Motto: Věrné manželství a soužití a láskavá rodinná atmosféra mění srdce členů rodiny a odvrací je od zla.

Co je rodina?

Rodinu lze chápat jako kolektivní bytost, která se liší od jiných rodin:

  • neopakovatelním a jedinečným organismem, tedy rodinnými konstelacemi, vztahy a komunikací v rodině;
  • svým jedinečným nadáním k rodinnému životu, tedy společnou moudrostí rodiny a typickým způsobem prožívání v konkrétní rodině, který je viditelným projevem přenosu zkušeností, návyků a zvyků především rodičů na děti v dané rodině;
  • úrovní dosažené vyspělosti rozumového a citového poznání a prožívání rodiny jako skupiny a kultivování nebo zanedbávání kolektivního duchovního a psychického potenciálu rodiny jako celku a jednotlivých členů rodiny jednotlivě;
  • vůlí založenou na potřebách, zájmech a hodnotových orientacích rodiny a jednotlivých členů rodiny, přičemž motivace určuje dynamiku i cíle rodinného života;
  • svědomím rodiny a jednotlivých členů rodiny, tedy vnitřně přijatými principy morálního a prosociálního vnímání, cítení, hodnocení a jednání rodiny a jednotlivých členů rodiny – což se odráží jednak v jednání rodiny v jejím vlastním kruhu a jednak v činech, které rodina směřuje ven.

Rodina je celostním sociálním, psychologickým a duchovním „organismem“, který je typický svým temperamentem, jedinečnou povahou, moudrostí, odvahou i vlastním svědomím a samostatným jednáním. Nebo to může být i naopak: je málo temperamentní, nemá vlastní povahu a žije podle přisvojených povah jiných, je nemoudrá, neodvážná, nemá vlastní svědomí, nekoná samostatně.

Rodina současnosti

V naší současnosti, které říkáme postmoderní doba, se rodina ocitla v chaosu. Rodiny jsou poměrně často neúplné, nefunkční, nejsou schopny vytvářet sociálně, psychologicky i duchovně pozitivní komunikační a vztahovou síť. A tak rodina není dostatečně podporným prostředím pro tělesný, psychický a sociální život svých členů. Rodina není vždy podporným prostředím. Právě naopak, mnohdy je to prostředí, které ohrožuje rodinné příslušníky. Prostředí rodiny je poznamenáno narušenými rodinnými vztahy, narušenou interpersonální komunikací, psychologickou manipulací i sociální patologii. Takové rodiny se ve vztahu k optimálně fungujícím rodinám vymezují svým vážným rodinným sociálním problémem.

Nefunkční rodiny jsou z hlediska společnosti i psychologie odlišné v negativním smyslu a touto skutečností jsou poznamenáni členové takových rodin (manžel, manželka, rodič, dítě). Jako odlišnost způsobuje psychologické a sociální znevýhodnění člověka, čímž se vytvářejí další problémy nefunkční rodiny jako celku a jednotlivých členů rodiny jednotlivě. Obvykle se u některého člena rodiny objeví psychický problém, neschopnost zvládat sociální zátěž, problém adaptovat se na životní podmínky, selhání v komunikaci s okolím, neschopnost uplatnit se v životě nebo uspořádat si životní záležitosti. Při tom platí, že „rodina je nejdůležitějším článkem přirozeného systému lidských vztahů. Rodinné vztahy podmiňují do jisté míry i jiné vrstvy sociálních vztahů.“ (J. Máchová, 1970, s. 15.)

Chápeme to tak, že všechno dobré i zlé, co se děje ve společnosti, se do určité míry zrcadlově odráží v dobrém či zlém, co se děje v životě rodiny. J. Máchová (1970, s. 16) odlišila pojmové významy rodiny takto: Nukleární rodina, tj. bezprostřední skupina, která se skládá z otce, matky a dětí (kteří všichni žijí pohromadě). Rozšířená (široká) rodina, která zahrnuje i další příbuzné: prarodiče, strýce a tety, bratrance a sestřenice atd. Dohromady je tato skupina totožná s pojmem příbuzenstvo (je to modernější název staršího pojmu rod). Orientační rodina – tím se myslí rodina, v níž se určitý jedinec narodí. Rozmnožující se rodina – tím se myslí nová rodina, kterou dvojice zakládá manželstvím.

