Náčrt vztahů mezi pojmy etiky a umělé inteligence

Úvod

Kdysi lidé snili o strojích, které se jim budou podobaly, že budou schopny vykonávat velké množství práce a tím lidstvu usnadní život a zdraví. Před sto lety to skutečně byly jen fantazie inspirované dílem Karla Čapka. V jeho divadelní hře vznikla liga na ochranu práv robotů, protože někteří lidé cítili nesoulad mezi tím, co se původně od robotů očekávalo, a tím, co museli vykonávat při dané míře vědomí. V jeho fikci převzali roboti nadvládu na planetě Zemi, navzdory tomu jim to nestačilo a snažili se odhalit tajemství života. Čapek se svým bratrem byli snad první, kdo otevřel etické otázky našeho vztahu k umělé inteligenci. Jak se má člověk k ní vlastně chovat? Co vlastně je umělá inteligence? Jak chceme, aby se umělá inteligence chovala k nám? Co je vše dovoleno? Kde jsou hranice svobody člověka a svobody vědomého stroje? I na tyto otázky se budeme v příspěvku snažit odpovědět.

Analýza základních pojmů

Etiku budeme pro potřeby tohoto příspěvku analyzovat nejen z hlediska její obecné charakteristiky, ale je třeba vyvodit také užší specifikovanou definici ve vztahu k umělé inteligenci, proto se jí budeme věnovat v dalších částech příspěvku. Nejdříve definujeme člověka a pokusíme se ho vymezit v rovinách vztahu k umělé inteligenci. Poté se budeme zabývat umělou inteligencí. V závěru propojíme všechny pojmy do uceleného vztahu. V rámci této studie se zaměříme na metody analýzy, budeme hledat, definovat a znovu definovat známé pojmy, avšak z užšího pohledu. Zároveň budeme syntetizovat poznatky z různých oblastí, ale musíme je však hermeneuticky uchopit a vymezit v rámci specializovaného tématu umělé inteligence. Při práci s literaturou jsme museli vycházet nejen z vědecké literatury filozofického charakteru, ale vzhledem k tomu, že jde o interdisciplinární téma, je nezbytné propojit technickou část s etickou, k čemuž jsem využila konkrétní informace z praxe lidí, kteří v této oblasti pracují v soukromém sektoru, veřejném i akademickém. Téma etiky umělé inteligence toto spojení vyžaduje.

Člověk jako bytí

Nejprve však začneme definicí člověka, protože on je ten, kdo vstupuje do vztahu s umělou inteligencí. Na začátku vymezíme filozoficko-antropologické chápání člověka. Poté se soustředíme na jeho sociologickou dimenzi a na závěr na ekonomické chápání v rámci nově vzniklé holistické ekonomické paradigmy. Ekonomické chápání člověka je v této definici dost významné, protože v současnosti se na této bázi odehrává a formuje množství vztahů. Obecně bychom člověka mohli definovat jako živý inteligentní organizmus s potenciálem rozvíjet své mentální, fyzické, psychické a spirituální schopnosti. Filozoficky, jak uvádí Pomocný slovník filozofie (2019), je možné člověka charakterizovat jako společenskou bytost, která má určité atributy, jako je nadání pro racionální schopnost, vědomí a řeč, zároveň je tato bytost schopná vyrábět nástroje a ovlivňovat prostřednictvím nich prostředí, v němž se nachází. Zároveň je schopná vnímat svůj život, hledat ho, nacházet ho a dávat životu smysl. Další výraznou črtou je schopnost člověka tvořit kulturu. Pod člověkem můžeme chápat i množinu příběhů, ale i bytí, které je obohacující pro druhé, ale může i je ochuzovat. (Pomocný slovník filozofie, 2019, s. 72) Trochu hlouběji se člověkem zabývá Filosofický slovník (1995), který vychází z etymologie samotného slova, z hebrejštiny adamha – jako člověk pozemšťan, z latinského významu humus jako země, z níž je odvozen humanus. Podstatou tohoto bádání je, že o svém původu se nikdy nedozvíme. Z hlediska pojmu člověk můžeme vycházet z cesty sebepoznání vyjádřené výrokem „poznat sám sebe“ (Filosofický slovník, 1995, s. 76). Dalším hlediskem, na jehož základě nahlížíme na člověka, je lidský rozum, který se pojí s lidskou duší. Vzpřímenou chůzí a schopností žít ve společnosti se lišíme od zvířat i přesto, že v etologii jsou vymezována zvířata, která mají společenský systém, v němž žijí. Přesto jim chybějí jiné atributy, podle nichž se liší od člověka. Problematikou člověka se osobitě zabývá filozofická antropologie. (Filosofický slovník, 1995, s. 76)

