Narcistická seberegulace v cílevorientovaném chování V současnosti se mnoho lidí prezentuje navenek nadřazeně a arogantně. Zdá se, že o sobě uvažují přehnaným způsobem, v jejich představách disponují velkou mocí, inteligencí nebo jedinečnou osobností. Nejenže vnímají samy sebe jako nadřazené, důležitější než ostatní, ale pohrdají lidmi, kteří jsou podle nich horší než oni sami. Svět se čím dál více stává přeplněným těmito sebestřednými jedinci, kteří se prezentují jako dokonalí, vševící, nejzkušenější a bez potřeby nadále se rozvíjet. Otázkou je, zda takový přístup není brzdičem pokroku společnosti, která, i když je přesvědčena o své dokonalosti, má stále od ní daleko.

Kdyby se lidstvo řídilo výrokem Alberta Einsteina, v němž tvrdí, že žádný cíl není tak vysoký, aby ospravedlnil nepoctivé metody, je pravděpodobné, že by kvůli dosažení cíle nebyly porušovány společenské normy. V předkládané studii se blíže věnujeme této problematice v souvislosti s jednou ze základních, tzv. temných stránek osobnosti – narcismem (Paulhus & William, 2002).

Narcis či Narkissos je výraz pocházející z řecké mytologie, stvořený pro chlapce, který se zahleděl do vlastního obrazu v hladině řeky. Termín narcismus se v odborné literatuře začíná objevovat v 19. století, kdy ho Ellis definoval jako ztrátu sexuálních emocí v důsledku absorpce vlastní sebalásky jedince (in Raskin & Terry, 1988).

Koncept narcismu považoval Freud za klíčový. Jeho názory na narcismus vycházejí z jeho pojetí sexuálního libida (Freud, 1957). Podle Freuda, jak uvádí Fromm (2000), žije plod v lůně v určitém stavu absolutního narcismu. Tím, že se narodíme, učiníme další krok od absolutně seba- centralizovaného narcismu k vnímání měnícího se vnějšího světa. Trvá to měsíce, než dítě může vůbec vnímat objekty jako takové, jako součást „ne já“. Původní narcismus se během života dítěte postupně vyvíjí v „lásku k objektům“. Lidská bytost zůstává do jisté míry narcistická, i když už člověk našel vnější objekty pro své libido.

Normální dospělá osoba je taková osoba, jejíž narcismus se zredukoval na sociálně přijatelnou míru bez toho, aby úplně zmizel. Freudovo pozorování potvrzuje dnešní každodenní zkušenost. Zdá se, že u většiny lidí lze nalézt narcistické jádro, které je nepřístupné a brání se jakémukoli pokusu o jeho úplné rozrušení (Fromm, 2000).

Najdou se ale i takoví, kteří si chtějí nechat více než jen dílek libida, a proto se vzdávají vztahů s lidmi ve vlastní prospěch. Tento jev Freud označil jako sekundární narcismus. Na základě těchto poznatků Freud popsal stav psychózy jako návrat k absolutnímu narcismu, kdy se osoba úplně odtahuje od vnější reality a jedinou realitou je ona sama – „je úplně vyplněna sama sebou, stala se sama sebou bohem i světem“ (Fromm, 2000).

Kohut (1971) tvrdil, že narcistický vývoj je nezávislý na vývoji objektu lásky. Děti se podle něj ve svých fantaziích vidí jako dokonalé bytosti. Během zdravého vývoje je tato představa jemně zpracovávána a výsledkem je objektivní náhled na okolí i na sebe samého. Empatickí rodiče (nejčastěji matka) přispívají ke zdravému vývoji self dítěte zrcadlením, čímž může dítě vidět i vlastní nedokonalosti prostřednictvím interakce s rodiči (Rhodewalt & Sorrow, 2003).

