Foto: Rudolf Baranovič - fotografie života kolem nás (2020)

Úvod

Každé formativní (záměrné a funkční) působení na dospělého člověka, včetně jeho autoformatívních snah, s cílem dosáhnout pozitivních osobnostních změn je možné jen díky jeho docilitě (schopnosti učit se). Bez ní by nebylo nic. A ačkoli neuroplasticitou daná schopnost člověka učit se zůstává zachována až do vysokého věku (bez ohledu na případné patologie), otevírá se přesto otázka, zda existují nástroje její efektivní podpory, které by byly obohacením pro teorii i pro každodenní praxi vzdělávání a učení se dospělých.

Naší snahou tedy není docilitu dospělých pouze zkoumat, ale i zlepšovat. O tom, že je to možné, hovoří tzv. bio-psycho-sociální model člověka. Podle tohoto modelu předpokládáme, že změny plasticity mozku, která je základem učení se a všech mentálních funkcí člověka, mají přímý vliv na účinnost vzdělávacích, terapeutických a všech dalších aktivit, které jsou součástí sociálního pole. Zároveň při záměrném zlepšování docility předpokládáme, že tomu tak ovšem platí i opačně. Proto hledáme užitečné a funkční prvky a nástroje umožňující optimalizovat andragogické působení a práci dospělého vzdělavatele.

Jednou z oblastí, která nabízí prvky a nástroje tohoto typu, je oblast psychoterapie vycházející z gestalt psychologie, tzv. gestalt terapie. Jejich užitečnost pro oblast vzdělávání a učení se dospělých lze podložit i obecným cílem gestalt terapeutického působení, kterým je osobnost člověka sladěná se svým aktuálním prožíváním a schopná úspěšně se přizpůsobit novým změnám a situacím. Jinými slovy, harmonická osobnost schopná učit se.

Metodologie Náčrt teoretických východisek a základních konstruktů gestalt terapie

Gestalt terapie je existencialisticky a hermeneuticko-fenomenologicky založená forma humanistické terapie. Vyvinuli ji německý psychiatr a psycholog Fritz Perls a jeho manželka Lore Perls na počátku 40. let 20. století na základě kritiky a vymezení vůči psychoanalýze a společně s americkým sociologem Paulem Goodmanem ji v roce 1951 formulovali jako teoretický koncept. Kromě naznačených filozofických směrů gestalt terapii výrazně ovlivnil také holismus a filozofie dialogu Martina Bubera. Konečně, nejkratší definice gestalt terapie by mohla znít: „Já a Ty tady a teď.“ – v přítomnosti probíhajícího přímého setkání (dialogu) je jejím charakteristickým rysem.

Neopomenutelnou součástí gestalt terapie je také teorie pole vyvinutá Kurtem Lewinem ve 30. letech 20. století. Nejprve sloužila k práci s jednotlivcem a později byla uplatněna i na skupinové chování. Teorie pole „analyzuje kauzální vztahy a budování vědeckých konstrukcí“ (Lewin, 1997a, s. 201) na psychosociálních konceptech jako frustrace, úroveň aspirace, odměna a trest, či sociální identita (tamtéž). Smuts (1995 v Mackewnu, 2004) uvádí, že porozumět lidem, stejně jako zvířatům, rostlinám a myšlenkám, nelze bez zohlednění jejich vlastního pole. Základní principy teorie pole uplatňované v gestalt terapii lze podle MacKewna (2004) formulovat takto:

  • lidé nelze pochopit izolovaně, ale pouze jako interaktivní celek se sociálně-kulturním zázemím;
  • pole se skládá z komplexu všech interaktivních jevů mezi jedinci a jejich prostředím;
  • lidské chování nelze odůvodnit jedním motivem nebo příčinou;
  • pole a síly v něm operují v neustálém pohybu – jedinci neustále mění úhel pohledu, kterým pole vnímají;
  • lidé aktivně vytvářejí a přetvářejí svůj úhel pohledu na okolnosti (či pole) tím, že plynule přinášejí určitý aspekt tohoto pole do popředí, zatímco ostatní aspekty se dostávají do pozadí – pole je organizované v souladu s potřebou či zájmem jedince;
  • lidé přiřazují událostem, které prožívají, vlastní význam.

V teorii pole jde o dvě základní myšlenky:

  • způsob, jak člověk vnímá určitý podnět, závisí na vnitřní i vnější situaci, v níž se právě nachází;
  • člověk se pohybuje v životním prostoru, který kromě něj obsahuje konečnou množinu přitažlivých a odpudivých podnětů – ty vstupují do vztahu k jeho apetencím a averzacím v rámci jeho potřeb (Nakonečný, 2017).