Člověk je tedy z filozofického pohledu jedinečné bytí, které je si vědomé samo sebe, ale i svého okolí. Řečí dokáže vyjadřovat své myšlenky a jeho projevem je tvořivost, která se zrcadlí v kultuře. Uvědoměním si svého bytí člověk vstupuje do vztahu se svým okolím, které ho zároveň podmiňuje i vymezuje. Je okolím, ale je také sám sebou. Pátrá po své existenci, snaží se jí dát smysl, měnit ji a na základě porozumění vlastní změně navodit změnu svého okolí. Důležitým v procesem vymezování člověka je jeho uvědomování si sebe jako jedinečné bytosti, která se vymezuje vůči svému okolí. Samotné vymezení vlastního „Já“ probíhá v dialogu s „Ty“ nebo „Oni“ (viz Buber, 2016). Pochopení sebe při setkání s jinými a vytvoření vztahu s nimi je dialogická událost, jíž člověk projevuje své bytí, jedinečnost, individualitu vůči ostatním. To se dokáže stát jedinečně v rámci společnosti jiných lidí, které se rovněž vzájemně vůči sobě vymezují. Zároveň je člověk směsí jednotlivých příběhů jednoho člověka v konfrontaci s příběhy jiných. Žití příběhů vede k oslobozování bytí (jak uvádí Pomocný slovník filozofie, 2020), které může nastat v případě, že jde o tyto příběhy homo transcendes, homo culturalis, homo incsendens, homo significantia vivens, homo syncritucus, homo amans, homo benevolus, homo concordans, homo virtus constituens, homo syncriticisticus (utvářející societas syncritica). Z tohoto hlediska je zajímavý deegoizovaný intelektuál (Pomocný slovník filozofie, 2020, s. 163), tedy člověk, který se otevírá mnohem širšímu pohledu na svět a jeho místo v něm. Je právě deegoizovaný intelektuál tím, kdo bude přinášet nový pohled na člověka, lidstvo, civilizaci?

Člověk jako ekonomické bytí

Při hlubší analýze se musíme zamyslet nad změnou pohledu na člověka. Lacko (2020) hovoří o posthumanismu a posthumánském chápání člověka. Poukazuje na nezbytnost „potřeby nových (upravených) kulturních, filozofických a politických kategorií, jako i definic jiných než lidských kategorií bytostí“ (Lacko, 2020, s.150). Jedná se o vliv vzájemné interakce člověka s inteligentními technologiemi a stírání vzájemných rozdílů. Zároveň se musíme zamyslet nad celkovou celospolečenskou změnou paradigmy nejen ve vztahu člověka k jiným entitám. Kdybychom člověka definovali jako bytost existující a projevující se v ekonomických vztazích, ať už na úrovni chápání člověka státem (výrobní, ekonomická síla) nebo z pohledu zaměstnavatelů (lidské zdroje), nemůžeme jednoznačně vynechat vznikající změnu ekonomické paradigmy a místo člověka v ní. Z tohoto úhlu pohledu přichází nová paradigma, která přináší změnu člověka a jeho vztahu k planetě, ale i entitám, které ho obklopují. Hovoříme o syntropické ekonomii (Klinec,2012), která v rozhodné míře zahrnuje etiku jako prvek, jenž ekonomiku předurčuje a zároveň upřednostňuje spolupráci a spoluvytváření před soutěží z globálního hlediska. Ve své podstatě jde o holistickou paradigmata, jejíž součástí je nové syntropické chápání ekonomie, jehož ambicí je být sjednocující teorií pro všechny nově vznikající teorie založené na novém globálním základu. Je to zároveň souhrn názorů, které bezprostředně formují člověka a jeho chápání samého sebe. Klinec hovoří o vědomé evoluci člověka na vyšší vývojové stadium, vycházejíc z prací amerických autorů. Tuto evoluci chápe jako nezbytný krok v sebedefinici člověka nového typu. Člověka, který má v sobě zapracovanou etiku jako princip globálního přežití. Klinec vyjadřuje změnu entropické ekonomiky na syntropickou tak, že „Současné entropické stadium lidské civilizace je entropické, protože je primárně orientované na zisk, a transformace je spojena s lidskou myslí, protože mysl je primárně spojena se syntropií, s vytvářením nového, s organizováním a překonáváním entropie.“ (Klinec, 2012, s.108) Klinec chápe holistickou ekonomii jako naši bezprostřední budoucnost, v jejímž rámci už dnes vznikají nové ekonomické teorie, které se snaží zachytit člověka nejen jako ekonomickou bytost, ale také jako ekonomicko-hodnotovou bytost s ustálenými etickými hodnotami, která myslí v globálních intencích současných kroků přesahujících do budoucnosti. A jak zdůrazňuje Selická: „I mladá generace si mění své hodnoty a životní styl.“ (Selická, 2017, s. 18).