Klinická a neklinická forma narcismu

V klinické formě považujeme narcismus za poruchu osobnosti a chování. K nejakceptovanějším definicím klinické formy narcismu patří ta, která je uvedena v materiálech Americké psychiatrické asociace. Podle této definice se jedná o velkolepé pocity vlastní důležitosti, fantazírování o sobě samém, pocit jedinečnosti a privilegiovanosti, vyžadování obdivu, vykorisťovatelství, nedostatek empatie, povýšené chování a závistivé chování. Narcistická porucha osobnosti je v současnosti definována devíti příznaky (APA, 2013), narcistický jedinec:

  1. přeceňuje vlastní důležitost, schopnosti a úspěchy a požaduje, aby je tak hodnotili i ostatní;
  2. ve fantazii se zabývá nekonečnými vlastními úspěchy, mocí, krásou;
  3. je přesvědčen o vlastní mimořádnosti a jedinečnosti, takže se může stýkat jen s výjimečnými lidmi, protože ti mu rozumějí;
  4. vyžaduje nepřiměřený obdiv od ostatních;
  5. nárokuje si automatické naplnění svých přání a představ;
  6. využívá druhé jen k dosahování vlastních cílů;
  7. nedokáže rozpoznat potřeby a city druhých;
  8. často závidí a bývá přesvědčen, že druzí závidí jemu;
  9. chová se arogantně a povýšeně.

Konstrukce subklinické formy narcismu se objevila na základě studie, kterou v roce 1979 publikovali Raskin a Hall. Autoři vytvořili Narcissistic Personality Inventory, test na měření neklinické formy narcismu. Rysy převzaté z klinického syndromu narcismu byly zahrnuty jako velkolepost, nárok, dominancia a nadrženost (Raskin & Hall, 1979).

Úspěšný přechod z klinické do neklinické formy narcismu se podařilo prokázat také na základě studií publikovaných Morfem a Rhodewaltem (2001a). Narcisty lze vyobrazit jako jednotlivce, kteří mají přechodný, přehnaný a křehký sebaobraz, závislý na sociálním kontextu nebo situaci. V Morfově a Rhodewaltově (2001b) modelu je narcistický self systém popisován na základě tří složek: sebepoznání, mezilidské strategie a intrapersonální procesy.

Na základě vlastních empirických výzkumů popsal Morf s Rhodewaltem (2001b) narcismus jako velkolepé, ale zranitelné sebepojetí. K čtyřem základním rysům narcismu autoři řadí (Morf & Rhodewalt; 2001a):

  1. potřebu pozitivních reakcí;
  2. zkreslování reality do podoby umožňující vnímání sebe samého jako lepšího;
  3. úzkost (v případě, kdy realita nekoreluje s vytvořenou představou sebe sama [Campbell, et al. 2004;]);
  4. ochotu obětovat kvalitní mezilidské vztahy vysokému společenskému statusu a ocenění.

Skóre narcismu je obecně vyšší u mužů než u žen (Campbell, et al., 2004). Ačkoli bylo v minulosti provedeno poměrně velké množství výzkumů v oblasti narcismu, nelze jednoznačně hovořit o pohlavních rozdílech. Z hlediska profesního zaměření se pozornost odborníků zaměřila na narcistické rysy osobnosti studentů medicíny (Munro, Bore & Powis, 2005), práva (Carney, 1990) a ekonomie (Westerman et al., 2011), kde byla prokázána signifikantně vyšší úroveň narcistických rysů osobnosti než u studentů psychologie.

Narcistická seberegulace

Podle DSM-IV (APA, 1994) jsou narcisté zaujatí sny o úspěchu, kráse, síle a brilantnosti. Žijí na mezilidské scéně, kde projevují své exhibicionistické chování a nárokují si pozornost a obdiv ze strany druhých lidí. Na ohrožení sebeúcty reagují hněvem, vzdorem, hanbou a ponížením. Kromě toho projevují pocit nároku a očekávání osobitého zacházení. Nejsou ochotni oplácet laskavost, jsou neempatickí a vykořisťující vůči ostatním. Mají vztahy, které oscilují mezi idealizací a devalvací.

Narcisté trpí dispozičním nedostatkem sebekontroly, a to přispívá k jejich neschopnosti splnit vysoké seberegulační požadavky navařeného a nestabilního selfkonceptu (Block, in Vazire & Funder, 2006). Jak ukazují výsledky metaanalýzy autorů Vazire a Fundera (2006), existuje jasný důkaz o propojenosti narcismu a impulzivity. Narcisté jsou popsáni jako impulzivní, netrpěliví, neschopní odložit radost, nemají dostatek sebekontroly ani pod vlivem sebe, partnera nebo přátel, ani nezainteresovaných pozorovatelů.