Dalším důležitým teoretickým konstruktm, který patří k gestalt terapii, je práce s tzv. introjekty, tedy výsledky introjekce (vnitřnění). (Introjekt má několik významů: nestrávená potrava, která zatěžuje žaludek; nepochopená teze, která se stále dookola přežvykuje; vynucené pravidlo, kterým se násilně řídíme). Introjekty jsou v gestalt terapii příčinami každé poruchy kontaktu. Jde o různé situace, zkušenosti, dilemata a podobně, které zůstávají nezpracované („nestrávené“). (Blankertz, Doubrawa, 2017).

Schopnost introjkovat je životně důležitá. Nejprve musí být introjkováno například mateřské mléko, protože dítě ještě nedokáže žvýkat („dentální agrese“). Později je pod tlakem nebo v momentě ohrožení často nemožné a neadekvátní, abychom si dovolili takový luxus jako plýtvání časem a kladení si kritických otázek se záměrem stát se pány situace. Pod tlakem negativních zkušeností dochází k introjekci často ze zvyku, což pak vede k tomu, že introjkujeme i tehdy, když to není potřebné a užitečné. Můžeme tedy introjkovat hodnoty a normy, které následně proměňujeme do kontaktních problémů. Například: ten, kdo jako dítě zažil, že stigmatizovaní jsou všichni ti lidé, kteří se liší od ostatních, může tento introjekt proměnit v „agresivní“ úsilí o konfluenci (touhu splynout s okolím). Protože introjekty nám jako cizí prvky způsobují „tíhu v žaludku“, často se stává, že se od nich „distancujeme“ tak, že je prožíváme, jako by vůbec nebyly ukotvené v našem těle/duchu, ale byly nám diktovány zvnějšku (projekce). Například: dospělý člověk, který získal zmíněnou zkušenost, to prožívá tak, jako by norma nebyla v něm, ale prostředí na něj působilo neustálým tlakem, aby se choval konformně – a to i tehdy, když už to tak není. Konfluenci tedy nepociťuje jako (introjikovanou) normu, ale promítá ji směrem ven, tj. viní prostředí za to, že požaduje konfluenci (tamtéž).

Zohledňujíc všechna výše uvedená teoretická východiska a konstrukty, je člověk v gestalt terapii chápán jako jedinec s vlastní biografií, který interaguje se sociálním polem a společenskými podmínkami tvořícími pozadí jeho současné situace. Osobnost člověka a prostředí se chápe jako jeden celek.

Rozvoj člověka se vnímá jako celoživotní proces vzniku a zániku tzv. gestaltů („Gestalt“ něm. tvar, forma, figura, struktura). Stangl (2020) uvádí, že termín „gestalt“ původně pochází z percepční psychologie, z níž gestalt terapie převzala názor, že člověk se snaží uzavírat svá pozorování a vnímání do smysluplných celků, „gestaltů“, přičemž jeden gestalt je více než jen součet svých částí. Gestaltem může být cokoli, co lze zažít, také pohyb, vzpomínka nebo pocit.

V gestalt terapii se na psychické poruchy, psychosomatické problémy, závislosti a psychózy pohlíží jako na krize nebo blokace procesu rozvoje gestaltů. Podstatou života je hledání smyslu. V gestalt terapii jde i o vnímání tzv. otevřených gestaltů s cílem zpracovat je prostřednictvím uvědomění podporujících a zážitkově orientovaných metod a uvést tak zablokovaný proces organismu opět do pohybu, tedy do kontaktu, a uzavřít gestalt (https://www.higw.de/higw/gestaltansatz/).

Gestalt terapie je holistickým a kreativním terapeutickým postupem umožňujícím osobnostní rozvoj, prevenci a zvládání psychických a psychosomatických problémů. Člověk je vnímán ve svém kontextu, tj. v psychodynamickém rozvoji, biografických souvislostech, individuálních a rodinných životních situacích, způsobech chování a podobě. Pozornost se přitom neupírá jen na patologické a problematické zkušenosti, ale i na přítomné potenciály a možnosti s cílem posilovat stávající zdroje a rozvíjet potenciál sebe-pomoci (tamtéž).

Na rozdíl od psychoanalýzy se v „gestaltu“ zdůrazňuje přítomné prožívání. Prostým mluvením a připomínáním lze dosáhnout jen nepatrných změn. Naopak, mnohem účinnější je zkoumání bezprostředního prožívání a jednání. „Přítomnost“, „kontakt“, „uvědomění“ jsou centrální pojmy gestalt terapie, které předznamenávají její hlavní cíl. Jde, jak jsme již v úvodu uvedli, o osobnost, která je v souladu se svým aktuálním prožíváním a dokáže se úspěšně přizpůsobit novým změnám a situacím.