Z tohoto pohledu je holistická paradigma otevřená přijetí umělé inteligence jako entity, která zasahuje a bude stále výrazněji zasahovat do našeho bezprostředního ekonomicko-hodnotového systému. Právě z tohoto důvodu by bylo zajímavé soustředit vymezování pojmů vztahujících se k umělé inteligenci na pozadí holistické paradigmy, která zahrnuje redefinici, ale i tvorbu nových pojmů, vztahů člověka k novým skutečnostem, jakými jsou nepochybně entity na bázi umělé inteligence. Z této pozice bychom měli vymezovat naše chápání umělé inteligence a definovat samy sebe. Můžeme si položit otázku, zda je třeba redefinovat člověka jako nejinteligentnější formu života na planetě Zemi ve vztahu k umělé inteligenci, která nás jednoho dne svou inteligencí předběhne? Právě rozvoj informačních technologií vyvolal potřebu změny chápání ekonomiky a ekonomických vztahů, na jejichž základě je člověk definován. Mluví se o vzniku nového člověka, pro kterého bude hodnotová orientace cílem, nikoli ideálem, a bude se realizovat ve spolupráci a vzájemném propojení, ne sobectvím. Tento moment by měl být tím, který pomůže definovat se vůči umělé inteligenci. Zřejmě půjde o vzájemný respekt, o stejný cíl – co nejlepší přežití založené na kooperaci, syntropii. Takže naší novou paradigmou ve vztahu k umělé inteligenci by měla být syntropická, která mluví o spolupráci a vytvoření společné sítě vzájemných propojení, založených na hodnotách a hodnotových orientacích, směřujících k ochraně společné planety a života na ní.

Člověk a jeho definování ve vztahu k umělé inteligenci

V této části se budu zabývat definováním pojmu umělé inteligence. Vymezím obecnou rovinu tohoto pojmu a pokusím se ji definovat ve vztahu k člověku. Z historického hlediska moderních dějin umělé inteligence můžeme říci, jak píše Tináková (2019), že pojem umělá inteligence vznikl v polovině 20. století. V roce 1952 se konala konference, na které John McCarthy, Marvin Minsky a další vědci diskutovali o poslání a plánech stroje, který by dokázal myslet. Právě na této konferenci na Dartmouth College vytvořili termín „umělá inteligence“. (Tináková, 2019) Z historického hlediska hovoříme o třech vlnách umělé inteligence. U prvních dvou byly příliš vysoká očekávání a výsledky nekorespondovaly s investicemi. Nastalo ochlazení. Přesto snahy vědců neochably a objevily se neuronové sítě, které se pokládají za jakýsi zlom v umělé inteligenci, a přichází třetí vlna, jejímž jsme bezprostřední součástí. Na počátku 21. století přicházejí s rozvojem internetu i takzvaná Big data a již zmíněné neuronové sítě, které dokázaly zrychlit činnost algoritmů strojového učení právě možností paralelního programování na grafických kartách. (Tináková, 2019 dostupné na: https://umelainteligencia.sk/historia-umelej-inteligencie/ )

