho — hlavně možnost vnímat, jak teorie funguje (nebo nefunguje) v praxi.
Tento osobní blog je mým příspěvkem k bourání mýtů. Ukazuji, že žena se zdravotním postižením se může osamostatnit, vystudovat vysokou školu, najít si partnera bez postižení a porodit zdravé děti. Vyžaduje to však hodně odhodlání — od prvních samostatných kroků až po každodenní rozhodnutí.
Autorka: Mgr. Michaela Lorková Kontakt na autorku: michaela.herdova05@gmail.com