J. Máchová tvrdí a my s ní souhlasíme, že do rodiny se promítá složitost celé společenské struktury, celospolečenské komunikace a celospolečenské konflikty. Dospěla k důležitým tvrzením, která jsou plně platná i v současnosti, proto je v zájmu přesnosti cituje doslova (J. Máchová, 1970, s. 18):

  1. Čím větší je pohyb členů rodiny (geografický, dáný povahou zaměstnání, změnou zaměstnání, sociálně-ekonomický, výchovný, náboženský), tím slabší jsou rodinné pouta a tím méně rodina přispívá k udržení své sociální pozice.
  2. Čím slabší je integrace rodiny, tím je pravděpodobnější, že se její členové připojují k obecným politickým či sociálním hnutím deviačního charakteru. To platí i o kriminalitě mládeže.
  3. Psychické narušení u jednoho člena nukleární rodiny působí rušivě na celou rodinu (zejména pokud jde o případ psychiatrický).
  4. V každém typu společnosti je zaznamenána péče o děti a o starší příbuzné jako součást rodinných vztahů (dokonce i v nejchudších společnostech).
  5. Ve všech známých společnostech existuje také zákaz incestu (pohlavního styku mezi příslušníky nukleární rodiny navzájem a mezi některými členy širší rodiny).“

Nadání rodiny k dobru a zlu?

Ptáme se, proč i přes relativně stejné materiální podmínky zajištění a příležitostí žít důstojný život některé nukleární nebo jinak řečeno primární rodiny selhávají ve své sociální, psychologické i duchovní roli, kvůli vážnému pochybení v plnění rodinných povinností matky, nebo otce, nebo dětí?

Je podobně jako srdce jednotlivého člověka i srdce rodiny nadané k dobru a ke zlu? Pomůže nám myšlenková konstrukce: v případě, kdy stát jako společenský celek a rodiny jako menší společenský celek ve státě nectí vyšší smysl svého života, tak se stát i rodiny rozpadají, nastává rozvrat sociálního, psychologického a duchovního společenství. V státě ani v rodině není motivace ani nadšení lidí a zároveň chybí energie k co nejplnějšímu realizování osobního i rodinného potenciálu lidí.

Zřejmě je to také způsobeno skutečností (J. Šafin, 2014), že lidé často nejsou ve stavu rozpoznat a odlišit skutečnost, kterou žijí, od iluze. Současný člověk 21. století je podporován v iluzích a poznává to, co ve skutečnosti není, a naopak nepoznává to, co je skutečné a pravdivé v jeho životě. Jen dodáme, že pokud lidé nedisponují poznáním o svém životě a své skutečnosti, pak ani nemohou myslet, cítit a jednat podle skutečnosti, kterou žijí, ani podle toho, co je pravdivé v jejich životě.

Lidi je třeba usměrnit k poznání, které vede k pravdě, ne k iluzím, a to i v rodinném životě. Platí pro ně slova psychoanalytika E. Fromma (1969, s. 123), že „člověk má sklon vracet se zpět a jít dopředu: je to jen jiný způsob, jak říct, že má sklon k dobru i ke zlu. ...Má svobodu zvolit si mezi alternativami, které jsou samy determinované celkovou situací, v níž se člověk nachází. Pokud se však jeho srdce zatvrdilo do té míry, že mezi jeho sklony již není rovnováha, nemá už možnost svobodné volby... Právě proto, že je zlo lidské, protože je to potenciál regrese a ztráty naší lidskosti, je uvnitř každého z nás.“
E. Fromm dále dodává, že se nesmíme spoléhat na to, že nás někdo zachrání, ale musíme být si vědomi toho faktu, že chybná rozhodnutí nás činí neschopnými zachránit se sami.“... V případě, „že jsme ztratili schopnost vcítit se do utrpení jiné lidské bytosti, přátelský pohled druhé osoby, ... pokud se člověk stane lhostejným ke životu, pak už tu není naděje, aby si mohl zvolit dobro. V tom případě se jeho srdce opravdu tolik zatvrdilo, že jeho ‚život‘ je na konci.“ (E. Fromm, 1969, s. 123.)

Cesta, jak se zbavovat zla v sobě a tím i v rodině, se buduje prostřednictvím uvědomění si hodnoty a jedinečnosti své osoby a tím sebeúcty a uvědomění si jedinečnosti a hodnoty svých blízkých lidí v rodině a tím i úcty k druhým lidem. Sebeúcta a úcta k druhým jsou podle nás klíčovými skutečnostmi zbavování se zla v životě lidí.

Teoreticky lze předpokládat, že deklarovaná pravidla dneška a reálné žití lidí v prostředí rodiny jsou pro mnohé matoucí. Týká se to i jevu deklarované lidské důstojnosti na jedné straně a žitého porušování lidské důstojnosti nedůstojným způsobem manipulace a násilí v rodině, na druhé straně. Deklarují se duchovní a duševní hodnoty bytí lidí, tedy jejich autentického prožívání, prostřednictvím vyjádření E. Fromma (1969) – deklaruje se Bytí – tedy duchovní a psychický aspekt života. A na druhé straně jsou lidé ve svém každodenním životě pobízeni zejména k hodnotám materiálního zajištění, majetnictví. Vyjádřením E. Fromma v životě lidí se praktikuje Mít – tedy vlastnit, hromadit, konzumovat.