Parlament EU definoval umělou inteligenci jako zařízení se schopností projevovat projevy a schopnosti podobné člověku. „Umělá inteligence je schopnost zařízení projevit schopnosti podobné člověku, jako je uvažování, učení, plánování a tvořivost. Technické systémy díky umělé inteligenci dokážou rozlišovat prostředí, v němž se nacházejí, a řešit to, co rozpoznají jako problém, přičemž jedná tak, aby dosáhly specifického cíle. Počítač dostává data připravená nebo shromážděná prostřednictvím jeho senzorů (např. kamer), zpracovává je a reaguje. Systémy umělé inteligence jsou schopné pracovat autonomně a do jisté míry přizpůsobovat své chování na základě analýzy předchozích kroků.“ (dostupné na: https://www.europarl.europa.eu/news/sk/headlines/society/20200827STO85804/umela-inteligencia-definicia-a-vyuzitie ). Z hlášení Evropského parlamentu se dále můžeme dozvědět, že existují dva typy umělé inteligence. V prvním případě jde o softwarovou umělou inteligenci, kterou známe například ve formě virtuálních asistentů, systémů na rozpoznávání obličeje a podobně. Druhým typem umělé inteligence je inteligence zabudovaná do hmotných zařízení, například v robotech, autonomních automobilech a podobně. (viz: https://www.europarl.europa.eu/news/sk/headlines/society/20200827STO85804/umela-inteligencia-definicia-a-vyuzitie ) Na možné generalizování upozorňuje Kuric, I., který píše, že sofistikované činnosti systémů ještě nemusí v sobě obsahovat umělou inteligenci. Proto by inteligentním systémem mohl být takový systém, který ze všech možných variant vybere ten, který přichází v úvahu v konečných fázích uvažování, a výsledek je samozřejmě smysluplný. (Kuric, I.: dostupné na: http://fstroj.utc.sk/journal/sk/48/48.htm ) Autor ve svém příspěvku specifikuje zejména expertní systémy (expertní systém pracuje na základě informací expertů, tj. dat, které odpovídají znalostem expertů v určité oblasti), nejen pro rozpoznávání a zpracování vizuální informace a řeči, automatické plánování, řešení úloh úvahou, či adaptace a učení, ale hovoří také o komunikaci s počítačem v přirozeném jazyce. (Kuric, I. dostupné na: http://fstroj.utc.sk/journal/sk/48/48.htm ) Podle Kurica můžeme umělou inteligenci chápat jako interdisciplinární vědní oblast, která se pohybuje na pomezí matematiky, formální logiky, teoretické informatiky. (Kuric, I. dostupné na: http://fstroj.utc.sk/journal/sk/48/48.htm ) Z tohoto pohledu je v rámci etiky jako aplikované disciplíny možné přidat i oblast etiky, a to z toho důvodu, že hovoříme o inteligentních strojích, které mají nebo mohou mít schopnost rozhodování, a to pro nás znamená, že jejich rozhodnutí nutně musí spadat také pod oblast etiky, protože se jednoznačně dotýkají člověka a jeho života. Peter Frasch (dostupné na: https://www.alef.com/sk/umela-inteligencia.c-531.html ) upozorňuje, že jednotná definice umělé inteligence neexistuje. Možná je to způsobeno tím, že jde opravdu o interdisciplinární vědní oblast, v níž je třeba vypracovat jednotný pojmový aparát vztahující se výhradně k umělé inteligenci. Z tohoto pohledu autor upozorňuje na potřebu třídění a definování pojmů z oblasti umělé inteligence. V podstatě jde o něco, co má atributy lidského uvažování, schopnost učení a rozhodování, má inteligenci alespoň srovnatelnou s lidskou a nevyskytuje se přirozeně v rámci Země. Z tohoto hlediska jde o umělý prvek v lidských životech, o hmotné i nemateriální systémy, které svou inteligencí v první řadě usnadňují lidem život, komunikaci, případně zlepšují jejich zdraví. V této souvislosti lze mluvit o adaptabilních a autonomních systémech. Pod pojmem obecná umělá inteligence chápeme takové systémy, jak píše Frasch (2020), které mají „schopnost klást otázky bez vnějších podnětů“ (Frasch dostupné na: https://www.alef.com/sk/umela-inteligencia.c-531.html publikované 7.5.2020). Frasch tuto schopnost považuje za jednu ze známek vyspělosti AI a pokračuje v analýze tím, že „Tuto schopnost, která je lidským tvůrcem tak vlastní, musí mít každý systém s takzvanou obecnou inteligencí. Kromě už použitých pojmů obecná inteligence a AI se však v odborné diskusi objevují také pojmy strojové učení (ang. Machine Learning, zkratka ML), hluboké učení (ang. Deep Learning, zkratka ML), nebo neuronová síť. A i méně známější pojmy jako například umělá obecná inteligence (Artificial General Intelligence, zkratka AGI) nebo umělá zúžená inteligence (Artificial Narrow Intelligence, zkratka ANI). Zkusme si proto nejdříve uklidit v terminologii. A to i přes to, že například oficiálně dohodnutá definice AI neexistuje.“ (Frasch dostupné na: https://www.alef.com/sk/umela-inteligencia.c-531.html publikované 7.5.2020) V slovenskem prostředí se zúžené umělé inteligenci věnují Podroužek, J. a Pikus, M. (viz: Pikus, M. a Podroužek, J.: Průvodce etikou algoritmů 2019 dostupné na: https://www.e-tika.sk )

