Chceme lásku, dobré vztahy, peníze, práci, která by nás bavila... a proč to pořád ještě nemáme? Navštívila jsem své rodiče přes svátky. Vždycky když tam jdu, tak na jedné straně se velmi těším, že je zase uvidím, a na straně druhé mám obavy. Můj otec je nemocný a když jsem „doma“, je na nás velmi nepříjemný. Stále má důvod říct „pravdu“, jak říká, ale ta jeho pravda mě vždycky bolestně zasáhne. Stále má důvod najít si štiplavou poznámku nebo důvod, na koho či na co nadávat. Nejprve jsem s ním bojovala a ostře mu vrátila všechno, jak se patří. Potom jsem ho začala vychovávat, říkat mu, jak se cítím, že mi to je nepříjemné, jak se ke mně chová. Co by měl a co neměl dělat. Teď během svátků jsem cítila velkou bolest v hrudi a obrovský smutek. Velmi jsem si přála, aby mě otec objal a řekl mi: „Dcero moje, miluji tě.“ Už jsem s ním nevládala bojovat ani mu říkat, jak se cítím. Bolívalo to. Po svátcích jsem odešla a na to zapomněla.
Za nějaký čas jsem měla schůzku s Evkou, která vypadala utrápeně a bez chuti do života. „Nemůžu se soustředit na nic. Přítel mě opustil. Byli jsme zasnoubeni a už jsme upravovali náš rodičovský domeček.“ Odmlčela se. „Má jinou.“ Slzy jí tekly po tváři. Byla velmi rozrušená a musely jsme projít několika technikami, aby se dokázala aspoň trochu soustředit na sebe a své pocity. Neviděla žádné východisko ze své situace. Její nejčastější odpověď byla „Nevím“. „Představ si svůj nejšťastnější život, kde bys byla, co bys dělala?“ Ptám se Evky. V tichu leží se zavřenýma očima, má ztuhlou tvář a mračí se. „Ležím na trávě blízko našeho domečku a vím, že někam patřím. Vím, že uvnitř mě čeká manžel a moje děti.“ Šťastná tedy nevypadala. Tvář měla pořád ztuhlou a zamračenou. Slzy jí začaly stékat po tváři a najednou vykřikla: „Tohle nikdy nezažiju, protože si to nezasloužím. Nejsem dost dobrá.“ Srdce se mi sevřelo a cítila jsem stejnou bolest jako u mého otce, když jsem byla na návštěvě „doma.“ Nerozuměla jsem tomu.
Jednou při jedné procházce venku se mi bylo těžko. Posadila jsem si na kámen a začala jsem plakat. Začaly se mi v hlavě objevovat obrazy, které mi postupně začaly dávat smysl. „Odmítám svého manžela, jeho lásku, nechci ho pustit k sobě, odvdát se mu a milovat ho, mám strach, že o něj přijdu. Nezasloužím si ho, nezasloužím si být šťastná, nejsem dostatečně dobrá.“ Obraz otce – otec nás odmítá, své děti, má strach, že o nás přijdeme. Má pocit viny, že není dost dobrý otec, nezaslouží si mít šťastnou rodinu. Pocit, který jsem si přála zažít u svého otce, jsem podvědomě hledala u svého manžela, ale zároveň jsem nevěděla, co od něj vlastně chci, a cítila jsem v sobě nesnesitelnou bolest a smutek z nenaplněného vztahu. Po tomto zjištění přišla obrovská úleva, bolest zmizela a zůstal už jen smutek, který je dozvukem toho, jak jsem se chovala k sobě a svým blízkým.
Když odmítáme ze strachu, abychom jednou nezažili bolest, že o to, co milujeme, jednou můžeme přijít, život nám uniká mezi prsty a brání nám žít život naplno. Muž mi na to všechno řekl: „Může se stát cokoli, proto děkujme Bohu za každý den, který jsme prožili spolu, a užívejme si ho.“
Jediný způsob, jak se můžeme opravdu poznat, je prostřednictvím druhých. Lidé kolem nás fungují jako naše zrcadla, abychom se o sobě něco dozvěděli. To, jak se k nám druzí chovají, je odrazem toho, jak si sami sebe vážíme. To, co nás na druhých nejvíc rozčiluje, bývá většinou náš největší problém a to samé děláme i my sami.
Nerozčilujme se proto na to, proč druhí lidé dělají to, co dělají, ale ptejme se raději, proč je máme ve svém životě, proč právě vůči nám to dělají? Žádná setkání totiž nejsou náhodná. Stále se na nich máme co naučit.
Autorka: Michaela Košalková Autorka je koučka v oblasti osobnostního rozvoje, metodou kineziologie „Poskládej si své souvislosti a najdi příčinu svého problému.“ www.mojesuvislosti.sk https://www.facebook.com/mojesuvislosti/