Edukace lidí jako preventivní opatření a rodina

Naše představa o edukaci rodiny a v rodině, která se týká především sebavýchovy dospělých a výchovy dětí, je založena na tom, že členové rodiny se učí navzájem od sebe a každý i sám na sobě. Rodina se učí žít spolu a jednotliví členové rodiny se učí žít jako jedinečné osobnosti. Děje se tak denně, protože rodina se dostává do mnoha životních situací, kdy je nucena řešit problémy materiální, psychické, duchovní i sociální. A často si neumí poradit s problematickými vztahy a se zdravotně neprospívající komunikací mezi členy rodiny. Tím, že se rodinní příslušníci učí rozumem a citem, chováním a jednáním od sebe navzájem, a to napodobováním a ztotožněním se (identifikací), rodina se stává nenahraditelným prostředím, v němž rodiče i děti navzájem socializují se. Rodina se učí tomu, jak žít spolu. A zároveň se každý člen rodiny učí být samostatnou osobností, tedy personalizuje se. Členové rodiny si osvojí navíc určitý „návod“ pro život ve společenském prostředí mimo rodinu, to znamená enkulturalizují se.

Podporou celoživotního učení se rodiny a v rodině se otevírá šance a významný způsob:

  1. Ochrany, rozvoje a kultivace osobnostního potenciálu členů rodiny – tedy rozvíjení jejich duchovního, psychologického a sociálního potenciálu.
  2. Ochrany, rozvoje a kultivace potenciálu rodiny jako celku – tedy rozvíjení jejího duchovního, psychologického a sociálního potenciálu.

Zdůrazňování potřebnosti učení se celé rodiny jako preventivního opatření pro rozvoj rodiny souvisí s tím, že rodina, stejně jako její jednotliví členové, se má učit tomu, jak žít a jednat. Má být viditelně podpořena v jejím úsilí o dosahování své vyspělosti jako celku a členů rodiny jednotlivě. Rodina jako kolektivní bytost má mít možnost toho, aby pracovala na vlastní duchovní, psychické a sociální vyspělosti, kterou je v konečném důsledku také vidět. Vyspělost rodiny a jejích členů se projeví zejména tehdy, když se rodina dostane do sociálně zátěžových situací a je postavena tváří v tvář vážným životním problémům.

Všeobecně přijatým názorem myslitelů, filosofů i humanisticky orientovaných psychologů je, že nejvyšším cílem poznání pro jednotlivého člověka je sebepoznání. Platí to i pro rodinné příslušníky. Víme, že sebereflexí si osoba vytváří po celý život svou osobní, sociální i kulturní rodinnou identitu. Psychický obraz o své osobě ve značné míře podmiňuje způsob i úroveň životní realizace konkrétního člena rodiny. Řekl by to podle slov Jana Amose Komenského: Moudrost užitečně slouží člověku tím, že rozumí své cestě a všemu, co dělá; z toho plyne, že studium moudrosti má připravit lidskou mysl na všechno, co v činnosti či utrpení musíme během tohoto života prožívat. Potenciál rodiny

Tajemství potenciálu rodiny tedy psychiky rodiny proniká do světa prostřednictvím konkrétních projevů a činů rodiny. V potenciálu rodiny je implicitně psychický potenciál, který ovlivňuje povahu rodiny.

Psychický potenciál se skládá ze souboru dispozic rodiny, které se v průběhu života rodiny prostřednictvím učení přetvářejí v psychickou kvalitu, nazývanou:

  1. Světový názor, hodnotová orientace rodiny

(na co se přeměňují dispozice členů rodiny k hodnocení) – jde o způsob chápání života členy rodiny.- Psychické vlastnosti (to jsou přeměněné dispozice členů rodiny) – jde o projev života členů rodiny v těchto podobách: V podobě schopností jednotlivých členů rodiny (to jsou jejich přeměněné dispozice k činnosti): jde o individuální rozumové a smyslové / pohybové činnosti členů rodiny. V podobě temperamentu a emocí členů rodiny (to jsou jejich přeměněné dispozice k vzrušlivosti): jde o jedinečný individuální způsob cícení a projevů členů rodiny. V podobě pohnutek / motivace členů rodiny (to jsou jejich přeměněné instinkty a potřeby) jde o psychickou energii, psychickou zacílenost a psychickou dynamiku členů rodiny. (M. Machalová, 2013, s. 64; 2014.)**

Avšak síla potenciálu rodiny bez psychické a duchovní samoregulace rodiny jako celku i jejích jednotlivých členů může ohrozit jiné rodiny, jiné lidi, společnost, přírodu, planetu Zemi i vesmír. Absence duchovní dimenze v životě rodiny a jejích jednotlivých členů má za následek to, že se členové rodiny a rodina jako celek neintegrují do uspořádání a pořádku (disciplíny) života. Potenciál rodiny tak může ublížit samotné rodině. A to v tom smyslu, že osud rodiny v současnosti závisí více na jejích morálních principech než na materiálním blahobytu. (M. Machalová, 2013, s. 64; 2014.)