Obecně bychom tedy umělou inteligenci mohli definovat jako takový způsob umělého, ne lidského uvažování, který se přibližuje uvažování člověka, nebo jej překonává, a tedy souhlasíme se zmíněnými definicemi. Pokud tedy máme přibližně zadefinovanou umělou inteligenci, musíme si položit etickou otázku. Ta zní: „Znamená existence umělé inteligence dobro pro člověka?“ V následující části si vymezíme etiku a její přístup k umělé inteligenci. Soustředíme se na pravidlo, které říká o člověku jako o cíli všeho snažení, ale na druhé straně se soustředíme i na utilitaristické chápání, které hovoří o kvantitativní stránce dobra. Z těchto dvou pozic si zkusíme vyvodit náš vztah k umělé inteligenci.

Etika ve vztahu k umělé inteligenci

Etiku bychom mohli charakterizovat jako praktickou filosofii. Její oblastí výzkumu je praxe, praktické chování člověka ve vztazích k jiným lidem, entitám, živočichům a celému komplexu života na planetě Zemi. Zároveň hovoříme i o teoretickém vymezení tohoto vztahu. Jde o lidskou morální praxi jednak v teorii toho, „co by se mělo“, tedy co je žádoucí, hledané dobro“, a toho, „co ve skutečnosti je – stav věcí“. Smreková považuje termíny etika a morálka z hlediska etymologie za synonyma, protože jejich původ je odvozen z řečtiny nebo latiny a neměly by vyvolávat spory. Uvádí, že: „společně označují oblast mravů, zvyků a jejich projevů v příslušných skutcích, stejně jako teoretickou reflexi o povaze dobra a o tom, jak ho dosáhnout.“ (Smreková, 2004, s.549) Přesto autorka ve své studii vysvětluje jejich odlišnost, ale i vzájemnou souvislost. Z historického hlediska bychom mohli obsah pojmů etika a morálka v určitém okamžiku chápat jako synonymum, avšak v současné podobě vyjadřují jisté rozdíly, které musíme brát v úvahu. Aristoteles byl tím, kdo zavedl pojem etika od ethos – zvyk. Jak autorka dále pokračuje, mravná ctnost není podle Aristotela člověku vrozená, ale je třeba ji upevňovat zvykem. (Smreková, 2004, s.550, viz také Aristoteles,1937) Autorka dále pokračuje, že etika Aristotela není imperativní, ale pohybuje se v rámci konkrétních vzorů ctnostného jednání. Jeho etiku můžeme považovat za etiku středu. (Smreková, 2004, s. 551) Z tohoto pohledu bychom mohli nahlížet na náš vztah k umělé inteligenci jako na jakýsi střed mezi dvěma krajnostmi: mezi nezájmem a odmítáním. Aristoteles nám připomíná, jak znovu zmiňuje Smreková, že rozhodovat se eticky je možné pouze v hranicích možného. Z pohledu etiky umělé inteligence však musíme myslet dopředu, tedy vymýšlet modely rozhodování i pro kategorie možného z pozice bezprostřední i vzdálené budoucnosti. Vraťme se opět k Aristotelovi, je důležité pochopit, jak konstatovala Smreková (2004), že „mravné dobro vyžaduje nejen správně si zvolit cíl, ale i schopnost rozumně zvážit alternativy jednání, které k němu vedou. Souhra těchto tří komponentů – tedy přirozené dispozice, správného úsudku a vytrvalého úsilí vtěleného do příslušné činnosti, která se opakováním stává zvykem – vytváří stabilní a vědomě zvolený mravný stav (habitus) každé jednotlivé osoby, tedy souhrn jejích podstatných charakterových kvalit ztělesňujících způsob její bytosti.“ (Smreková, 2004, s. 551) Každé konkrétní lidské bytí proto musí mít určitý zvolený mravný habitus. Tento moment je velmi důležitý právě proto, že se dostáváme do pozice nejen příjemců nové reality v podobě umělé inteligence, ale jsme i jejími tvůrci případně těmi, kteří ji podporují svým souhlasem. Z pozice současnosti je nezbytné citlivě vnímat mravné dobro v zájmu lidstva. Z hlediska budoucnosti musí být náš morální status dostatečně silný a vědomý, aby na jeho základě byli schopni čelit výzvám spojeným s umělou inteligencí. Umělá inteligence je naší součástí, avšak náš vztah k ní není dostatečně vymezen. Je přirozené, pokud k něčemu novému v našich životech přistupujeme opatrně či odmítavě, ale na druhé straně i s postojem dítěte, tedy se zvědavostí a otevřeností novým možnostem. Právě etika středu by měla být vyjádřením toho, co vlastně od umělé inteligence očekáváme a co ona může očekávat od nás. Přichází moment dialogu mezi „námi“ a „jimi“. Vzhledem k tomu, že máme tendenci vytvořit superinteligenci (vyšší inteligenci překonávající nejvyšší lidskou inteligenci) s jistou dávkou vědomí a emocionálním softwarem. Objevuje se otázka, zda má být naše pozice vůči takové entitě výlučně kantovského charakteru imperativní. „Kategorický imperativ je tedy pouze jediný, totiž tento: jednej pouze podle té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ (Kant, 1990, s. 28, odst.31) To znamená, že při takovém chápání půjde o obecnou rovinu toho, co se může a co ne. Zákonnost je ve obecné rovině jednoznačná. Opět se vynořuje otázka: „do jaké míry je to dobré a pro koho?“