Narcistické sebepojetí spolupracuje s prostředím prostřednictvím samoregulačních intrapersonálních a interpersonálních strategií, jejichž úlohou je ochránit nebo posílit pozitivní sebepojetí. Narcisté jsou rychlí v postřehnutém zjištění důsledků sebeúcty v situacích, které to dovolují, a následně se zapojují do charakteristických sociálně-kognitivně-afektivně-dynamických seberegulačních strategií na udržení sebeúcty (Morf & Rhodewalt, 2001a). Seberegulační proces u narcistů slouží k motivované sebekonstukci zaměřené na budování nebo udržování požadovaného Já a naplnění sebehodnocujících potřeb.

Intrapersonální strategie zahrnují interpretaci situace, interpersonální strategie se týkají manipulace a vyhledávání obdivovatelů (Rhodewalt & Sorrow, 2003). Rhodewalt a Eddings (2002) poskytují důkaz o intrapersonální seberegulaci poukazováním na zjištění, že v reakci na hrozbu se autobiografické vzpomínky narcistů upraví nebo deformují. To se projevuje zejména u těch narcistů, kteří zažili romantické odmítnutí. Dochází k pozitivnímu zkreslení událostí v rámci obrany sebevědomí a sebepojetí.

Pro osobu s narcistickými sklony je typické, že jí jde o dosažení pozitivních společenských reakcí a o minimalizaci kritiky na svou osobu (Bushman & Baumeister 1998), vyznačují se aktivním manipulováním zpětnou vazbou. Například narcistická osoba vyhledává sociální vztahy, ve kterých jí bude prokazován obdiv, na jehož základě bude její sebepojetí posilováno (Morf & Rhodewalt,, 2001b). Také se zaměřují na pozitivní sebeprezentaci a sdružují se zejména s úspěšnými lidmi. Je pravděpodobné, že soutěžení je také pro narcisty velmi důležité, protože konkurenční situace demonstrují jejich převahu a představují pro ně možnost, jak získat obdiv (Campbell, Goodie, Foster, 2008).

Podstatou narcistické seberegulace je velkolepé, ale zranitelné selfkoncept. Tato křehkost vede narcisty k úsilí o průběžné vnější sebapotvrzování, což souvisí s tím, že toto sebakonstruční úsilí se odehrává v sociální oblasti (Morf & Rhodewalt, 2001b). Rhodewalt a Sorrow (2003) uvádějí, že narcisté využívají interpersonální seberegulaci, když používají své vlastní přátele, aby měli ze sebe dobrý pocit. Vyžadují pozornost a obdiv, a to na úkor vztahů s lidmi, i když jsou na jejich zpětné vazbě závislí. Jejich strategie jsou motivované ochranou vlastního sebaobrazu. Narcismus zahrnuje dynamický samoregulační centrální systém, jehož úlohou je získat a udržet příznivý sebaobraz/sebevědomí. Jak již bylo uvedeno, narcisté k tomu využívají zejména jiné osoby. Důležité je, že neexistuje bod, kdy by se narcisté přestali snažit dosahovat pozitivní sebepojetí. Celková dynamika je pro narcistickou osobu v provozu, dokud je možné sebezlepšení (Rhodewalt & Sorrow, 2003). Narcismus zahrnuje naléhavou potřebu sebezlepšování nebo závislost na egu. Lidé s vysokou úrovní narcismu mají velkolepý pohled na sebe sama a využívají každou příležitost k posílení těchto názorů (Campbell, Rudich & Sedikides, 2002).

Pokud jde o narcistickou seberegulaci v kontextu sociálních vztahů, Campbell a Campbellová (2009) popisují vznikající zóny a trvalé zóny. Ve vznikající zóně jsou vztahy poměrně nové a poskytují větší přínosy na obou stranách jak u narcistů, tak u osob, s nimiž přicházejí do interakce. Vztahy v trvalé zóně jsou dlouhodobější a nežádoucí. Tlačí narcistu, aby si našel nové vztahy.