Sociální edukace1 a rodina

Člověk za přiměřených podmínek disponuje po celý svůj život schopností zdokonalovat se psychicky a měnit své chování. Psychologicky jde o přirozený proces dosahování celistvosti osoby. Jedinec má tendenci k sebariadení a sebepoznání. Je otázkou, jak smysluplně lidem odůvodnit, proč je třeba, aby se naučili se učit a neodunili se učit a dovést je k pochopení, že jediné, co mohou v sociálním ohrožení a to bez jakéhokoli omezení použít, jsou jejich vlastní schopnosti.

Význam učení se rodiny jako celku a jejích jednotlivých členů vychází z potřeby rozvoje schopnosti lidí k životu, kterou jsme jako systémově zastřešující schopnost nazvali „životaschopností.“ (M. Machalová, 2013, s. 72–73; 2014). Smysl sociální edukace rodiny spočívá v utváření rozumové, emocionální, motivační, hodnotové a sociální připravenosti především rodičů a dospělých členů rodiny k vyhodnocení životní reality a k optimálnímu rozhodování a jednání ve vztahu k rodině.

Smysl sociální edukace spočívá v podpoře rodiny a jejích členů v tom, aby adekvátně posoudili sociální situaci rodiny. Aby jednali konstruktivně, s úmyslem zvládnout zatěžující životní situaci a aby si přitom, pokud možno, zachovali duševní i tělesné zdraví.

Všeobecným cílem sociální edukace rodiny je: Sociální adaptace a integrace osobnosti členů rodiny – tj. sociální přežití a kontinuita vývoje a rozvoje rodiny jako celku a jejích členů v rámci interpersonálních vztahů a sociální komunikace v rodině. Psychologickým cílem sociální edukace rodiny je: Integrace osobnosti jednotlivých členů v rodině a utváření jejich identity – tj. psychické integrity, sebaobrazu, světového názoru, životního stylu. (M. Machalová, 2013, 2014).

Závěr

Prostřednictvím obsahů sociální edukace je šance formovat připravenost rodiny pro každodenní obvyklé i náročné situace, což znamená rozvíjet tyto schopnosti členů rodiny: byt vnímavým člověkem – myslet a porozumět dění v rodině – odlišovat, co je pro život rodiny škodlivé a co životu rodiny prospívá – poznání umět uplatnit v úkolech života v rodině i mimo ni – jednat vědomě a odpovědně – být v životě rodiny disciplinovaný – přetvářet a tvořit život rodiny – mít svědomí a respektovat vyšší principy života rodiny: hodnoty a víru.

Tak jako to například uvádí v básni Abeceda Milan Rúfus (1978, s. 179): Jdi, ži, je přeťaté: nůž, zub i pod zub. Máš, co ti je třeba, a rovnou na ubrousku. Jdi, neotálej, znáš abecedu, piš. Více nemůžeš, jen proto pochopíš. Neznáš pravdu. Znáš jen abecedu. V ní hláskuješ denně svou bídu, i svou velikost. Úzkost prožitá, ó, krutost! Kdo to po nás přečte? Autor: Prof. PhDr. Mária Machalová, CSc. Literatura

FROMM, Erich. 1969. Lidské srdce – jeho nadání k dobru a zlu. Praha: Mladá fronta.136 s. MACHALOVÁ, Mária. 2013. Preventivní sociální práce - Edukační paradigma v sociální práci. Prešov: Prešovská univerzita.272 s. ISBN 978-80-555-0932-7. MACHALOVÁ, Mária. 2014. Edukační sociální práce. Prešov: Prešovská univerzita.327 s. ISBN 978-80-555-1118-4. MÁCHOVÁ, Jiřina. 1970. Spor o rodinu. Praha: Mladá fronta.133 s. RÚFUS, Milan. 1978. Básně. Bratislava: Knižnica Slovenského spisovateľa.384 s. ŠAFIN, Ján. 2014. Úvod ke konferenci. Nová sociální edukace člověka III. Terapie v pomáhajících profesích. Pravoslavná bohoslovecká fakulta Prešovské univerzity, Prešov, 3.11.2014.

1 Sociální edukaci chápeme jako širší pojem, který subsumuje (zahrnuje) výchovu a vzdělávání.