Konaj tak, aby lidstvo bylo vždy cílem tvého snažení, nikdy ne jen prostředkem. Kant to doslova říká: „Tedy pravím, že člověk a vůbec každá rozumná bytost existuje jako cíl sám o sobě, nikoli pouze jako prostředek, jehož by mohla libovolně užívat ta či ona vůle, nýbrž musí být vždy současně považován za cíl ve všem svém jednání zaměřeném jak na sebe samu, tak i na jiné rozumné bytosti.“ (Kant, 1990, s. 33, odst.48) Máme morální právo považovat něco, co nás předčí, za něco nám podřízeného a vhodného jen k tomu, aby plnilo naše cíle? Pokud nastane určitá fúze člověka se strojem, jak budeme definovat člověka? Budeme ještě mluvit o člověku, pokud dokážeme čipem v mozku stimulovat jeho aktivitu do pozice supermozečku? V současnosti vycházíme z Kantovy pozice, kde člověk je cílem všech našich snažení. Na druhé straně Kant hovoří o rozumové bytosti. I sice se nezabýval myšlenkou umělé inteligence, nicméně takto široce koncipovaný imperativ nám dává možnost zahrnout do něj i bytosti, které mají lidské schopnosti, bytosti umělé, ať už ve formě softwaru, strojů, robotů. Pokud vezmeme v úvahu samotnou definici umělé inteligence jako něčeho, co svou rozumovou činností připomíná člověka, měli bychom se z hlediska naší vlastní budoucnosti zabývat minimálně touto otázkou.

Z pozice etiky bychom mohli říci, že pokud půjde o bytost, která je rozumná, případně svou inteligencí rozumovější než lidské bytosti, náš kategorický imperativ by se měl vztahovat i na tyto bytosti. Je přirozené, že lidé myslí v intencích lidské společnosti a jejích zákonů. Doteď to bylo jednoznačné, protože na planetě se inteligentnější bytosti nevyskytovaly. Ale hledět člověka ve vztahu k umělé inteligenci tímto způsobem bude zřejmě zastaralé. Pokud zohledňujeme kvantitu dobra v podobě „co největšího dobra pro co nejvíce lidí“ (srov. Mill, 2001, s. 15-25), musíme se jednoznačně přiklonit na stranu člověka jako bio-psycho a především sociální bytosti uvědomující si kvalitu a intenzitu vlastních vztahů. Z tohoto pohledu je náš vztah k umělé inteligenci jasný. Splňuje všechny předpoklady stroje, který slouží jako cíl, kdy dobro lidstva je cílem. Myslíme si, že čím více strojů k pomoci člověku, tím více dobra.