Výsledky Možná aplikace gestalt terapeutických východisek v oblasti vzdělávání a učení se dospělých

Gestalt terapie byla koncipována jako moderní psychoterapeutický přístup. Rychle se však ukázalo, že jejím potenciálem není jen léčba psychických poruch, ale i podpora obecného rozvoje osobnosti člověka. Jinými slovy, gestalt terapie je příliš dobrá na to, aby byla používána jen k léčbě psychických poruch, a lidé zdraví byli o ni ochuzováni.

Osvojit si základy gestalt teoretického přístupu a uplatňovat je v oblasti svého působení mohou prakticky všechny pomáhající profese. Jejich klienti mohou profitovat ze živého a účinného sebeobjevování, které nastává na základě zlepšeného vztahu se samými sebou a ostatními. Uvědomování si vlastní existence v konkrétní psychologické, sociální a ekonomické realitě vede spolu s adekvátní podporou k větší svobodě volby a ochotě přebírat odpovědnost. Přizpůsobování se je proto tvořivým, jedinečným a individuálním aktem a ne žádným podřizováním se zevně stanoveným normám.

Gestalt teoretické konstrukty mohou být inspirativní i pro oblast vzdělávání a učení se dospělých a zejména pro andragogické snahy podporovat a rozvíjet jejich schopnost učit se. Jako příklad lze uvést výše načrtnutou teorii pole. Lewin (1997b) uvádí, že vzdělavatel může být úspěšný jen tehdy, když se snaží porozumět psychickému světu, v němž dospělí učící se žijí. Totiž způsob, jak člověk prožívá svět a jak mu rozumí, zakládá jeho úspěch v procesu realizace vlastních potřeb, včetně těch vzdělávacích. Podstatné je, aby si udržel pružné hranice s vnějším polem a pružně reagoval na měnící se prostředí a dosáhl tak stability a růstu.

Podnětem pro oblast vzdělávání a učení se dospělých je také práce s rozebíranými introjekty, protože ty mohou představovat vážnou překážku v rozvoji schopnosti dospělých učit se. Často jde o introjekty typu: „Už jsem na to už moc starý.“, „Nemám na to čas.“, „Nikdy mi to nešlo.“, „Obezmám se i bez kurzu.“, „V mém věku se mi už přece neoplatí učit se další cizí jazyk.“, „Je mi to na nic.“, „Tak stejně to zapomenu.“ a podobně.

Tyto introjekty nejsou ve své podstatě ničím jiným než výsledky učení. Lze je nazvat také „učební chréody“. Edmund Kösel (1993, s. 242), tvůrce konstruktivistické didaktiky, jimi chápe biograficky utvářené učební cesty a přístupy, stejně jako reakce přibližování a vyhýbání se, zkušenostmi určené názory na vlastní možnosti a hranice, zájmy a nezájmy. Učební chréody se skládají z motivačních, emočních a kognitivních faktorů učení. Každá vzdělávací nabídka, každá výuka je prověřována, hodnocena, asimilována nebo odmítána našimi učebními chréodami. To znamená, že učební chréody fungují jako „vrátníci“, kteří se vůči novému buď otevírají, nebo zavírají (tamtéž).

Pokud vzdělavatel dospělých dokáže pracovat s takovými introjekty, významně tím přispívá ke formování motivace dospělého člověka (připravenosti, ochotě učit se a přiznat si, že mnoho nevíme, ale učením – i s pomocí druhých – dokážeme se zlepšit), která je jedním z nosných aspektů jeho docility.

Podobně jako v psychoterapeutické praxi hraje ústřední roli psychoterapeut, i v praxi vzdělávání a učení se dospělých je osobnost vzdělavatele nepostradatelná, a to i přes to, že v současnosti se odpovědnost za rozvoj přesouvá stále více na jedince. Vzdelavatel dospělých respektující v práci principy gestalt terapie:

  • Podporuje dospělé učící se poznávat a přijímat samé sebe a tím jim pomáhá stát se celistvými (gestalt) osobnostmi.
  • Zaměřuje se na „tady a teď“ dospělých učících se, jejich přítomné problémy, potřeby a cíle (žádné dlouhodobé zkoumání minulosti).
  • Je aktivním experimentátorem, podporuje dospělé učící se v hledání originálních způsobů konání.
  • Využívá dialogické metody (např. rozhovor/diskusi) zaměřené na samostatné myšlení, úsudek, analýzu a návrh řešení problémů, argumentaci, stejně jako na další složitější myšlenkové procesy. Stejně uplatňuje i metodiky problémové (např. hraní rolí), při kterých se účastníci v menších skupinách snaží co nejúčinněji vyřešit určitý problém.
  • Využívá podporující vztah vzdělavatel–učeň (úprimnost, empatie). Vzdělavatel dospělých je tím, kdo usnadňuje učení se či rozvoj. To znamená, že se dokáže vcítit do učícího se a získat si jeho důvěru, být k němu upřímný, otevřený, mít o něj zájem, nebýt kritický. Učící se má možnost vyjádřit své zájmy a potřeby, jeho učební činnosti vycházejí z principu svobody jednotlivce.
  • Podporuje tvorbu učebních „settingů“, které umožňují rozvoj autodidaktických kompetencí dospělých a vytvářejí cestu k sebeřízenému učení. Právě to je to, co dospělým zajišťuje svobodu a autonomii. Učení je odpovědností učícího se, protože nikdo jiný se ho za něj učit nemůže. Zároveň je jeho odpovědností i vyjádřit své vzdělávací, případně rozvojové potřeby. Úkolem vzdělavatelů je potom jejich naplňování.