Jak přesvědčivě argumentovali Paulhus a John (1998), narcisté se zapojují především do egoistického sebaklamavého zdokonalování sebaobrazu. Vidí sami sebe jako polo-bohy, kteří jsou inteligentní, dominantní a emocionálně stabilní. Naproti tomu je málo pravděpodobné, aby se zároveň viděli jako obzvlášť morální, příjemní a svědomití.

Narcismus je spojen se sebezdokonalováním, zejména pokud jde o sociálně ceněné rysy, jako je inteligence, míra schopností a atraktivita. Avšak nesnaží se zlepšovat v sociálních charakteristikách a také neskórují vysoko v míře sociální žádoucnosti. Narcisté mají tendenci přecenit svůj příspěvek ve skupinových úkolech, který pozitivně zkresluje hodnocení jejich chování. Jsou také spíše náchylnější k tvorbě interních atribucí úspěchu a externích atribucí neúspěchu (Vazire & Funder, 2006).

Na cílevorientované chování narcistů

Studie Carvera a Whita naznačují, že chování narcistů je poháněno především motivací získat odměnu (Carver & White, 1994). Narcisté podle empirických zjištění Brunella a kol. (2008) nemají silnější ani slabší touhy než běžní lidé, kteří nevykazují vyšší míru narcistického rysu osobnosti. Výzkum však ukázal, že u narcistických osob byly menší konflikty motivace. Těmto lidem stačí jako dostatečný důvod k tomu, aby něco udělali, jednoduše to, že to chtějí udělat (Brunell et al., 2008).

Elliot (1999) předpokládá, že sebevědomí má velký vliv na přijetí cíle. Morf, Weir a Davidov (2000) zkoumali roli narcistické dynamiky v motivaci a zjistili, že narcisté mají tendenci dosahovat cíle, aby mohli prokázat svou nadřazenost nad ostatními, zejména když šlo o výkonnostní cíle. Jejich výzkum ukázal, že existuje pozitivní vztah mezi narcismem a přístupem k motivaci.

Gerhardtová a Le (2013) předpokládaly pozitivní vztah mezi motivací cílevorientovaného chování a narcismem a naopak negativní vztah mezi vyhýbavou motivací v cílevorientovaném chování a narcismem. Jejich hypotézy se jim podařilo empiricky potvrdit. Naznačují, že odměny pro narcisty vyplývající z výkonového přístupu k cílevorientovanému chování jsou přitažlivé na základě zvyšování jejich ega. Tento vztah je podle autorů přímý a nezahrnuje proces sebedůvěry.

Normy narcistů

Pomocí odlišných norem, postupů a rolí relevantních v odlišných sociálních skupinách v různých socio-kulturních kontextech si osoby stanovují rámec samoregulačních strategií. Ty mohou být užitečné i pro narcisty v jejich snaze dosáhnout vytýčené velkolepé cíle (Campbell & Miller, 2012).

Obecně lze říci, že narcisty nezajímají společenská pravidla, resp. normy. Jejich snahou je nastavit rámec své regulace na takovou úroveň, aby mohli naplnit svou ideální představu o sobě samém (Campbell & Miller, 2012). Sociální chování narcistů bývá zaměřeno na maximalizaci vlastního sebevědomí (např. tím, že se snaží získat obdiv druhých) jako součást snahy potvrdit jejich velkolepé self (Morf & Rhodewalt, 1993).

Existují zjištění, která vyvozují, že narcismus může být spojen s agresivitou. Kernberg (in Bushman & Baumeister, 1998) uvedl, že narcisté jsou nadměrně citliví na nepatrná urážení nebo kritiku a jsou náchylní k nepřátelské reakci (Bushman & Baumeister, 1998).

Bushman a Baumeister (1998) ve své studii zjišťovali agresivní tendence účastníků, přičemž se jim podařilo prokázat, že lidé, kteří skórovali v narcismu, měli tendenci reagovat agresivně na provokaci. Na základě zjištění vyvodili, že jedinci, kteří mají emocionální a motivační investice do mimořádně příznivého velkolepého sebaobrazu, vykazovali nejvyšší míru agresivity.