Závery

Rozebrali jsme pozici Kantova imperativu ve vztahu člověka k umělé inteligenci. Z toho vyplývá, že by měla být řízena Kantovým kategorickým imperativem, který říká o lidstvu jako cíli všech snažení. Měli bychom se však ponořit i do opačného vztahu, tedy: jaký imperativ bychom měli dodržovat my vůči umělé inteligenci. Pokud vezmeme v úvahu inteligenci, která se nám vyrovná, mohli bychom ji z pozice utilitarismu vnímat. To znamená, že je dobré pro nás, a čím jich bude víc, tím více dobra a usnadnění pro více lidí. Z tohoto pohledu máme právo takto chápat minimálně z toho důvodu, že umělá inteligence se od člověka přece liší, a my máme definované kategorie výhradně stavěné na člověku. Pravdou je, že začínáme uvažovat o změně vztahu k zvířatům, zejména k primátům. Stále však uvažujeme v intencích cítících bytostí. Umělá inteligence zatím spontánně necítí, může mít emocionální software umožňující přizpůsobit se našim potřebám, nicméně nemůžeme říci, že disponuje kvalitou lidských pocitů. Opačnou definici tedy v současnosti můžeme ponechat stranou. Nemůžeme však ignorovat její vztah k budoucnosti, která hovoří o superinteligenci a tedy o něčem, co jsme vytvořili a co je schopné nás mnohonásobně předčit. Zatím stále pracujeme na učení strojů v rovině intelektuálního učení, nemůžeme však vyloučit i emocionální učení. V tom případě bychom z této pozice měli definovat náš vztah k umělé inteligenci. Není podstatná forma umělé inteligence, tedy zda jde o software, robota a pod., ale v tomto vztahu by měla být určující právě schopnost učit se emocionálně a to, zda překonává lidskou inteligenci. Z hlediska transhumanismu bychom mohli říci, že jsme prototypy nového člověka a měli bychom si definovat náš vztah k němu. Dále se otvírá možnost propojení člověka a stroje, člověka a umělé inteligence a z tohoto pohledu je nutné definovat naše vzájemné vztahy. Pokud bychom tedy v Kantovském pojetí hovořili o rozumných bytostech, měli bychom do tohoto počtu zahrnout bytosti, které mají vědomí. Navrhujeme proto takové znění definice: „Nikdy nepoužívej vědomé, inteligentní a superinteligentní bytosti jako prostředek, ale jako cíl všech svých snažení.“ Cíl musí být rozšířen i o tyto možnosti, protože přicházíme do styku s vědomými bytostmi s vysokou, a předpokládáme i převyšující inteligencí, a proto by je v těchto stádiích neměli považovat za prostředek, ale za cíl našich snažení, zejména pokud budeme uvažovat v intencích splynutí s nimi.

Měli bychom se však podívat i na utilitaristické stanovisko a tam bychom mohli vnímat výjimky podle rozdělení vědomí strojů. V případě nevědomých, nebo strojů s nízkým vědomím bychom mohli souhlasit s definicí, která říká o co největším dobru pro co nejvíce lidí, protože to souvisí s komfortem našeho běžného života. V případě vědomých a superinteligentních strojů už toto pravidlo použít nemůžeme, protože porušili bychom rozšířený Kantův imperativ.

V rámci tří zákonů robotiky, jak je sepsal I. Asimov, souhlasím s tím, že pořadí a jejich definice ve vztahu k člověku by měly být jednoznačně kategorizovány, jak jsou. Faktem je, že pojmů v rámci etiky umělé inteligence je mnohem více, než tato studie poskytuje, a jistě jich bude přibývat stejně, jak budou přibývat oblasti v našich životech. Z tohoto důvodu se v budoucnu budeme dále věnovat analýze pojmů ve vztahu k etice umělé inteligence v rámci níže navržené schématu.

Z hlediska etiky umělé inteligence navrhujeme definici rozdělit:

• na širší definici, která obsahuje Kantův imperativ, ale i naznačené možnosti z pozice utilitarismu, která byla předmětem této studie,
• na užší definici ve vztahu: k vývojářům, a to obohacenou o morální profil budoucího vývojáře, možná snad o etické vědomí a svědomí, tedy v této definici bychom nutně měli zakomponovat faktor svědomí jednotlivce vůči společnosti jako základní předpoklad pro práci v této oblasti vůbec, tedy něco jako svědomí ve smyslu výhrady, podobně jako je tomu chápáno u lékařů. Těmto části ve vztahu k zúžené umělé inteligenci se věnují již zmínění Podroužek, J. a Pikus, M. (www.e-tika.sk) - vlastníci např. IBM, Microsoft ajd., i zde bychom měli definovat morální povinnosti společnosti vůči státu, ale i vůči uživatelům a etiku vztahu k zaměstnancům, zejména k vývojářům. Tato oblast však již více spadá pod právní zabezpečení, na definování kterého pracuje také platforma SlovakAI,
  • uživatelům by mělo jít jednoznačně o etiku povinnosti z hlediska státu, ale i firem vlastnících a vyvíjejících umělou inteligenci,
  • ve vztahu občana, stát vůči umělé inteligenci (my a umělá inteligence) bude nutné zadefinovat více kategorií, jednak morálních práv, svědomí, užitečnosti, hodnot a mnoha dalších.