Přinejmenším dvě poslední odrážky týkající se vztahu vzdělavatelů a dospělých učících se a jejich odpovědností naznačují, že s úvahami o uplatňování gestalt terapeutického přístupu v oblasti vzdělávání a učení se dospělých vystupují do popředí i mnohé otázky andragogické etiky, které by bylo třeba podrobně rozpracovat. Jde přece o záležitosti člověka, jeho bytí a důstojnosti. Vzdělávací a socializační úsilí vzdělavatelů dospělých je třeba chápat jako součást úsilí o dobrý život. Naposledy, „(...) andragogický expertní přístup“ plní podle Fobela (2017, s. 10), „etickou funkci, podílí se na normativní společenské roli a využívá vlastní profesní i odborný potenciál na podporu humanity.“

Závěr

Úvahy o základních gestalt terapeutických principech představované v této práci je třeba chápat výlučně v kontextu hledání modalit podpory a rozvoje docility (schopnosti učit se) dospělých využitelných v andragogické teorii a praxi. V žádném případě nejde o pokus jednostranně se orientovat pouze na tento směr či vytvořit jakousi „gestalt-terapeutickou andragogiku“. Gestalt terapii chápeme jako užitečnou zrakovou podporu, která otevírá jiný pohled na některé aspekty vzdělávání a učení se dospělých.

Všechny andragogické intervence, pro které se dospělý vzdělavatel rozhodne, musí stát na nějakých teoretických základech. Teoretické uvažování, znalost různých teoretických koncepcí je (mělo by být) součástí „vybavenosti“ všech vzdělavatelů dospělých, resp. andragogů, bez ohledu na to, jaké specializované role zastávají (trenér, kouč, tutel, mentor, instruktor, moderátor, facilitátor, konzultant/poradce, metodik, manažer vzdělávání a další). Současně je znakem profesionality, kterou lze vymezit jako teoreticky podloženou profesní činnost. Od profesionála se totiž vždy očekává, že své jednání, rozhodnutí a požadavky dokáže ospravedlnit. Tato ospravedlnění však nevyplývají jen ze „zdravého lidského rozumu“, ale i z vědeckých poznatků. Jedním z cenných zdrojů takových poznatků je právě gestalt terapie.

Autoři: Mgr. Martin Schubert, PhD., Mgr. Zuzana Neupauer, PhD. Katedra andragogiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Mateja Bela

Článek je součástí řešení grantu VEGA MŠVVaŠ SR č. 1/0526/18 „Konštrukt docility v teórii a praxi edukácie dospelých“ na Katedre andragogiky Pedagogickej fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici.

Seznam bibliografických odkazů

Blankertz, S., Doubrawa, E. (2017). Stichwort: 'Introjekt'. In: Lexikon der Gestalttherapie. Köln/Kassel: gikPRESS. Dostupné na internetu: http://www.gestalttherapie-lexikon.de/introjekt.htm Fobel, P. (2017). Etika ako aplikačná stratégia (metodické a teoretické odporúčania). In: Etické aspekty edukácie dospelých. Banská Bystrica: Belianum, 9-18. Kösel, E. (1993). Die Modellierung von Lernwelten : Ein Handbuch zur subjektiven Didaktik. Elztal-Dallau: Laub. Lewin, K. (1997a). Defining the “field at a given time.” In: Field theory in social science: Selected theoretical papers. Washington, DC: American Psychological Association, 200-211. Lewin, K. (1997b). Field theory and learning. In: Field theory in social science: Selected theoretical papers. Washington, DC: American Psychological Association, 212-230. MacKewn, J. (2004). Gestalt psychoterapie. Praha: Portál. Nakonečný, M. (2017). Teorie pole. In: Sociologická encyklopedie. Dostupné na internetu: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Teorie_pole HIGW Hamburger Institut für Gestaltorientierte Weiterbildung GbR. Dostupné na internetu: https://www.higw.de/higw/gestaltansatz/ Stangl, W. (2020). Stichwort: 'Gestalttherapie'. In: Online Lexikon für Psychologie und Pädagogik. Dostupné na internetu: https://lexikon.stangl.eu/5547/gestalttherapie/