Cíl výzkumu

Cílem našeho výzkumu bylo zmapovat, jak se liší seberegulace lidí vykazujících narcistické rysy osobnosti a lidí, kteří tyto rysy nevykazují, v situaci, kdy se naskytne možnost porušit normu za účelem dosažení cíle.

Výzkumný soubor

Výzkumu se zúčastnilo 165 vysokoškolských studentů ve věku od 18 do 26 let, průměrný věk byl stanoven na 21,7 let se standardní odchylkou 1,78. Výzkumnou vzorku tvořilo 56 mužů, kteří představovali 33,9 % všech respondentů, a 109 žen, což představovalo 66,1 % respondentů. Průměrný věk mužů byl 22,6 a průměrný věk žen 21,2 let.

Metodika

Základem použitých metodik byl scénář, který popisoval situaci, v níž je úkolem studenta napsat ročníkovou práci. Současně s tím, jak hledá relevantní informace, narazí na internetu na velmi podobnou práci a tak stojí před rozhodnutím, zda práci okopíruje a bude prezentovat jako vlastní, nebo ne.

Sílu svých normativních přesvědčení (injunkivních, deskriptivních, personálních) vztahujících se k dané situaci vyjadřovali respondenti na 6bodové Likertově škále. Následně bylo jejich úkolem označit na 6bodové škále míru, do jaké považují za pravděpodobné, že by daný skutek vykonali, resp. že by prezentovali cizí práci jako vlastní.

Na měření neklinické formy narcismu jsme použili naši překladovou verzi dotazníku Narcisstic Personality Inventory od Raskina a Terryho (1988). Dotazník se skládá ze 16 párů výroků. Respondenti byli instruováni, aby si v každém páru vyhlásení zvolili jeden, který nejlépe vystihuje jejich pocity a názory o sobě. Na základě klíče Narcisstic Personality Inventory, který udával, který výrok se vztahuje k narcistické osobnosti, jsme za každou položku, ve které jedinec vykazoval subklinický narcismus, přičetli bod. Za subklinickou narcistickou osobnost je podle této metodiky považován ten jedinec, který dosahuje 8 a více bodů. Za nenarcisty jsou považováni ti respondenti, kteří dosáhli skóre 7 a méně bodů (Raskin & Terry, 1988).

Výsledky

V první řadě nás zajímalo, zda existují statisticky významné rozdíly v míře pravděpodobnosti, že by došlo k porušení normy za účelem dosažení akademického cíle mezi respondenty vykazujícími narcistické rysy osobnosti (dále subklinickými narcisty, resp. narcisty) a těmi, kteří je nevykazují (dále nenarcisty).

Z Tabulky 1 vyplývá, že v naší vzorku se vyskytovalo více nenarcistů než narcistů. Jelikož v obou případech, jak pro nenarcisty, tak pro narcisty, byly splněny podmínky normality, naše předpoklady jsme ověřili použitím parametrického t-testu pro 2 nezávislé výběry. Statistické testování při zvolené úrovni významnosti p<0,05 neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi narcisty a nenarcisty v úmyslu odevzdat cizí práci jako svou vlastní, i když průměrné skóre narcistů bylo o něco vyšší než skóre nenarcistů.

Tab. 1 Parametrický t-test pro 2 nezávislé výběry pro narcisty a nenarcisty v úmyslu

Hypotézu, podle níž jsme předpokládali, že neexistuje statisticky významný rozdíl mezi subklinickými narcisty a nenarcisty v normativních přesvědčeních ohledně odevzdání nebo neodevzdání cizí práce jako vlastní, jsme rovněž ověřovali na základě hrubého skóre, které jedinci získali v Narcissistic Personality Inventory a skóre, které získali v jednotlivých položkách o normativních přesvědčeních – deskriptivní, injunkivní, personální. I tuto hypotézu jsme ověřovali pomocí parametrického t-testu pro 2 nezávislé výběry. Na základě výsledků jsme usoudili, že neexistují statisticky významné rozdíly mezi subklinickými narcisty a nenarcisty v normativních přesvědčeních ohledně odevzdání nebo neodevzdání cizí práce jako vlastní.