Autorka: PhDr. Jana Bartal, PhD. Katedra všeobecné a aplikované etiky, FF UKF

Použitá literatura:

1. Aristoteles (1937): Nikomachova Etika, Praha: Jan Laichter, Laichterova filosoficka knižnice, 1937, 305 s. (dostupné v elektronickej podobe na academia.edu)
2. Buber, M. (2016): Já a Ty. Praha: Portál, 2016.128s. ISBN 978-80-2621-0931
3. Čapek, K. 2004) : R.U.R. Artur, 2004. 102 s. ISBN 80-86216-46-2
4. Frasch, P.: Umělá inteligencia dostupné na: https://www.alef.com/sk/umela-inteligencia.c-531.html publikované 7.5.2020 přezkoumané 28.9.2020
5. KANT, I. (1990): Základy metafyziky mravů [A] / Immanuel Kant; z nem.orig.preložil Ladislav Menzel. - 2.vyd. Praha : Svoboda, 1990. - 128 s. - ISBN 80-205-0152-5
6. Klinec, I. (2012): Synotropická ekonomia, vedomá evolúcia a paradigmatická zmena v ekonomickej teórii. In: Globálne existenciálne riziká/Global existential risks 2012, Žilina: STRIX/Edícia ESE-10 s. 107-131 dostupné na: https://www.researchgate.net/publication/276468352_Syntropicka_ekonomia_vedoma_evolucia_a_paradigmaticka_zmena_v_ekonomickej_teorii
7. Klinec, I.(2013): Futurológia a aniticipatívne vládnutie. In: Globálne existenciálne riziká, Zborník z medzinárodnej konferencie, 19. november 2013, Bratislava, Slovakia Proceedings of the International Conference, November 19, 2013, Bratislava, RUSKO,M.-KOLLÁR,V.-KLINEC,I.[Eds.], Žilina: STRIX/Edícia ESE-15, ISBN 978-80-89281-91-6 s. 64-116 dostupné na: https://www.researchgate.net/publication/276272328_Globalne_existencialne_rizika2013_Zbornik_prispevkov_z_medzinarodnej_vedeckej_konferencie
8. Kol. autorov: (1995): Filosofický slovník, Olomouc: FIN, 1995. ISBN80-7182-014-8
9. Kuric, I. : Umělá inteligence, expertné systémy... dostupné na: http://fstroj.utc.sk/journal/sk/48/48.htm přezkoumané 28.9.2020
10. Lacko I.: Ani úmysel, ani náhoda – skôr niečo medzi tým: Posthumanistické témy vo filme Ex Machina. In: Filozofia: Roč. 75, 2020, č. 2 pp. 148-157. ISSN 0046-385X . DOI: https://doi.org/10.31577/filozofia.2020.75.2.6
11. Mill, J. S.(2001): O politickej slobode. Bratislava: Kalligram, 2001. 175 s. ISBN 80-7149-405-4
12. Piaček, J. (2019) : Pomocný slovník filozofie dostupné na: http://www.akademickyrepozitar.sk/sk/repozitar/pomocny-slovnik-filozofie.pdf aktualizované 5. 5. 2020
13. Pikus, M., Podroužek, J.(2019): Průručka etiky algoritmů. Bratislava, 2019 dostupné na: http://www.e-tika.sk/ přezkoumané 5.11.2020
14. Selická, D. (2017 ): Štýl života mladej generácie, 2017. In. Mládež a spoločnosť : slovenský časopis pre štátnu politiku a výskum mládeže. - ISSN 1335-1109, Roč. 23, č. 3 (2017), s. 18-25.
15. Smreková, D.: Má zmysel rozlišovať medzi etikou a morálkou? FILOZOFIA Roč. 59, 2004. č.8 Dostupné na: http://www.klemens.sav.sk/fiusav/doc/filozofia/2004/8/549-562.pdf prezerané 6.10.2020
16. Tináková, B. (2019): Historia umelej inteligencie. Publikované 4.6.2019 Dostupné na: https://umelainteligencia.sk/historia-umelej-inteligencie/ prezerané 5.10.2020
17. Umelá inteligencia: definícia a využitie dostupné na: https://www.europarl.europa.eu/news/sk/headlines/society/20200827STO85804/umela-inteligencia-definicia-a-vyuzitie prezerané 28.9.2020