Tab. 2 Parametrický t-test pro 2 nezávislé výběry pro narcisty a nenarcisty v normativních přesvědčeních

Diskuse a závěr

V kontextu cílů předkládané studie jsme se snažili přiblížit téma neklinického narcismu. Zatímco klinická forma narcismu je považována za poruchu osobnosti, neklinická forma je považována za jednu ze tří tzv. temných stránek osobnosti (Paulhus, William, 2002). Narcisté jsou v tomto kontextu definováni jako jedinci s křehkým sebaobrazem, potřebou nadměrného uznání od druhých a zkreslováním reality do takové podoby, která jim umožňuje vnímat sebe samé jako lepší. Úkolem seberegulace u narcistů je získat a udržovat příznivý sebaobraz. Narcisté jsou podle prostudované literatury motivováni dosahovat cíle, aby ukázali svou nadřazenost nad ostatními lidmi, přičemž často ignorují normy, které jim brání ve splnění cíle (Bushman & Baumeister, 1998).

Ačkoli bylo průměrné skóre subklinických narcistů v označené míře pravděpodobnosti porušení normy za účelem dosažení cíle o něco vyšší než u nenarcistů, výsledky nepotvrdily významnost tohoto rozdílu. Přesto tyto výsledky korespondují s teoretickými východisky poukazujícími na vyšší tendenci využívání strategií přibližování se k cíli než strategií vyhýbavého chování (Gerhardt & Le, 2013), i když i na úkor morálnosti jednání, protože morálka je mimo centrum pozornosti narcistů (Paulhus & John, 1998).

V normativních přesvědčeních ohledně odevzdání nebo neodevzdání cizí práce jako vlastní se také neprokázaly významné rozdíly mezi narcisty a nenarcisty. Subklinickí narcisté přitom dosahovali v každém normativním přesvědčení o něco vyšší skóre než nenarcisté, což naznačuje, že narcisté byli ve větší míře přesvědčeni o oprávněnosti nemorálního jednání na cestě k dosažení cíle. Tento výsledek koresponduje se zjištěními Campbella a Millera (2012), kteří na základě svých výsledků tvrdí, že narcisty nezajímají pravidla, která nastaví společnost, protože jejich hlavní snahou je dosáhnout a udržet si ideální představu o sobě.

I přes to, že výsledky nepotvrdily naše předpoklady ohledně morálnosti jednání subklinických narcistů v cílevorientovaném chování, považujeme daný výzkum za přínosný z hlediska přiblížení této problematiky, která v místních podmínkách dosud nebyla dostatečně rozpracována.

Autoři: PhDr. Radka Čopková Bc. Noémi Matyiová Seznam bibliografických odkazů

AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION. 1994. Diagnostic and statistical manual of mental disorders (4th ed.). Washington, DC: Author

AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION. 2013. Diagnostic and statistical manual of mental disorders (DSM-5®). American Psychiatric Pub.

BRUNELL, A. B., GENTRY, W. A., CAMPBELL, W. K., HOFFMAN, B. J., KUHNERT, K. W., & DEMARREE, K. G. 2008. Leader emergence: The case of the narcissistic leader. Personality and Social Psychology Bulletin, 34(12), 1663-1676. BUSHMAN, B. J & BAUMEISTER, R, F. 1998. Threatened Egotism, Narcissism, Self-Esteem, and Direct and DisplacedAggression: Does Self-Love or Self-Hate Lead to Violence. Journal of Personality and Social Psychology. 75.1, 219-229.

CAMPBELL, W. K., & CAMPBELL, S. M. 2009. On the self-regulatory dynamics created by the peculiar benefits and costs of narcissism: A contextual reinforcement model and examination of leadership. Self and Identity, 8(2-3), 214-232.

CAMPBELL, W. K., A. S. GOODIE, J. D. FOSTER. 2004. „Narcissism, Confidence, and Risk Attitude.“ Journal of Behavioral Decision Making 17 (4): 297–311.

CAMPBELL, W. K.; MILLER, J. D., eds. 2012. The Handbook of Narcissism and Narcissistic Personality Disorder:Theoretical Approaches, Empirical Findings, and Treatments. Hoboken NJ: John Wiley & Sons. p. 202.

CAMPBELL, W. K., RUDICH, E., SEDIKIDES, C. 2002. Narcissism, Self-Esteem, And The Positivity Of Self-Views: Two Portraits Of Self-Love. In: Personality and Social Psychology Bulletin, Vol. 28, p358–368

CARNEY, M. E. (1990). Narcissistic concerns in the educational experience of law students. J. Psychiatry & L., 18, 9.

CARVER, C. S., & WHITE, T. L. 1994. Behavioral inhibition, behavioral activation, and affective responses to impending reward and punishment: The BIS/BAS scales. Journal of Personality and Social Psychology, 67, 319–333. doi:10.1037/0022-3514.67.2.319

ELLIOT, A. J. 1999. Approach and avoidance motivation and achievement goals. Educational Psychologist, 34 pp. 169–189

FREUD, S. 1914. 1957. „On Narcissism: An Introduction.“ Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud. Vol. 14., 73-102, London: Hogarth Press.

FROMM, E. 2000. Lidské srdce[online]. IN: http://www.teksty.wz.cz/fromm-lidske_srdce/04-individualni.html

GERHARDT, M. W & LE, H. 2013. Overt Narcissism and Approach-Avoidance Motivation: Expanding the Lens to Examine Goal Orientation. Journal of Organizational Psychology, 13.1/2, 21 – 31

KOHUT, H. 1971. The Analysis of the Self. New York: International Universities Press.

MORF, C. C., & RHODEWALT, F. 1993. Narcissism and self-evaluation maintenance: Explorations in object relations. Personality and Social Psychology Bulletin, 19(6), 668-676.

MORF, C.C., RHODEWALT, F. 2001a. Expanding the dynamic self-regulatory processing model of narcissism. Research directions for the future. Psychological Inquiry, 12, 4, 243-251

MORF, C. C., F. RHODEWALT. 2001b. „Unraveling the Paradoxes of Narcissism: A Dynamic Self-Regulatory Processing Model.“ Psychological Inquiry 12 (4): 177–196.

MORF, C. C., WEIR, C. R., & DAVIDOV, M. 2000. Narcissism and in-trinsic motivation: The role of goal congruence. Journal of Ex-perimental Social Psychology, 36,424–438

MUNRO, D., BORE, M., & POWIS, D. (2005). Personality factors in professional ethical behaviour: Studies of empathy and narcissism. Australian Journal of Psychology, 57(1), 49-60.

PAULHUS, D. L., JOHN, O. P. 1998. Egoistic And Moralistic Bias In Self-Perceptions; The Interplay Of Self-Deceptive Styles With Basic Traits And Motives. In: Journal of Personality, Vol. 66, 1024–1060

PAULHUS, D. L. & WILLIAM, K. M. 2002. The Dark Triad of personality: Narcissism, Machiavellianism, and psychopathy. IN: Journal of Research in Personality, 36, 556–563

RASKIN, R. & HALL, C. S. 1979. A Narcissistic Personality Inventory. Psychological Reports, 45, 590.

RASKIN, R. & TERRY, H. 1988. A principal-Components Analysis of Narcissistic Personality Inventory and Further Evidence of Its Construct Validity. Journal of Personality and social Psychology. 54(5):890-902.

RHODEWALT, F., & EDDINGS, S. K. 2002. Narcissus reflects: Memory distortion in response to ego-relevant feedback among high-and low-narcissistic men.Journal of Research in Personality, 36(2), 97-116.

RHODEWALT, F., & SORROW, D. L. 2003. Interpersonal self-regulation: Lessons from the study of narcissism.

VAZIRE, S., FUNDER, D. C. 2006. Impulsivity and the Self-Defeating Behavior of Narcissists. In: Personality & Social Psychology Review (Lawrence Erlbaum Associates), Vol. 10, No. 2, p154-165

WESTERMAN, J. W., BERGMAN, J. Z., BERGMAN, S. M., & DALY, J. P. (2011). Are universities creating millennial narcissistic employees? An empirical examination of narcissism in business students and its implications. Journal of Management Education, 1052562911408097.